Ráno vstali časně a vydali se na cestu. Loreen dostala jednoho menšího poníka jménem Myrta, jak se později dozvěděla. Nejdříve protestovala, že raději půjde pěšky, ale po několika kilometrech v poměrně svižném tempu usoudila, že poník nebyl zas tak špatný nápad.

Držela se na konci skupiny a když už měli hranici Kraje na dosah a okolní krajina se začala pozvolna měnit, ohlédla se do míst, kde se nacházel kopec, ze kterého vždy sledovala východy slunce. Větve starého dubu jako by jí mávaly na rozloučenou, jak se kolébal ve větru, a očekával, že mu pak povypráví všechna dobrodružství, která zažila, když on mohl pozorovat svět pouze z dálky. Co by teď dala za to mít chvilku času a moct vytáhnout dalekohled, který měla schovaný v kapse svého batohu spolu s náhradním oblečením a trochou jídla. Taky si zabalila pár léčivých bylinek a nějaké obvazy. Chtěla být připravena na vše, i když doufala, že je nebude potřebovat. Kdyby Thorin slyšel její myšlenky, řekl by znovu, jak je naivní. Trochu posmutněla při myšlenkách na trpaslíka, který nebyl z její přítomnosti vůbec nadšený a dával jí to neustále najevo.

Cesta ubíhala poměrně rychle a nevypadalo to zatím na nic hrozného. Loreen vždy pomáhala Bomburovi s vařením a před spánkem si užívala společnosti trpaslíků a jejich veselých historek, které jí Fili a Kili u ohně vyprávěli. Byli jen o trochu starší než ona, a tak si s nimi rozuměla nejlépe ze všech trpaslíků účastnících se výpravy.  Několikrát přistihla Thorina, jak se na ni kouká a vždy mu věnovala vřelý úsměv, který jí ale nikdy neoplatil.

Jeli dnem i nocí a Kraj se jim vzdálil na týden cesty. Odpočívali jen krátce. Častokrát ani neusla, protože jí to chrápání trpaslíků nedovolilo. Byla zvyklá na pohodlí postele a ne tvrdou a chladnou zem. Několikrát se pokradmu posouvala blíže k ohni, aby se alespoň trochu prohřála.

Jeden večer opět nemohla spát, a tak se vydala k Myrtičce a hladila ji po nozdrách. Poník spokojeně frkal, ale že by někoho probudila se nebála. Ostatní neměli takový problém se spaním jako ona. Z jejího tichého rozjímaní ji vyrušil podivný skřek. ,,Co to bylo?" otočila se polekaně na FIliho a Kiliho, kteří tou dobou drželi hlídku.

,,Skřeti, hrdlořezové, v pustinách jsou jich stovky. Útočí těsně po půlnoci, když to nikdo nečeká," promlouval tajemně Fili a podíval se na svého bratra vybízejíc ho v pokračování. Loreen se rozbušilo srdce strachem. Nikdy se se skřety nesetkala a doufala, že ani nesetká.

,,Ano, je to tak. Žádný křik, jen spousta krve," dodal Kili a dramaticky snížil hlas. Když viděli její vystrašený výraz, začali se oba dva smát. Thorin, který celou situaci z povzdálí pečlivě pozoroval, přešel k nim a naštvaně pronesl: ,, Myslíte si, že je to vtipné? Že útok skřetů je legrace?"

,,My jsme to tak nemysleli," zamumlal Kili a sklopil hlavu, až mu vlasy spadly do tváře a skryly tak jeho zahanbený výraz. Thorin byl jediný, na koho tito dva dali. Možná to bylo proto, že to byl jejich strýc a vážili si ho. 

,,Jistě že ne, co vy víte o světě," otočil se k nim zády a pozoroval noční krajinu a měsíc osvětlující propast dělící je od skutečného nebezpečí číhajícího na druhé straně. Mezitím se Balin ujal slova a chtěl jim vysvětlit, proč Thorin skřety tak nenávidí. A Loreen konečně pochopila jeho chování a pohnutky. Byl to král, který byl ochotný obětovat vše pro svůj lid. Zahřálo ji to u srdce a začala k němu vzhlížet více než kdy dřív. A nebyla jediná. Během vyprávění se všichni postupně probudili a poslouchali příběh o mladém trpasličím princi a bledém skřetovi. 

,,A co se stalo s bledým skřetem?" nedalo to Loreen a musela se zeptat.

,,Schoval se do díry, ze které vylezl. Nepřežil, neřád, už je to dávno. A teď jděte všichni spát, ať máte dost síly na další cestu. Bofure, Dori, vystřídejte Filiho a Kiliho na hlídce," rozdal úkoly Thorin a unikl mu tak pohled, který si spolu vyměnili Gandalf a Balin. Že by na smrt bledého skřeta měli jiný názor? Už o tom neměla moc šanci přemýšlet, protože po dlouhé době usnula tvrdým, nerušeným spánkem.

Další den se jim cestovalo velmi dobře a pohodlně. Slunce svítilo a naše hobitka díky tomu měla veselou náladu. Také byla krásně odpočatá a cítila se jednoduše skvěle. Nic ale netrvá věčně. S postupem dne se ale obloha postupně zatahovala a z nebe začaly padat kapky. To by nebylo nic hrozného, kdyby se z toho nestala učiněná průtrž mračen. Takovou potopu nezažila už dlouho a bědovala, že je to muselo potkat takto na začátku cesty. Oblečení i tenký plášť měla dávno promočené a pramínky vlasů, které se jí uvolnily z copu, se jí lepily k mokré tváři. Prsty měla celé ledové. Doufala jen, že do večera přestane pršet a ona bude mít šanci se převléknout do něčeho teplého a suchého.

,,Pane Gandalfe, nemůžete nějak zastavit ten déšť?" zeptal se jeden z trpaslíků, protože byli ze špatného počasí stejně mrzutí jako ona. V tu chvíli zpozorněla s novou nadějí v očích. To bylo něco lákavého. Odpověď čaroděje ji však vrátila do tvrdé reality. ,,Prší, mistře trpaslíku, a bude pršet dál, dokud déšť nepřestane."

Loreen si povzdechla a snažila se od nepříjemných pocitů mokra a zimy co nejvíce oprostit, ale když se začala blížit noc a okolní teplota klesla o několik dalších stupňů dolů, začaly jí zuby drkotat o sebe a ona to nemohla zastavit, ať se snažila sebevíc. Déšť a vítr naštěstí ustal, ale třas jejího těla ne, a tak Thorin, který si toho všiml, rozhodl zastavit se a rozdělat oheň. Tvrdil, že je to kvůli tomu, aby všichni nabrali síly, ale ona věděla, že je to hlavně kvůli ní, protože ji poslední půlhodinu neustále pokradmu pozoroval. Připadala si jako přítěž. Závaží, které vlečou za sebou a zdržuje je. 

Když poníka předala Filimu a Kilimu, kteří je dostali na starost, popadla svůj batoh a vzdálila se od skupinky, aby se mohla převléknout do suchého oblečení. Sotva si ale oblékla vlněnou teplejší košili, ozvalo se za ní odkašlání. Polekaně se otočila a trochu si oddechla, když zjistila že je to Thorin, i když se nemohla zbavit myšlenky, jak dlouho ji asi pozoroval. Srdce se jí při té představě rozbušilo a v břiše se jí rozlil zvláštní pocit připomínající třepotání motýlích křídel. Zrudla. Nechápala, co se to s ní děje.

,,Pořád je ještě čas se vrátit domů. Tak daleko ještě nejsme. Poníka si klidně nechejte, aby se vám cestovalo dobře, ale tahle cesta není nic pro hobitku jako vy, " pronesl a každé jeho slovo ji bodalo jako nůž. Příjemné pocity byly najednou pryč. To o ní pochybuje jen proto, že prochladla kvůli dešti? To je doopravdy tak velikou přítěží pro společenstvo? Určitě nebyla jediná, komu byla zima.

,,Když dovolíte, sama dokážu rozhodnout, co je pro mě vhodné a co ne. Jednou jsem se pro tuto cestu rozhodlo a dala vám své slovo, že vám pomůžu získat zpět váš domov. A já své slovo vždy dodržím. Na to pamatujte," posbírala ze země mokré věci a odešla nechávajíc Thorina za sebou. Cítila jeho pohled v zádech, ale neotočila se. Došla až do jejich tábořiště a rozložila své věci u ohně, aby rychleji uschly. Z batohu pak vytáhla tenkou, ale teplou deku, do které se zabalila tak, že jí koukal jen obličej. Pořád jí nebylo nejtepleji, a tak s radostí přijala polévku, kterou jí Bofur donesl. 

Teplá polévka ji příjemně prohřála a spolu s teplem vycházejícím z ohně jí bylo konečně lépe než pár hodin zpátky. Z batohu vytáhla kabátek a oblékla si ho, aby držela déle teplo, které nově získala. Došla k Bomburovi, který dnes vařil sám.

,,Mám odnést polévku Filimu a Kilimu?" Zeptala se Bombura míchajícího kotlík s polévkou. Podíval se na ni, a pak jí s úsměvem podal dvě misky a do plna je nalil polévkou. ,,Ano, to je dobrý nápad. Určitě mají hlad a jsou z toho deště promrzlí. Měli by být kousek tímto směrem," ukázal jí cestu a předal misky.

Opravdu to trvalo jen chvíli a byla u dvou zmiňovaných trpaslíků, ale poníci, které měli hlídat, nikde. Stromy okolo byly vyvrácené a polámané. Trochu se zděsila, co za veliké obludy poníky muselo odnést. Byli vůbec ve svém táboře v bezpečí? Začala o tom pochybovat.

,,Musíme je najít," zašeptal Kili a vydal se rovnou po stopách. Fili a Loreen ho, i když hobitka  velmi neochotně, následovali. Lhala by, kdyby tvrdila, že nemá strach. Bála se snad jako ještě nikdy v živote, když se stromy rozestoupily a před nimi se objevil hrůzný výjev.

Poníci byli uvázaní napravo, uprostřed mýtiny bylo veliké ohniště a kolem něj stály tři obrovské postavy s kůží jako kámen porostlý zelenavým lišejníkem. Byli ošklivý a jejich hlasy hrubé a zvučné jako hromobití. ,,Běžte tam, opatrně proklouznete a odvážete poníky," popostrčil ji dopředu Fili.

,,J-já?" zakoktala se trochu a více se skrčila v křoví, ve kterém se schovávali. ,,Ano, vy. Jste přece lupička. To zvládnete. A my vám budeme krýt záda. Kdyby se něco stalo, tak vám pomůžeme," ujistil ji pro změnu Kili. Ona si jen povzdechla a vydala se opatrně k poníkům. Našlapovala potichu jako myška a neustále si kontrolovala záda, jestli si jí zlobři nevšimli. Postupně odvazovala jednoho poníka za druhým, dokud ji Daisy neprozradila hlasitým zaržáním.

,,CO to je?" zahromoval jeden ze zlobrů a obestoupili malou hobitku, které srdce bilo jako o závod. ,,No prosím, to si vyprošuju!" odfrkla si a snažila se udržet vážnou tvář. Docela ji urazilo, že ji oslovují, jako by byla jen nějaká pouhá věc. 

,,Ono to dokonce mluví! Co jsi zač!" vykřikl další zlobr a sklonil se k ní, aby na ni lépe viděl. Jeho oči byly temné jako ta nejčernější noc a podlité krví. Cenil na ni zkažené polámané zuby a jí se z toho dělalo zle. Snažila se ale nedat najevo své obavy.

,,Ještě abych neuměla, když jsem přečetla tolik knih. A pro vaši informaci jsem hobit. Těší mě, že váš poznávám," snažila se působit zdvořile, aby je ještě více nepopudila. Očima hledala únikovou skulinku. Neměla ale sebemenší šanci. Ihned by ji chytili.

,,Co to je, hobit? Dá se to sežrat?" zeptal se další zlobr. ,,Zkus to," pobídl ho další a v tu chvíli se k ní natáhla obrovská ruka s dlouhými žlutými nehty a popadla ji za nohu, i když se snažila na poslední chvíli uskočit. Nepovedlo se jí to, a tak polekaně vykřikla a objevila se hlavou dolů.

V tu chvíli vyskočil z křoví Kili a s výkřikem: ,,Pusť ji!" zabodl zlobrovi, který ji držel, meč do nohy. Ten zařval bolestí a doopravdy ji pustil a Kili ji jen tak tak na poslední chvíli chytil. Jen díky němu nespadla hlavou na zem a nezpůsobila si otřes mozku nebo něco horšího. V tu chvíli vyběhli i ostatní trpaslíci na zlobry a spustil se boj. Loreen věděla, že jim nebude nic platná, vždyť neměla ani meč. Stáhla se proto raději do ústraní a schovaná v křoví čekala, co se stane.

Zlobři chytili Noriho a vyhrožovali jeho smrtí, pokud se trpaslíci nevzdají. Thorin poraženecky zabodl meč do země a ostatní své zbraně také odhodili a o chvíli později už jich polovina byla strčená v pytlích tak, že z nich nešlo nic vidět, a druhá polovina se opékala jako na rožni.

Lorren věděla, že musí zakročit. Zlobři na nějakou hobitku očividně zapomněli, a tak se opatrně připlížila k pytlům, zašeptala: ,,Pššš, neprozraďtě mě," a popadla první pytel a odvlekla ho z blízkosti zlobrů. Když pytel rozvázala, zjistila, že je uvnitř vůdce jejich společenstva, Thorin. 

Na nic nečekala a vydala se pro dalšího, tentokrát Dvalina. Takhle odtáhla asi 5 pytlů, až z toho byla celá vyčerpaná. ,,Nemáme proti nim šanci, " zašeptala a zmoženě sedla do trávy. ,, Ostatní z toho rožně nedostaneme. Musíme je zdržet. Zlobři přece na slunci zkamení, ne?" zeptala se a zhluboka dýchala.

,,Ano, to je chytrý nápad. Každou chvílí by mělo svítat," podotknul Balin a koukal se na kapesní hodinky. Loreen na to jen pokývala hlavou a vydala se směrem ke zlobrům. Někdo ji však chytil za ruku a tím ji zastavil.

,,Nemůžete tam přece jít sama," podotknul Thorin a koukal jí do očí. Zahlédla v těch jeho snad obavu? Obavu o ni? Nebo se jen bál, že to pokazí a on přijde o tolik věrných přátel? To nevěděla, ale zahřála ji jeho starost u srdce.

,,No ano. TO byste tak chtěl jít vy? A nechat se zase strčit do pytlů a skončit jako jejich večeře? Hobita ještě neznají, mám nejlepší šanci z vás všech je zdržet, tak mě prosím nezdržujte, než se ti chudáci osmahnou úplně," pronesla pevně, vyškubla svou ruku z jeho sevření a vydala se dál. Nikdo ji tentokrát nezastavil.

,,Hej, vy tam!" vykřikla na zlobry a oni se k ní všichni otočili. ,,To je ta hobitka!" vykřikl jeden z nich a už se k ní hrnuli.

,,Pomalu pomalu, nechcete mě přece zašlápnout. Kdo by vám pak mohl poradit, jak ty trpaslíky připravit tak, aby byli chutní? To je nevidíte, tak jsou vousatí a mají tvrdou kůži jako kámen? Takhle byste si na nich nepochutnali," začala si vymýšlet jednu hloupost za druhou a jen protočila oči, když zmiňovaní trpaslíci začali hlasitě protestovat. Jen protočila očima a pohlédla na ně s prosbou. Zlobři si to však vyložili jinak a hned ji zavalili otázkami, jak je teda připravit.

,,Nejlepší bude, když je sundáte z ohně a vrátíte do pytlů. Pak k nim do těch pytlů musíte dát nějaké bylinky, aby jejich kůže změkla a dali se jíst. Navíc tak z nich vypudíte všelijaké parazity. Přece nechcete sníst špatně připraveného trpaslíka a pak se akorát otrávit. "

Doopravdy se divila, když to udělali a začali jednoho po druhém sundávat a strkat do pytlů, jak jim řekla. Zlobři byli fakt pitomí. ,,a jaké bylinky k nim máme dát?"

,,No to je jednoduché, pomohu vám je nasbírat. Roste to tu všude kolem, ukázala na sedmikrásky a pampelišky na zemi. Do každého pytle musíte dát přesně sto květů. Ani o jeden více, ani o jeden méně. Když to popletete, nebude to fungovat," pokračovala a sledovala slunce, které začalo postupně vycházet.

,,A TEĎ VÁS STIHNE DEN!" vykřikl Gandalf, kterého neviděla od té doby, co se zastavili a ona se šla převléknout. Veliký kámen pukl a sluneční svit zasáhl zlobry, kteří zůstali navždy skloněni k zemi, dlaně plné sedmikrásek. Proměnili se na kámen.

...

Zdravím všechny čtenáře tohoto příběhu. 

Po týdnu jsem tady s novou, trochu delší kapitolou. Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu.

Přeji hezký zbytek dne,

Marrta20