,,Máte moc krásnou zahradu, pane Medděde," rozplývala se Loreen nad květinami všech barev a sem tam k nějaké přiběhla blíž a přivoněla si. ,,A jak krásně voní!" zavolala zvesela. Medděd ji při tom sledoval a nic neříkal. Už se netvářil tak nepřátelsky jak na začátku a hobitka se ho už nebála. ,,Tak krásné u nás v kraji nemáme."

,,Tyhle květiny jsem vyšlechtil, abych si zkrátil dlouhý čas," promluvil tiše Medděd a podíval se na stranu, zcela ztracený ve svých pochmurných myšlenkách.

,,Jste hodně osamělý, že?" posmutněla Loreen a úsměv jí povadl. Cítila smutek, když si vzpomněla na to, jak jim Medděd prozradil, že je poslední svého druhu, protože ostatní krutě zabili skřeti s Azogem Znesvětitelem v čele. To byl koneckonců i důvod, proč se rozhodl jim pomoct a půjčit poníky. Doufal, že trpaslíci toho skřeta zničí a pomstí tak jeho národ. 

Medděd na její otázku neodpověděl, ale ona to poznala. Náhle ucítila potřebu být pro něj přítelem. Proto k němu došla blíž a chytila ho za ruku. ,,Kdybyste někdy měl cestu kolem Kraje, zastavte se ke mě na čaj," mírně se pousmála, když k ní sklopil pohled.

Rychle její ruku střásl a pokroutil hlavou. ,,Vy doopravdy nejste trpaslík. Ti jsou slepí k životům, které nepatří jim. Ne, vy jste dobrý človíček," s těmito slovy se otočil a odešel neznámo kam. Stála tam a sledovala jeho vzdalující se chlupatá záda a povzdechla si. Bylo jí ho líto tak moc, až se jí úzkostí stáhlo nitro.  Byla natolik mimo svět, že ji silné trpasličí ruce, které ji objaly kolem pasu, polekaly.

,,Copak jste řešili?" zašeptal jí Thorin do ucha a lehce ji pod něj políbil. Splašené srdce se jí najednou uklidnilo a ona se spokojeně opřela o jeho pevnou hruď. Vrátil jí úsměv na rty, protože v jeho přítomnosti byla doopravdy šťastná. Tak, jako ještě nikdy v životě.

,,Povídali jsme si o květinách, co má tady v zahradě," ukázala rukou na pestrobarevné květiny, jejichž vůně se linula všude kolem. ,,A nabídla jsem mu přátelství, ale nejsem si jistá, jestli ho přijal," pokroutila hlavou a semkla rty do úzké linky.

Thorin ji otočil čelem k sobě. ,,Myslím si, že už je tak dlouho sám, že ani nikoho nehledá," promluvil k ní Thorin. ,,Jsi moc dobrá pro tento svět," pohladil ji po tváři a přitáhl si ji k polibku, nejdříve jemnému, po chvíli vášnivějšímu. Až jim došel vzduch, opřeli se o sebe čely a usmáli se. ,,Už se těším, až budeme v Ereboru. To tě pak ze své komnaty nepustím hodně dlouho," mrknul na ni a hladil ji po zádech.

Z této romantické chvilky je vytrhlo zahvízdnutí. Polekaně od sebe odskočili a podívali se na  Thorinovy synovce. Kili se objal rukama a naznačoval muchlovačku a polibky a Fili se tomu smál tak moc, až se zlomil v pase a musel se opřít o kolena, aby popadl alespoň trochu dech. Ze dveří navíc vykouknul Bombur, aby zjistil, co se děje. Když se podíval na Kiliho pitvoření a úplně rudou Loreen, která stála kousek od Thorina, ihned mu to docvaklo a začal se usmívat.

,,Tak a dost!" zahromoval Thorin, ale koutky mu trochu cukaly. ,,To stačí, Kili," přitáhl si Loreen za pas blíž k sobě se slovy: ,,Nic si z nich nedělej."

,,My to samozřejmě podporujeme, strýci. Už bylo načase, choval ses jak starý bručoun a -" Thorin po něm hodil první věc, co měl po ruce, a to byl jeho sáček s tabákem. Kili mu na poslední chvilku uhnul a se smíchem i s Filim zatlačili Bofura zpátky a utekli z Thorinova dosahu.

Později toho dne už stáli nachystaní u poníků, které jim Medděd půjčil, a uvazovali k jejich edlým vaky s jídlem a dekami. Poníků ale nebylo dost a byli na Loreen moc velicí, a tak přijala Thorinovu nabídku jet s ním. Thorin už naskočil na osedlaného poníka a natahoval ruku k Loreen, když na ni mávnul Medděd.

,,Slečno Loreen, pojďte sem ještě na moment," zavolal si ji k sobě. Viděla, jak Thorin zaťal ruce v pěst, ale nechal ji jít za jejich hostitelem a spojencem. Ten nejistě postával a čekal na ni. Nechtělo se mu blíž do společnosti trpaslíků, protože by to nemuseli pochopit. Možná mezi nimi zavládlo příměří, ale rozhodně nebyli přáteli.

Natáhl k ní ruku s malým váčkem, který nejistě přijala a podívala se na Medděda s otázkou v očích. ,,Je to dárek. Semínka mých rostlin. Vysaďte je na své zahradě a starejte se o ně dobře. Možná jednou, pokud přijde správný čas, si přijdu zkontrolovat, jestli dobře rostou," vykouzlil na své tváři něco podobného úsměvu, i když to vypadalo spíše jako děsivý škleb. Překvapeně se na něj podívala, když ještě dodal: ,,A vy tady vždy budete vítaná."

Její tvář se rozzářila jako sluníčko a semínka opatrně schovala do vnitřní kapsy kabátu, kde doufala, že budou v bezpečí. ,,Nebojte se, budu se o ně starat jak nejlépe dovedu," věnovala mu poslední úsměv, než se vydala zpět k Thorinovi. Tentokrát už jeho ruku přijala a nechala si pomoct nahoru. Aby nabrala trochu stability, objala ho silně kolem pasu. Cítila, jak je jeho tělo napjaté a nemluvil.

Teprve až se dostatečně vzdálili od zahrady prazvláštního domu a z dosahu kožoměnce a okolní krajina se proměnila v rozlehlé travnaté pláně, promluvil: ,,Co ti chtěl?"

Trochu se zamračila při tónu jeho hlasu, který se jí ale vůbec nelíbil. Jedovatost z něj přímo čišela, když ta slova říkal. ,,Dal mi semínka květin z jeho zahrady, protože jsem je obdivovala."

,,Hmm," zamručel mrzutý trpaslík a pobídl koně k rychlejšímu kroku, aby byli trochu dál od skupiny. ,,Stejně se mi nelíbí," zamumlal si pod vous, ale Loreen ho slyšela. V tu chvíli jí to docvaklo a potutelně se usmála.

Nahnula se k němu blíž a přejela mu dlaněmi po hrudi. ,,Žárlíš?" Zašeptala a stále jezdila rukama po jeho těle. Thorin na to nic neodpověděl a jen se trhaně nadechl. ,,To ale nemusíš. Patřím jen tobě. Myslela jsem si, že to víš." Netušila, kde se v ní tohle chování vzalo, ale musela si přiznat, že ji baví Thorina provokovat.

,,Až budeme mít trochu soukromí," zamumlal trpaslík, jednou rukou pustil otěže a zmáčknul jí pevně stehno, ,,Tak na všechny ostatní zapomeneš. O to se postarám," řekl hlubokým hlasem podbarveným touhou, až si Loreen při představách, co s ní bude dělat, musela si skousnout spodní ret a mírně se zachvěla.

K Temnému hvozdu se přiblížili docela rychle a hned jak sesedli, začali odstrojovat poníky, aby je mohli pustit a oni našli cestu zpět ke svému pánu. Zatímco ostatní pracovali, Gandalf šel k bráně hvozdu a něco tam studoval. Pak se k nim spěšně vrátil se zvoláním: ,,Mého koně ne! Potřebuji ho!"

Hobitka se na něj překvapeně podívala a ihned se k němu vydala. Srdce se jí stáhlo úzkostí a obavami, protože naposledy, když byli bez čaroděje, se z nich málem stala večeře pro zlobry a zajatci ve skřetích jeskyních. ,,Vy nás opouštíte, Gandalfe?" zeptala se.

Čaroděj se na ni podíval s lítostí v očích. ,,Nedělal bych to, kdybych nemusel. Tomu věřte."

V tu chvíli ucítila silné nutkání se s Gandalfem podělit o tajemství prstenu, který ukradla tomu podivnému stvoření ve skřetích jeskyních. ,,Víte, něco jsem našla ve skřetích tunelech," promluvila a strčila ruku do kapsy. Lehce přejela prsty po prstenu a ucítila podivný pocit ve svém nitru.

,,Co jste tam našla?" zeptal se Gandalf a v tu chvíli se její emoce zcela změnily. Je její, jen její. Nikoho jiného. Čaroděj by jí ho vzal. Zamumlala proto jen: ,,Odvahu."

,,To je moc dobře, budete ji potřebovat," odpověděl jí a ještě chvíli ji zkoumal pohledem, který jasně říkal, že jí nevěří ani slovo. Pak se ale otočil na ostatní a ona si oddechla. Její tajemství je v bezpečí. ,,Držte se elfí stezky a za žádnou cenu z ní nesejděte. Tohle není Zelený hvozd dávných časů. I vzduch je tam otrávený a bude se vás snažit zmást. Sejdeme se na vyhlídce na Erebor. Beze mě do hory nevstupujte," rozdal jim poslední pokyny, nasedl na Meddědova koně a odcválal neznámo kam.

A tak se společenstvo vydalo do hvozdu samo. Prošli zašlou, dříve bílou elfí bránou se sochou zesnulé královny, na jejímž těle bylo namalované černé oko.