„Měl bych si pořídit nový oblek." Sledoval jsem v zrcadle mladého muže s celkem vypracovanou postavou; se snědou pletí; čokoládovými vlasy, které ne a ne se nějak poddat úpravě profesionálních rukou kadeřníků; smyslnými rty, které chtělo nemálo žen (a dokonce i mužů) políbit a očima barvy drahokamu jménem smaragd, které se lehce leskly ve světle nad zrcadlem a samy měly svůj vlastní lesk odhodlanosti, sebejistoty a spokojenosti.

„Mně se zdá, že je fajn," pronesl Armin, můj zástupce a blízký přítel prakticky od dětství.

„To protože nevíš, že mám jen tři obleky a musím v nich být skoro každý den." Znovu jsem si prohlédl lehce zašpiněné rukávy obleku, který jsem už měl po xté na sobě. Nešlo to už vyprat a to bylo nejhorší, protože tím hrozilo, že budu mít jen obleky dva. Ne, fakt potřebuju nový oblek. Aspoň pět.

V zrcadle jsem si všiml, jak se Armin s deskami přitisknutými k hrudníku dívá na hodinky na svém pravém zápěstí.

„Už musíme jít, schůzka začíná za pět minut." A jeho modré oči v zrcadle spočinuly na mně. Konečně jsem se od zrcadla otočil a snažil se ještě dorovnat rukáv. Nemyslím si, že si toho někdo všimne a s touto myšlenkou jsem zamířil ke dveřím, Armin, jako věrný pomocník, za mnou.

Obecně jsem obleky moc nemusel. Nikdy jsem nebyl ten typ co by byl zapálený do takových věcí. Měl jsem nejradši něco jednoduchého a při tom stylového, ale jako ředitel prestižní firmy Jaeger corp. jsem si to nemohl dovolit a při tom to všechno přišlo tak nečekaně. Kdo čekal, že mi prakticky po sobě zemřou oba rodiče? Truchlil jsem po nich, ale bylo to už dávno. Naučil jsem se s tím žít. Konec konců, Mikasa a Armin pro mě byli jako rodina. Ve světě financí, cenných papírů a burzy se takové věci ale ukazovat nesměly. Nemohly. Osobní život nikdy nesměl zasahovat do práce – tomu mě učil otec a já se jeho zásad pevně držel. Nemohl jsem si dovolit být emocionální ve věcech, které se týkaly práce a to mi šlo těžce. Německá krev mě nutila disciplíně, poslušnosti a zároveň vůdcovství, zatímco turecká krev mě nutila být výbušným, ale dokázal jsem prožívat emoce hlouběji, než kterýkoli z mých kolegů – ředitelů jednotlivých oblastí po koupi a prodeji cenných papírů.

„Měli bychom koupit víc zlata, cena na něj brzy bude růst," navrhoval Connie a ukázal na graf se stoupající křivkou.

„Ale vzrůstá poptávka po pěstitelských výrobcích, hlavně po bramborách. Měli bychom se teď soustředit na ně," oznámila vedle něj Saša a nesouhlasně lehce bouchla pěstí do stolu.

„Pane řediteli, nechcete se vyjádřit?" ozval se netrpělivě Jean po mé pravici. Celou dobu jsem seděl, opřený o stůl lokty a poslouchal návrhy mých kolegů. V duchu jsem v rychlosti přemýšlel do čeho by bylo lepší vložit peníze, abychom z toho měli větší výhodu, než jsem svůj myšlenkový postup konečně ukončil a opřel se o opěradlo kancelářské židle.

„Vložíme peníze do pěstitelských výrobků. Počasí si v poslední době dělá co chce, takže je pravděpodobné, že cena bude vzrůstat a pokud tyto výrobky půjdou přes naší firmu, budeme na tom vydělávat i my."

Saša se zatvářila velice potěšeně a Connie se už chystal něco říct, když jsem pokračoval dál:„Ale když bude stoupat i cena na zlato, je dobré do něj také něco vložit, abychom ho případně mohli prodat dál." Taková odpověď Connieho potěšila a vypadalo to, že jsou konečně všichni spokojeni, teda až na Jeana. Zmetek. Ten se vždycky tvářil naštvaně. Jediný důvod proč jsem ho ještě nevyhodil byl ten, že měl skvělou orientaci v záležitostech s auty a obecně s mechanikou.

„Máte ještě někdo nějaké poznámky či návrhy?" ozval se vedle mě Armin a všichni zakývali hlavou. Díky Bohu, skončili jsme.

„Tak tedy další sraz bude," Armin zalistovat ve svém černém diáři, než se zastavil na nějaké stránce. „22. února ve stejnou dobu."

Všichni souhlasně přikývli a poznamenali si datum další schůzky a začali se rozcházet na svá pracovní místa.

„Běž napřed, Armine," pobídl jsem svého kamaráda s úsměvem, který mi i on opětoval a odešel z místnosti.

Přešel jsem k oknu, které se táhlo od stropu až po zem a zadíval se na nádherný New York, který se postupně zaplňoval svítícími okny kvůli zapadajícímu slunci. Další den za mnou. Pozoruhodné jak člověk, který má tolik peněz a může si dovolit prakticky cokoli. Jen si nemůže dovolit jediné – čas. Nevím, kdy jsem měl naposledy dovolenou nebo aspoň volno. Možná to bylo naposledy když mí rodiče ještě byli naživu... Ne, nebudu teď na ně myslet, jen zbytečně v sobě probouzím nějaké pocity, které tady nepotřebuju. Až doma, Erene, až doma.

„Erene?"

Otočil jsem se od okna za známým ženským hlasem, který patřil mé kamarádce Mikase.

„Ano?" dotázal jsem se, stále stoje u okna s rukama v kapsách.

„Armin mi řekl, že si potřebuješ koupit nový oblek."

Souhlasně jsem přikývl, ale divil jsem se že ji to tak zaujalo. Než jsem se ale stihl zeptat proč se vlastně ptá, už promluvila: „Můj bratr vlastní obchod, kde šije obleky na zakázku a je ve své práci mistrem."

„Nevěděl jsem, že máš bratra." To byla pravda. Nikdy o něm otevřeně nemluvila.

Mikasa jen pokrčila lhostejně rameny a koukla na černý skleněný stůl, kde před chvíli seděla i ona.

„Moc spolu nemluvíme, ale máme vztah celkem v pohodě."

Zase jsem zapomněl – žádné osobní záležitosti v práci.

Odkašlal jsem si, abych zahnal dotazy na podrobnosti ohledně vztahu jejího bratra a Mikasy a soustředil se na to důležitější. „Kde má obchod? Rád se tam dneska stavím."

Mikasa mi tedy sdělila adresu obchodu, který podle jejích slov její bratr vlastnil.

„Jmenuje se Levi Ackerman, ale myslím, že v tuhle dobu už tam bude sám, takže s tím nebude problém." Pro jistotu mi adresu napsala na papírek a podala mi ho.

Obchod neměl být odsud moc daleko, takže to bylo fajn. Měl jsem ho vlastně po cestě domů, což se mi hodilo.

Rozloučil jsem se s Mikasou, která pak odešla do své kanceláře a ještě před tím, než se přede mnou zavřely dveře výtahu, mi zamávala za skleněnou zdí.

Otevřel jsem svoje černé Porsche a hodil tašku s papíry na zadní sedadlo. Teď jsem ji nechtěl vidět, potřeboval jsem trošku odpočinek.

Vyrazil jsem na ulici, kde se obchod měl nacházet a brzy jsem ho našel. Bylo nezvyklé vidět obchůdek v anglickém stylu zrovna v New Yorku, kde všechno vyzařovalo vlastní auru typické americké chlouby. Obchůdek s názvem Rivaille's boutique působil tady v Americe tak sebejistě, doslova jakoby chtěl ukázat, že nehledě na hnusnosti a zvrhlosti co se tady dějí, zachová si svojí důstojnost. Jak po anglicku.

Malý zlatý zvoneček zazvonil nade dveřmi, když jsem vkročil dovnitř a rozhlédl se po velké místnosti s různými druhy obleků, smokingu a všeho, co k němu bylo potřeba – manžety, košile, kravaty, motýlci, boty. Dokonce tu byla i část pro ženy, kde bylo formální oblečení podobné tomu co často nosila Christa – vedoucí oddělení pro styk se spolupracujícími firmami.

„Přejete si?" Mužský klidný hlas mě vyrušil z okukování okolí a já přesunul pohled na muže, který stál u dveří na druhém levém konci místnosti. Byl o něco menší jak já, ale to ovšem nedovolovalo, aby se mu někdo kvůli tomu začal třeba vysmívat. Čišela z něj totiž síla, jistota, chladnost. Vsadil bych se, že by se dal nazvat typickým gentlemanem, ovšem neměl rysy anglického muže – oči pronikavé, šedé jako stříbrné manžety, obočí tenké svraštěné, jakoby se mu něco nelíbilo, i když to nebylo tak. Měl prostě kamenný pohled. Kůže bledá jako čínský porcelán a vlasy černé jako havraní peří, i když jsem se mohl vsadit, že kdybych se jich dotkl, byly by hebké jako kočičí srst. Byl oblečený jako typický krejčí – košile, s vyhrnutými rukávy, černá vesta, okolo ramen krejčovský metr. Neviděl jsem jaké měl kalhoty, kvůli pultu za kterým stál, ale v tom muži bylo něco... neodolatelně přitažlivého.

„Dobrý večer, hledám pana Leviho Ackermana." Bylo blbé to říkat, protože jsme věděl, že je to on. Nevím co, ale něco mi v něm trošku připomínalo Mikasu.

„To jsem já." Měl vskutku krásný hlas. I když se zdál chladný, byl jakýmsi způsobem uklidňující pro moji duši.

„Znám vaši sestru Mikasu. Poradila mi, abych šel k vám. Chci si nechat ušít pět obleků."

Žádný údiv, jen kamenná tvář. Šedé oči si mě se zájmem prohlížely od hlavy až k patě.

„Pojďte za mnou," nařídil mi a já bez jakýchkoli otázek zamířil za ním.

Oba jsme vešli do místnosti, kde nejspíš před chvílí pan Ackerman uklízel. Srovnával jehly, špendlíky a další potřebné věci. Nasměroval mě před velké zrcadlo a poprosil mě, abych si sundal sako.

„Natáhněte pravou ruku." Sledoval jsem jak ze svých ramen nechává sjíždět krejčovský metr a pustil se do měření mé ruky.

„Mikasa říkala, že jste mistrem ve svém oboru," pronesl jsem, abych tohodle zajímavého muže aspoň trošku poznal. Nevím co přesně se v mé hlavě dělo, ale věděl jsem, že v jeho přítomnosti můžu pustit z hlavy to, jestli cena na auta bude stoupat a kolik papírů koupíme u Erwin's corp.

„Dělám to, co mě baví," pronesl, aniž by odvrátil pohled od své práce a zapsal něco do bloku na stole.

„Je fajn dělat to, co vás baví," řekl jsem částečně zasněně a pohlédl na sebe do zrcadla, když jsem si všiml, jak pan Ackerman vypadá zezadu. Pocítil jsem, jak na chvíli jeho oči spočinuly na mém obličeji, když se zase začal soustředit na svoji práci.

„Tak dělejte i vy."

Vážně byl zajímavý. Zadíval jsem se na jeho soustředěný obličej a než jsem stihl něco pronést, nařídil mi abych si odhrnul zápěstí.

Ten dotek... Jeho prsty nebyly hrubé, nýbrž jemné, jakoby sametové. Netušil jsem, že člověk, který praktický celý život šije bude mít takové prsty. A byly tak tenké a krásné, jakoby patřily ženě.

„Rád bych ale nemůžu," navázal jsem na naší konverzaci, aby nebylo podezřelé, že mlčím a nejen to – ticho by na mě působilo deprimovaně. Nevím jak na něj, ale chtěl jsem s ním dál bavit.

„Jste tak vlivný mladý muž a nemůžete dělat co chcete?" pustil se konečně ke krku a pohlédl mi do očí.

„Víte kdo jsem?"

Naše obličeje dělilo jen asi deset centimetrů od sebe a oba jsme se navzájem prohlíželi, jako bychom v tom druhém viděli něco fascinujícího. V mém případě to byla pravda. Tenhle muž byl nejspíš to nejzajímavější co mě za posledních pět let potkalo.

„Samozřejmě. Eren Jaeger – ředite firmy Jaeger corp. Kdo by vás neznal?"

Sklíčenost se začala rozšiřovat po mém těle. Doufal jsem, že mě nezná. Obyčejně lidi, kteří mě poznají i jen tak na ulici po mně něco chtějí. Na rozdíl od nich vypadal ale pan Ackerman zcela klidně, jakoby mu to bylo úplně jedno. Nejspíš by mu bylo jedno i kdyby před ním teď stál samotný prezident USA, ale tak, vzhledem, že šil evidentně velmi kvalitní obleky, tak bych se vážně nedivil, kdyby jedním z jeho klientů byl hlava státu.

„Každopádně, nemůžu dělat, to, co bych rád dělal. Po smrti svého otce musím jít po jeho stopách." Paradoxní věc – nemluvil jsem o svých osobních záležitostech jen tak s někým. Neměl jsem ani jistotu, že to nikomu neprozradí, ale měl jsem pocit, že tenhle muž skrývá i jiná tajemství a cítil jsem, že bych mu snad mohl svěřit úplně všechno.

„To řekl kdo?" Pan Ackerman se přesunul na mojí hruď, když se mi srdce na sekundu zastavilo.

Má pravdu. Kdo to řekl? Já to řekl. Z úst mého otce nikdy nevypadlo nějaká poznámka ohledně toho, že budu jeho nástupcem. To jen po jeho smrti mi byla jeho firma svěřena, jelikož jsem byl jeho jediný syn. Vždyť nenapsal ani poslední vůli! Neměl umřít.

„Právě jste mi otevřel oči," pousmál jsem se a sklopil oči od zrcadla, když jsem se setkal s jeho pohledem. Zdálo se nebo v jeho očích něco nepatrně blýsklo?

„Vždycky k vašim službám," pronesl s kamennou tváří, i když jsem věděl, že ho moje slova potěšila.

„Hotovo," pronesl pan Ackerman po deseti minutách ticha, když konečně doměřil a já si vzal svoje sako zpátky na sebe.

Nechtěl jsem ale odcházet. Nechtěl jsem zpátky do toho zaprášeného New Yorku, plného smogu a železných budov. Donutil jsem se ale k tomu, abych se otočil a z místnosti vyšel, ovšem zastavilo mě, když mě chytila ruka pana Ackermana.

„Zapomněl jste si kravatu."

Ani jsem si popravdě nevšiml, že mi ji v průběhu měření sundal. Nejspíš když akorát byl u mého krku.

Otočil si mě čelem k sobě, aby mi ji mohl uvázat a já cítil, jak jeho prsty klouzají po látce košile. Bylo to příjemné. Velice příjemné. Uvědomil jsem si, že už dlouho mi kravatu nikdo neuvazoval a také to, že se mě obecně dlouho nikdo nedotýkal (potřesení rukou nebo poplácání po rameni se nepočítaly).

„Máte jemné ruce," vyklouzlo mi omylem. I když...

V těch metalicky šedých očích se něco zablesklo, když jsem si uvědomil, že se pan Ackerman trošku usmívá. Jak asi vypadá jeho úsměv?

„Jak to můžete cítit přes látku." Byla to řečnické otázka, ale nevydržel jsem a uchopil ruku pana Ackermana do svých. Nic nedělal, jen jako já sledoval svoji ruku v těch mých.

Bledá, jemná jako samet, jakoby si je každý den potíral krémem. Opravdu by se daly jednoduše splést s ženskými.

„Pardon." Pustil jsem jeho ruku, jakoby se ani nic nestalo a pohlédl jsem do zrcadla po své pravé straně. Červeň pokrývala mé tváře. Co se to se mnou děje...

„Přijďte zítra," oznámil mi pan Ackerman ještě před tím než jsem otevřel dveře a zvědavě jsem na něj koukl. Stál u pultu a díval se na mě. Tak... sebejistě. „Potřebujeme doprobrat v jaké barvě chcete obleky."

Souhlasně jsem přikývl a stěží opustil obchod s příjemnou atmosférou.

Těžká realita mi dopadla na ramena a já se zatoužil vrátit zpátky, ovšem myšlenka na zítřejší den mě jaksi držela při životě.

Nad New Yorkem další den plulo mračno, ze kterého pomalu kapalo na šedé chodníky. V takových případech jsem byl nesmírně rád, že mám auto a nemusím nikam chodit pěšky.

Nechtělo se mi ani pořádně do práce. Jediné, co jsem chtěl, bylo jet hned do obchodu a strávit tam celý den. Byl to jiný svět, jiný vesmír a stál za to. Žádné místo mi nenahánělo takový pocit klidu a k tomu pan Ackerman... Byla v něm nějaká jiskra, něco neobyčejného.

„Tak co? Jaký to včera bylo?" vyzvídal Armin, když jsme měli zrovna přestávku a my seděli oba v mé kanceláři a jedli naše objednané sendviče.

„Skvělý, vskutku skvělý. Je vidět, že bratr Mikasy je mistr co se týče obleků." Zapil jsem sousto už skoro vystydlou kávou.

„Říkal jsem si, že bych si taky nechal udělat nový oblek."

V hlavě se mi vynořila představa, jak pan Ackerman měří svým krejčovským metrem různé části těla Armina a zarazil jsem se. Nepříjemný pocit mi začal kolovat tělem a začal mi nemilosrdně svírat srdce ledovou pěstí. Jako bych nechtěl, aby se k panu Ackermanovi jen přiblížil, ale to přece nebyla moje věc, ne? Z čeho ale tak najednou?

„Je to na tobě." Chuť k jídlu mě přešla a tak jsem jen upil kávy a přesunul se ke svému pracovnímu stolu, což nejspíš Armina uvedlo do rozpaků.

Když jsem opouštěl prostory budovy firmy, cítil jsem se natěšený, až uvidím pana Ackermana a to mě donutilo se zarazit. Proč jsem byl tak natěšený? Ale řekl jsem si, že to bude nejspíš kvůli příjemné atmosféře v obchodě. Jedno z mála míst, kde se mě realita nijakým způsobem nemohla dotknout. Jiný svět.

Nasedl jsem do auta. Desky s papíry jsem jako vždy hodil na zadní sedadlo a přes studené dešťové kapky se řítil k obchodu s obleky. Když jsem dorazil na místo, musel jsem se proběhnout od auta k obchodu a fakt, že jsem zmokl prakticky až na kost mě moc nepotěšil.

„Dobrý den," pozdravil jsem, když jsem vešel dovnitř a očima začal netrpělivě vyhledávat mistra v šití obleků.

„Ah, vítejte, vítejte!" ozval se ženský hlas po mé pravé straně a já tam přesměroval svůj pohled. Mířila ke mně žena s hnědými vlasy v culíku, na nose brýle s černou obroučkou za kterými se na mě dívaly hnědé oči, plné radostných jisker. Úsměv byl nejspíš její druhé jméno, protože se prakticky pořád usmívala a působila tím na okolí velice příjemně a mile. Podala mi lehce snědou ruku, abych jí mohl potřást.

„Vy jste pan Jaeger, že? Levi mi o vás říkal. Moment strpení, prosím, právě má klienta. Oh, jste promočený na kost! Přinesu vám pro zatím nějaký jiný oblek," řekla a odběhla do dveří na druhé straně pultu, hned naproti těm, kde ze mě včera pan Ackerman bral míry.

A zase ten svíravý pocit v mém srdci. Proč mi byla myšlenka, že má klienta natolik nepříjemná? Že si ho měří, že se ho dotýká. Ach, sakra, měl bych s tím něco dělat.

„Můžu vám přinést kávu, čaj nebo vodu?" Podala mi čistou složenou košili a sako, které jsem si od ní s poděkováním vzal.

Ta žena byla opravdu milá, ale pak jsem si vzpomněl, že mě poznala a hned mi bylo všechno jasné. Něco mi ale napovídalo, že ona prostě taková doopravdy není a že je vlídná se všemi, nehledě na jejich sociální postavení. Intuice je dobrá věc, to se musí pamatovat.

„Ne, děkuju, nic nebudu," a jakmile jsem to řekl, objevil se ve dveřích, kde mě včera pan Ackerman přeměřoval metrem nějaký blonďatý muž se začesanými vlasy dozadu.

„Erene?" S letmým překvapením přikývl na pozdrav a upravoval si manžety na své sněhobílé košili. Přes předloktí měl přehozené své sako, které si nejspíš sundaval během měření.

„Erwine, nečekal jsem, že tě tu uvidím." Přešel jsem ke svému známému, abych mu potřásl na pozdrav rukou a po těle mi neustále koloval nepříjemný pocit, že si ho právě pan Ackerman přeměřoval. Nepodařilo se mi skrýt nepatrné zaskřípání zuby, ale rychle jsem nahodil společenský úsměv a přinutil se jednat normálně.

„Taky si jdeš nechat ušít oblek?"

Tak samozřejmě sakra. Bylo špatné, že jsem jím byl vytočen. Erwin si to přece nezasloužil, nic neprovedl a pan Ackerman jen dělal svojí práci, ale byl jsem opravdu hodně vytočený.

Ve dveřích se objevil jako moje soukromá záchrana pan Ackerman a já se hned jakýmsi způsobem uklidnil, že jsem mohl jednat klidněji.

„Jo, je na čase obnovit šatník." S Erwinem jsme se pobaveně zasmáli, než nás vyrušil pan Ackerman.

„Erwine, chtěl bych se teď věnovat tady panu Jaegerovi."

On mu tyká?! Ale svým vlídným způsobem ho teď poslal do prdele.

„V pořádku, Levi. Už půjdu." Erwin se podíval zpátky na mě, když si oblékal své sako.„Erene, počítám s naší páteční schůzkou." Pak se ještě rozloučil s Levim a slečnou s copem a opustil prostory obchodu.

„Levi, pan Jaeger by se měl převlíknout. Vždyť úplně zmokl!"

Koukl jsem na pana Ackermana, který mě chvíli přeměřoval pohledem, než přikývl a pokynul mi, abych šel do místnosti, kde bral míry.

Oběma jsem poděkoval a šel do místnosti se zrcadly. Pan Ackerman mě překvapivě následoval.

„Budete nejspíš potřebovat mojí pomoc. Ty manžety na této košili se zapínají blbě a Hanji usoudila, že jiná košile se vám nehodí," odůvodnil proč se mnou zůstal v místnosti a zavřel za sebou dveře. S ním jsem se cítil tak dobře, tak uvolněně.

Začal jsem se zbavovat mokrého oblečení a pan Ackerman němě postával opřený o zeď v temné části okolo dveří a s rukama překříženýma na hrudi. Cítil jsem, jak po mém těle přejíždí jeho šedé oči.

„Takže se s Erwinem znáte?" Nemohl jsem si pomoct a prostě jsem se ho musel na tohle zeptat. Až moc mě to uvádělo do rozpaků, že nevím jaký je mezi nimi vztah.

„Ano. Je to můj dávný přítel ještě od studia na univerzitě."

Takže mezi nimi snad víc nebylo. Tedy, doufal jsem.

Když jsem se už zbavil mokrého oblečení, přistoupil ke mně pan Ackerman s ručníkem v ruce, který nejspíš vytáhl v jednom ze šuplíků. Přišlo mi to blbý, že ho tady má, ale pak mi došlo, že slečna Hanji pro nic za nic nenabízela jen tak něco k pití. Asi se tu občas stávaly takové nehody, jako drcnutí do skleničky či šálku s kapalinou.

Poděkoval jsem mu za ručník a začal se utírat, zatímco pan Ackerman vzal ze židle připravenou košili a pak mi ji pomohl si obléct. Pocítil jsem, jak se mé kůže letmo dotkl bradou a nepatrně jsem se pod tím dotekem zachvěl.

„Proč jste se ptal?" rozezněl se tichem hlas pana Ackermana a v mžiku stál přede mnou a pomáhal mi zapnout si bílé knoflíky na košili.

„Překvapilo mě to. Erwin není takový člověk, který by měl blízké přátele natož aby měl přítelkyni či přítele," poznamenal jsem . Schválně jsem řekl něco o partnerovi či partnerce, aby pan Ackerman pochopil na co narážím.

„Narážíte na to, že jsem potenciální partner Erwina?" pozvedl ve svůdném stylu jedno obočí a já z toho nepatrně polknul. „Nebuďte směšný, pane Jaege – "

„Eren. Říkejte mi Eren," přerušil jsem ho a sledoval jeho zkoumavý pohled, když se jeho ladné prsty přesunuly na mé manžety. Chvilku jen mlčel a dělal svoji práci, než znovu promluvil.

„Erwin není ten typ muže, který by mě nějak zvlášť zaujal."

Takže jemu se líbí muži! Oh, ano! Tahle myšlenka mi přinesla takovou radost, že jsem se neudržel, abych se nepousmál.

Pan Ackerman zatím přešel k židli pro sako a pak mi pomohl si ho vzít na sebe a znovu předstoupil přede mě.

„A jaký je váš typ?" zeptal jsem se ho s neskrývaným zájmem a v jeho očích se zase nepatrně zajiskřilo.

„Nemyslím si, že to je něco čím byste si měl lámat hlavu, Erene." Skoro nadrženě pronesl moje jméno.

Tak tohle už byla provokace.

„Ale já to chci vědět." Přistoupil jsem k němu blíž a on udělal krok zpátky a znovu a znovu, dokud nebyl natisknutý zády na zrcadlo, ale stále se díval na sako a snažil se poupravit nějaké záhyby.

„Jsi si tím jistý?" dotázal se mě na ujištěnou, když se mi přímo podíval do očí. V tu chvíli jsem neodolal a přitiskl své rty v opojném polibku na jeho. Byly tak něžné, sladké, teplé, měkké, plné potlačované chtíče a touhy.

Pocítil jsem, jak Levi obtočil své ruce okolo mého krku, aby si mě k sobě přitáhl ještě blíž, do těsnějšího obětí. Mé zkoumající ruce zabloudily na jeho půlky, které jsem nemilosrdně zmáčkl a z úst Leviho se vydral tichý spokojený sten. Pak jsem ho donutil k tomu, aby své nohy obtočil kolem mých boků a zády dál zůstával opřený o zrcadlovou stěnu.

Když se naše rty od sebe odtrhli, tak jen proto, abychom mohli nabrat vzduch do plic, ale já nemeškal a začal líbat tu alabastrově bledou pokožku na jeho krku. Přisál jsem se k ní a profesionální ruce mistra šití se mi zabořily do vlasů a trošku mě zatahaly. Z jeho úst se vydral další sten a já se rozhodl věnovat víc času těm sladkým svůdným lehce oteklým rtům.

„Chci tě, Levi. Tady a teď," neubránil jsem se takovým slovům a sledoval jeho skelné oči plné chtíče.

„Fajn, postav mě."

A já tak učinil.

Levi hned jako na povel rozepl vestu a po té košili, abych měl přístup k jeho ztvrdlým růžovým bradavkám.

„Oh, teprve jsem tě oblékl a teď to z tebe budu muset sundat," poznamenal, když mi z ramen shodil sako, které na mně bylo asi jen tři minuty.

„Pak ho na mě budeš moct obléknout znovu," šibalsky jsem se usmál a zakousl se do té sladce vypadající bradavky. Kvůli tomu si Levi přivřel rukou rty, aby nevydával žádné hlasité zvuky i při tom, že bych ho opravdu strašně chtěl slyšet.

Když jsem se postavil, abych ho mohl znovu políbit, cítil jsem, jak se naše penisy přes několik vrstev látky třou o sebe v netrpělivém chvění.

„No tak, tys byl ten, kdo říkal, že mě chce," pobídl mě Levi, když znovu lehce naklonil hlavu na stranu, abychom se znovu nenasytně mohli políbit.

„A ty mě nechceš?" dotázal jsem se ho v přestávce mezi našimi polibky.

Místo odpovědi jsem uslyšel rozepínání mého pásku a následně zipu. Horká ruka se dotkla mého vzrušeného mužství a ze rtů mi unikl nepatrný povzdech.

„Vem ho do pusy," nakázal jsem Levimu, který si po chvíli klekl, aby vyplnil moji prosbu nebo spíš příkaz, a pomalu, se svůdným sexy pohledem, olízl celou mou délku, než se zastavil u lesklého žaludu s kapkou pre-ejakulátu na vrcholku, kterou řádně slízl a nakonec pohltil celý můj oteklý penis.

V průběhu toho, co se můj penis pohyboval v jeho puse, jsem si všiml, jak si rozepínal kalhoty a pokoušel se je dát dolů. Když se ale pak vrátil k práci nad mým netrpělivým ztopořeným penisem, zapustil jsem mu ruce do lehce pocuchaných havraních vlasů. Jeho jazyk smyslně projížděl po celé mé délce, pusou nasával můj žalud a to mě brzy přivedlo k bouřlivému vyvrcholení.

„Jsi rychlý," pronesl po tom, co do poslední kapky slízal moje sperma z lehce ochablého mužství.

„Protože jsi až moc dobrý," přitáhl jsem si ho do slastného polibku, po kterém jsem ve své puse cítil příchuť svého spermatu, ale to mi vůbec nevadilo. Nebránilo mi to v tom, abych ho líbal dál.

Po pár chvilkách byl můj penis znovu v plné pohotovosti, připravený proniknout na slastné území v útrobách mého milence. Donutil jsem ho postavit se čelem k zrcadlu a naklonil jsem ho, abych se o něj opíral, takže na mě hned špulil svůj neodolatelný zadeček. Neodolal jsem, abych se do těch bledých půlek nezakousl a zanechal jsem po sobě dvě červené stopy od zubů než jsem se dostal k jeho svraštělému netrpělivému otvoru. Jazykem jsem po něm opatrně na zkoušku přejl, abych viděl, že mě co nejrychleji chce pohltit.

Ten chlap mě opravdu hodně chce. Nejspíš být zdrženlivým chladným gentlemanem se nevyplatí. Nebo možná ano. V můj prospěch.

Znovu jsem jazykem projel po tom krásném svůdném otvoru a nakonec jsem do něj ponořil svůj jazyk, nehledě na protesty Leviho, abych toho nechal, i když jsem dobře věděl a cítil, že se mu to líbí a samotný otvor vcucával můj jazyk dovnitř a nutil mě pokračovat dál, nenechávat toho a tak jsem pokračoval. Jazykem jsem ho zevnitř roztahoval a nakonec jsem si pomáhal i prstem. Levi se snažil zadržet steny, aby třeba i nevykřikl a to byla jedna z věcí, které mě deprimovaly. Tak moc jsem toužil slyšet jeho sladký hlas plný nespoutanosti.

Dál jsem to ovšem vydržet nemohl. Potřeboval jsem už do něj konečně proniknout a když jsem si myslel, že už je dostatečně připravený, přitiskl jsem svůj netrpělivý penis k jeho otvoru a něžně jim o něj otřel.

„No tak, Erene, prosím," zafuněl tiše a já ho poslechl.

Opatrně a pomalu jsem do něj pronikl a z Leviho se vydral dlouhý povzdech, dokud celá moje délka nebyla v něm. Chvilku jsem se nehýbal a pouze jsem si užíval ten pocit, že jsem v něm. Je můj. Je můj.

Pomalu, s tichými oddechy jsem se v něm začal pohybovat. Nejdřív opatrně, pak trošku silněji a nakonec i o něco hruběji, abych se dostal k tomu místu a nakonec jsem ho našel. Zasáhl jsem ho svým přírazem a Levimu se křečovitě propnula záda.

„To je ono, lásko..." políbil jsem ho na lopatku a znovu jsem začal přirážet, abych nás oba přivedl ke slastnému vrcholu. Po několika přírazech na Leviho citlivé místo se mi to povedlo. Propnul se v zádech, chytil mě za vlasy a vyhledal si mé rty, aby mi mohl vykřiknout do úst. Ruce mi spočinuly na jeho hrudi a já do toho stiskl jeho ztopořené bradavky, čímž jsem si vysloužil potěšené kousnutí do rtu a nepatrný pohyb boků Leviho přivedlo k vrcholu i mě.

Po tom kouzelném dni jsme se s Levim takovýmto způsobem dali dohromady. Bylo zábavné, když jsme se navzájem sobě omlouvali za nečekaný hormonálně-nadržený výbuch, ale oba jsme moc dobře věděli, že ani jeden z nás toho nelitoval a že ani jeden z nás neodolá myšlence si něco podobného zopakovat.

Obleky pak po týdnu byly hotové a další den jsem se v práci, potěšený a šťastný, mohl „předvádět" svým kolegům a zaměstnancům.

„Sedí ti," řekla Mikasa s rukama překříženýma na hrudi a letmým úsměvem.

„Tvůj bratr je opravdu mistr." Potěšeně jsem si urovnával sako na svých ramenou.

„Nedělej, že nevím, že vy dva jste teď spolu." Její úsměv se rozšířil, když jsem zrudnul a pak předvedl něco, co mělo vypadat jako odkašlání.

„Netušil jsem, že ti to řekl."

V ten moment se nepatrně zasmála a tím mě celkem zmátla.

„Erene, je to můj bratr a já poznám, kdy je zamilovaný."

„Zamilovaný?"

Teď se na mě překvapeně podívala ona.

„Vy jste si to neřekli? Vy spolu chodíte a neřekli jste si to?" třeštila na mě oči, než jsem zakýval hlavou a v duchu si udělal poznámku, že to musím napravit. A fakt, že jsem teď porušoval jedno ze svých vlastních pravidel, jsem ignoroval. Stejně jsem se chystal brzy podat výpověď.

Co se týče přiznání, chystal jsem se mu to říct, ale doposud se nevyskytla vhodná chvíle. Setkávali jsme se v jeho práci, některé večery jsme trávili spolu, ale pořád jsme si to neřekli. Vážně to musím napravit.

V ten samý den jsem znovu jel k němu do práce a u vchodu mě hned zastihla Hanji, která zrovna odcházela.

„Ow, ahoj Erene! Doporučuji ti být dneska opatrný. Levi je naštvaný jak sopka před výbuchem kvůli Erwinovi." Soucitně se na mě podívala, jako bych se právě řítil k šakalům na talíř. „Hodně štěstí." A odešla pryč po ulici newyorkského bulváru.

Pořádně jsem se nadechl a vstoupil dovnitř.

„Ahoj Levi," pozdravil jsem svého milence, který právě stál u pultu a neustále naštvaně rovnal vystavené motýlky.

„Nazdar."

Jop, opravdu měl strašnou náladu.

Beze slov jsem k němu přišel, abych ho zezadu objal a vtiskl polibek na jeho blednou šíji, kde se ještě hojily dva cucfleky. Pocítil jsem, jak se tělo v mém náručí trošku uvolnilo a to mě uklidnilo.

„Co se stalo, lásko?" Měl rád, když jsem ho tak oslovoval a jeho tělo se hned uvolnilo ještě víc.

Otočil se ke mně čelem, aby se mi mohl podívat do očí. „Erwin chce, abych pracoval jen na něj."

Aha. Tak to vytočilo i mě.

„Tak na něj nepracuj," odpověděl jednoduše, ale s potlačovaným hněvem.

„Samozřejmě, že jsem to odmítl," povzdechl, jako bych byl idiot, že mu to říkám. „Ale štvalo mě, jak se mě důkladně snažil přesvědčit," odvrátil své šedé oči a pousmál se, než se znovu podíval na mě. „Nakonec jsem ho poslal do prdele."

Tomu se nešlo nezasmát.

„Doufám, že já pro tebe budu mít lepší novinky," řekl jsem s úsměvem a dál svíral jeho tělo v náruči, abych mu viděl do očí, než jsem ho políbil na čelo.

„Povídejte, pane Jaegere," pobídl mě s letmým úsměvem.

„No, chci přenechat svojí firmu Arminovi. Je o hodně zdatnější a zkušenější v tomhle oboru a sám se chci věnovat tvorbě. Chci skládat hudbu. Jako malý jsem měl hodiny klavíru a vystupoval jsem i na několika koncertech a k tomu, vydělané peníze nám oboum i tak budou stačit na celý život," pokrčil jsem rameny a doufal jsem, že ho to nějak nevyvede z míry.

Levi si mě ale v klidu vyslechl a nakonec se jen něžně pousmál.

„Hlavně dělej to, co tě baví."

Vzpomněl jsem si na den, kdy jsme se poprvé seznámili a vykouzlilo mi to úsměv na tváři.

„A chtěl jsem ti říct ještě jednu věc."

„Hm?" Naklonil halvu na stranu s neskrývaným zájmem.

„Miluju tě."

Tolik reakcí, hlavně v jeho očích. Tolik emocí, než se zastavil na jedné a pronesl: „A já miluju tebe."