Zahanbená se dalších několik dní schovávala před světem. A trest za její pošetilé počínání na sebe nenechal dlouho čekat.

Divoké bušení na dveře přinutilo Miru odložit jeden z pracovních spisů, jimiž se obklopila. Z ignorování okolního světa vzešla jedna dobrá věc. Mohla pracovat. Rostlo v ní odhodlání vydat se přímo do galerie, ale věděla, že tam by ji Al hledal. Ještě nebyla připravená se s ním setkat, ne po tom, co provedla. Když kráčela ke dveřím, přepadla ji děsivá myšlenka, že na chodbě stojí právě její přítel. Takže ji Cormoran nejspíš práskl.

„Cormorane," vyhrkla, když na škvíru otevřela dveře. Detektiv se nijak nerozpakoval a protlačil se dovnitř. Dřív než mohla cokoliv jiného říct, spustil.

„Čtyři dny, Miro, čtyři dny! Nikomu ses neozvala a nereaguješ na zprávy ani volání, zrovna když se venku nejspíš pohybuje člověk, co ti chce ublížit." Zabodl prst směrem k oknu. „Nikdo o tobě nemá žádné zprávy a ty se neobtěžuješ ozvat, že ti nic není. Sakra, Miro, tohle není hra!"

„Já taky žádnou hru nehraju!" okřikla ho a podařilo se jí tak zastavit jeho nesmyslné spílání. Založila si ruce na prsou a vyzývavě vystrčila bradu vpřed. „Nevěděla jsem, že mám povinnost se ti hlásit jako nějaký uprchlík nebo co. Laskavě na mě neřvi, když k tomu nemáš žádný důvod. Pořád jsem tady, takže jestli sis dělal tak hrozné starosti, mohl jsi sem přijít. Nebo Robin. Nadávej jenom sám sobě, ne mně, já mám plné právo se na vás všechny vykašlat!"

Poslední poznámku vyplivla skoro jako jed, ale když viděla, jak se Strikovi stáhla tvář v bolestné grimase, skoro toho zalitovala. Všichni měli svoje problémy. A nikdo z nich nereagoval zrovna ukázkově, protože každý si zkrátka prožíval své.

„Nemůžeš se před světem schovávat donekonečna," řekl Strike a vykročil k ní. „Sakra!" zaklel, když se pod ním noha podlomila a on měl co dělat, aby se zachytil malého stolku pod oknem.

„Cormorane!" vykřikla Mira vyděšeně a vrhla se k němu. Pomohla mu vytáhnout se na zdravou nohu. „Co se ti stalo?" Všimla si, že se mu čelo leskne potem.

Strike drtil hrany stolku v ocelovém sevření, zíral na vázu, kterou se Miře podařilo zachránit před pádem, a jako vždy v těchto situacích proklínal svou zraněnou nohu a vlastně každého, kdo byl svědkem podobných nehod. Teď to k jeho smůle byla Mira.

„Zrasoval jsem si nohu při sledovačce," zavrčel.

Mira stála kousek za ním, paže zdvižené, aby mohla v případě potřeby bleskurychle zareagovat. Začínala chápat, co se právě odehrávalo. Strika přemáhalo jeho zranění a asi jako každého chlapa se dotýkalo jeho ega to, že je někdo svědkem jeho ponížení.

Něco podobného zažila jako menší s otcovým bratrem. Po autonehodě zůstal upoutaný na invalidní vozík, což chlapa plného síly zlomilo. Nějakou dobu u nich bydlel a pro Miru se stal větším strašákem než všechny irské povídačky. Štěkal po ní, když mu něco přinesla, spílal jí, když mu nabídla pomoc. Několikrát se po ní i ohnal. Dřív ho měla ráda. Potom se ho už jenom bála.

Teď bojovala s podobnými pocity. Strike byl velký a rozložitý chlap, který by ji jediným švihem dokázal poslat k zemi. Věděla, že dříve boxoval. Byla snadný cíl. A vzteklý chlap zahnaný do kouta vlastní nemohoucností byl schopný různých věcí.

Je to bratr tvého přítele, proboha. Už v armádě přesně takové typy dostával za mříže. Není jedním z nich.

Opatrně mu položila ruku na rameno. Cukl sebou a to ji polekalo, ale přiměla se zůstat nehybná.

„Měl bys té noze ulevit. Pomůžu ti," nabídla mu.

Strike oddychoval prudce jako raněné zvíře. Taky se tak cítil. Mohl se dobelhat zpátky do Denmark Street, aby ho takhle nikdo neviděl, ale po té zprávě se musel přesvědčit, že je Mira v bezpečí. Za každou cenu. Tentokrát tomu obětoval svou nohu. A vlastně to nebylo poprvé.

„Fajn," odpověděl přidušeně.

Mira mu v mžiku vklouzla pod rameno a přehodila si jeho paži kolem krku. Poprvé od té noci k sobě byli takhle blízko.

„Opři se o mě," nakázala mu.

„Jsem o dost těžší než ty." Vrhl po ní značně skeptický pohled.

„A já mám zase obě nohy," odsekla. Kupodivu v ten moment necítila žádný stud. Byla to prostá fakta. To přece detektivové rádi.

A na Strika to zabralo. Poddal se a nadzvedl pravou nohu, takže část své váhy přenesl na ni. Mira pod tím novým břemenem zafuněla, ale nedala se.

„Pojď," trhla hlavou ke dveřím vedoucím do její ložnice.

I těch pár metrů jim dalo docela zabrat. Strike se snažil neopírat se o ni celou svou vahou, aby ji nedejbože nezlomil, a Mira se zase odmítala vzdát. Tušila, že tak velký chlap nebude žádné peříčko, ale i tak ji jeho váha překvapila.

Byl to voják a boxer, cos čekala?

Když se jim povedlo dopravit se až k posteli, během setiny vteřiny mezi nimi proběhla tichá domluva. Nemohla ho jen tak pustit a nechat ho svalit se na postel, on se zase nemohl přidržovat jen jejího těla, jinak by ji poslal znovu do nemocnice. Kooperativně si vzali z každé možnosti něco a nakonec Strike úspěšně dosedl na měkkou matraci.

„Musíš si lehnout," rozhodla Mira. „Kabát."

Zavrtěl hlavou. „Nehodlám tu zůstat. Jenom si na chvíli vydechnu a půjdu."

„Jasně. A já se naučím lítat," odfrkla si. „Nechci ti kazit plány, ale s takovou dneska nikam nedojdeš. Ani dolů do recepce. Můžeš si zavolat taxi, ale předpokládám, že asi nechceš, aby tě odtud snesli na nosítkách."

„Vždycky jsi tak protivná?" utrhl se na ni Strike.

Pokrčila rameny. „Jen když jednám s protivou."

Věděl, že teď je jí vydaný na milost a nemilost. Měla pravdu, nikam by se nedostal. S největším sebezapřením se dobelhal do hotelu, ale už jen z představy, že by měl jenom přejít tenhle pokoj, se mu dělalo mdlo. V noze mu škubalo a tepalo, cítil, že pahýl odírající se o protézu má v jednom ohni. Ne, dneska už nikam nepůjde.

Kapituloval.

„Tak fajn."

Vysoukal se z kabátu, který skončil přehozený přes truhlu stojící před postelí. Mira stála nad ním, ruce zdvižené, a kroutila prsty jako nějaký felčař. Kousala se do rtu, čehož si Strike snažil nevšímat.

„V tomhle nejsem zrovna zběhlá."

Pochopil.

„Umím si to sundat i sám. Ale v soukromí."

S blahosklonným výrazem naklonila hlavu na stranu, všiml si i toho, jak jí zacukalo v koutku.

„Cormorane, já už chlapy v trenkách viděla. Vážně mě nemůžeš překvapit."

„Jo, ale docela rád se přesvědčuju, že jsi je tak viděla jen tehdy, když jsi s nimi spala nebo to byli aspoň tví partneři."

Snažila se, aby se nerozesmála na celé kolo. Jestli se právě rozhodl chránit její čistotu, tak to jí neměl vracet ten polibek na chodbě.

„Přemýšlel jsi někdy nad tím, že spodní prádlo je něco jako plavky?" prohodila jen tak mimochodem. „Podprsenka je skoro to samé jako vrchní díl bikin. Takže myslím, že mě nemůžeš ničím překvapit."

„Takže kdyby sis teď sundala tu košili, nebylo by na tom nic divného, jo?"

Ta košile jí byla velká a sahala jí ke stehnům. Rukávy na předloktí měla vyhrnuté, a jelikož se její proporce neshodovaly s velikostí košile, nevycházely jí knoflíky. Díky tomu měla zase o trochu hlubší výstřih, než by mu bylo milé.

Mira nad jeho poznámkou protočila očima. „To jsem neřekla. Kdybych to udělala, už bychom se bavili o něčem úplně jiném."

Spíš bychom se nebavili, blesklo Strikovi hlavou. Ale tyhle nevhodné myšlenky teď musely stranou.

S povzdechem ji znovu nechal vyhrát. Stáhl si kalhoty a přitom opatrně odepnul protézu. Syknutí nad jeho hlavou prozrazovalo, že Miru nejspíš bolel jen ten samotný pohled.

„Zažil jsem horší," zamumlal. Opřel protézu o noční stolek a vytáhl se hlouběji do postele. Paží si zakryl tvář a snažil se moc nepřemýšlet. Cítil se pokořený.

„Já..." zaslechl její nejistý hlas, náhle plný nervozity, „nevím, co mám dělat."

Tak upřímné doznání ho zasáhlo. Když ho propustili z nemocnice a on se vrátil domů, s Charlotte se nic zásadního nezměnilo. Byla pořád stejná, možná si jen byla jistější, že teď jí Strike neuteče. Jak by taky mohl, mrzák jeden. Ještě více to podpořilo její rebelii. Změnilo se jen to, že byla mnohem víc panovačná. Jen ona věděla, co je pro něj nejlepší, co by měl dělat, jak dál žít. Nesnášel to. A nesnášel sám sebe za to, že ji tehdy prostě potřeboval, protože bez ní by to nezvládl. Byl jí vydán na pospas. Ale Mira? Ta se svou drzostí nejspíš snažila držet nad vodou samu sebe. Protože v těch málo chvílích věděla, jak se zachovat. Jenže teď před ní ležely dosud neprobádané vody. Co dělat s mrzákem? Ne, takhle o něm určitě neuvažuje. Ale co by měla udělat? Nevěděla. A přiznala se mu k tomu. Pro lidi bylo vždycky těžké přiznat si, že na něco nestačí, natož to přiznat svému okolí. Ona to udělala. Mohl jen doufat, že to bylo proto, že mu skutečně důvěřuje.

„Nemusíš dělat nic," zamumlal, obličej stále schovaný.

Cítil, jak se rozhoduje. Její nejistota byla skoro hmatatelná. Pak se pohnula. Ucítil pohyb na posteli, ale neodvažoval se zjistit, co se děje.

Když tedy ucítil její dotyk na holé kůži, zachvěl se. Jemně mu vsunula prsty pod koleno, nadzvedla zraněnou nohu, a když ji položila zpátky, zjistil, že mu ji podložila polštářem. Ještě chvíli se ho snažila správně urovnat, aby se do něj pahýl nezanořil, až se od něj nakonec odtáhla. Roztáhla peřinu a přikryla ho až k pasu, ale tak, aby jeho noha, tedy to co z ní zbylo, zůstala odkrytá.

Chvíli nebyl schopen žádné reakce, ale nakonec z něj vypadlo: „Děkuju." I tak se na ni ale nepodíval.

„Není zač." Slyšel v jejím hlase radost? „Něco mě napadlo. Budu vedle a na chvíli odběhnu...neboj se," uklidňovala ho, když se kvapně vymrštil a už ji chtěl varovat, že se nemá nikde potulovat, „nepůjdu daleko. Prostě jen...věř mi."

Než mohl něco namítnout, zmizela ve vedlejším pokoji a zavřela za sebou dveře.

Kdyby na ni začal řvát, aby ho poslechla, ničeho by nedosáhl. V tomhle byl bezmocný. Skákat za ní bez kalhot taky nemohl a dobře věděl, že dneska si protézu určitě nenasadí. Při takových zraněních mu pahýl tak naběhl a kůži měl natolik citlivou, že nepřipadalo v úvahu, aby si na něj něco připínal. Možná to nezvládne ani zítra, kdo ví. Nebyl si jistý, jak moc si při svém manévrování ublížil. Většinou musel několik dní chodit bez protézy a o berlích, aby se mu noha zhojila.

Mira byla ani ne za hodinu zpátky. Vtrhla do dveří jako velká voda a v ruce se jí pohupovala taška. Strike si ji zvědavě prohlížel.

„Pohrdej mnou, neb jsem znovu hlouběji zapadla do hlubin prospěchářství světa slavných," drmolila, ale když položila tašku do nohou postele, vítězoslavné gesto a úsměv na rtech dávaly tušit, že tentokrát jí to tolik nevadí. „Tohle si máš vzít podle dávkování na krabičce," hodila po něm tubu s léky, „a tímhle si máš mazat nohu, dokud tě bude kůže pálit nebo svědit." Na peřině přistálo balení masti. „Ještě tu mám nějaké zklidňující věci, o kterých vůbec nic nevím, ale dávkování je připsané na krabičkách, kdyby něco. Ještě mám chladivý obklad, takže než ho nachystám, zatím si ošetři nohu a já ti ještě přinesu vodu na zapití."

Strike přelétával pohledem z jedné krabičky na druhou, přitom mimoděk zachytával Miřin rozzářený obličej. Měla ze svého úlovku radost. Rychle se dovtípil, co ji to stálo.

„To máš od Montgomeryho?" zeptal se, když vybalila ten svůj zázračný obklad.

Přikývla. „Nevěděla jsem, jak ti mám pomoct, ale bylo mi jasné, že jen tak ležet ti nepomůže a já tu nic nemám. Tak jsem ho požádala o pomoc."

„Zaprodala jsi duši peklu?" uchechtl se.

„Tak nějak," pokrčila rameny. „Je to pokrytecké, ale kde jinde jsem měla sehnat pomoct."

„Nejsi pokrytec," ujišťoval ji, i když z tónu jejího hlasu poznal, že mu nic nevyčítá. To kvůli němu využila nejrychlejší možné pomoci, přestože to znamenalo, že zneužije výhody plynoucí ze jména Rokeby.

Znovu zakmitala rameny nahoru a dolů. „Možná."

Tentokrát už v jejím hlase rozeznal náznak smutku.

„Půjdu ti nachystat ten obklad." Zavřela za sebou dveře do koupelny a schovala se před ním.

Mira pro své blízké vždycky udělala všechno, čeho jen byla schopná. Pro ty správné lidi, které milovala, by se rozdala. Nikdy nepřemýšlela nad důsledky, prostě to udělala. Největší daní za její obětavost byly trudné myšlenky. I teď, když její ruce mechanicky dělaly, co bylo potřeba, se nechávala pohltit vlastní myslí. Koukala na sebe do zrcadla a přemítala, jakého člověka to z ní dělá.

Byla opravdu pokrytec?

Nelitovala toho, že se obrátila na Montgomeryho. Cormoran potřeboval pomoc a ona nebyla schopna mu ji poskytnout. Netušila, jak zacházet s nohou po takovém zranění, navíc ten oteklý rudý pahýl vypadal skutečně děsivě. Nikdy nepečovala o člověka, který přišel o končetinu. Montgomery byl studovaný člověk, který jí mohl pomoci a k němuž měla přístup. Samozřejmě, že po téhle šanci okamžitě skočila. Uchechtla se, když si vzpomněla, jak ještě docela nedávno spílala sama sobě, že nechce využívat slavné jméno k tomu, aby se něčeho snadněji domohla. Ale nakonec...neudělal pro ni Al totéž, co ona pro Cormorana? Al byl vyděšený, zoufalý, neschopný pomoci, protože se nikdy nestaral o člověka po autonehodě. A navíc věděl, jak moc Mira nenávidí nemocnice. Nechtěl ji tam nechat. Ale sám jí pomoci nedokázal. A tak se na scéně objevil doktor Montgomery, soukromý lékař jeho otce, který měl tu moc dostat ji do domácího ošetřování. Al použil zvučné jméno a výhody s ním spojené proto, aby jí pomohl. Nebylo to nakonec to samé v bledě růžové?

„Vážně," zamumlala ke svému odrazu v zrcadle, „jsi neuvěřitelně pitomá a možná ještě blbější, než si myslíš."

S nově nasazeným smířlivým výrazem se vrátila zpátky do ložnice.

„Mám..." trochu bezmocně zamávala obkladem, „uhm, já...nebo sám?" Tohle nebylo ani smířlivé, natož alespoň sebejisté. Očividně ho ale nejspíš pobavila, protože se usmíval.

„Už to zvládnu, díky."

Natáhl k ní ruku. Podala mu obklad, sklenici vody, kterou mu přinesla, položila na noční stolek, a jakmile měla ruce prázdné, nevěděla, kam s nimi. Strike si mezitím přiložil chladící polštář k pahýlu. Mira ho po očku sledovala, protože tak jako tak, bylo docela fascinující to vidět.

„Potřebuješ ještě něco?" zeptala se, když se znovu opřel do polštářů a vypadalo to, že se bude chtít nejspíš prospat.

„Společnost?" navrhl.

Na jednu stranu se toho Mira trochu bála. Pořád čekala, kdy přijde na přetřes jejich přešlap tehdy v noci. Zatím se jim dařilo tomuto tématu vyhýbat a byla by ráda, kdyby to tak pokračovalo, ale nemohla od něj jen tak odejít. A sama přeci jen toužila po společnosti.

„Měl bys spát, stejně se ti už zavírají oči," pokusila se to ještě zvrátit.

„Tak zase něco vyprávěj o těch svých vlcích," řekl. „U toho spolehlivě usnu."

„Haha," zašklebila se nad jeho rýpnutím. Ale vnukl jí nápad.

„Dobrá," přešla k nočnímu stolku a vytáhla ze šuplíku malou knížečku vázanou v kožených deskách. „Budeš asi třetí člověk mimo moji rodinu, který to uslyší, tak si toho važ." Všimla si, že teď už ji Cormoran se zájmem pozoruje. Přitáhla si křeslo blíže k posteli, uvelebila se v něm a nohy skrčila pod sebe.

„Co to je?" zeptal se Strike.

„Faloan a Ceana," odpověděla s tak krásným úsměvem, až by Strike skoro zapomněl na bolest v noze.

„Ta vše rodinná pověst?"

Přikývla. Pak si přes nohy přehodila deku, něžně rozevřela knihu a začala číst.