Díky Miře měl Strike hotovo. Závěrečná zpráva a vyúčtování byly sepsané a toho rána Hayworthovi předali hotový, uzavřený případ. Vypadalo to, že jejich klienta naštvalo, že obraz je padělek, ale Strike na něm viděl, jak se mu zároveň ulevilo. Všichni se mohli pohnout z místa. Hayworth nebude muset manželce vyplácet obří částku a ta, kterou zaplatil jim, nebyla nijak přemrštěná. Strikovi se dýchalo zase o něco lépe.

Na rozdíl od Robin neměl Strike jasně vytyčenou pracovní dobu. Ale nevadilo mu to. Prozatím mu vyhovovalo, že neměl k nikomu žádné závazky. Nikdo na něj nečekal, nikdo nechtěl, aby byl někde včas. Mohl pracovat i v sobotu. Úkolů si nezadal tolik, ale pracovat musel, podnik musel šlapat jako hodinky. A navíc si odpočine zítra. V neděli večer hraje Arsenal!

Strike ležel v posteli a skrz stropní okno sledoval temné nebe podbarvené pouličním osvětlením. Myšlenky se mu v hlavě splašily. Přistihl se, že najednou přemýšlí nad Mirou. Pamatoval si na tlak jejího těla, když se k němu tiskla, aby mu mohla ukázat všechny detaily na fotkách.

Zatraceně!

Ještě jasněji si vybavoval okamžik, kdy k němu vzhlédla. Měla krásné rty. Nádherně vykrojené, tak akorát velké. Jaké by to bylo...

Je to Alova přítelkyně.

Nad jejími rty mohl přemýšlet jedině Al. Tak to bylo správné. On tady zatím zrazoval jeho důvěru. Nemůže takhle uvažovat nad přítelkyní svého bratra. Takový přece není.

Cormoran, cornwallský obr.

Myslí mu rezonoval její hlas, když na jazyku převalovala jeho jméno. Říkala mu celým jménem. To dělala snad jen Robin. Každý pro něj měl nějakou přezdívku. I jeho bratr byl pro všechny Al. Ale ona mu říkala Alex, používala běžnou zkratku. A jeho samotného oslovovala celým jménem. Strike netušil, co mu tyhle úvahy mají říct, ale zatím jejich toku nebránil.

Nikdy by po tobě nehodila popelník.

Ta myšlenka mu probleskla hlavou tak rychle, že ji skoro nezachytil. Ale její vyznění ho na ni upozornilo. Vážně se pouští do porovnávání Charlotte a Miry?

Nikdy by tě nevyužívala.

To Strike nemohl potvrdit. Mozek se bránil, ještě neznal Miru natolik, aby mohl vyvozovat takové závěry. Ale srdce si vedlo svou. Srdce ji znalo. A vědělo víc než mozek.

Nikdy by nevyužila Ala, připomněl si.

To bylo důležité. Byla to přece jeho přítelkyně.

Ale respektovala by tvou práci.

Strike se nad tou myšlenkou zašklebil. Charlotte jeho práci nenáviděla, stejně jako agenturu, kterou se snažil vybudovat a udržovat. Byl to častý důvod, který zažehnul ty nejostřejší hádky. Byla by Mira jiná? No, nejspíš by po něm tolik neřvala a neházela po něm věci. Ale která žena by dokázala skutečně respektovat jeho práci? Pozdní příchody domů, zrušené schůzky, náhlé odchody, občasné výhrůžky, sem tam nějaký vyšinutý podezřelý. Které ženě by tohle nevadilo? Ženy byly od přírody úplně jiné. Chtěly jiné věci. Některé to sice přitahuje, ale Strike už věděl, že jakmile nějaká zjistí, co život soukromého detektiva skutečně obnáší, chvíli to bude snášet, ale nakonec odejde. A bude to dávat za vinu jemu. Možná právem, možná ne, ovšem tak jako tak by Strike musel většinu času obětovat práci. A to se neslučuje se životem, jaký chtějí ženy. Neslučuje se to s rodinou. On sám po dětech netoužil. Když mu Charlotte oznámila, že je těhotná, jeho první myšlenka byla, že to není jeho. Věřil tomu doteď, ale dokázal tu úvahu analyzovat i z jiného pohledu. Jeho první reakcí nebyla radost, ale popření.

Mira je rodinný typ. Bude chtít děti.

Bude je chtít i Al? Strike nad ním stěží mohl přemýšlet jako nad otcem. V takové roli si ho nedokázal představit. Ale lidé se mění. Ne?

Změnil se kvůli ní. Možná se změní ještě trochu.

Tenhle šílený výlet jeho mysli začínal Strika zmáhat. Potřeboval se soustředit na něco jiného, jinak ho o rozum připraví vlastní mozek.

Matt bude chtít děti.

Vážně? Teď se jeho hlava přesune k Robin?

Ale byla to opodstatněná obava. Matt bude chtít Robin uvázat doma. Nesnáší její práci, nesnáší jeho. Brzo se budou brát. Další v pořadí je založení vlastní rodiny. A s dítětem se dá tahle práce dělat těžko, zvláště pro ženu je to prakticky stopka. Robin svou práci milovala, to Strike věděl. Viděl to na ní. Byl si docela jistý, že ještě nějakou dobu bude chtít pracovat, ale jednoho dne se bude muset rozhodnout. A Strike ji nechá jít, pokud bude sama chtít.

„Sakra," zanadával do ticha.

Bylo mu čím dál hůř. Žádná myšlenka nebyla správná, každá ho vedla hlouběji do jeho chvilkové mizérie. Musel to nějak přerušit.

Jako na zavolanou prořízlo okolní ticho vyzvánění jeho mobilu. Strike se nadzvedl na lokti a natáhl se k poličce nad postelí, kde pod vibracemi na místě poskakoval telefon. Přijal hovor a přitiskl si mobil k uchu.

„Ale? Jsi to ty? Co se stalo?"

Strike jeho zběsilému mumlání nerozuměl. Rozeznal však, že hraničí prakticky s hysterií.

„Ona...já nevím, oni nechtějí...odvezli ji..."

„Ale, tak co se stalo?" udeřil na něj trochu prudčeji.

Na chvíli bylo ticho. Strike slyšel, jak Al na druhé straně přerývaně dýchá. Když konečně promluvil, Strika vyděsilo, jak jeho bratr zní.

„Miru odvezli...odvezli ji do nemocnice. Měla nehodu. Corme, já nevím..."

Měla nehodu.

Mira měla nehodu.