Vyřítila se ven jako smyslů zbavená. Na schodech se jí podlomila kolena a málem by si zlomila nohu, ale podařilo se jí to ustát. Vyběhla na ulici, vidění rozmazané od slz, takže si až příliš pozdě všimla člověka na rohu. Vrazila rovnou do něj a od pádu ji zachránilo jen to, že ji chytil.

„Omlouvám se, neviděla jsem vás," zahuhlala a rychle si otřela oči. Na moment ji zaplavila panika.

To musí být on.

Té děsivé jizvy přes tvář si všimla jako první. Kdyby byla pořádně při smyslech, nejspíš by se ho lekla okamžitě. Byl holohlavý, na krku měl tetování a vůbec vypadal jako zločinec. Někdo takový by ji byl schopen srazit na křižovatce, ne?

„To je v pohodě," usmál se na ni ten muž, pomohl jí chytit balanc a pak ji hned pustil.

„Díky." Sklopila hlavu a protáhla se kolem něj. Jakmile byla dost daleko, ohlédla se. Pořád stál na rohu. A tak vyrazila vpřed.

Netušila, že Kudla, ať už vypadal jakkoliv děsivě, tady byl proto, aby na ni dal pozor. Takže se pustil za ní, ale tak, aby si ho nevšimla.

Mira na něj ovšem záhy zapomněla. Rázovala pryč ulicí, bolavá, zmatená, vyděšená a ublížená. Ale ze všeho nejvíc byla naštvaná a jedině vztek jí právě dával tolik potřebnou sílu, aby mohla pokračovat. Musela se dostat co nejdál. Hněv posiloval adrenalin, který jí právě koloval žilami. Jakmile vyprchá, zhroutí se. Tím si byla jistá. Takže se musela dostat pryč.

Našli tělo.

Znásilnili ji.

Odsoudili nevinného.

Útržky hovoru jí vířily hlavou. Zase se jí do očí nahrnuly slzy. Rychle si je setřela a pokračovala dál.

Nezastavuj, nezastavuj, nezastavuj.

Chtěla pryč. Nejraději na opačnou stranu Temže. Jenže v Mayfair pořád měla práci. K Alovi se nepřiblíží, ale svou práci potřebuje dodělat a může se vrátit, už je připravená.

Při té myšlence se její tělo zarazilo uprostřed ulice. Lidé ji obcházeli, někdo zanadával, ale ona tam jen stála a zírala před sebe.

K Alovi se nepřiblíží.

K Alovi.

Al.

Vždycky byl pro ni Alex. Říkala mu tak jenom ona. Bylo to její vlastní oslovení, projev jisté intimity ve vztahu. I v jejích myšlenkách to byl vždycky Alex. Kdy nad ním začala přemýšlet jako nad Alem?

„Nezastavuj," zopakovala nahlas.

A tak pokračovala. Potřebovala se dostat do nějakého hotelu a potřebovala se uštvat. Potřebovala necítit nic. Jen bolest.

V hlavě jí tepalo, rána na hlavě pulzovala a začínala vidět rozmazaně. Netušila, jestli kvůli slzám, nebo se jejímu tělu nelíbilo, jak agresivně s ním najednou po takové době klidu zachází.

Lhal jí.

„Nezastavuj," mumlala si dál pro sebe. Ale musela. Dělalo se jí zle. Možná měl pravdu.

Ne!

Byl to lhář a pokrytec, neměl pravdu.

Mávla na přijíždějící taxi.

„Hotel Mandeville, prosím." Už to sice nebylo Mayfair, ale možná právě tohle potřebuje. A hotel stojí jen pár ulic od galerie.

V okamžiku, kdy se auto rozjelo, dovolila, aby se hráz, která ji dosud držela na nohou, rozbila. Zanořila se do sedačky, opřela si hlavu o okýnko a rozplakala se. Vnímala na sobě řidičův pohled, ale cítila se až moc hrozně na to, aby si toho všímala.

„Co ty slzy, děvenko?" ozvalo se zepředu.

Mira si trochu poposedla a otřela si tváře.

„Omlouvám se," popotáhla. „Já většinou...normálně před lidmi nebrečím."

„Někdy to musí ven, že jo?"

Zahuhňala nesrozumitelné přitakání. Odvážila se zvednout hlavu a ve zpětném zrcátku se setkala s vlídným pohledem dvou přívětivých očí. Řidiči muselo být už nejméně padesát. Znovu jí to připomnělo babičku.

„Co si zasloužilo takový vodopád?"

Slyšela v jeho hlase trochu rozpustilosti. Že by se jí cizí člověk snažil ulevit?

„Můj přítel mi lhal," vypadlo z ní nakonec.

„Aha. A bylo to až tak hrozné?"

Přikývla. „Horší, než jsem si kdy dovedla představit."

„Hmmm." Řidič se na chvíli odmlčel. „A pořád ho milujete?"

Chvíli se dívala z okna na míhající se domy. Milovat se teď zdálo nesmírně těžké. Rozhodla se pro kompromis.

„V tuhle chvíli ho spíš hrozně nenávidím."

Řidič se zasmál. Byl to milý, pobavený smích, který by ji možná měl urazit, ale z nějakého důvodu se jí spíš ulevilo.

„Moje drahá, to je někdy ve vztahu jedno a to samé."