S výrazem čiré nespokojenosti seděl druhého dne Strike za svým stolem a zíral na složku k Hayworthovu případu, která ležela před ním. Domáhal se u Robin odpovědi tak dlouho, dokud mu ji neposkytla. Materiály má předat on, protože ona přijde do práce později kvůli zubaři a navíc je to skvělá příležitost k tomu, aby se nechoval jako necitlivý pitomec, ale pokusil se s přítelkyní svého bratra vycházet.

Jsou do sebe opravdu zamilovaní.

Tak to Robin celé obhajovala.

Měl by ses snažit být milejší. Vypadalo to, že tvému bratrovi opravdu záleží na tom, aby se ti líbila. Zkus to aspoň pro něj.

Ve skutečnosti Strike neměl žádný důvod, aby se mu Mira nezamlouvala. Vypadala jako slušná a spořádaná žena, ne někdo, kdo by se mu měl příčit. Ale bylo na ní něco zvláštního, co dráždilo Strikovy instinkty a on nevěděl, co to přesně je. Nechtěl s ní být sám, ale ne proto, že by ji neměl rád. Vždyť se viděli všehovšudy jen několik minut, z toho se dá někdo jen těžko zaškatulkovat do kolonky dobrý/špatný.

Strike měl na devátou sjednanou schůzku. Robin slíbila, že se do té doby vrátí. Miru instruovala, aby přišla v osm. Zkontroloval hodinky na svém zápěstí. Za šest minut osm.

Jako kdyby ji tím snad přivolal, klaply přední dveře a na dřevěné podlaze se znovu rozlehlo klapání podpatků. Strike přemítal, jak v nich může celé dny chodit.

„Haló? Je tady někdo?"

V přední kanceláři nikdo nebyl, zmatení bylo očekávané. Strika ani nenapadlo, že by na ni počkal tam. Tohle setkání chtěl oddálit co možná nejvíc.

„Vzadu!" zavolal nazpátek, stejně ji tam nemohl nechat čekat. Tak jako tak by ji snad napadlo, že bude u sebe.

Dveře Strikovy kanceláře hlasitě zaprotestovaly, když se do nich Mira opřela. Než se Strike nadál, stála na prahu místnosti, velké oči upřené přímo na něj, ve tváři značný neklid. Evidentně nebyl sám, kdo byl z téhle schůzky nesvůj.

„Tady jsou ty materiály," oznámil jí, aniž by pozdravil, zdvihl složku a nechal ji dopadnout na druhý okraj stolu, aby si ji vzala.

„Taky vás zdravím," opáčila Mira sarkasticky a vykročila k němu. Čím byla blíže, tím víc se chtěl Strike zanořit do křesla. Zvedla složku za její ohmataný roh, ale nechala ji zpola viset opřenou o dřevěnou desku stolu. Se sklopenou hlavou na ni zírala a zdálo se, že o něčem přemýšlí.

„Podívejte," vyhrkla nakonec překotně, jako kdyby ta slova musela vyslovit co nejrychleji, jinak ztratí odvahu, „stalo se něco zvláštního a nevykročili jsme nejspíš správnou nohou." Rty se jí náhle zkroutily špatně potlačovaným úsměvem.

„Vtipkujete v myšlenkách o mé noze?" tipl si Strike.

„Omlouvám se," vzhlédla k němu, tentokrát bez rozpaků, usměvavá jako sluníčko. „Asi to nebylo nejšťastnější vyjádření."

Strike pokrčil rameny. „V pořádku. Není to tabu téma."

Mira vydechla a svezla se na židli pro návštěvy. Zdálo se, že z ní spadlo nějaké hodně těžké, neviditelné břímě.

„Řekla bych, že když jsme se před týdnem poznali, asi jsme na tom byli oba stejně. Alex byl ten večer šíleně roztěkaný a docela se tím užíral. Snažila jsem se mu to vysvětlit."

„Vysvětlit co?" otázal se Strike, vyvedený z míry tím, kam se najednou dostali.

Znovu na něj upřela svoje velká kukadla.

„Že tohle máme nejspíš podobné," ukázala střídavě na sebe a na něj. „Neradi jsme tlačeni do takových situací, kde se od nás mermomocí očekává nějaká správná reakce," prsty ve vzduchu naznačila uvozovky. „Alex o vás strašně rád mluvil, když přišla řeč na jeho rodinu. Od té doby jsem vás samozřejmě chtěla poznat, ale z toho, co jsem se dověděla, mi bylo jasné, že takové neohlášené přepadení, při kterém bude Alexovi hodně ležet na srdci to, abychom si my dva rozuměli, pro vás nebude zrovna příjemné. Upřímně, já osobně takové situace nesnáším. A to mě do nich Alex staví opravdu často."

Na jeho rodinu.

Samozřejmě, Strike a Al byli bratři, možná nevlastní, ale pořád spříznění. Strika však za poslední dny neustále překvapovala síla Alovy vazby k němu samotnému. Nikdy by neřekl, že by na svého mladšího bratra mohl tak silně zapůsobit. Mira mu tady odhalovala úplně novou tvář Ala Rokebyho.

„Tak můžeme začít jednoduše," navrhl Strike a natáhl k ní ruku. „Říkej mi Cormoran. Nebo Corm. Jako Al."

Mira kratičkou chvíli sledovala jeho napřaženou ruku. Záhy se jí ale tvář tak rozzářila, až si byl Strike jistý, že to stálo za to. Znovu její drobná ruka vklouzla do jeho velké tlapy.

„Ujednáno," potřásla mu s ní, „Cormorane."

Nedalo mu to a zvedl koutek rtů vzhůru. Nebolelo to. Tohle by mohl zvládnout. Jen ať ho nenutí ke všem těm prokletým příbuzenským návštěvám. Ona by to podle svých slov přeci jen mohla pochopit.

„Co na to říkal Al?" kývl hlavou směrem ke složce, když se znovu opřel.

„Byl nadšený," Mira zakoulela očima. „Vysvětlovala jsem mu, že nejsem žádný detektiv, jen budu dělat svou práci, ale prostě neposlouchal. Spolupracuju s tebou, to bylo to jediné, co vnímal. Nadchlo ho, že tě to napadlo."

Strike po ní vrhl vědoucí výraz. „Mě to ale nenapadlo."

Mira se na židli skoro tetelila. „Já vím, ale nemohla jsem mu říct, že to napadlo Robin a tys vypadal, jakože tě z toho asi brzo trefí."

„Jo," zamumlal a poškrábal se vzadu na hlavě, rozpačitý jako kluk přistižený při činu, „za to se omlouvám. Ty ses do toho taky zrovna nehrnula. Až když jsi zjistila, co je to za obraz. Proč tě zrovna tohle přesvědčilo?"

Jakmile se zeptal, Miře zaplálo v očích. Strike si toho nemohl nevšimnout. Celá se napjala, trochu se předklonila a poklepala klouby prstů na složku ve svém klíně.

„Francisko Carelli je jeden z nejzáhadnějších autorů období čtrnáctého století na irském území. Podle jména by tě nenapadlo, že by to byl Ir. Vlastně jen z půlky. Narodil se v Itálii, jeho otec byl irský obchodník. Carelli vyrůstal jen s matkou, ale když se dověděl o svém původu, vydal se do Irska. Ta země ho prý natolik okouzlila, že zůstal. V té době probíhala na území Irska do velké míry anglizace, proudilo tam mnoho přistěhovalců z Anglie a Skotska, kteří si začali zemi podmaňovat a přizpůsobovat sobě samým. To byla skvělá příležitost, aby se Carelli dostal do země a zároveň se v ní ztratil. Z té doby pochází taky jeho nejlepší díla. Je jich jen pár, ale o to jsou cennější. S jistotou víme o pěti. Těchto pět obrazů je registrováno v muzeích, galeriích nebo soukromých sbírkách. Všechny byly přezkoumány, ověřeny a zapsány. Víme, kde jsou a kdo je má. Vzývání Jitřenky je takovým Carelliho fantomem. Zmiňuje se o něm v dopise své matce, proto víme, že určitě existoval. Víme, jak vypadal. Jenže během tudorovské kolonizace se ztratil. Od té doby ten obraz nikdo neviděl. Víme tak o šesti Carelliho obrazech a pět jich máme registrovaných. Když se Robin zmínila o Vzývání Jitřenky, o obraze, který v registru nemáme..."

„...nemohla jsi odmítnout," dokončil za ni Strike. Historie obrazů ho sice dvakrát nezajímala, ale tohle znělo skoro jako nějaká umělecká detektivka.

Mira přitakala. „Jestli ten váš klient tvrdí, že jde o Carelliho Vzývání Jitřenky, buď vlastní obraz nedozírné hodnoty, nebo je to falzifikát. Pokud je to skutečný Carelliho obraz, nedivím se, že ho jeho žena tak moc chce. Pokud je to ale podvrh a neví to, pro vašeho klienta ten obraz nemá žádnou hodnotu."

Strike se posunul v křesle a v hlavě si rychle skládal dohromady všechny informace. „To by nám neuvěřitelně zjednodušilo celý případ."

„To ano. Kdyby šlo o podvrh, neměl by pro vašeho klienta žádný význam a mohl by ho s klidným svědomím pustit. Případ by byl vyřešen."

„A ty dokážeš rozeznat, jestli je ten obraz pravý?" Strike si ji prohlížel a snažil se přijít na to, jak se může ověřit pravost tak starého uměleckého díla.

Miře po rtech přeběhl pobavený úsměv.

„Pokud nemám k dispozici samotný obraz, nebude to úplně snadné, ale poradím si. Carelli věděl, jak si svá díla pojistit před případným kopírováním."

Strike o tom chvíli přemýšlel. Její pomoc by jim případ buď neuvěřitelně zjednodušila, nebo naopak šíleně zkomplikovala. Záleželo na výsledku. V duchu se samozřejmě přikláněl k první možnosti.

„Za jak dlouho bys mohla znát odpověď?"

Z jejího výrazu poznal, že se jí na tuhle otázku nechce dvakrát odpovídat.

„Těžko říct," přiznala nejistě. „Záleží na tom, jaké jsou ty fotky a jak komplikované bude na nich něco vidět. A pořád mám svou práci, které se musím věnovat přednostně. Ale budu se snažit k tomu dostat co nejdřív. Jakmile něco budu mít, ozvu se. Kdyby něco, to je moje číslo." Z kabelky vytáhla bílou vizitku a přistrčila ji po stole k němu.

Strike se pro ni natáhl. A tu mu to došlo.

Do háje.

Úplně zapomněl na to, že je to další práce pro někoho jiného. A za vykonanou práci protistrana většinou něco očekává. Peníze, samozřejmě.

„Ber to jako mou olivovou ratolest, nic za to nechci," uklidňovala ho Mira, jako kdyby mu snad v té chvíli dovedla číst myšlenky. „Je to Carelli, tím spíš prokazuješ laskavost ty mně. Konec diskuze," dodala se zvednutou rukou, když viděla, že se chystá protestovat.

Na jednu stranu proti tomu Strike nic neměl. Netušil, kam se ve svém oboru řadí Mira, ale většina takových lidí chtěla za svou práci nemalý obnos. Byl rád, že je toho ušetřen. Na tu druhou stranu mu to však připadalo nemístné. Ale i kdyby...proč ne? Je to přítelkyně jeho bratra a z toho, co už viděl, z ní bude jednoho dne možná něco víc. Jestli mají být něco jako rodina, tak ta si přece pomáhá, ne? Možná ne zrovna ta jejich, ale tak jako tak, rodina je rodina.

Nakonec jejich schůzka dopadla lépe, než čekal. Robin zkrátka věděla, jak na něj.