Následující ráno, zatímco se Mira konečně začala prohrabávat složkou k případu, sešel Strike do své kanceláře nezvykle brzy. Uvařil si čaj, s balíčkem sušenek se zavřel v kanceláři, aby nakonec zůstal zírat na vizitku, kterou už poněkolikáté přetáčel mezi prsty.

Bylo by snadné zavolat. Těžší bylo vymyslet důvod. Neslíbila mu, že se na zkoumání toho záhadného obrazu vrhne okamžitě. Strike s tím ani nepočítal. Ale z nějakého důvodu pociťoval neuvěřitelné nutkání zvednout telefon a zavolat jí.

Proč?

Na tuhle otázku neznal odpověď ani sám Strike. Neměl jí proč volat. A přece chtěl. I kdyby se měl vybavovat o tom pitomém obraze, i kdyby musel na přednášku o umění. Nedávalo to smysl.

Položil vizitku před sebe na stůl a přesunul se k počítači. To, co se právě chystal udělat, byl naprostý nesmysl. Jeho mozek ho varoval. Neměl by. Nesmí. Už jen pro svůj vlastní klid. Ale nějaký rozverný čertík kdesi uvnitř jeho hlavy ho naopak nabádal, aby to udělal. Rozptýlí ho to. Možná něco najde. Nebo, namítal opět jeho racionálně smýšlející mozek, si tím jenom víc ublíží.

Když se rozešel se Charlotte, zakázal si veškerý kontakt. Jakýkoliv. Nehledal ji ani na internetu, aby ho náhodou nepřemohlo pokušení udělat další kolosální kravinu, jako třeba to, aby se k ní vrátil.

V duchu popírání tohoto stanoviska, které mu tehdy přineslo pozitivní výsledky, nakonec zadal do internetového vyhledávače jméno Mirandy Murphyové.

Auvajs.

Zabolelo to přesně tak, jak ho před tím varoval rozum.

Prvním odkazem možná byla Galerie Louboutin s jejím jménem hned v čele, ale většina odkazů na stránce se nesla v jednom a tom samém duchu.

Syn slavného rockera spatřen ve společnosti neznámé ženy.

Početný klan pod vedením rockové hvězdy nejspíš přivítá novou členku.

Kráska v nesnázích: stane se půvabná kurátorka jen dalším jménem na seznamu?

Strike byl s konečnou platností znechucen natolik, že mu to jistě vydrží až do konce dne.

Asi jako každý nositel Rokebyho genu se i Al sem tam objevoval v novinách, většinou tedy spíše v ubohých bulvárních článcích. Strika ovšem pohoršoval fakt, že ti stejní budiž ničemové si tentokrát vzali na paškál i Miru. Jistě, když si začala se synem jedné z největších hvězd rockové hudební scény, musela předpokládat, že se jednoho dne dostane do hledáčků senzace chtivých novinářů i ona. Strika ale odpuzovalo, do jaké pozice ji novináři ve svých článcích stavěli.

Co se týkalo žen, platil Al za přelétavého playboye. O tom Strike věděl a pravdou bylo, že neměl moc důvodů, proč to zpochybňovat. Teď ale jeden velký důvod měl. A tím byla Mira. Strike dobře viděl, jak se na ni Al dívá. Jak s ní mluví a co všechno jeho hlas prozrazuje. Mira nebyla jen dalším jménem na seznamu. Něco v Alovi probudila. A navíc byla úplně jiná než většina jeho známostí. Strike si za těch pár setkání stačil všimnout, že je nejen chytrá, ale také se nebojí druhé popíchnout. Ano, dalo se v ní číst snadno, jako v otevřené knize, ale možná to nebylo na škodu. Člověk aspoň věděl, na čem u ní je. Z jejích reakcí ale Strike viděl něco, čeho si možná nikdo nevšiml. Mira se naučila žít ve světě mocných, ale nikdy do něj úplně nepronikla. Proto přecházela do podřízené pozice, pokud proti sobě měla silnějšího protihráče. Strike přemítal, zda už poznala jeho otce. Nejspíš ano. Docela ho zajímalo, jak se jí dařilo v přítomnosti tak silné osobnosti, jakou Jonny Rokeby bezesporu byl. Snadno ji mohl zastrašit.

Ta myšlenka Strika znovu znechutila.

Ukousl si kousek sušenky, aby nepříjemnou pachuť v ústech něčím přebil. Proklikával se články a zběžně je pročítal. Mira si novináře nepouštěla k tělu. Slušně je nakrmila pár odpověďmi, ale na žádné velké rozhovory ji neužilo. Evidentně to pochopili i novináři, protože jak se články víc a víc blížily přítomnosti, jejich snaha uvadala. Nikdo nebyl s to dostat z ní nějakou podrobnější, možná i peprnější odpověď. Vždycky slušná, ale nikdy ne příliš konkrétní. Svými slovy rozhodně nechtěla nikoho pošpinit nebo vzbudit nechtěnou pozornost. To se Strikovi líbilo.

Půvabná kurátorka překonala standardní lhůtu.

Odpudivý článek našel Strike až mezi posledními. Jeho vyznění ho pohoršovalo. Věděl, že by to neměl dělat, ale stejně na něj ze zvědavosti kliknul. K jeho překvapení na něj z úvodní fotky vykoukla nesourodá trojice.

V přítmí přeplněného klubu se fotografům podařilo zachytit Ala, jak s rukou na zádech své přítelkyně hovoří s další ženou. A tou nebyl nikdo jiný než Ciara Porterová. Strike okamžitě zalitoval, že ten článek vůbec otvíral. Blonďatá modelka s drinkem v ruce mu připomněla onu noc, kterou měl ještě v živé paměti. A velice živě si vybavoval i to, co mu řekla ještě před tím.

Znám tvého bratra.

Potkala jsem i tvého otce.

I jeho tehdy jako první napadlo, že se Al stal dalším zajímavým zářezem v houfném zástupu milenců. Nebo to bylo naopak, kdo ví. To bylo taky to jediné, co tehdy Strika drželo na uzdě. Nehodlal spát se ženou, s níž měl pletky jeho bratr.

Říkala jsi, že znáš mého bratra.

Ale takhle ne.

Poslední obranná linie padla a Strike se se žádanou modelkou vyspal. Proč ne. Když ale vedle ní viděl stát Miru, musel přemýšlet jedině nad tím, jak se asi musela cítit. Stát vedle ženy, která už jen svým statutem všem ostatním ženám říkala, že je hezčí než ony. Stát vedle krásky, která Ala znala dříve, než ho potkala Mira. Uměl si docela živě představit, co všechno se jí v té chvíli muselo honit hlavou. A soucítil s ní.

„Dobré ráno!"

Se zavrzáním dveří se v přední kanceláři rozezněl Robinin zvučný hlas.

„Jsi tady nezvykle brzy." Dívala se na hodinky, když vstoupila do jeho kanceláře. Strike rychle zavřel prohlížeč. Robin mu mezitím položila na stůl několik obálek adresovaných přímo jemu.

„Jo," zahuhlal a pohledem zabrousil zpátky k monitoru. „Chtěl jsem se jen na něco podívat."

*

Po společně strávené noci se Mira cítila příjemně rozbitá, ale zároveň neuvěřitelně celistvá. Úplná. Dlouho si s Alexem nedokázali najít chvíli času pro sebe a jí to chybělo. Ta prázdnota z ní po kousku ukrajovala, požírala ji po malých částech. Do nového dne se ale probudila zase kompletní. A když se podívala vedle sebe, pohled na spícího přítele ji natolik zahřál u srdce, že se pro tentokrát rozhodla neodcházet tak časně do práce. Mohla si dovolit chvíli zalenošit. A jakmile se Alex probral a usmál se na ni, věděla, že to stálo za to.

„Tak jak to vypadá?" zeptal se, když si k ní přisedl v doprovodu svého sendviče. Mira ten svůj odsunula stranou a zapomínala se do něj při práci zakusovat.

„Nejsem si tak úplně jistá," odpověděla s pohledem upřeným na rozložené fotky. Snažila se přitom ignorovat své periferní vidění, které až příliš jasně registrovalo jeho odhalenou hruď. K narozeninám mu dá nejspíš sadu triček. Nemohl ji takhle rozptylovat.

„Vypadá to jako to, co to má být?" ta otázka zněla zase skoro filozoficky, až se musela Mira pousmát.

Vzala do ruky jednu fotku a mhouřila na ni oči. Hayworth, muž značně široký v pase, ale s docela přívětivou tváří, stál pod obrazem vedle své ženy. Té, která před ním obraz schovala. Vysoká žena s mikádem  oděná v elegantním kostýmku se netvářila zrovna mile. Přesně takhle by si Mira představila ženu, která před svým manželem kvůli rozvodu něco schovává.

Samotný obraz byl však úchvatný. Vzývání Jitřenky patřilo mezi tři obrazy, které milovala ze všeho nejvíc. Přestože se na něj nikdy nemohla podívat naživo, stát u něj a vnímat každičký tah štětcem, dílo ji doslova pohltilo. Carelliho Jitřenka zobrazovala všechno, co na své domovině milovala nejvíc. Šedivá skaliska, za nimiž se rozkládal hustý les, stébla trávy se leskla ranní rosou. A nad tím vším zlatavý koberec vycházejícího slunce.

Al se k ní přisunul a prohlížel si celý výjev spolu s ní.

„Ten obraz je pěkný. Stýská se ti po domově?"

„Ty jsi můj domov," odpověděla automaticky. Ta slova z ní vylétla, aniž by nad nimi musela více přemýšlet. Alex byl její domov. Milovala ho a byla šťastná všude, nejdůležitější bylo to, aby byl s ní.

„To bylo hezké," pošoupl si židli blíže k ní a políbil ji na tvář.

Mira ucítila hořčici. Mysl jí zalétla k jejich úplně prvnímu polibku tehdy na tom večírku. Cítila směs piva a doutníku. Na moment zatoužila tu chuť cítit znovu.

Ze vzpomínek ji vytrhla jeho otázka. „A je to teda ten ztracený obraz?"

Pokrčila rameny. „Nevím. Vezmu ty fotky do práce, abych si je pořádně přiblížila a mohla je důkladně prozkoumat. Takhle na první pohled to vypadá hodně věrohodně."

„Zvládneš to během dneška?"

„To taky nevím," ta absurdnost Miru přiměla k dalšímu úsměvu. „Asi by to bylo dobré, ale opravdu nevím. Uvidím, jak to půjde."

„Cormovi by se asi líbilo, kdyby to bylo co nejdřív," namítl Al.

„Já vím," přisvědčila, „ale říkala jsem mu, že to nebude hned. Mám i svou práci a tak jako tak, tohle je prostě...přátelská výpomoc. Řekla jsem mu, že až to budu mít, zavolám. Když ne dneska, tak snad zítra."

„Jo, vidíš to, tohle ti vlastně přišlo." Al se natáhl k malé skříňce, která stála u stěny za ním. Sebral z ní hromádku dopisů. „Tady. Ta tvoje pozvánka." Strčil jí pod nos obálku.

Mira ji převzala a roztrhla.

„Na to, že je ta akce už tento víkend, tak si dali docela načas. Vážně nechceš jít se mnou?"

Se sklenkou džusu ještě u úst Al zavrtěl hlavou. „Šel bych s tebou i na kraj světa, ale o víkendu musím být v klubu. A navíc ti nechci dělat ostudu. Víš, jak jsem na tom s uměním." Zazubil se na ni.

„Ale ani to ti nezabránilo jít na vernisáž, kde jsme se poznali," oponovala mu.

Al žoviálně pokrčil rameny. „To víš, věděl jsem, že tam budeš, šel jsem na jistotu."

Mira zakoulela očima. „To určitě."

„Chceš půjčit auto?" nabídl jí už s plnou pusou.

Ale ne.

Zakřenila se, což Ala rozesmálo. Moc dobře věděl, jak moc jeho auto nesnáší. Jeho jasně červená Alfa Romeo Spider připadala Miře naprosto nevkusná a jednoduše ošklivá. Každou cestu v tom autě nenáviděla a nechápala, jak něco takového může její přítel tolik zbožňovat. Jenže teď ji dostal. Vlastní auto neměla a do centra se potřebovala nějak pohodlně a rychle dopravit.

„Určitě ti rádo poslouží. Myslím, že mu dost křivdíš," popichoval ji.

„Fajn, dostals mě," vyplázla na něj jazyk. „Díky, moc ráda si ho půjčím, bude to pro mě obrovská čest," přehrávala, aby ještě více zvýraznila svoje nechutenství.

Al si přitiskl jednu ruku na srdce, druhou se rozmáchl a vsedě vystřihl náznak úklony. „Bude mu potěšením."

Mira nad tou pošetilostí zavrtěla hlavou, ale ani tentokrát se na něj nedokázala zlobit a tvář se jí brzy znovu rozjasnila.

„No dobře, ty herečko," stáhla fotky do složky a zavřela ji. „Já jdu do práce. Možná se mi dneska podaří rozlousknout tu záhadu."