Naléhavé bušení na dveře vytáhlo Miru na nohy. Ať už byl na chodbě kdokoliv, byl značně netrpělivý. Jenže ona nejdřív musela chytit balanc, když vstala z gauče. Teprve pak se mohla vydat ke dveřím. Pořád se jí občas motala hlava a prudké pohyby jí nedělaly dobře, ale byla ráda, že už může chodit po svých.

Bušení neustávalo.

„Už jdu!" křikla ke dveřím, k nimž se nakonec úspěšně dostala. „Cormorane, co tu děláš?" Jeho vážná tvář je zneklidňovala a v žaludku se jí usadil nepříjemný pocit.

„Můžu dovnitř?"

„Jistě." Ustoupila stranou a pustila ho dál. „Alex šel zařizovat poslední věci kolem auta, ale za chvíli by měl být zpátky," vysvětlovala, zatímco se vracela do obýváku.

„Vlastně jsem přišel za tebou," odpověděl Strike. Miře neušlo, že si při žádné své návštěvě nesundal kabát. Jako kdyby byl odhodlaný během vteřiny prchnout.

„Aha." Sedla si zpátky na své místo a kolem ramen si přetáhla deku. Rukou mu nabídla, aby se k ní přidal. „A co potřebuješ?"

„Odpovědi." Strike mimoděk zalétl pohledem k její ráně na hlavě. Velmi pomalu bledla, pořád ale byla jasnější, než by si přál. „Dostala jsi zpátky všechny věci z auta?"

Mlčky přikývla.

„A nebylo mezi nimi něco zvláštního?"

Nakrčila obočí. „Něco zvláštního? Nevím, co myslíš, ale popravdě, já ty věci ještě neprošla. Alex je zavřel v komodě a od té nehody jsme se jich ani jeden nedotkl."

„Můžu se na ně podívat?"

Znovu mlčky přikývla. Shodila si deku z ramen a pomalu se postavila. Strika ten pohled mučil. Za chvíli se vrátila z ložnice s igelitovým pytlíkem. Podala mu ho a znovu se zabalila do deky.

Strike pytlík otevřel. Bylo tam jen pár věcí, nejspíš z přihrádky auta.

„Proč to pořád vyšetřuješ? Byla to nehoda. Nebo...ne?" dodala skoro šeptem, když si všimla, jaký pohled po ní Cormoran vrhl. Hrdlo se jí stáhlo a začínala mít dojem, že se pozvrací.

Strike na chvíli ustal ve svém počínání. Svěsil ramena a tentokrát se jí do očí podívat nedokázal.

„Nemyslím si, že to byla nehoda."

Slyšel jen ostré nadechnutí. Znovu se zaměřil na igelitový pytlík. Vytáhl z něj vizitku autoservisu. Nic zvláštního.

„Od čeho to je klíč?"

Miře chvíli trvalo, než si uvědomila, že na ni někdo mluví. Jeho předešlé konstatování ji natolik šokovalo, že nebyla schopná pořádně vnímat. Podařilo se jí ale zaostřit na klíč, který mu spolu s přívěskem visel mezi prsty.

„Já nevím," zamumlala. „To není moje."

Starý masivní klíč s přívěskem ve tvaru býčí hlavy se zahnutými rohy s propleteným trnovím nepoznávala.

„Opravdu?" Strike na ni musel zatlačit. Potřeboval znát pravdu. Musela mu ji říct.

Mira si jeho tónu všimla.

„Já nevím, co to je," zopakovala. „Nikdy jsem to neviděla. Jestli to bylo v přihrádce auta, musí to být Alexe. Ale ani u něj jsem nic takového nikdy neviděla."

„Miro," začal Strike, ale přerušilo ho chrastění klíčů. Al se vrátil. Během chvíle se objevil ve dveřích kuchyně.

„Corme, nečekal jsem, že se zastavíš."

Al byl zřejmě v relativně dobrém rozmaru. Přestože návštěvu neočekával, rád svého bratra viděl. Pak si ale všiml jejich zaražení.

„Děje se něco?"

„Cormoran si myslí, že ta moje nehoda nebyla nehoda," odpověděla Mira, zatímco Al přešel k nim a zastavil se vedle pohovky.

„Cože?" Shlédl na svého bratra a v té samé chvíli si všiml i přívěšku, který měl Strike pořád v ruce.

Všimli si toho oba zároveň. Al prakticky vrostl do země, hypnotizoval onen přívěšek, ba co víc, zcela viditelně zbledl.

„Ty víš, co to je?" zeptal se Strike. Odpověď už ale znal. A najednou mu všechno dávalo naprostý smysl.

Ať už je to adresovaný komukoliv, měl by mít pěkně nahnáno.

A co komu udělala, že na ni má někdo takovou pifku?

Mira. Mira neudělala vůbec nic. Ta výhružka patřila někomu úplně jinému.

Al ucouvl několik kroků a v šoku si zakryl pusu rukou.

„To není možné," mumlal si spíš sám pro sebe. Své společníky úplně vytěsnil.

„Alexi?" zkusila to Mira. „O co tu jde?" Drtila v sevření kus zmačkané deky, připravená pokusit se přežít všechno, co mělo následovat. Něco jí ale říkalo, že nic pěkného ji v následujících minutách nečeká.

Při zvuku jejího hlasu se Al probral. Zvedl k ní pohled a Mira v jeho očích mohla jasně číst. Ona sama neuměla skrývat své emoce. Její přítel byl v tomhle několik kroků před ní. Ale za tu dobu se už naučila rozeznávat jeho nálady, pohledy, gesta. Naučila se v něm číst. A i když ještě nic neřekl, četla v jeho očích strach smísený se zoufalstvím, které pramenily z toho, že si uvědomil nějakou strašlivou pravdu.

I Strikovi už došlo, k čemu se tady schyluje. Položil klíč s přívěskem na stůl, zvedl se a chytil Ala za rameno.

„Podívej, je důležité, abys řekl všechno, co víš," naléhal na něj. „Něco ti to říká," kývl hlavou k přívěsku, „a já to potřebuju vědět. Jedině tak vám můžu pomoct."

Al se pomalu svezl do křesla. Cítil na sobě Miřin intenzivní pohled, ale nebyl schopný podívat se jí do očí. Nevydržel by to. Stud a hanba ho naprosto ovládly.

„Je to už dvanáct let," začal, ale hlas se mu zadrhával. Odkašlal si.

„Dobře," Strike přikývl. „Co se stalo před dvanácti lety?" Jeho bratrovi tehdy bylo dvacet. Jako nevycválaný kluk se do něčeho zapletl. Otázkou bylo, do čeho?

„Já jsem...něco jsem provedl."

„Co?" Mira sotva znatelně vypískla.

„Bylo to o prázdninách. Vrátil jsem se z vysoké. Bylo nás víc. Tohle," ukázal na klíč na stole, „byl klíč od jednoho klubu. Soukromého. Byla to spíš taková zašívárna. Aaron, ten, komu to patřilo, byl můj známý. Jeden můj spolužák za mnou přišel, jestli nevím o nějakém místě, kde by se mohl zašít. Že má na večer takové plány. Myslel jsem, že chce ohromit nějakou holku. Řekl jsem, že o jednom místě vím. Věděl jsem, kde jsou od toho klubu náhradní klíče. Dal jsem mu je. Jenže...ono se to celé nějak zvrtlo."

Strike začínal tušit, kam to celé směřuje. Do čeho se to jeho bratr zapletl?

„Co bylo dál?" ponoukl ho.

Al si promnul oči, až se zdálo, že si je chce vydloubnout.

„Našli tam tělo."

„Panebože." Miru skoro nebylo slyšet. Třeštila na Ala oči, jako kdyby ho viděla poprvé v životě.

„Netuším, co se tam stalo." Zdálo se, že Al se brzo zhroutí. „Ona...byla to nějaká mladá holka, nevím odkud. Byla sjetá a..." Nemohl to říct nahlas, ani po tolika letech ne.

„Znásilnili ji?" zeptal se Strike.

Přikývnutí.

„Ježišmarjá." Mira se vytáhla na nohy rychleji, než by jí bylo milé, ale nedbala na tepající bolest v hlavě a mžitky před očima. Začala přecházet pár kroků tam a zpět.

„Jednoho chytili. Toho, s kým spala. Bránil se, že to bylo dobrovolné. Co se s ním stalo, nevím. Všechno ostatní zapřel. A hodil to na Aarona."

Mira začínala nabírat. Strike tušil, že má blízko ke zhroucení.

„A co ty?" vyjela náhle po Alovi. „Co jsi celou tu dobu dělal ty?"

Neměl se k odpovědi. Zahanbeně civěl do podlahy a nedokázal ze sebe vypravit slovo.

„Nic jsi neřekl, že?" tipl si Strike.

„Ne."

„Celou dobu jsi věděl, že ten tvůj kamarád s tím nemá nic společného, ale i tak jsi ho v tom nechal?" Mira opravdu začínala propadat hysterii

Na jednu stranu Strike dokázal pochopit, proč se tak jeho bratr zachoval. Byl mladý a měl strach. Mohl mít velké problémy. I tak to ale bylo špatné. Bez debat.

„Byli to kluci z prominentních rodin, že? Když tak snadno na někoho svalili vinu, museli tam být dobří právníci a odbyté vyšetřování." Strike si už o celém případu dokázal udělat docela slušný obrázek.

„Jo, něco takového," přisvědčil Al. „Seděl jsem celou dobu doma a děsil se každého zaklepání na dveře. Ale nikdo nikdy nepřišel."

„Nechal jsi jít nevinného člověka sedět, i když jsi tomu mohl zabránit!" Mira už se neovládala. Všechno, celých deset měsíců, celý jejich vztah, se právě v té chvíli rozpadal. Toho člověka, který před ní seděl a choulil se v křesle, neznala. Tohle nebyl její přítel.

„Ano," vydechl a teprve tehdy zvedl hlavu, aby se na ni podíval.

Jenže tentokrát to nevydržela Mira. Okamžitě uhnula pohledem a zamířila pryč.

„Nesahej na mě!" vyštěkla, když se po ní Al natáhl a chtěl ji chytit za ruku. Zmizela v ložnici a práskla za sebou dveřmi. Slyšela, že se za ní Al rozběhl, ale pro jistotu zamkla. Nechtěla ho vidět, teď ne. A možná že už nikdy.

„Miro, prosím! Nech mě to vysvětlit! Miro!"

„Vypadni!" zavřískala, co jí plíce stačily.

Neodešel. Opřel si čelo o dveře a mohl už jen doufat.

Strike chvíli čekal, než začal nahlas uvažovat.

„Takže odsoudili nevinného člověka. Ty klíče nejspíš znamenají, že se dostal ven a podle všeho si chce srovnat účty. Proto srazil Miru. A dal do auta klíče od toho klubu. Aby ti to došlo. Celé to byla jedna velká výhružka tobě." Na vteřinu se odmlčel.

„Aaron to být nemohl," odvětil Al, který se ke Strikovi přiloudal, ale neustále se ohlížel po dveřích ložnice.

„Ta jen tak nevyjde," okomentoval to Strike.

Al žuchl zpátky do křesla. „Já vím. A to mě děsí."

Strike nebyl terapeut ani vztahový poradce. Tohle si musí vyřešit sami. Ale až poté, co nikomu nebude hrozit žádné nebezpečí. Nejdřív musí vyřešit případ.

„Proč to nemohl být Aaron?"

Al si promnul tváře. „Protože rok po odsouzení si ve vězení podřezal žíly. Nepřežil to."

„Sakra," vyklouzlo Strikovi. Hlavního podezřelého mohl vyloučit. Teď se jako nejlepší stopou jevili všichni, kdo o té noci něco věděli, případně někdo z Aaronova blízkého okolí. „Budu potřebovat všechna jména, abych je mohl prověřit. A adresu toho klubu. A pokud si ještě na cokoliv vzpomeneš, musíš mi to okamžitě říct."

Šramot v ložnici přitáhl pozornost obou mužů. Dveře se odemkly. Mira vypálila ven, rozhodnutá nenechat se zastavit. Přes rameno se jí houpala cestovní taška.

„Miro, no tak, neblázni." Al byl skokem u ní a zastoupil jí cestu.

„Uhni!" vyštěkla. Chtěla ho obejít, ale nedovolil jí to. „Uhni, ať můžu odejít. Já tady nezůstanu. Nechci s tebou nic mít!"

„Miro, prosím," Al prakticky žadonil, naprosto zoufalý, „nemůžeš teď odejít, vždyť jsi měla nehodu, nemůžeš být sama."

„Jo, nehodu, za kterou můžeš ty! Protože jsi byl kdysi blbej mladej sráč, který neměl koule na to, udělat správnou věc!" vmetla mu to přímo do obličeje. „Takže teď uhni."

Nemusela se ani moc namáhat. Obešla ho bez větších problémů. Její ostrá slova ho natolik zasáhla, že jí v té chvíli nedokázal v ničem zabránit. Cestou posbírala v koupelně poslední potřebné věci, rychle se v předsíni obula, popadla šátek a bundu a do tašky hodila ještě pár drobností. To už se Al zmátožil natolik, že k ní doběhl.

„Miro, prosím."

„Doprošuj se někde jinde," vyštěkla. Práskla za sebou dveřmi a byla pryč.

Chtěl se za ní vydat. Ale co by jí řekl? Co by ji přesvědčilo? Tak jako tak, nemohl ji nechat venku samotnou. Už byl rozhodnutý vyběhnout za ní, když ho zastavila bratrova ruka, která mu přistála na rameni.

„Nech ji chvíli být," radil mu.

„Nemůžu, Corme, já prostě nemůžu!" ohradil se. „Ještě se úplně nevzpamatovala a teď je rozrušená, může se jí něco stát. A jestli jí chce ten člověk ublížit, nemůže být sama! Prostě nemůže."

„Taky nebude," odvětil Strike s klidem. „Někoho venku mám. Dá na ni pozor, slibuju. Ty mi teď ale musíš říct úplně všechno."