„Potřebuju založit novou složku," oznámil Strike, když se vrátil do kanceláře. Pracovní doba se už chýlila ke konci, ale nevypadalo to, že by se Robin někam chystala. V tuhle chvíli za to byl nesmírně vděčný.

Robin povytáhla obočí. „A na jaké jméno?"

Nikdy nevěřil, že někdy nastane den, kdy to řekne. Ale dneska se to stalo a nic to nemůže změnit.

„Alexander Rokeby."

Pár vteřin trvalo, než jí došel význam těch dvou slov. Pak jí překvapením klesla brada.

„Jo," přikývl Strike, „máme případ a jde o mého bratra. Ale musí to jít mimo všechny naše záznamy. Potřebuju si jen všechno shrnout, ale oficiálně u nás tohle jméno nefiguruje, jasné? Děláme na tom stranou všeho. Má to ale nejvyšší prioritu."

Robin přikývla. Rozuměla tomu dokonale. „Tak co se stalo?"

Strike se svalil na pohovku pod oknem a všechno jí řekl. Vyprávěl jí, jak měl z celé té nehody pořád zvláštní pocit, jak neustále dokola sledoval kamerový záznam z té křižovatky a jak mu nakonec díky Kudlovi všechno secvaklo. Přiznal, že si nejdříve myslel, že jde o Miru, ale když se jí na to ptal, ukázalo se, že byla jen prostředkem pro vyhrožování. Šlo o jeho bratra. Řekl jí všechno, co se dověděl. O odsouzeném Aaronovi, který to neunesl a zabil se. O mrtvé a znásilněné studentce. O jednom dalším odsouzeném, kterého dostali jen proto, že DNA nebylo možné zpochybnit. Ale zbytek případu vyšuměl do ztracena.

„Předpokládal jsem nějaké komplikace, takže tam se mnou šel Kudla," dokončil celé vyprávění. „Podle očekávání Mira zmizela. Kudla ji sledoval, ale vzala si taxi a ztratila se mu. Spoléhal jsem na to, že budu vědět, kde je, ale takhle je to celé ještě horší."

„No," protáhla Robin, takže Strike už věděl, že teď přijde na řadu další z jejích zázraků. „Vlastně mi asi čtvrt hodiny předtím, než jsi přišel, Mira psala. Neměla jsem ještě čas odepsat, ani mi to nedávalo smysl, ale s tím vším, co se stalo, je to jasné." Přistrčila k němu svůj mobil.

Nejspíš už všechno víš. Jsem v hotelu Mandeville a potřebuju se napít. Tak kdyby ses chtěla přidat. Prosím, nepráskej mě těm dvěma.

Tím posledním nejspíš myslela jeho a Ala. Strikovi se ulevilo. Věděl, kde Mira je. Vrátil mobil zpátky Robin.

„Asi by teď potřebovala kamarádku."

„Možná," přikývla Robin. „nebo, vzhledem k situaci, někoho, kdo zná jejího přítele, je mu blízký, ale zároveň je zásadový a zvedne jí náladu tím, že spolu s ním bude moct svého přítele pomlouvat a ten někdo ji ubezpečí, že má právo se vztekat, protože to, co její přítel udělal, prostě špatné bylo."

„Jestli tím svým psychologickým rozborem myslíš, že bych za ní měl zajít já, tak bych řekl, že jsem poslední člověk, se kterým by teď chtěla mluvit," oponoval jí Strike.

„Ne, poslední člověk, se kterým by v tuhle chvíli chtěla mluvit, je Al," zakoulela očima, jako kdyby mu to mělo být nad slunce jasné. „Prostě si myslím, že bys za ní měl jít ty. Doufám, že v téhle situaci mi odpustí, že jsem ti to řekla, ale několikrát mi zmiňovala, jak je ráda za to, že...no, že tě má skoro v rodině. Ona je ze své pozice mezi všemi Rokebyovými dost nejistá a to zvučné jméno ji prý trochu děsí. Ale díky tobě prý ví, že může jít i jinou cestou. Že když ses po ní vydal ty, může ona taky."

Strike nechápavě krčil obočí tak moc, až se zdálo, že se mu kůže na čele už nenarovná.

Robin divoce rozhodila rukama. „Prostě se jí líbí, že si jdeš za svým, úplně sám, bez všech výhod. Ona by to taky tak chtěla. Proto bys měl jít ty. Potřebuje někoho, kdo je na tom svým způsobem podobně."

Strikovi to dávalo smysl jen částečně. Nic si ale nenalhával, chtěl Miru vidět. Přesvědčit se, že neudělá žádnou hloupost. Že je v pořádku, alespoň tak, jak jen to v téhle situaci bylo možné. A nemohl popřít, že skutečnost, že se o něm Mira s někým baví, shledával jako potěšující.

„Neměla bys už jít domů?" nadnesl místo toho, aby svou účast potvrdil, případně vyvrátil.

„Napíšu Mattovi, že se zdržím," odpověděla Robin bez váhání. „Tenhle případ má nejvyšší prioritu."

„Dobře," přikývl Strike na souhlas, „ale nechci tě zdržovat moc dlouho. Každopádně budeme potřebovat prověřit všechny, kdo s tím tehdy měli něco společného. Dám ti jména. Pak bychom se nějak šikovně potřebovali dostat k policejnímu spisu. To bude problém, protože na to nechci upozorňovat. To poslední, o co bychom stáli, je otevření případu, nebo aby do něj někdo od policie začal šťourat. Al ve vyšetřování tehdy nefiguroval. Ale útočník o jeho roli věděl, to znamená, že by to klidně mohl zjistit i někdo jiný."

„Myslíš, že by mohli tvého bratra odsoudit?" Robin začala nervozitou okusovat konec propisky.

„U tak laxního vyšetřování nebude stanovena dlouhá promlčecí lhůta. Řekl bych, že teď už nikomu nic nehrozí, ale pořád musíme být opatrní. Stačí, aby si toho všiml nějaký otravný novinář, a problém je na světě. To poslední, co potřebujeme, je nechtěná publicita. Nemůžeme dopustit, aby někdo v téhle spojitosti vláčel Alovo jméno bulvárem."

Robin si Strika chvíli prohlížela. Už dávno jí došlo, před jakou otázkou její šéf vlastně stojí.

„Uvědomuješ si, že je možné, čistě teoreticky, samozřejmě, že bys...no, že bys možná musel přimhouřit oko, ať už zjistíme cokoliv?"

Nad touhle otázkou Strike přemýšlel celou cestu zpátky do Denmark Street. Netušil, kam ho celý případ dovede. Ale byl přesvědčený o tom, že jednou se dostane na rozcestí. A bude si muset vybrat. Pravda, nebo bratr.

„Uvidíme, kam nás to zavede," odpověděl vyhýbavě.

Tušil ale, že nakonec bude nucen si vybrat.