Po pár dnech už Strike na Alovu návštěvu a nejčerstvější zprávy skoro zapomněl. Ne že by všechno úplně vytěsnil z mysli, ale měl tolik práce, že neměl na nic jiného místo. Veškeré jejich případy sice nebyly nikterak zajímavé, ale byla to práce. Splněný úkol znamenal další finanční prostředky. A ty jejich maličká agentura potřebovala. Strike měl určitou představu, kam jejich podnikání směrovat, cíl byl však ještě na hony vzdálený.

„Můžeme?"

Ženský hlas, který do kanceláře zcela jistě nepatřil, zaslechl Strike až ve své kanceláři. Byl zvonivý, zvláštně radostný a skrýval v sobě klid, který pak šířil kolem. Jako kdyby mu ten hlas přes dveře řekl, že všechno bude v pořádku. Všechno mu vyjde.

Strike se zvedl ze svého křesla a zamířil ke dveřím.

To už slyšel povídat Robin.

„Jen tohle dopíšu, založím a můžeme vyrazit. Už se potřebuju protáhnout. A nutně potřebuju skleničku vína. To byl den."

„Až taková hrůza?"

Zase ten ženský hlas. Strike otevřel dveře a hleděl rovnou do Miřina překvapeného výrazu.

Stála vedle jejich pšoukací pohovky, přes loket se jí houpal tenký svetřík, takže naprosto jasně viděl její odhalená ramena. Snažil se to potlačit, ale stejně pohledem sjel celou její postavu. Vida, tetování kolem kotníku. Toho si minule nevšiml, přestože měla sukni. Tentokrát zvolila kalhoty, ale Strike měl dojem, že je to ještě horší. Byly jako druhá kůže.

„Cormorane," vydechla Robin, když se krátkou chodbou dobelhal až k nim, „zrovna končím."

„Jasně," přikývl. To bylo v tomto okamžiku to jediné normální. Tázavě pohlédl na Miru. „To musí bolet," kývl k jejím nohám, které vězely v otevřených sandálech na vysokém podpatku.

Mira následovala směr jeho pohledu a na místě párkrát zaťapala. „Asi ne víc než tohle," kývla na oplátku směrem k jeho pravé noze.

Hodně dobře informovaná, napadlo Strika. Ale rty se mu zkřivily do pobaveného šklebu. Tahle vyřídilka se mu docela líbila.

„Každý máme něco," pokrčil rameny. „Co tu děláte? Něco s Alem?"

„Chraň bůh, to ne," zavrtěla Mira rychle hlavou, jako kdyby snad rychlost popření dokázala odvrátit katastrofu, „jen jsem přišla vyzvednout Robin."

Tentokrát Strike adresoval tázavě zvednuté obočí Robin, která ještě ťukala do klávesnice. Pár vteřin jí trvalo, než si uvědomila, že se na ni soustředí veškerá pozornost.

„Ach, jasně. Jdeme s Mirou na víno. Nevadí?"

Těžko říct, proč by to Strikovi mělo vadit. Nebyla to jeho věc. Ale přeci jen ho z toho zamrazilo vzadu na krku. Po příliš krátké době stála Mira znovu u nich v kanceláři a Strike cítil, že tohle by se dít nemělo. Alespoň ne bez Ala.

V odpověď raději jen zavrtěl hlavou, ale měl ještě menší eso v rukávu. Nesnášel se za to, že se s ním rozhodl vytasit.

„Jen jestli Mattovi nevadí, že chodíš na víno s potenciální švagrovou svého šéfa."

Sotva ta slova vypustil z pusy, chtěl si nafackovat. Robin ho zpražila tak chladným a vyčítavým pohledem, až se doopravdy styděl. Bylo to naštěstí tak rychlé, že si toho Mira určitě všimnout nemohla.

Robin vstala, srovnala několik papírů a rázným pohybem je zastrčila do složky.

„Matt má svoje kamarády. Já je můžu mít taky."

„Robin, já to..."

„V pořádku," skočila mu do řeči dřív, než mohl větu dokončit, „vlastně, když jsi tady, ještě bych s tebou chtěla něco probrat."

Strike pevně doufal, že to není dovolená. Ne, bez Robin to tady nezvládne. Klidně to Mattovi osobně vysvětlí, i když to byla ta poslední věc, jakou by chtěl udělat. Navíc pořád nebyli v pozici, kdy mohl komukoliv zvesela proplácet dovolenou. Platilo se za práci, ne za vysedávání doma.

„Tak já počkám dole." Mira začala couvat a palcem přitom ukazovala za sebe.

„Není třeba," zastavila ji obratem Robin a hned obrátila svou pozornost ke Strikovi, „chtěla jsem ti jen říct, že nám Mira pomůže s jedním případem."

„Cože?"

Nesourodý dvojhlas podbarvený z jedné strany překvapením a z druhé takřka zoufalstvím ještě chvíli rezonoval místností. Strike vrhl po Miře ostrý pohled hraničící s nenávistí.

„Já nejsem...chci říct...ne, já vám nemám jak pomoct, vždyť jsem...jsem jen," Mira se zamotávala do vlastních slov a spalující Strikův pohled jí vůbec nepomáhal.

Než sám detektiv stačil něco říct, vstoupila do toho opět Robin.

„Jde právě o to, co jsi. Cormorane, věděl jsi, že Mira je kurátorka soukromé umělecké galerie v Mayfair? Může nám pomoct s jedním případem."

„Proto to víno?" Strike nic kloudnějšího nevymyslel.

Robin zakoulela očima. Zatímco si sbírala věci, ševelila dál: „Ne, napadlo mě to, už když mi o své práci povídala předevčírem."

Výborně, takže Robin se s partnerkou jeho bratra evidentně stýkala ve svém soukromém životě. Co se to sakra dělo? A proč mu to tolik vadilo?

Strike si odkašlal. „A co tě napadlo?"

„To bych taky ráda věděla," ozvala se konečně také Mira, které chvíli trvalo, než se z toho šoku vzpamatovala.

„Mira se zabývá uměním. Obrazy." Robin najednou celá skoro zářila. „A my tady máme jednoho klienta, který má potíže, kdo by to řekl, s jedním obrazem."

„Myslíš Hayworthův případ?" Strike si vybavil jediný případ s obrazem, kde zrovna ke vší smůle stáli na mrtvém bodě.

„Přesně ten," přikývla Robin a šlehla pohledem plným očekávání po Miře. „Hayworth a jeho manželka mají ve vlastnictví jeden moc drahý obraz. Jenže se rozvádí a Hayworthova manželka ten obraz někam schovala, o čemž samozřejmě nikdo nemá důkazy, ale její stále ještě manžel je o tom zarytě přesvědčený. On ten obraz chce, ona ho odmítá vydat. Docela by se nám hodil posudek odborníka."

Strike byl vývojem situace natolik zaskočený, že ani neměl sílu protestovat proti tomu, jak snadno Robin sdělovala detaily případu cizí osobě.

Mira přešlápla na místě, stále ještě dostatečně nepřesvědčená. „Co přesně po mně chcete?"

Nic.

Bylo až sprosté, jak rychle to slovo problesklo Strikovou myslí.

„Jestli je ten obraz někde schovaný, těžko vám ho jakkoliv posoudím," bránila se Mira dál a Strike jí v duchu fandil.

„Máme nějaké fotky od Haywortha." Robin měla podle všeho řešení na všechno.

Mira zavrtěla hlavou. „To není totéž. Jestli po mně chceš posudek se vším všudy, s oceněním, datací a podobně, potřebovala bych ten obraz, ne fotky."

Její nová kamarádka jen pokrčila rameny. „Víc nemáme. Ale mohla bys to aspoň zkusit a třeba by nás to někam nasměrovalo."

„Jestli to nejde, tak to nejde," vklínil se do rozhovoru Strike, možná přeci jen příkřeji, než zamýšlel.

„Ještě ani neví, co za obraz by to mělo být," bránila se Robin.

„A určitě ji to nezajímá," zasyčel Strike jejím směrem.

„No," Mira si odkašlala na znamení, že ho stejně slyšela, „čistě z profesní zajímavosti – o jaký obraz by mělo jít?"

„Vzývání Jitřenky od Franciska Carelliho."

To rozhodlo.

„Chci ty fotky vidět," vyhrkla Mira. Tvářila se překvapeně, skoro šokovaně. Ale v očích jí už zase jiskřilo a Strike měl co dělat, aby na ni necivěl.

„Výborně!" Robin zářila štěstím a smála se od ucha k uchu. Popadla svůj kabát, obešla stůl, prosmýkla se kolem Strika a zahákla se do Miry. „Cormoran ti zítra ráno předá podklady."

Strike se k nim s otevřenými ústy otočil, ale to už se dveře kanceláře zavíraly. Zaslechl jen poslední otázku.

„A proč si je nemůžu vzít hned?"