Krátké setkání s Alem Miru dokonale vyčerpalo. Musela do práce, ale ztratila všechen svůj dřívější elán. Když k tomu připočítala všetečného Jasona, měla o zábavu skutečně postaráno.

„Vůbec ses mi neozvala," vyčítal jí už poněkolikáté.

„Opravdu mě to mrzí," zabručela, ale už to neznělo dvakrát upřímně. Ne když to musela stále opakovat, protože Jason se rozhodl trucovat. „Potřebovala jsem být nějakou dobu prostě sama."

„A to byl v téhle situaci rozhodně dobrý nápad," utrousil ironicky.

Mira si nad jeho paličatostí musela povzdechnout. Velmi záhy zjistila, že o skutečném stavu věcí ví dokonce i Jason, jelikož proti jeho přímému útoku kapituloval i Al, z něhož se tuhle informaci rozhodl Jason vymámit stůj co stůl. Díky bohu, že ani Al tehdy netušil, kde se Mira schovala, jinak by celé tohle divadlo přišlo na přetřes mnohem dřív.

„Ať už bych udělala cokoliv, nebyl by to podle vás dobrý nápad."

Jason zvedl ruce na znamení smíru. „Já tě nesoudím. Jsem jen dotčený. Moji kamarádku někdo úmyslně srazil a ona si pak zmizí kdo ví kam. Málem jsem z toho měl smrt!"

„Jo, Al něco zmiňoval," zamumlala, znovu ponořená do papírů.

„Al?" zopakoval po ní. „Takhle..."

„Jo, já vím," přerušila ho, už docela naštvaná, „nikdy jsem mu tak neříkala, vždycky jenom Alexi, ale časy se prostě mění, tak už to přestaňte všichni tak rozebírat."

„Hej. Já jsem to nemyslel zle."

„Promiň," zafuněla a promnula si tváře. „Děje se toho teď prostě moc. Omlouvám se, že jsem se ti neozvala. Nechovala jsem se správně."

„Zlato," chlácholil ji Jason, „to po tobě nikdo ani nechce. Ani se to nečeká. Máš právo zuřit."

To ji přimělo se trochu pousmát. „Díky. Jestli budeš chtít, můj hotel má fakt dobrý bar. Zvu tě."

Jason si ji měřil podezřívavým pohledem. „Chceš mě opít?"

Pokrčila rameny. „Možná chci opít sebe."

„To beru!" Vystřelil ze židle, na které celu dobu seděl, jako na pružině a už jí stál za zády a nakukoval do papírů. „Víš, že ředitel nechce, aby ses uštvala, že jo?" poznamenal, když si všiml, kolik si toho už stačila naplánovat.

Zaklapla před ním desky. „Byla jsem dlouho mimo, musím dohnat, co se dá."

„Prosím tě," zakoulel očima, „ředitel i Louboutin ti doslova zobou z ruky, ti si počkají na všechno, s čím přijdeš, i kdyby ti to mělo trvat rok."

Se zdviženým obočím na něj pohlédla. „Mám dojem, žes mi nikdy nesložil kompliment, natož takový."

„Jsem dojatý," demonstrativně si setřel neviditelnou slzu z koutku oka. „Ale kdybys čas od času zvedla hlavu od těch svých plánů, možná by sis všimla, že nejsme tak úplně sami."

„Cože?"

Bezděky sjela pohledem po celé recepci. Nikdo tam nebyl. Jeden klient byl v zadních prostorách s kolegyní, ale to bylo všechno.

„Zkus trochu dál," šeptl jí do ucha a trhl hlavou ke vchodu.

Záhy zjistila, na co Jason narážel. Na protějším chodníku stál Al a bez hnutí se díval do útrob galerie.

„Panebože," zamumlala.

„Stojí tam už drahnou chvíli," řekl Jason. „Nevím, jestli mě to má děsit, dojímat, nebo mi ho má být prostě líto."

„Radši se věnuj práci," odsekla a prudkým pohybem mu přitiskla desky k hrudi, až hekl.

Vyrazila ke dveřím. Srdce se jí splašilo a v krku cítila velký knedlík. Vlastně si nebyla jistá, proč za ním jde. Mohla prostě sklopit hlavu a nechat ho tam stát. Probrečela kvůli němu celý večer a usnout se jí podařilo jen tím, jak ji pláč vyčerpal. Vyšla na ulici, ale v místě, kde by dříve bez přemýšlení přešla silnici, se zarazila. Rozhlédla se na obě strany. Nic nejelo, ale stejně jí chvíli trvalo, než vkročila do vozovky. Nelíbilo se jí, že dává najevo takovou slabost ve chvíli, kdy ji Al vidí, ale zakořenilo se to kdesi hluboko v ní a nemohla to ovládat. Nebylo to poprvé, kdy takhle zaváhala. Když po té nehodě měla poprvé přejít silnici, zamrzla. A to stála na přechodu a zelená ji vybízela k tomu, že může bezpečně přejít. Vzpamatovala se, až když do ní někdo nevybíravě strčil a ona vpadla přímo do silnice. V té chvíli se rozsvítila červená a ona se úprkem vrátila na své místo. Pak musela jít zbytečně zacházkou dál, dokud se nevmáčkla do jednoho většího hloučku turistů, kterému zrovna blikla zelená. Od té doby se už trochu oklepala, ale vozovka pro ni byla pořád nepřítelem.

„Ahoj," pozdravila ho, když se ocitla na druhé straně. Zněla zadýchaně a hlas jí přeskočil, za což se v duchu proklínala.

Al tam stál s rukama v kapsách kalhot, ostražitě ji sledoval a vlasy, které mu podrostly a už se pomalu blížily ke své původní délce, mu povívaly kolem tváře. Mira bojovala s nutkáním zastrčit mu je za ucho. Uvědomila si, že se jí takhle vlastně líbí nejvíc. To on přišel s nápadem, že se ostříhá, a ona mu v ničem neoponovala. Když se teď ale vracel ke své původní vizáži, podle všeho proto, že se vlivem posledních událostí jednoduše zanedbával, došlo jí, že na něm ty delší vlasy miluje. Podtrhovaly dojem nedbalé elegance, který k němu tak neodmyslitelně patřil.

„Jsi v pořádku?" zeptal se, když se jí trochu zklidnil dech. Vážně jí dával čas i v tomhle?

Přikývla, avšak poněkud nepřesvědčivě. „Co tady děláš?" Slova se drala ven jen stěží, což příliš nepodporovalo její tvrzení o tom, že je všechno dobré.

Několikrát pokrčil rameny a pohledem sjel zpátky ke galerii. Jason okamžitě sklopil hlavu a tvářil se, že opravdu silně hloubá nad tím, co vidí v počítači.

„Asi je to blbý, co?"

Mira zabloumala očima do stejných míst. Chytila se za lokty a špičkou svých podpatků nakopla trochu rozbitý povrch chodníku, za což se v duchu obratem napomenula. Nemohla se vrátit s okopanými botami.

„Že tu tak postáváš a sleduješ mě? Jo, trochu blbý to je," přisvědčila. Konečně ale nezněla tak, že se každou chvíli zhroutí. Její reakce ho dokonce přiměla k úsměvu. Ale pořád se na ni nedíval.

„Tak to bych ti asi neměl říkat, že jsem tě takhle občas sledoval víckrát."

„Prosím?" Několikrát pomalu mrkla a snažila se zpracovat, co právě slyšela. To ji sledoval, když od něj chtěla být co nejdál?

„Když jsem jezdíval pryč a dlouho jsme se neviděli," začal a pohledem se pustil galerie, jen aby ho zabořil do chodníku pod sebou, „já jsem...no, prostě...když jsem se vrátil, občas, když jsi pracovala, jsem šel sem a pozoroval tě. Ne vždycky, to ne, ale..."

Takže ji nesledoval, když od něj utekla. Myslela si, že ji to uklidní, místo toho jí ale jeho další slova vháněla slzy do očí. Mermomocí jim bránila, aby se projevily.

„A proč jsi to dělal?" Díky bohu zněla jistěji, než se cítila.

Zase pokrčil rameny. „Chtěl jsem tě prostě vidět." Konečně k ní zvedl zrak. „Když pracuješ, soustředíš se. Nikdy sis mě nevšimla. Prostě jsem tady pár minut stál, sledoval, jak mizíš vzadu a zase se vracíš, něco zapisuješ nebo s někým mluvíš. Když jsi ponořená do práce a na něco se soustředíš, škrábeš se na nose. Všiml jsem si toho až tady."

Měl pravdu, to dělala. Pokaždé, kdy se něčemu věnovala opravdu naplno, si nehtem přejížděla od kořene nosu ke špičce a zase zpátky. Upozornila ji na to spolubydlící, s níž sdílela pokoj na univerzitních kolejích. Po návratu z Irska, kdy ji samým nadšením sousedovic pes přivítal tak, že jí poškrábal obličej, si při učení na zkoušky jednu malou ranku rozškrábala. Velmi reprezentativně pak během zkoušky vykládala o ikonografii s červeným nosem krytým náplastí. Nepřipomínala ani tak studentku umění, jako spíše člena univerzitního týmu po rvačce.

„Dobře," řekla. Neměla ponětí, jak s takovou informací naložit. Možná to bylo divné, ale začínal v ní klíčit jiný pocit, který ještě nedokázala zachytit. „A teď...děláš to samé?"

„Nejspíš," z hrdla se mu vydralo něco vzdáleně připomínajícího smích. Tvářil se ale spíš zoufale. „Chtěl jsem ti něco říct, ale...no...než jsem sebral odvahu, všimla sis mě."

„Všiml si tě Jason," opravila ho. „A upřímně se divím, že si tě nevšiml vždycky, když jsi tady sondoval."

Zatvářil se omluvně. Přišlo jí to roztomilé.

Nepolevuj, ještě to není za vámi, napomínala se v duchu. Občas, když přesně nevěděl, jak naložit se svými pocity nebo jak je nejlépe vyjádřit, byl skutečně roztomilý. V takových chvílích by mu kývla na všechno. Teď ale musela zůstat při smyslech.

„Zlobíš se?"

„Jestli se zlobím, že jsi mě šmíroval?" Jeho otázka zněla dvojznačně, proto se rozhodla si ji upravit po svém. „Možná bych měla, ale je to vlastně...docela hezké. Ujeté, ale hezké."

„A zlobíš se i kvůli tomu druhému?" riskl to.

„Ale," povzdechla si, „od včerejška se toho moc nestalo."

„Stalo se toho hodně," přerušil ji. Pořád stál na místě, ale Miře se zdálo, jako kdyby se posunul o kousek blíž. Nahnul se k ní a hleděl jí přímo do očí, když naléhavě pronesl: „Dovolila jsi mi to."

Najednou nesnášela ten způsob, jakým mu rozuměla. Věděla přesně, co má na mysli, ale nejraději by hrála hloupou.

„Jedna pusa ještě neznamená odpuštění. Možná mi chybíš, ale nemůžeš po mně chtít, abych se okamžitě vrátila a dělala, že je všechno při starém. Nic už nebude jako dřív, Ale. A já se s tím nejdřív potřebuju nějak vypořádat. A zatím mi to moc nejde."

Odtáhl se od ní. Svraštěné obočí vytvářelo na jeho čele hluboké vrásky.

„A Corm za tebou může?"

Trhla sebou při zvuku toho jména. Hned nato se v ní ale vzedmul hněv, když si její hlava uvědomila, jaký tón použil. Obviňující. A na to neměl právo.

„Cormoran mi nikdy nelhal," odsekla a hněv se v ní vzmáhal. Živila ho vzpomínkou na ten jeho tón. „Můžu se ho zeptat na všechno a on mi odpoví. Možná ho neznám moc dlouho, ale vím, kdo vlastně je. S tebou jsem prožila několik měsíců a mám pocit, že tě ani neznám."

„To není fér," přerušil ji tentokrát on, ale Mira už byla v ráži.

„Máš pravdu, to není. Není fér, že jsi mi nic z toho neřekl, není fér, že to já se s tím teď musím vypořádat a už vůbec není fér, že na tvou blbost doplácím já."

„Když jsi teda tak strašně upřímná, tak mi pověz, jestli jsi už Cormovi řekla o Charlotte."

Bylo to jako facka, políček přímo do obličeje. S pootevřenými ústy na něj zírala a přebírala si, co právě řekl.

„Vykládat ti o mým pitomým rozhodnutí, když jsem byl ještě kluk, nespadá zrovna do kategorie vhodných témat na rande," pokračoval dál, „a když ti teda odpovídá Corm na tvoje otázky, mohla ses mě zeptat, ale koho by napadlo, že jsem kdysi spískal takovou blbost, že? Tak mi řekni, jak jsem ti to teda měl říct, aby to bylo přijatelné. Nikdy by nebylo a vždycky by to dopadlo takhle. A přesně to jsem nechtěl. Když chceš, abych ti říkal všechno, tak dobře. Na místě ti odpřísáhnu, že už před tebou nebudu mít tajnosti, protože pro záchranu toho, co mezi námi je, bych udělal všechno. Ale nepředstírej, že jsi o tolik lepší a upřímnější, když mému bráchovi ani neřekneš, že ho přes tebe špehuje jeho bejvalka, nebo že využíváš pomoci rodinného doktora, o kterého tolik nestojíš."

Další facka. Ne, tohle byl kopanec přímo do žaludku. Sypal to na ni všechno najednou, nezastavoval, nezpomaloval, a i kdyby, nebyla by schopná přejít do protiútoku. Bolelo to. Především pak proto, že měl pravdu.

„Jo, přesně," přikývl, když mu došlo, jak ji jeho slova šokovala, „já vím, že tobě se nelíbilo, když jsem zavolal Montgomeryho. Vím to všechno, Miro. Že se ti nelíbí, když využívám svoje jméno. Protože ses na mě dívala jako kolikrát Cormoran. V tomhle jste úplně stejní. Ani on to nikdy neuznával. A víš co, došlo mi, že to není dobře, že tohle dělám. Uvědomil jsem si to, když jsem ten výraz poprvé viděl i u tebe. Řekl jsem si: aha, bacha, dej si pozor, jinak o ni přijdeš. A já nechtěl, Miro, nikdy jsem nechtěl. Proto tohle všechno." Rukama na sebe ukázal, od hlavy až k nohám. „Změnil jsem se. Pro tebe, ale taky pro sebe, protože když ses na mě poprvé takhle podívala, došlo mi, že to nechci. Že chci za svůj život nést vlastní odpovědnost a starat se o sebe podle svého, tak, abych se byl schopný postarat i o tebe a možná jednou...kdo ví. Tak jsem šel do sebe. Něco jsem vytvořil. Něco svého, něco, co šlo ze mě. Ale vždycky jsem musel použít nějakou berličku, víš? Vždycky. Tak to prostě je, Miro. Tys udělala to samé, když jsi kvůli Cormovi zašla za Montgomerym. Když žiješ v tomhle světě, v tom zatraceným světe slavných jmen, nemůžeš z něho jen tak vystoupit. Vždycky tu bude někdo, kdo tě za tvé jméno bude nesnášet, a i když budeš chtít žít bez výhod toho jména, stejně to nepůjde. Vždycky si nějak pomůžeš. Vždycky. Já si to uvědomil a přijal to. Tak budu prostě žít. Ale ty máš ještě možnost zmizet, když budeš chtít."

Snažila se zpracovat všechno, co jí říkal, ale bylo toho tolik, že mu přestávala stačit. Každé jeho slovo přivolalo nějakou myšlenku z minulosti a všechno se na sebe nabalovalo a nabalovalo, až měla dojem, že se to naráz roztříští a nezbude nic.

„Slyšíš mě, Miro?"

Podařilo se jí vrátit se zpátky. Stál přímo u ní, tyčil se nad ní a shlížel jí do tváře.

A přece jsou si tak podobní, pomyslela si.

„Máš šanci se tomu ubránit, Miro," tentokrát mluvil potichu, skoro šeptal.

„A čemu?" zmátožila se alespoň na pár slov.

„Tomu světu, ve kterém žiju," řekl to pomalu a zřetelně, aby ho pochopila. Věděl, že ho nezklame. A jí to v tu ránu došlo.

Odstoupila od něj.

„To jako vážně?" Třeštila na něj oči a mělo to stejný vliv jako na Cormorana. Al její oči zbožňoval. Velké a kulaté, hluboké a podmanivé.

„Je to tvé právo," řekl s klidem, „a já ho budu respektovat, i kdyby mě to mělo zničit."

„To si jako myslíš, že je to pro mě nějaké vykoupení?" Znovu ucouvla a tentokrát už na patníku zavrávorala. Zamávala rukama ve vzduchu. Al k ní okamžitě přiskočil a stáhl ji od okraje cesty. Obratem se mu ale vysmekla. „Jdi k čertu, jestli si tohle o mně myslíš!" vyjela po něm. „Neodejdu jen proto, že se mi nelíbí být součástí světa, který neznám. Neházej zodpovědnost za náš vztah na mě."

„Jen chci, abys byla šťastná, Miro. A jestli jsi v tomhle nešťastná, tak to...prostě to nějak unesu."

„Ale já ne, víš?" Konečně se zase cítila naplno při smyslech, mysl měla najednou jasnou a tolik slov na jazyku, že by mu na místě ani nemohla říct úplně všechno. „Jestli si myslíš, že se s tebou rozejdu jen proto, abych tohle nemusela snášet, tak se šeredně pleteš. A popravdě mě to uráží. Já od problémů neutíkám, snažím se je řešit. To, že jsem odešla, mi nemůžeš vyčítat, udělala by to každá. Ale já jen potřebovala být chvíli sama, to hned neznamená, že se s tebou rozcházím, panebože. Tohle je úplně šílené. Vypadáme jako dva cvoci, co se hádají uprostřed ulice. Nechci v tom pokračovat, musím se vrátit do práce."

„Já vím, promiň."

„Nech si to," utrhla se na něj. Netušila přesně proč, ale to omlouvání ji začalo vytáčet. „Hele, promluvíme si o tom později. Ty zapomeneš na tu blbinu s tím, že bych od tebe měla odcházet kvůli tvému jménu, a já zapomenu, žes to vůbec řekl. A vyřešíme to v klidu, jako dospělí. Máš pravdu v tom, že si toho musíme říct opravdu hodně."

„Nechal jsem se unést," zamumlal a skoro mu přes rty přelétlo další promiň, ale zachytil její varovný pohled. Prohrábl si vlasy a rozhlédl se kolem. Představení museli udělat jen Jasonovi, ale toho už za stolem neviděl. A na ulici nikdo jiný nebyl. Tohle byla tichá část, kde lidé nependlovali jen tak, ale chodili za jasným účelem do některé z budov.

Mira se přiměla k úsměvu. „To je dobrý. Ale...proč jsi sem vlastně přišel? Asi jsi nepočítal s tím, že si tu budeme kydat na hlavu všechno, co jsme si neřekli. Zmiňoval jsi, že jsi mi něco chtěl."

Zacukalo mu v koutcích. „Ne, to jsem neplánoval. Chtěl jsem ti říct, že mi psal Corm. Chce nás vidět, dneska. Prý jsi nereagovala na zprávu."

„Mám mobil v kanceláři. Teď ho...většinou ignoruju," dodala šeptem, protože ho vlastně ignorovala především kvůli Alovi. „Ozvu se mu. V kolik to je?"

„V pět u něj v kanceláři. Asi...se budeme chovat slušně, ne?"

„Jasně," trhnutím přikývla, „to zní jako dobrý plán."

„A pak bychom mohli..." nadnesl, ale nedořekl to.

Mira si vzpomněla na Jasona. Chtěla se s ním dnes večer sejít. A popravdě to potřebovala. Potřebovala prostě jen podrbat s kamarádem o tom, jak se její život obrátil naruby a jak je z toho na prášky. Ráda by s ním probrala i to, co teď na ni všechno vysypal Al. Bylo toho tolik a ona nestačila zpracovat ani čtvrtinu z toho. Nemohla s ním o tom mluvit a řešit jejich společnou budoucnost, dokud si to sama všechno neprojde.

„Nešlo by to zítra? Víš, vychrlili jsme toho na sebe strašně moc a já...musím o tom přemýšlet. Vydechnout a...a pak to probereme."

Čekala, že se do ní zase pustí, ale on se místo toho usmál.

„Dobře. Co třeba oběd? Zítra, samozřejmě."

„A nebojíš se, že na sebe budeme v nějaké veřejné restauraci nakonec řvát?" zasmála se. Zdálo se jí, že je to uvolněný smích, jaký už dlouho nezažila.

„To je asi dobrá připomínka, ale tak by asi dopadlo každé místo, kde bychom se sešli," namítl a k její úlevě se té představě zasmál i on.

„Mohla bych...mohla bych přijít," navrhla váhavě.

Bože, vždyť je to i tvůj byt. Proč se cítíš jako nevycválaná hlupačka, co se má poprvé sejít s klukem, co se jí líbí? Vzpamatuj se už!

Podle všeho ten návrh zaskočil i Ala.

„Jo...tak...tak dobře. To by bylo...bylo by to víc než fajn."

„Tak jo."

„Tak jo."

Odlepila se z místa a zamířila zpátky ke galerii.

„Tak zítra," zopakovala ještě pro případ, že by na to snad jeden z nich zapomněl.

Víc pitoměji už působit stejně nemůžeš.

„Zítra," potvrdil jí Al a i on se vydal pryč.

„Tohle vypadalo jako třetí světová!" Jason se k ní vrhl, sotva vešla zpátky na recepci. „Co jste tam tak dlouho dělali?" Vedl ji za stůl a tam ji jako křehkou panenku usadil na židli.

Mira nejdřív několikrát nakrčila nos. Venku na čerstvém vzduchu se jí nos pročistil a teď na ni znovu plnou silou udeřila Jasonova ostrá, silně kořeněná kolínská, která po sobě v místnosti zanechávala výraznou stopu. Zašimralo ji v nose. Brzy se rozkýchá.

„No, vlastně jsme zjišťovali, že jsme spolu nejspíš nikdy moc nemluvili," odpověděla. Nepřítomně zírala před sebe.

„Co? Vy dva? Vždyť ty chceš věčně všechno řešit tady a teď," rýpl si do ní.

„Já vím, ale...stejně jsem mu neříkala úplně všechno."

Já jsem vážně pokrytec.

Jason udělal jen: „Aha."

„Celou dobu věděl, že se mi nelíbí tenhle svět velkých jmen."

„Jo, o tom jsi mi párkrát říkala." Začal monotónně pokyvovat hlavou.

Mira si protřela tváře a promnula si nos. Nakonec ji přeci jen vysvobodilo kýchnutí.

„Je to pravda," řekl Jason. „Co teď budeš dělat?"

Pokrčila rameny. „Nejdřív musím zpracovat, co všechno mi řekl. S tím mi pomůžeš. Můžeme se přitom napít. Pohled třetí osoby by mi docela pomohl."

„Vždy k službám." Jason se rozzářil jako sluníčko.

„Ale nejdřív musím za Cormoranem. Chce nám něco říct k tomu...k tomu všemu," vzdychla. Věděla docela určitě, že o tom, co se stalo před tolika lety, nic dalšího vědět nechce. Tohle poznání ji docela překvapilo. Nechtěla vědět víc. Stalo se to. Je to pryč. Chtěla na to zapomenout, vyříkat si všechno s Alem a pokračovat dál. Spolu. S ním. Bez všech křivd a nevyřčených slov.

„Tohle ti teda nezávidím." Jason vrtěl hlavou a přitom ji hladil po zádech.

Miru napadlo, jak je zvláštní, že na něj Al nikdy nežárlil. Vyprávěla mu o tom, jaký Jason je, kolikrát i viděl, jak se k ní má, ale nikdy nežárlil. Buď prostě Jasona přijal, nebo to byla další nevyřčená věc, která mezi nimi visela. O tom si budou taky muset promluvit. Teď byla za přítomnost blízkého kamaráda vděčná. Vlastně o tom všem chtěla mluvit s Jasonem, ne s Brie. Byly nejlepší kamarádky, ale jejího vztahu s Alem byl po celou dobu svědkem Jason. Brie nevydržela dlouho na jednom místě, pendlovala z města do města, z kontinentu na kontinent. Už se vídaly jen minimálně. Jason s ní ale prožíval všechny vzlety a pády spojené s randěním s Rokebyovic nejmladším synem.

„Dobře," rozsekl do Jason, „takže mi pak povyprávíš i o tom, jak to dopadlo s tebou, Alem a tím statným detektivem." Když se na ni zazubil, dokonale bílé zuby jen zářily.