Ačkoliv Mira Alovi vysvětlovala, že není žádný detektiv a pomoc, kterou jeho bratrovi přislíbila, není nic výjimečného, sama byla ze svého nového úkolu nadšená. Složka se všemi podklady na ni čekala v kabelce u ní v kanceláři a její mysl k ní neustále zabíhala.

Galerie Louboutin, v níž pracovala, stála v prestižní ulici v Mayfair a profitovala zejména ze zvučného jména svého majitele. Mira si ale občas dovolila popustit uzdu své fantazii a představovala si, že největší podíl na jejich úspěchu má její vlastní práce. Přeci jen, díky ní celá budova zevnitř prokoukla, jejich program získal tolik potřebný řád a navíc se všemu a všem věnovala s tou největší možnou péčí.

„Pozor pozor, fúrie na pěti hodinách," zašeptal Jason, který se k ní přitočil tak, jak to uměl jen on. Tiše a nenápadně, čímž člověku pokaždé způsobil přinejlepším infarkt. Mira se obrátila naznačeným směrem a krev jí ztuhla v žilách.

Do galerie právě vcházela Charlotte Campbellová. Nyní vlastně už Rossová.

„Panebože, Miro," Jason do ní lehce šťouchl, „víš, jak to chodí s predátory. Nesmíš jim ukázat svůj strach. Jsi bledá jako smrt."

Mira si uhladila sukni a prsty pročísla vlasy. Byly to pro ni jakési tiky, které se projevovaly pouze u jediné osoby. Právě u Charlotte.

„Vypadáš skvěle. Jen se neboj a jdi do ní," Jason na ni povzbudivě mrkl a ztratil se za pult, jedinou obranu, kterou mu široká místnost byla schopna poskytnout.

„Paní Rossová, ráda vás zase vidím, vítejte."

Vyšla jí vstříc, protože Charlotte měla již svůj zažitý zvyk – při každé návštěvě se rozhodla mučit jenom Miru. Ta se na ni usmívala svým naučeným úsměvem, který vypilovala s Jasonovou pomocí. Ani moc široký, jinak by působila podbízivě, ani moc slabý, aby nebyla nepřístupná.

„Slečno Murphyová," Charlotte si s ní potřásla rukou, ale jako vždy to bylo příliš neosobní. Jako kdyby se doteků štítila. Nebo jí za to Mira prostě jen nestála. Sotva jí ruku stiskla.

Charlotte Campbell-Rossová se stala ztělesněním Miřiných nočních můr. Než potkala Ala, viděla se s ní jen párkrát. Ovšem od doby, kdy se ukázalo, že Al Rokeby udržuje dlouhodobý vážný vztah s kurátorkou Louboutinovy galerie, se v ní Charlotte objevovala až podezřele často. Mira moc dobře věděla, čím to je. A dnešního setkání se obávala už několik měsíců.

„Líbil se vám ten Cavano, kterého vám koupil manžel?" zeptala se, přestože odpověď znala.

„Jistě," odpověděla Charlotte s blahosklonným úsměvem, jaký jistě věnovala všem, kteří se jí dle jejího mínění jen dobývali do peněženky. Mira ale věděla, že zakoupený obraz měl větší cenu, než za jakou ho Jago Rossovi prodala. Při vyjednávání slevila jen proto, aby ho měla co nejrychleji z krku.

Nastalo nepříjemné ticho. Charlotte se přesunula ke zdi, na níž visel obyčejný obraz, který jim v hlavní místnosti sloužil jen jako prostá dekorace. Pro Miru měl ale ze všech tu největší hodnotu. Zobrazoval travnatý kopec za jejím rodným domem v Irsku, na jehož vršku se tyčil stoletý dub. Obraz namaloval její strýc a věnoval jí ho k úspěšnému přijetí na uměleckou akademii.

„Pěkné," utrousila Charlotte jakoby mimochodem.

Mira v duchu tiše pěnila. Nebylo to jen pěkné. Ten obraz byl nádherný a to nemohla popřít žádný nafrněná panička. Musela se ale uklidnit. Nemohla na sobě dávat tak snadno znát emoce, ačkoliv Charlotte v ní dokázala číst jako v otevřené knize, ať už se Mira snažila, jak chtěla.

Charlotte zaujala v jejím životě stálé a pevné místo, opravdu velice speciální. Především tím, že Mira nikdy nevěděla, kdy přesně se znovu objeví. Jistá si byla jenom tím, že jí z ní zase polije hrůza. Charlotte byla nádherná žena, o tom nemohla pochybovat ani ona. Dokonalé havraní vlasy, vysoké lícní kosti, divoké zelené oči. Úchvatné křivky. I jako žena musela něco takového ocenit. Mira si uměla představit, že kamkoliv Charlotte přijde, všude se dostane do centra dění. A jistě si to musela užívat. Pokud ale k sobě měla být Mira upřímná...bála se jí. Charlotte ji děsila. Ano, byla nádherná, ale jen druhá žena dokázala poznat, že v tom není žádná smyslnost ani něha. Ona svou dravou krásou zastrašovala. A na ni to rozhodně fungovalo.

„Přišla jste se podívat na něco konkrétního?" zkusila to znovu.

„Vlastně ne, jen jsem šla zrovna kolem."

Charlotte se k ní nyní obrátila zpříma a ty jedovaté oči se do ní zabodly. Mira mohla jen doufat, že na ní nejde příliš poznat, jak ji to rozhodilo. Absolvovala to už mockrát, ale nikdy se na to nedokázala připravit.

„Jak se má Al?"

A je to tady.

Miře se po páteři rozeběhlo nepříjemné mravenčení. Její tělo jasně rozeznalo, k čemu se schyluje a dalo jí vědět, že příjemné to nebude.

„Má se dobře," ucedila přidušeně.

Charlotte se pousmála. Vytáhla jeden koutek těch svých dokonalých rtů o trochu výš. Bylo to pohrdavé gesto.

„Už jste poznala jeho bratra?" Tentokrát se tvářila opravdu zaujatě, pátrala těma svýma slídivýma očima v její tváři, kde hledala odpovědi. Pravdivé odpovědi.

Mira polkla. Z toho se nemohla vykroutit a Jason, který za jejími zády datloval do počítače, ji nehodlal zachraňovat.

„Ehm...ano, vlastně ano," přiznala. Nic jiného ani dělat nemohla.

V tom okamžiku se Charlotte zalesklo v očích a přes tvář jí přelétl nepatrný úsměv, který znamenal vítězství.

„Jak se má můj Smutňousek?" zavrněla.

Mira chtěla okamžitě na místě vyvrátit žaludek.

Můj Smutňousek.

Cormoran jí nepatřil, na tohle neměla právo. A Smutňousek? Takhle ho možná mohla oslovovat kdysi, ale teď z ní byla vdaná žena, a pokud věděla, Strike s ní přerušil skoro veškerý kontakt. Tohle bylo špatné. Nejraději by jí něco řekla hezky od plic, ale v práci se ke každému musela chovat profesionálně. Musela své emoce držet na uzdě.

„Netuším. Neznám ho natolik dobře, abych si mohla dovolit soudit, jak se má."

Jasně, jde ti to skvěle.

Vlastní slova nezněla přesvědčivě ani jejím uším. Ale v podstatě řekla pravdu. Vážně nemohla tušit, jak se Cormoran ve skutečnosti má. Třeba je na tom bídně, ale skrývá to. I když...oslovení Smutňousek nebylo zase tolik scestné. Strike se vážně skoro pořád tvářil...smutně. Melancholicky, to bylo přesnější. Mira v něm neviděla jasně definovatelný smutek, spíš směsici mnoha pocitů, z nichž každý se k jeho osobnosti přidal v jiné životní etapě. Nezdál se jí doslova smutný. Jen...přesycený.

Charlotte pohodila tou svou dokonalou havraní hřívou. „Asi na vás moc velký dojem neudělal, že ne?"

Ale udělal.

Ne, tohle nemohla říct nahlas, rozhodně ne před Charlotte. Bože, jak jen může Alexovi společenská konverzace jít tak snadno? Měl odpověď na všechno. Vždycky dokázal pohotově reagovat. Na rozdíl od něj se Mira hroutila skoro pokaždé, když ji někdo zahnal do kouta.

Rozhodla se pro jednoduchost.

„Vlastně jsme se viděli jen velmi krátce."

Nemá důvod to víc rozvádět. Nemá důvod říkat jí o tom, že mu pomáhá s jedním případem. Dobrý lhář vždycky řekne kousek pravdy, alespoň tak to říkával její bratranec. Byl to sice flákač a opravdu kradl, ale všechna jeho moudra byla skutečně užitečná. A pravdivá. Pokud si ovšem člověk troufne věřit obratnému zlodějíčkovi.

Zdálo se, že její taktika ale nakonec zafungovala. Charlotte ji sjela od hlavy až k patě takřka rentgenovým pohledem, jako kdyby mohla najít nějakou anomálii, která Miru usvědčí ze lži.

Nesmíš polevit.

„Pozdravujte ode mě Ala," řekla, a aniž by se rozloučila, otočila se na podpatku a odkráčela pryč.

„To bylo šílený."

Mira málem vyletěla z kůže, když se u ní zjevil Jason.

„Panebože, přestaň už tohle laskavě dělat," vyjekla a hlas jí vyskočil výš, než by se jí líbilo. Byla tak průhledná!

„Nerad to říkám, ale asi ji teď budeš vídat ještě častěji." Jason ji chytil za loket a odtáhl k sobě za pult. Pro jistotu ji zatlačil do židle.

„Nechápu, proč bych měla," odsekla naštvaně.

Jakmile byla Charlotte pryč, v Miře se vždycky začínal vzmáhat vztek. Všechny pocity, které měla při setkání s tou ženou cítit a dát jí je jasně najevo, byly utlačeny do pozadí celou Charlottinou existencí. Vracely se, až když nebezpečí pominulo.

Jason si ji prohlížel a nesouhlasně u toho vrtěl hlavou.

„Zlato, je to bývalka toho vašeho detektiva. Její přítomnost ve tvém životě je holt daň za to, že i ty spíš s nějakým Rokebym."

Mira po něm šlehla vzteklým pohledem. Nejhorší bylo, že v tomhle měl Jason pravdu.

*

„Dneska zase do noci?"

Mira vzhlédla od Strikovy složky, která před ní ležela ještě neotevřená. Z ložnice k ní mířil Alex.

Ach bože.

Poslední dobou na sebe neměli tolik času. Skoro zapomněla, jak moc ji ten muž vlastně přitahuje. On jí to právě ale dokonale připomínal, když se k ní blížil jen v teplácích – značkových, jak jinak – a bez trika. V tlumeném světle stolní lampičky se ale Miře ještě dařilo rozeznat poslední kapky na jeho holé kůži.

Ach bože.

I přes jeho nedokonalosti ho právě v této chvíli pokládala za to největší umělecké dílo.

Al si k ní přisedl na pohovku, aniž by si všiml lačného lesku v jejích očích. Políbil ji na rameno. Voněl po dřevě a jehličí a vlasy měl ještě vlhké. Milovala tu vůni. Když byl na delší dobu pryč, používala jeho sprchový gel, aby z něj u sebe měla aspoň kousek.

„No jo," poklepala na složku, „chci se na to ještě podívat. Přes den to nešlo a já jsem moc zvědavá, než abych to nechala na zítra."

Ve skutečnosti byla hrozně unavená, a když si k ní Alex přisedl, netoužila po ničem jiném, než se mu stulit v náruči a spát. Snažili se chodit spát ve stejnou dobu, ale bylo až tristní, kolikrát jim to doopravdy vyšlo. A s otevřením nového klubu to nejspíš bude ještě horší. Hlavní doba takových podniků je zásadně noc.

Holka, ty ale kecáš.

Jistě, byla unavená, ale pravdou bylo, že když vedle ní seděl do půl těla svlečený, její tělo odsunulo únavu do pozadí. Teď vyžadovalo jen jeho pozornost.

„Myslíš, že to bude ten tvůj Candelli?"

„Je to Carelli," opravila ho Mira se smíchem. Hříšné myšlenky se snažila zamést pod koberec. „Bylo by to něco mimořádného, kdyby to byla pravda, ale upřímně..."

„Nevěříš tomu, co?" dopověděl to za ni Al.

Přikývla. „Moc ne. Bylo by to moc náhod najednou."

„To by vyřešilo celý případ, že?"

„Jestli je to podvrh, ten člověk nemá co ztratit a může ho klidně nechat manželce. Rozvod pak bude jednoduchý. Aspoň v tomhle směru. Je to hnus," zavrtěla nad celou tou nesmyslností hlavou.

Al ji objal jednou paží kolem ramen. „Žiješ se synem rozvedeného rockera, který určitě není známý tím, že je svým ženám věrný. Tohle je ještě slabý odvar," kývl směrem ke složce.

„Kdyby měl tvůj otec ve vlastnictví obraz nedozírné hodnoty a rozváděl by se, pravděpodobně by mu to taky nebylo jedno," významně na něj zamrkala. Chápala, o co se snaží. Ale její mozek stejně neposlouchal, protože byl přehlušen dalším přívalem touhy, když se jeho holá kůže dotýkala její. Začala si prsty pohrávat s jeho stříbrným řetízkem.

„No, majetek mého táty se sice dá vyčíslit a není to zanedbatelná částka, ale...lásky jeho života si asi můžou stěžovat jen na jeho úlety. Jo, tahanice o obraz by asi byla lepší."

O mimořádně komplikovaném rodokmenu a historii svého otce sice dokázal žertovat, ale Mira věděla, že ve skrytu duše tím Alex trpí. Šlo o jeho otce. A jako každý syn, i on miloval svou matku a pověst slavného Jonnyho Rokebyho jasně dokládala, že Jenny se nemohla spolehnout, že by to nezkoušel jinde.

„Když už jsme u té rodiny," začala Mira opatrně a vzpomínka na dnešní dopoledne uhasila její chtíč naprosto dokonale, „dneska se v galerii stavila Charlotte. Zase."

„Charlotte jako ta Charlotte?" Al se chvíli tvářil, jako kdyby znal spoustu žen toho jména. Miru píchlo u srdce. Ani minulost jejího přítele nebyla natolik klidná, aby ji hezké ženy v jeho okolí nezneklidňovaly.

„Jo, tahle," odpověděla úsečně. Jelikož ale nic neříkal, musela pokračovat. „Mám tě od ní pozdravovat. Zase. Jako vždy se ale víc zajímala o tvého bratra. Říkala mu Smutňousek."

„To je hodně ujetý," okomentoval to Al. „Nemáš žádnou takovou přezdívku pro mě, že ne?"

Mira mu jako svou odpověď poskytla ten nejpohoršenější výraz, jakého byla schopná. „O tomhle se nevtipkuje. Co jsme spolu, pořád za mnou chodí a ptá se po tvém bratrovi. Je to totálně ujetý a já to nesnáším. Jenom mě využívá. Není to fér. Vůči mně a už vůbec ne vůči Cormoranovi."

„Já tě chápu." Al si ji k sobě přitáhnul blíž. „Navíc, je vdaná, neměla by pálit za jinými chlapy, i když je to její bývalý."

„Manželství ještě nikdy nikomu nezabránilo tuhle hranici překročit," zamumlala Mira rozmrzele. Když se ale podívala na svého přítele, veškerá zloba ji opustila a nahradila ji hanba. „Promiň, já to tak nemyslela." Chytila ho za tváře a donutila ho, aby se na ni podíval. „Nemyslela jsem tím tvého tátu. Vlastně jsem vůbec nemyslela. Nemířila jsem tím na nikoho konkrétního. Prostě mi to přišlo jen jako...fakt."

K její úlevě se jeho zamračený výraz rozplynul. Obemkl jí zápěstí, do jedné dlaně jí vtiskl polibek a nakonec si ji zcela nečekaně vytáhl do klína, až vyjekla. Bez protestů se usadila, objala ho a přitiskla se k němu co nejblíže, jako kdyby spolu mohli splynout v jednu bytost. Tváří se mu zabořila mezi krk a rameno. Milovala ten způsob, jakým se doplňovali. Každý kousek jejího těla naprosto dokonale pasoval k tomu jeho, jako by je snad vytvořili přesně jeden pro druhého.

„To je dobrý," zamumlal Al na oplátku do jejího ramene. „Vlastně máš pravdu. Manželský slib není zárukou věrnosti."

Mira ho objala o to silněji. Zase jí na mysl vytanuly všechny ty jeho bývalé přítelkyně, se kterými se už setkala. A nejenom ony. Potkala spoustu žen, s nimiž se Alex znal. A všechny jí dávaly jasně najevo, že ony tu byly dřív a jelikož jsou daleko lepší než ona, mají na něj přednostní právo. To dokázalo Miře dokonale srazit sebevědomí a zaplnit jí hlavu různými bolestivými představami. Nikdy o Alexovi nepochybovala. Nikdy ji ani nenapadlo, že by ji mohl podvést. Věřila mu. Ale těm ženám nevěřila. Vždycky to byly ony, kdo ji dovedl k pochybám. Její hlava jí nikdy nepředestřela Alexe svádějícího jiné ženy za jejími zády. Ne, neustále viděla, jak se všechny ty ženy sápou po něm. A to ji vytáčelo. Nevěřila jim. Ale jen těm ženám.

„Kdy jsme to začali tak filozoficky hloubat?" Alův hlas prořízl tísnivé ticho a dosáhl přesně toho, co jeho majitel zamýšlel.

Mira se zasmála. „To už jsme tak staří? Zníme jako párek starých páprdů." Trochu se od něj odtáhla, ale jen proto, aby mu viděla do tváře. Přitiskla k ní dlaně a palci mu zlehka přejížděla po lícních kostech.

„Nevím jak ty, ale já se cítím ještě docela mladý," oponoval jí. „Na umírání bude času dost."

„Ale na sebe ho teď moc nemáme," namítla Mira šeptem. Když jí přejel po pažích, naskočila jí na nich husí kůže.

Políbila ho. Potěšilo ji, že na ni okamžitě zareagoval. Vnímala, jak se pod ní napjal každičký sval v jeho těle. Když se na něj znovu podívala, ty vřelé pomněnkové oči potemněly. Vzpomněla si na tu chvíli, kdy si toho všimla poprvé. Tenkrát ji to na okamžik vyděsilo, ale brzy pochopila, že takhle vypadá chtíč. A ten se mu v očích zrcadlil právě teď.

„Uděláme si na sebe víc času," zachraptěl, ta slova se mu těžko drala z hrdla.

„A na tohle taky," zašeptala mu do rtů. Dalších slov už nebylo třeba.

Netrvalo dlouho a složka, která mohla obsahovat jeden z největších historických objevů v oboru umění, zůstala zapomenutá ležet na stole v opuštěném obýváku.