S Miřinou pomocí se Strike druhého dne dokázal dostat do taxíku, který mu zavolala, a vrátit se do Denmark Street. K jeho údivu se jí od Montgomeryho podařilo opatřit dokonce i francouzské hole, takže se nemusel vůbec zatěžovat tím, jak se bude pohybovat bez své protézy. Přesně jak očekával, nemohl si ji ráno nasadit, ale na to už byl zvyklý. Trocha belhání se o berlích a nakonec se všechno vrátí k normálu.

„Díky za všechno," řekl jí, když se před hotelem loučili.

„Není zač," usmála se na něj. Byl to nesmělý úsměv, jako kdyby si nebyla jistá, jestli všechno, co udělala, udělala správně. Na tom ale nezáleželo. Hlavní bylo, že mu pomohla.

„Copak tě trápí?" zeptala se, když si všimla, jak váhá, jestli nastoupit do taxíku.

„Víš, potřeboval bych s tebou mluvit. Ohledně případu. Ale nejen s tebou, vlastně s vámi."

Věděla, co to znamená. Potřebuje je oba. Ji i Ala.

Chytila se za lokty a Strike byl svědkem její nečekané proměny. Stáhla se do sebe, zachmuřila. Nelíbilo se jí to. Čekal to. Ale potřebuje je oba. A kdo ví, třeba to bude počátek jakéhosi uzdravování. Měl by z toho mít radost. Jenže ta se nedostavovala.

„Já...uvidím, co se dá dělat," odpověděla zdráhavě.

„Nerozmýšlej se moc dlouho," doporučil jí, pak nasedl a odjel.

Ve svém malém kamrlíku se dlouho nezdržel, byl tak akorát čas začít pracovat. Usadil se za stůl ve své kanceláři, tichými společníky mu byly hole. Doufal, že je opravdu nebude muset používat moc dlouho.

Když se ráno probral, překvapilo ho, že Mira ležela vedle něj. Vzpomínal na její klidnou tvář, ničím nerušenou, jen ta rána na hlavě jako by stále vytrubovala do světa, co se stalo. Už ale nevypadala tak hrozně. Navíc jí ani nedokázala ubrat na kráse. Strike sledoval, jak pravidelně oddechuje, tiskne k sobě deku a prozatím se nemusí ničím trápit. Nevzpomínal si, že by v její tváři někdy viděl takový klid. Možná měla po dlouhé době konečně dobré spaní, tak jako on. Nechtěl ji z toho spánku probouzet, ale stejně se probrala, když se snažil zvednout z postele. Líbilo se mu, jak zmateně mžourá, rozhlíží se kolem sebe a snaží se pochopit, kde vlastně je a co se stalo. Poté se jí do tváří okamžitě nahrnula červeň a začala zmateně blekotat, až měl Strike chuť umlčet ji polibkem. Ale neudělal to. Musel se ovládnout. Kvůli nim oběma.

Nechce tebe, chce Ala, i když si to ještě neuvědomuje.

Ta myšlenka ho zabolela, ale pomáhala mu srovnat se do latě. Pořád si to pamatoval. Ten její skoro zoufalý polibek, jak horečně pátrala, nejspíš ani sama netušila, že to dělá. Hledala v něm jeho bratra. Bylo to bolestivé poznání, ale díky tomu mohl pokračovat.

Miluje Ala a tak je to správně, drž se od ní co nejdál.

Jenže když se probudil a ona ležela vedle něho, nemohl se tak snadno držet dál. Dokonce se jí dotkl, hřbetem ruky jí jemně přejel přes tvář. Neprobudila se, jen trochu zavrtěla a vydala ze sebe roztomilé zafunění.

Ty řešíš případ. Vyřeš ho a vrátí se k sobě. Pak už se nebudeš muset tak užírat.

Netušil, jestli to byla dobrá rada, ale prozatím se jí rozhodl držet.

Z podobných úvah ho naštěstí vytrhl Robinin příchod.

„Dobré ráno!" zavolala na něj zepředu.

„Dobré!" vrátil jí nazpátek, i když si vůbec nebyl jistý, jestli je tohle ráno skutečně dobré.

„Co je tohle?" Robin se objevila ve dveřích s poštou a její pozornosti neunikly Strikovy nové pomocnice.

„Včera jsem nejspíš přecenil své možnosti," zabručel dotčeně, „takže teď musím pár dní nechat nohu v klidu."

„Aha." Robin to podle všeho nijak nezneklidňovalo. Tohle si už se Strikem zažila. Neměl rád, když ho někdo litoval nebo se ho snažil nějak šetřit. „Jak ses dostal zpátky?" Hodila mu na stůl poštu a zamířila zpátky ke svému stolu. „Čaj?"

„Proč ne. Díky. Vlastně jsem se zpátky nedostal," zvedl hlas, aby ho z malé kuchyňky slyšela. „Šel jsem ještě za Mirou. Někdo nahlásil v Mayfair v nějakém hotelu vloupání, tak jsem se potřeboval přesvědčit, jestli je všechno v pořádku."

„No, myslím, že v jejím životě teď nebude v pořádku vůbec nic," odvětila Robin, která se už vracela se dvěma šálky čaje. Přesně tohle teď Strike potřeboval.

„To je fakt," přitakal.

„Jak se vlastně má?"

To je dobrá otázka.

Nevěděl. Jak by mohl? Celý její vztah se jí hroutí před očima a o tom, o kom si myslela, že ho zná, teď vyplouvají na povrch nepěkná tajemství. Hej jí určitě není.

Proto řekl jen: „Drží se."

„Ví už tvůj bratr, kde je?"

Zakroutil hlavou. „Nic jsem mu neřekl, ale nejspíš se to brzo doví. Možná to už ví."

Robin nechápavě nakrčila obočí. „Co tím myslíš?"

„Sehnala mi u lékaře mého otce, který ji ošetřoval po té nehodě, nějaké prášky a mastičky. A tyhle krásky," poklepal svoje hole. „Nevím, jestli mu to zakázala nebo ne, ale ten chlap bude loajální především jménu Rokeby, což ona ještě nemá. Takže to Alovi určitě řekne."

„To vypadá na docela nepříjemné setkání," poznamenala Robin. Při té představě se zavrtěla v židli. Určitě to bude hodně hlasité.

„Kdo ví. Možná nám to trochu pomůže. Zjistili jsme toho docela dost a já jim to potřebuju všechno říct. A nechce se mi chodit za každým zvlášť a opakovat jim to. Jestli se brzo potkají, máme větší šanci dostat je společně sem a všechno jim vylíčit najednou."

Nebyla to zrovna dvakrát čestná taktika, ale hrála jim do karet. Strike nemohl Miru nutit, aby se Alovi ozvala nebo za ním šla, nechtěl mu ani říkat, kde by ji našel, protože by tím zradil její důvěru. Jenže Mira se Alovi nemohla vyhýbat věčně, museli to, co mezi nimi bylo, vyřešit. Potřeboval, aby spolu dokázali aspoň na chvíli vydržet v místnosti. A boudu na ně ušít nechtěl, protože kdyby se poprvé setkali v jejich kanceláři, bylo by to hodně hlasité, drsné a možná i nervy drásající. Toho se chtěl Strike ušetřit.

Robin se zadumaným výrazem ťukala prstem o svůj šálek.

„No, musí si to vyříkat. Dřív nebo později, takže...jestli to bude dřív, tím líp pro nás. Ale vůbec jim to nezávidím."

„To ani já," přitakal Strike.

„Za chvíli přijde klient," prohlásila Robin, když mrkla na hodinky, „budu vepředu, kdyby něco." Věnovala mu povzbuzující úsměv a zmizela za dveřmi.

Strike s Robin souhlasil. Určitě si to museli vyříkat. Jenom si nebyl jistý, v jaký výsledek sám vlastně doufá.