O několik dní později se Strike kolem třetí hodiny odpolední vrátil do kanceláře. Celý rozlámaný se plahočil po schodech nahoru, odkud k němu doléhal tlumený Robinin hlas. Jeho myšlenky předbíhaly události a on už se viděl, jak usedá do své židle, na stole před ním přistává jeho milovaný Typhoo, připravený přesně tak, jak to má rád. Konečně uleví bolavé noze, vydechne si, bude naslouchat pulzujícímu životu na Denmark Street, možná si zapálí cigaretu...možná zhřeší a dopřeje si sáček brambůrků. Už jen z té vidiny se mu poslední schody vycházely mnohem snadněji.

Otevřel dveře a okamžitě pohledem zabrousil ke stolu, za nímž seděla Robin, sluchátko telefonu si přidržovala ramenem, něco si zapisovala a...Strike si byl jistý, že když vstoupil a ona si ho všimla, celá se rozzářila. Netušil, čím si tak vřelé uvítání zasloužil, ale líbilo se mu to. Stáhl si z ramenou kabát, pověsil ho vedle dveří a umanul si, že se na chvíli uvelebí v pohovce pod oknem. Byl připraven překonat i její nepříjemný pšoukavý zvuk.

Vteřinku, artikulovala směrem k němu Robin s prstem zvednutým před sebou. Strike nikam nespěchal. Právě se vrátil a chvíli klidu mu nikdo nemohl zkazit.

V téže chvíli se ozval šramot zpoza dveří jeho kanceláře.

Trochu se zaklonil, aby viděl do malé chodbičky.

„Jistě, zítřejší schůzka platí, pan Strike se s vámi setká podle předchozí domluvy. Na shledanou." Robin položila sluchátko a Strike si všiml veselých jiskřiček v jejích očích. V žaludku se mu usadil zvláštní pocit. Začínal tušit, že se něco děje.

„Máš návštěvu," kývla směrem k jeho dveřím. „Už na tebe čeká dobrých dvacet minut."

„Kdo?"

Vidina vytouženého odpočinku se před Strikem začínala rozplývat. Jeho noha, jako kdyby jeho podezření potvrzovala, opět vzplála pulzující bolestí. Teprve až skončí s prací a zavře se u sebe v bytě, bude si moci nenáviděnou protézu sundat a ulevit tak zmoženému pahýlu, který mu z jeho pravé nohy zbyl. Strikův pohled mimoděk sjel k hodinám nad Robin. Najednou je toužil popohnat, aby se odtud mohl ztratit.

„Uvidíš."

Její šibalský výraz se mu vůbec nelíbil. Jaká návštěva v ní mohla vyvolat takové nadšení? Na Kudlu by nesázel. To by neměla takovou radost. Nikdo jiný ale Strika nenapadal.

S nepříjemným pocitem v břiše a jejím nadšeným výrazem v zádech se vydal do své kanceláře. Přes prosklené dveře si všiml nějakého pohybu. Tmavá silueta přešla místnost a zmizela za rámem, kde na ni neviděl. Strike se natáhl po klice.

„To mě podrž," vypadlo z něj dříve, než stačil sám sebe zarazit.

U okna postával s rukama v kapsách jeho mladší nevlastní bratr. Nebo jeho mnohem lepší verze.

„Corme! Konečně!" Al s výrazem naprostého nadšení rozpřáhl ruce a vykročil směrem ke svému bratrovi. Okamžitě si s ním potřásl na přivítanou. Do Strika narazil pronikavý závan kořeněné kolínské.

„Ale," zamumlal a trochu odstoupil. Jeho vzezření ho překvapilo i zaujalo zároveň.

Alexanderu Rokebymu, jedinému Rokebyho synovi, s nímž Strike udržoval něco, co se dalo alespoň částečně považovat za jakýsi kontakt, nikdo neřekl jinak než Al. Byl to chytrý kluk, jemuž však mnohé dveře otevírala zejména sláva jména jejich otce. A jak Strike věděl, Al této výsady hojně využíval. Teď se mu ovšem zdálo, že před ním stojí někdo úplně jiný. Z dříve rozmáhajících se vousů zbyl jen upravený náznak elegantního strniště, kdysi dlouhé vlasy někdo šikovně zkrátil a sčesal, takže trochu vysoké čelo zmizelo pod bujnou hnědou ofinou. Strike si všiml, že jeho bratr dokonce zhubl. Nikdy mu neušlo, že Al býval přeci jen trošičku oplácaný, ale nyní před ním stál vysoký muž s rýsující se dobře vypadající postavou. Ano, muž. Pro Strika býval Al spíše klukem, který si užívá života a starostmi se nezabývá. To bylo kdysi. Teď před ním stál skutečný muž.

„Vypadáš...jinak," promluvil konečně po chvíli. Ještě jednou si bratra přeměřil zkoumavým pohledem, přičemž naznal, že mu jeho novou, daleko menší tělesnou zátěž, tiše závidí. Strikovi se sem tam podařilo zhubnout, což jeho zraněná noha vždy dokázala ocenit, on ji ovšem pokaždé zradil pytlíkem brambůrků, tučným jídlem nebo jinou podobnou laskominou, kterou si nedokázal odpustit.

Al si upravil tmavé sako a kousek poodstoupil, aby se mohl předvést. Záblesk jeho pravého já se přeci jen projevil.

„Je to změna, já vím, ale..." zvážněl a než se Strike nadál, zaplul na židli pro klienty. Jemu nezbývalo nic jiného, než aby následoval jeho příkladu a zasedl na své místo za stolem. Náhlá úleva pro jeho nohu byla takřka nekonečná a Strike se musel ovládat, aby slastně nevzdechl.

„...děje se toho teď hodně," pokračoval Al. „Víš, že jsem tady vlastně ještě nikdy nebyl?" Pohledem obsáhl celou kancelář. Strike přemítal, jestli ho tady Robin nechala úplně samotného a zda toho jeho bratr z čiré zvědavosti náhodou nevyužil.

„Vím," přikývl, rozhodnutý to dále nerozvádět. „Máš něco na srdci ohledně otce? Nebo tě vyslal se vzkazem?"

Strika nenapadal lepší důvod, který by objasňoval, proč jeho mladší nevlastní bratr sedí v jeho kanceláři, kde za celou dobu jeho soukromého podnikání vlastně nikdy nebyl. Al byl v podstatě jeho jedinou přímou spojkou s jejich otcem, od něhož Strike vytrvale odmítal jakékoliv podpory a úlevy a s nímž nechtěl mít co do činění. V téže chvíli si uvědomil bolestivou pravdu – svého bratra většinou kontaktoval jen proto, že po něm něco potřeboval. Al měl kontakty. Ty Strike tu a tam potřeboval využít pro svá šetření.

„Ne," zavrtěl odmítavě hlavou a po rtech se mu přehnal slabý úsměv, „jsem tady za sebe. Táta o tom ani neví. Chtěl jsem ti sdělit pár novinek a-„

Al utichl jen chvíli poté, co oba zaslechli klapnutí předních dveří a Robinin hlas, jak příchozímu sděluje, že už je uvnitř. Zpoza přivřených dveří se k nim nesl klapot podpatků. Strike v duchu zaúpěl.

Do místnosti vstoupila vysoká bruneta s velikýma, jiskřivýma očima. Těch si Strike všiml jako první. Poté se musel opravdu hodně ovládat, aby nezůstal pohledem viset na jejích křivkách, jež téměř mistrně obepínala pouzdrová sukně až pod kolena. Jen na vteřinu mu myslí proběhla myšlenka, že je podobná Charlotte. Okamžitě ji ale zavrhl. Charlotte dosud považoval za nejkrásnější ženu, jakou kdy viděl, z níž přímo čišelo vysoké postavení a aristokratický původ. Žena, která právě zaútočila na jeho smysly v jeho vlastní kanceláři, sice byla skutečně krásná a nesla se skoro jako Charlotte, ale nebyla to ona. Charlotte měla svůj původ a postavení prakticky vepsané do DNA. Na této ženě Strike poznal, že se všechnu tu noblesu musela naučit.

„Tady jsi!" Al vyskočil ze židle jako čertík z krabičky a hned se k nově příchozí hnal. „Zlato, chtěl bych ti někoho představit."

Zlato.

Z nějakého důvodu to slovo Strika zabolelo. Mohl si však díky němu ledacos odvodit. Jeho bratr si očividně našel novou partnerku. A ne jen tak ledajakou. Strike nikdy nepoznal žádnou z Alových známostí. Věděl o nich, ale nezajímal se. Žádnou z těch žen nikdy osobně neviděl, natož aby zavítaly do jeho kanceláře. V té chvíli bylo Strikovi všechno jasné.

„Zlato, tohle je můj bratr Cormoran."

Al dotyčnou takřka obřadně přivedl ke stolu. Strikovi neušly všechny něžné dotyky, jimiž Al svou partnerku zahrnoval. Jako křehkou vílu, kterou chrání před vším, co by jí mohlo ublížit. Došlo mu, že by měl rychle zareagovat, takže se zvedl ze svého místa, potlačil grimasu nejvyššího opovržení, kterou při každém podobném vzepětí adresoval své protéze, a obešel stůl s napřaženou rukou.

„Corme, tohle je Miranda, moje přítelkyně." Al se skoro dmul pýchou, když mu ji představoval.

„Stačí Mira," promluvila konečně i ona.

Mira.

„Těší mě. Už jsem toho o vás opravdu hodně slyšela."

Její drobná ručka vklouzla do jeho velké tlapy a Strike se v tom momentě skoro styděl za to, jak vypadá. Většinu času mu to bylo jedno. Ve společnosti této ženy se mu ovšem zdálo, že všechno na něm je špatně a měl by se více snažit. Úkosem pohlédl na svého bratra. Ano, jeho nečekanou proměnu už chápal.

„Cormoran," odvětil Strike, potřásl si s ní a z jejího sevření se vymanil tak obratně, že si nikdo nemohl všimnout, jak moc ve skutečnosti spěchal. V dlani mu ale pořád zůstával teplý otisk jejího doteku.

„Posaď se." Al ke své židli přisunul druhou tak, aby si byly co nejblíže. Až nyní si Strike uvědomil, že v jeho kanceláři bývala za normálních okolností pouze jedna židle pro návštěvy. Tu druhou musela jistě vykouzlit Robin.

Mira se usadila na nabízeném místě a nechala Ala, aby její ruku schoval mezi svými. Bylo to mimořádně intimní gesto a Strike v duchu přemítal, že se nehodí, aby ho byl svědkem. Sesunul se v židli trochu níže, strčil hlavu mezi ramena a snil o tom, že by si zapálil. Moc dobře však věděl, že v takové chvíli se to nehodí.

„Takže přítelkyně," odkašlal si, aby přerušil rozmáhající se ticho, v němž bratrovy zamilované pohledy dokázaly skoro křičet do světa.

„Takže soukromý detektiv," kontrovala obratem Mira, což Ala pobavilo. Strika to potěšilo. Možná jejich nadcházející rozhovor nebude tak prkenný.

„Ano," přikývl, „soukromý detektiv. Předpokládám, že toho o mně víte už hodně." Znovu zalétl pohledem k Alovi. Ten s úsměvem sklopil hlavu. Byla to jednoznačná odpověď.

„To znamená, že jste docela v nevýhodě, že?"

Její sametový hlas naplnil celou kancelář. Strike si z nějakého důvodu vybavil líbivé tóny jedné skladby, kterou kdysi slyšel.

„Vlastně jsem vás chtěl seznámit už dřív," vložil se do jejich (ne)hovoru Al, zřejmě celý natěšený, až ze sebe všechno dostane, „ale nakonec jsme se shodli, že to bude nejlepší, až se všechno usadí. No...a my taky."

Strike na to jen pozvedl své husté obočí.

„Alex byl hodně netrpělivý, pokaždé chtěl, abychom už přišli. Dalo mi práci udržet ho trochu na uzdě," přidala se Mira k vysvětlování. „Myslel, že...jak jsi to říkal?" pohlédla na Ala a nakrčila přitom nos tak roztomile, až Strikovi vyletěl koutek úst do lehkého úsměvu.

Alex.

Takhle jeho bratra nikdo nikdy neoslovoval. Pro všechny byl zkrátka Al. Tahle nová přezdívka evidentně svědčila o velmi blízkém vztahu. A nejspíš také vážném.

„Chtěl jsem mít nejdřív nějakou pevnou základnu, abych ti o tom mohl říct," vysvětlil mu Al, „protože...však víš, náš táta a jeho rozdílné přístupy."

O tom Strike věděl opravdu hodně. Dohromady měl osm nevlastních sourozenců a jejich společný znak, rocková hvězda Jonny Rokeby, se zajímal pouze o své „legitimní" potomky. Al, mladší syn z dosud přetrvávajícího svazku s filmovou producentkou Jenny Grahamovou, se mohl pyšnit výsostným postavením v Rokebyho životě. Kousek za ním zaostávali jejich nevlastní sourozenci z rozpadlých manželství, kteří si však stále žili nadmíru spokojeně. Na úplném chvostu jejich bohatého rodokmenu se poté nacházel Strike, plod obyčejného úletu, protože Rokeby se s jeho matkou nikdy neoženil. Ani to neměl v plánu. Spolu s ním získala cejch nechtěného potomka ještě Prudence, o té toho však Strike věděl jen velice málo. O rozdílném přístupu ke svým potomkům toho ale věděl ze všech nejvíc právě on. Jeho nevlastní sourozenci vyrůstali v přepychu. On byl svou matkou vláčen z jednoho squattu do druhého a stával se věčným svědkem jejích drogových eskapád.

„Vím," zahučel nakonec po chvíli, aby Alova poznámka nezůstala bez odezvy. „A o čem jsi mi chtěl vůbec říct?"

Al s Mirou na sebe pohlédli v napjatém očekávání. Al měl podle všeho opravdovou radost, ale Strike si všiml, že Miře se v očích mihlo nepatrné zaváhání. Když už nic, mohl by aspoň později přemýšlet, co to mělo znamenat.

„Víš, vždycky jsem obdivoval, jak si jdeš za svým a nezabrání ti v tom ani táta. Ne že by teda nějak chtěl, ale nikdy ses ho o nic neprosil."

To byla pravda. Strike svého otce viděl všehovšudy dvakrát a o další setkání ani nestál. Pokud o něj někdy Rokeby projevil byť jen nepatrný zájem, všechno šlo přes Ala. On byl jejich spojka. A Strike také dobře věděl, že mladší bratr k němu vzhlíží. Nikdy tomu příliš nerozuměl, ale nyní mu došlo, že měl na jeho život možná nějaký vliv. Ten největší ovšem v téže chvíli seděl vedle Ala a snažil se nepůsobit rozpačitě.

Al pohlédl na svou přítelkyni, jako by u ní hledal podporu. Když přikývla, Al ze sebe všechno vypustil na jeden zátah, jako kdyby celou tu dobu zadržoval dech.

„Rozhodl jsem se skoncovat s využíváním toho, co moje jméno přináší, a založil jsem vlastní podnik. S Mirou jsme koupili byt na okraji Mayfair s výhledem na Hyde Park, kde se chceme usadit a začít společně něco budovat. Za poslední měsíce mi hodně pomohla a já konečně vím, co a jak budu dělat a...chtěl jsem ti to všechno říct, protože jsi mi k tomu svým způsobem pomohl. Vždycky se mi líbilo, jak se neohlížíš na tátu a jdeš si za svým. Teď si chci jít za svým taky já. Jako dospělý."

Mít zapálenou cigaretu, Strike by se právě šokem málem zadusil kouřem. Něco tak velkého nečekal. Vlastní podnikání, nový byt, nová přítelkyně, se kterou zřejmě plánuje společnou budoucnost, nová vizáž...Al šel skutečně do sebe a podle všeho se rozhodl převzít zodpovědnost za svůj život. Vždycky byl chytrý, to Strike věděl, ale pochyboval, že by někdy vůbec skutečně pracoval. To se teď mělo změnit.

Al už se nadechoval k dalšímu proslovu, proto ho Strike mávnutím ruky přerušil. Zase se v židli zvedl a nahnul se před stůl.

„Za poslední měsíce?"

„Poznali jsme se na jedné akci v New Yorku," slova se pro změnu ujala Mira, čímž byl Strike nucen vzít ji pohledem na vědomí. „Před desíti měsíci."

„Mira žije a pracuje tady v Londýně, ale byla pracovně v zámoří a víš, že já tam docela často lítám," Al přispěchal s dalšími informacemi. „Vlastně to byla ona, kdo mě přivedl na ten nápad."

„Jaký nápad?" chtěl vědět Strike.

„Mám díky tátovi docela hodně kontaktů," Al začal rozkládat rukama a do své vize se naprosto vžil, „a řekl jsem si, že bych je mohl zúročit. Budu otevírat nový klub. Táta má být uveden do rock'n'rollové síně slávy a večírek k tomuhle jeho úspěchu bude zároveň otevřením mého klubu."

Než mohl pokračovat, v kapse kalhot se mu rozdrnčel mobil. S očima přišpendlenýma k displeji zamumlal: „Omlouvám se, tohle musím vzít."

Ke své nelibosti zůstal Strike s Mirou najednou sám.

„Nechtěl se z tátova vlivu spíše vymanit?" ukázal nakonec směrem ke dveřím, za nimiž zmizel jeho bratr.

Mira jen pokrčila rameny. „Je to kompromis. Alex potřebuje lidský kontakt, je to společenský člověk. V tomhle oboru by se mohl skvěle realizovat a využít svých kontaktů. Dnešní doba je stejně hlavně o tom, koho a kde znáte. Večírek pro otce k takové velké příležitosti je potom především skvělé PR. Nezdá se to, ale Al je docela zručný podnikatel."

„Nepochybuju o tom, že toho hodně ví. Já do toho blyštivého světa slavných nikdy nezapadal, jen mi to zkrátka přijde divné. A co vy?"

„Co já?" zamrkala na něj skoro jako nevinnost sama.

„Patříte do světa slavných?"

„To vůbec ne," zavrtěla se smíchem hlavou, jí samotné ta představa přišla komická. „V bídě jsem sice nežila, ale u nás ani nebyl prostor pro to být nějak zvlášť bohatý. To, co teď mám, jsem získala díky vlastnímu úsilí. Žiju mezi slavnými a bohatými, ale já jsem pořád jen holka z malého města."

„U nás," zopakoval po ní Strike, který si všiml toho zvláštního vyjádření, „odkud jste?"

„Z Irska. Vyrostla jsem v Corku."

O tom Strike něco málo věděl, ale na Irsko by ji neodhadoval. Její přízvuk i výslovnost byly dokonale anglické. Možná právě to mu mělo naznačit, že je to jen čistě naučené.

„Na jednu stranu mě mrzí, že jsme za vámi přišli až teď," pokračovala, ale tentokrát se do něj vpíjela pohledem tak silně, až měl pocit, že se mu propaluje až na dno duše. Co by tam mohla najít, toho se Strike docela obával.

„Jak to?"

Miře se po tváři mihl vlídný úsměv, který však podbarvovala únava.

„Alex o vás vážně hodně mluví. Vzhlíží k vám. Nevím, jestli jste si toho všiml, ale jste jeho vzor. Opravdu mu na vás záleží. Chtěla jsem poznat muže, k němuž chová tak silnou důvěru, ale z toho všeho, co jsem o vás už slyšela, jsem si udělala určitý obrázek."

Do hlasu se jí náhle opřel chladný tón, což Strika přimělo k pozornosti. Takový obrat nečekal. Přestože ho náhlá změna zaujala, zároveň se v něm ozval osten obav. Neměl k nim důvod, takže svému instinktu tak docela nerozuměl, ale ještě nikdy ho nezklamal. Proč tedy začal najednou bít na poplach?

Opětoval jí přímý pohled, přestože ho to stálo jisté úsilí. „Jaký obrázek?" zeptal se s jasnou výzvou.

„Nemyslím si, že si plně uvědomujete, co pro Alexe znamenáte. Ale já vás za tohle soudit nehodlám. Jen chci chránit muže, do něhož jsem se zamilovala. Kdybychom k vám přišli jenom s plány, snadno byste všechno zbořil. Byly by to pro vás jen iluze idealistického playboye. Chtěla jsem, aby Alex nejdříve něco vybudoval, a teprve poté s tím přišel za vámi. Chtěla jsem, aby měl něco hmatatelného, co byste už nemohl shodit. Už to nejsou jen plány, je to realita. Klub stojí, je skoro hotový, čeká ho velké otevření a Alex se musel hodně snažit, aby se dostal až sem. Ale zvládl to. A tenhle výsledek už nemůže nikdo zpochybnit. Ani vy ne."

Její proslov udělala na Strika docela dojem. Zároveň ho ale také naprosto přesně sestřelil. Jistě, částečně si byl vědom toho, jak se na něj Al dívá, ale nikdy mu nedošlo, kam až jeho náklonnost sahá. Tohle bylo skutečné bratrské pouto, jemuž Strike nerozuměl, ale najednou se před ním odhalilo a on si až příliš jasně uvědomoval, že byl Alovi zatraceně špatným bratrem. Jak se ukázalo, nespojovala je jen krev jejich otce. Bylo v tom víc. A on selhal. Nebyl dobrým bratrem ani Lucy, ale u té to aspoň věděl, vyrůstali spolu a byli si skutečnými sourozenci. Že selhal i u Ala, to byla krutá pravda, s níž se jen těžce smiřoval.

Myslí znovu zaostřil na Miru, připraven položit otázku, na kterou nechtěl slyšet odpověď, protože ji znal.

„Vysloužil jsem si u vás takové pohrdání?"

K jeho překvapení Mira zamítavě zavrtěla hlavou.

„Já vámi nepohrdám, ani vás neodsuzuji," pronesla to s takovou jistotou a upřímností, že tomu nešlo nevěřit. „Jenom jsem poznala, jak moc vás má Alex rád. A znám ho už dost dobře, takže jsem věděla, že kdybychom dnes přišli jen s plány, které byste nebral vážně, hodně by ho to zasáhlo. Určitě by to nedal najevo ani před jedním z nás, před vámi jistě ne, ale vím, že by to tak skončilo. A to by mu úplně sebralo vítr z plachet. Viděla jsem, co v něm je, co z něj může být, a nechtěla jsem, aby to nějaké nepochopení z vaší strany ohrozilo. Alex na to všechno má. Já tomu věřím."

„Já taky," přikývl Strike souhlasně hlavou, zvláštně dojatý její upřímnou zpovědí, při níž ho dokonce ani neurazila. Naopak. Neodsoudila ho, což mu bylo sympatické, ba co víc, ukázala mu, že jí na Alovi skutečně záleží, což převyšovalo všechno.

„Vlastně máte pravdu," přisvědčil k překvapení jich obou. „Bylo by to asi tak, jak jste řekla. Al je chytrý kluk a vím, že dokáže, co bude chtít. Problém byl v tom, že on většinou tak úplně nechtěl. Měl potenciál, ale nikdy pro to neudělal nic navíc. No," poškrábal se ve vousech a nespouštěl z ní přitom oči, „asi našel někoho, kdo to z něj dokáže vykřesat. A pro koho to dokáže on."

Mira cítila, jak jí do tváří stoupá červeň. Nemohlo to ujít ani Strikovi, což jí vyneslo další plusové body. Ani netušil, kdy jí je začal připisovat, ale během té chvíle, co v kanceláři seděli jen oni dva, jí jich připsal hned několik.

Rozpínající se ticho přerušilo vrzání dveří. Al vtrhl zpět do kanceláře jako velká voda, mobil zrovna schovával do vnitřní kapsy saka.

„Omlouvám se, bylo to naléhavé," spustil, ještě než se k nim přihnal. Poté se sklonil k Miře. „Budu muset odejít."

„Stalo se něco?"

Strike si všiml, jak se jí během vteřiny změnil výraz tváře. Vkradla se do něj nejistota a zahlédl i stín obav. Bylo nečekaně snadné v ní číst, Strike ale musel připustit, že se velice snadno odhalovala. Nedařilo se jí skrývat pocity.

„Ne, nic velkého, Louis jen něco změnilo plány, takže musím trochu upravit program. O nic nejde."

Al položil své přítelkyni ruce na ramena a skláněl se k ní, což ve Strikovi opět vyvolalo pocit, že by se neměl dívat. Netušil proč, ale prakticky jakékoliv gesto mezi nimi se mu zdálo příliš intimní a jen jeho prosté přihlížení jako by vykrádalo jejich soukromí. Možná to bylo způsobeno tím, že šlo o Ala. Pořád to byl jeho bratr a tohle u něj ještě neviděl. Podobné projevy náklonnosti sice sem tam vídal i u Lucy a jejího manžela Grega, ale tam se odvracel zkrátka proto, že se mu to nelíbilo. Tohle bylo jiné a Strike nedokázal rozklíčovat, proč tomu tak bylo.

„Půjdu s tebou, už se musím vrátit do práce." Mira se spěšně postavila, až měl Strike dojem, že sleduje útěk. Tak špatným společníkem přece nikdy nebyl?

„Opravdu?" Al si je oba přeměřoval pohledem, v němž se mísilo překvapení a znepokojení. Pravděpodobně čekal, že si padnou do noty, ale během jeho nepřítomnosti se zřejmě muselo něco stát. „Klidně můžeš zůstat."

„Samozřejmě," přitakal Strike, ovšem spíš jen proto, že se to z jeho strany očekávalo. Vlastně netušil, jestli by mu vadilo, kdyby s Mirou zůstal sám. Musel pracovat, to bez debat. Ale šlo vážně jen o práci, nebo ji tu zkrátka nechtěl?

Mira upřela svoje velké oči na Strika a zajiskřilo v ní pobavení. Odhalila ho. Usmála se a zavrtěla hlavou.

„Díky, ale opravdu se musím vrátit do práce. Chystám výstavu a to zabere spoustu času. Už tak jsme měli problém najít volné okno pro tuhle návštěvu."

Al souhlasně pokýval hlavou. „To je pravda, je teď na roztrhání. Sedí nad tím do noci. Trochu mi připomíná tebe," zazubil se na Strika.

Ten pochyboval, že by se její práce, ať už byla jakákoliv, mohla byť jen trochu podobat té jeho. Ale Al byl pořád kouskem své duše tím idealistou, jakým býval. Rozhodl se, že ho v jeho představách nechá. Koneckonců, teď měl Miru, aby mu tohle vyvracela.

„Cormorane?" do jejich malého společenství se náhle přidala i Robin. Všichni kromě Strika byli na nohou. „Volá pan Bradshaw. Posledně jsi říkal, že ti ho mám přepojit."

Výtečně. Teď se ještě musí bavit s tím nekňubou, který si nenechá nic vysvětlit. Strike se chtěl zavřít ve svém podkrovním bytečku a na chvíli vypnout okolní svět. Během krátké doby se toho stalo až příliš a pořád se něco nabalovalo. Potřeboval si vydechnout.

„Aha, jistě," zavrčel, ale Robinin káravý pohled mu jasně zakázal pokračovat, „převezmu si ho. Už jsou stejně na odchodu." Neomaleně kývl směrem ke své návštěvě, za což ho Robin propálila ostrým pohledem.

„Vážně?" zdálo se, že viditelně posmutněla. „Vyprovodím vás. Cormoran má teď stejně důležitý hovor a něco mi říká, že bude dlouhý."

„Díky," zamručel od stolu Strike rozmrzele.

Jakmile se všichni ve spěchu rozloučili a za návštěvou zapadly dveře, rozhostilo se v kanceláři nádherné ticho, které narušovaly jen zvuky ulice. Strike čekal s rukou připravenou na telefonu a jen pár vteřin naslouchal veselému štěbetání vycházejícímu z přední části kanceláře. Robin byla nejspíš z nečekané návštěvy nadšená. Ve Strikovi se však mísily protichůdné pocity.