Konečně se jí udělalo natolik lépe, aniž by při každém prudším pohybu hrozilo, že se okamžitě pozvrací. Ležela na hromadě polštářů, které pod ni Alex shromáždil, hlavu podepřenou jiným, takže bez problémů viděla celou ložnici, a když byly dveře otevřené, viděla Alexe až v kuchyni. Díky tomu vlastně nebyla sama, odříznutá od dění. Ulevilo se jí. Nechtěla zůstávat sama zavřená v ložnici, ale přesunout se na gauč do obýváku se ještě do dneška rovnalo neproveditelnému úkolu. Ale už je jí líp. Později možná Alexe poprosí, jestli by jí nepomohl se přesunout. Do té doby ale byla ráda, že nechává dveře otevřené, aby s ní byl pořád v kontaktu. I když to samozřejmě dělal především proto, že se bál nechat ji bez dozoru.

„Kdo to byl?" zeptala se, když si k ní Alex přisedl na postel.

„Máma."

Tuhle odpověď čekala. Jenny se starala nejen o psychické zdraví vlastního syna, ale zajímala se taky o jeho přítelkyni. Miru občas udivovalo, jak mohla tak skvělá žena najít zalíbení v přelétavém rockerovi. Ona sama se ale zamilovala do jeho syna, takže vlastně neměla co mluvit.

„Je moc hodná, že se tak stará," přetavila část svých myšlenek do slov.

„Jsem rád, že si rozumíte," usmál se a stiskl jí ruku, „ale kde jsme to přestali?"

Mira se uculila. „Chtěl ses opět blýsknout svým uměním špatného textaře."

Al se natáhl po kytaře, kterou opřel o noční stolek. Táta mu ji dal k osmnáctinám. Mezi ním a Edwardem to byl Al, kdo pěstoval onen předpoklad, že dítě slavného hudebníka je minimálně z poloviny takovým géniem, jako jeho rodič. Al nebyl hudebník jako jeho otec, ale něco z jeho umění přeci jen pochytil.

„Jsem skvělý improvizátor," oponoval jí naoko uraženě. Mira byla šťastná, že začal zase vtipkovat. Znamenalo to, že jsou na dobré cestě k vzájemnému uzdravení.

„Jistě," přikývla, ale břitkou ironii se ani ve svém hlase nesnažila skrývat.

„Zase tu stejnou?" mrkl na ni.

Mira se trochu natočila na stranu, protože potřebovala ulevit zádům. Udělala si pohodlí, aby mohla poslouchat.

„Nikdy není stejná," zašeptala. Al se usmál a prsty mu začaly tancovat na strunách.

Tyhle okamžiky Mira skutečně milovala. Alex se nikdy nevytahoval, že by byl nějak skvělý kytarista. Ale hrát uměl, což jí nakonec i dokázal, když se ho na to zeptala. A jednoho večera se vytasil s vlastní melodií, kterou pro ni složil. Byla jednoduchá, ale odrážela se v ní něha a láska. A především – byla pro ni. Nic krásnějšího pro ni ještě žádný muž neudělal. A on pro ni složil vlastní melodii. Jelikož ale nebyl kdo ví jaký textař, improvizoval. Pokaždé, když pro ni hrál, vymýšlel si neustále nové a nové texty, které se ani nerýmovaly, leckdy to byly spíše zamilované vtípky, ale o to víc se to Miře líbilo. Každá písnička byla jiná, ale všechny vyjadřovaly to samé. Miloval ji. A to se poslouchalo přímo báječně.

„Nemusím předstírat, že jsem někdo jiný, však už jsi mě slyšela chrápat i prdět," broukal další ze svých nepřekonatelných textů. Mira vyprskla smíchy. „Ale jsem zamilovaný do všeho, co děláš..." na chvíli se odmlčel a pak pokračoval, „ale ty zas miluješ to moje prdění a chrápání, takže lásko, narodil jsem se proto, abych byl s tebou."

Na chvíli přestal a jenom hrál. Mira cítila, jak jí do očí stoupají slzy, ale snažila se je zadržet. I když se jí tady vyznával ze svých citů, věděla, že kdyby mu podlehla a on uviděl její slzy, začal by se smát její slabosti a vyhrál by. Stala se z toho jejich nevyřčená soutěž. Zatím prohrávala na plné čáře.

„Vidím tam snad odlesk slz?" zanotoval, opět mimo rytmus.

Začala urputně vrtět hlavou. „Kdepak, to se ti zdá. Kdybych snad brečela, bylo by to proto, jak strašně ti to zpívání nejde."

Al se na ni utrhl, ale jeho prsty nepřestaly hrát. „Miluješ mě i s mými chybami, lásko, to nezapřeš," zanotoval znovu. „Ach, lásko, není to fér, není fér, jak moc tě miluju."

Hudba ustala. Mira si přes hlavu přehodila deku.

„Vyhrál jsem?"

Ten jeho potutelný smích z těch slov doslova slyšela.

„Ne!" zahuhňala, jak se snažila nebrečet.

„Tak proč se neukážeš, krásko?" dobíral si jí.

„Protože teď nejsem krásná," odpověděla umíněně. „Jsem pořezaná a ta rána na hlavě mi bere úplně všechnu krásu. Tohle žena nesnese!"

Její teatrální projev se ovšem nesetkal s pochopením. Když bylo ticho už moc dlouho, vykoukla zpod deky. Al na ni beze slov koukal a v očích se mu znovu zračila bolest. A strach.

„Zlato," pronesla konejšivě a chytila ho za ruku, „nemyslela jsem to tak, to víš. A ty bys nad tím měl přestat takhle přemýšlet. Nebudu žertovat o své nehodě, dobře. Ještě je moc brzo. Ale jsem tu, jasné? Nic moc vážného se mi nestalo. Oukej?"

„Oukej," zamumlal, ale neznělo to moc přesvědčivě.

Než ho však stačila začít přemlouvat, aby si z toho už nedělal tak těžkou hlavu a netrápil se, ozvalo se ostré zazvonění zvonku.

„Jestli je to doktor, tak tu nejsem," špitla Mira a znovu zalezla pod deku. Ke své úlevě zaslechla lehké uchechtnutí. Pak se matrace zhoupla, když Al vstal a vydal se ke dveřím.

Zaslechla vzdálené mužské hlasy, ale nedokázala rozeznat nově příchozího. Doufala, že doktor Montgomery ještě nepřišel. Nesnášela ho. Možná ne přímo jeho, ale minimálně to, co představoval. Byl přesně tou výhodou, jakou jméno Rokeby přinášelo. A ona tyhle výhody, ústupky a shovívavé pokyvování hlavou odmítala. Asi jako každá zamilovaná žena přemýšlela nad budoucností, že by její přítel byl skutečně tím pravým a požádal by ji o ruku. Byla by Rokebyová. Stala by se členem početného Rokebyho klanu. Při vzpomínce na jeden ze starších článků, který měla tu čest si přečíst, se jí tvář stáhla kyselým šklebem. Alexe milovala, to byl holý fakt. Přijala i to, čím byl, čím byla i jeho rodina. Ale ona v sobě pořád nosila kus té venkovské holky z Irska, které blyštivé pozlátko slavných nic moc neříkalo. Sama vydělávala dost na to, aby se mohla natrvalo usadit v Londýně a nasávat všechny jeho výstřelky, ale spojení se slavným jménem bylo něco úplně jiného. Takže když už byla konečně relativně při smyslech a byla schopná vnímat návštěvy doktora Montgomeryho, bolestivě si přitom uvědomovala, že tohle by jednoho dne mohla být její budoucnost. Nechtěla, aby ji protěžovali. Jestli se s Alexem posunou dál, budou si o tom muset promluvit a nastavit určité mantinely.

„Podívej, kdo přišel!"

Alexův hlas ji vytrhl z přemýšlení. Zněl docela vesele. Tohle nebyla lékařská návštěva. Stáhla deku dolů a zamrkala na návštěvníka za Alexovými zády.

Tohle bude detektivní návštěva.

Pobavilo ji, jak se Cormoranova rozložitá, robustní postava absolutně nehodila do jejich bytu. Bylo jí jasné, že on to vnímá stejně a nejspíš je mu to i nepříjemné. Když se jí podařilo přimět ho, aby se jí podíval do očí, zalila ji vlna naděje. On to dokázal. Byl taky synem slavného Jonnyho Rokebyho, ale odmítal využívat pozlátko, jež s sebou tohle jméno přinášelo. Jistě, otec se k němu příliš nehlásil, ale Mira z Alexova vyprávění věděla, že byl svolný Cormoranovi pomáhat. Především pak finančně, protože to agentura potřebovala. Ale Cormoran vždycky odmítl. Nechtěl být nikomu nic dlužen, zvlášť pak svému otci. Všeho chtěl dosáhnout sám, bez zvláštních úlev. Když to dokázal on, zvládne to ona taky. Nebyla ve stejné pozici jako on, ale byl zářným příkladem toho, že to jde. Ona jako žena to však může zvládnout s mnohem větší noblesou.

„Tohle je hrozně depresivní." Nelíbilo se jí, jak se oba zastavili na místě kousek od postele a shlíželi na ni dolů. Teď si opravdu připadala hrozně blbě. Jako na pohřbu. A ona leží v rakvi. „Jinak tě ráda vidím," prohodila ke Cormoranovi. Al se jako na povel vrátil zpátky na své místo na kraji postele. Volná židle kousek od postele tak zbyla pro Strika.

„Je ti líp," prohlásil to jako holý fakt.

„Dneska je to mnohem lepší," přitakala. „Byl jsi tu, že?"

Ve tváři se mu mihl záblesk provinění. Rozhodla se přispěchat mu na pomoc.

„Hodně práce, co?"

„Nemůžu si stěžovat," odpověděl Strike, viditelně rád, že mu sama poskytuje věrohodné alibi.

„Takže jsi během týdne sledoval někoho zajímavého? No tak, já se teď ven jen tak nepodívám, tak mi musíš říct, jak to tam žije."

Nejspíš zase přestřelila. Všimla si, jak se po sobě oba bratři podívali. Tahle tichá komunikace, do které ji nezahrnuli, se jí vůbec nezamlouvala.

„Je jí líp," utrousil Strike směrem k Alovi.

„Jo, pořád vás taky slyším," zasyčela Mira výhružně.

Al měl aspoň tolik slušnosti, aby se zatvářil omluvně.

Trochu se v polosedu vytáhla. Musela lehce zvrátit hlavu dozadu, což její otřesený mozek a rána nad okem vítaly jen s nelibostí. Před očima se jí roztančily bílé flíčky, ale snažila se předstírat, že jí nic není. Jakmile se zase opřela, ulevilo se jí, ale nad okem jí tepalo.

„Co je?" vyjela po nich ostřeji, než zamýšlela, když si všimla, jak soustředěně ji pozorují.

„Robin tě pozdravuje." Strike usoudil, že tohle by mohlo rozbít hutnou atmosféru. Nějaký efekt to mělo – Mira se usmála.

Jelikož najednou zase nebylo co říct, Strike začal pohledem bloumat po okolí. Zaujala ho obří barevná kytice na parapetu.

„Tu poslal majitel galerie," zodpověděla jeho nevyřčenou otázku, „ale kytky tě určitě nezajímají."

„Ne," přiznal. Periferně viděl, že Alovi se náhlý obrat nezamlouvá, ale on byl rád za to, že iniciativu přebrala Mira. Přesto se po bratrovi ohlédl, aby získal svolení i od něj.

Al si znovu protřel oči, jako kdyby se to za poslední týden stalo jeho novým rituálem. Nechtělo se mu do toho, ale byla to jen otázka času, než se v tom budou muset začít šťourat. Jelikož ale nechtěl nechat všechno na Miře, první otázku nadhodil sám.

„Dostal jsi ty kamerové záběry?"

Strike přikývl.

„A?" O tom Mira nic nevěděla, ale zaujalo ji to. Prozatím odložila výčitky stranou, ovšem dala jasně najevo, že si moc dobře uvědomuje, že jí o tom Alex za celou dobu nic neřekl.

„Co si pamatuješ?" zeptal se Strike místo odpovědi.

Mira nesouhlasně zafuněla. Podle toho, jak se na ni podíval, jí bylo jasné, že nejdřív musí předložit svůj úhel pohledu.

„Přemýšlela jsem nad tím dlouho," začala. „Jako malá jsem už otřes mozku měla, sice ne tak silný, ale doteď si pamatuju, jak jsem se na všechno rozpomínala a sestavovala to dohromady. Teď je to stejné. Vím, že jsem dojela na křižovatku. Byla červená. A myslím, že jsem tam byla sama. Na chvíli jsem se podívala doprava, protože u krajnice stálo takové pěkné BMW. A ve výloze vedle sebe jsem viděla svůj odraz."

Pamatovala si, co jí v té chvíli proběhlo hlavou. Že to BMW je oproti té příšeře, ve které seděla, mnohonásobně hezčí. To teď ale odmítala říct nahlas. Pořád si vyčítala, že Alexovo oblíbené auto umřelo ve chvíli, kdy ho řídila ona.

„Pak blikla zelená," pokračovala ve vyprávění, „a já se rozjela. Pak už toho moc nevím. Periferně jsem viděla světla. Ale když jsem se otočila, to auto do mě vrazilo. Trhlo to se mnou a praštila jsem se do hlavy. Slyšela jsem, jak se tříští sklo, asi jsem byla ještě chvíli při vědomí, ale pak jsem omdlela. Někdo myslím volal. Tím si nejsem jistá. Probrala jsem se před nemocnicí, když mě vezli dovnitř. Vybavuju si, že tam někdo křičel. Nějaká žena. Znělo to naštvaně. Pak jsem byla zase mimo. Nejspíš dlouho, protože když jsem se probrala znovu, už tam byl doktor Montgomery. Ptala jsem se ho, kde je Alex. On mi řekl, že čeká venku na chodbě. Chtěla jsem vědět strašně moc věcí, ale...no, nezdál se mi moc vstřícný, tak jsem mlčela. Byla jsem ale odhodlaná ještě vydržet, protože jsem chtěla vidět Alexe. A nakonec přišel. Už se mi chtělo hrozně spát. Vím, že jsi tam byl i ty." Podívala se na Cormorana a čekala ujištění. Když přikývl, pokračovala: „Pak jsem konečně mohla spát. Ještě si vybavuju, jak mě přivezli domů, ale potom jsem se rozhodla všechno vypnout. Průběžně jsem se probouzela, ale nebylo to nic moc. Včera jsem nad tím začala přemýšlet a snažila se to celé poskládat. Tohle všechno jsem si vybavila. Ale pak tam jsou černá místa, která prostě už nikdy nezaplním. To vím. Netuším, jak jsem se dostala do čistého oblečení. Nevím, jak jsem vypila tu sklenici, která pak prázdná stála na nočním stolku. Tohle už prostě nevyplním. Ale mnohem víc mě zajímá, proč sis sehnal kamerové záběry. Byla to přece nehoda."

„I nehody se musí prověřovat," pokrčil Strike nevinně rameny. Nemohl jim říct, že se pořád nezbavil toho dotěrného svrbění v hlavě, které nejen že nemohl utišit, ale ani nedokázal určit, co je jeho příčinou. Bylo to k vzteku.

„Jo, prověřují je obyčejní policajti," nedala se Mira odbýt. „Včera jsem s nimi mluvila."

„Byl tam jeden svědek," vložil se do toho Al a díval se přímo na bratra, protože na svou přítelkyni se momentálně dívat nedokázal. Před očima měl jen to, co jim právě popsala. „To byl asi ten křik, co slyšela. Mají SPZku toho auta a budou ho hledat. Nechci je nějak shazovat, ale všichni víme, že většina takových nehod nakonec vyšumí do ztracena."

Mira na Strika upírala ty svoje kočičí oči, pod jejichž pohledem si připadal jako na rentgenu. Nebylo mu to dvakrát příjemné.

„Řekni, co víš," vyzvala ho tónem, který nepřipouštěl smlouvání.

„Já toho moc nevím," zkusil se ještě naposledy ubránit.

„Blbost," vyštěkla.

Nepřipouštěla žádné námitky. Pořád jí nebylo nejlíp, ale nechtěla, aby ji drželi mimo dění. Nesnášela to. Bylo to jako tehdy v nemocnici, když umírala babička. Den co den vysedávala na chodbě, sledovala, jak tam a zpátky pendlují doktoři, sestřičky, rodiče. Táta si k ní občas beze slov sednul, a když s ní byla máma, pořád jen brečela. Nikdo jí nic neřekl. Nic jí nevysvětlili. Sestřičky občas jejím směrem vrhaly soucitné pohledy, ale aby si k ní na chvíli sedly a řekly jí, co se s babičkou děje, to ne. A teď to bylo to samé v bledě růžové. Nechtěli jí říct všechny detaily, nechtěli o tom mluvit, protože to všechno by ji mohlo rozhodit. Jenže horší bylo nevědět, než to, že by se musela vyrovnat s pravdou. Nevědomost je ubíjející. Pravda osvobozuje, i když to často bolí.

„Dobře," Strike nakonec kapituloval. „Trochu jsem se poptal. SPZka toho auta je falešná. A to auto samotné je kradené. Může to být jen náhoda, ale i tak..."

„...to je podezřelé," dokončila za něj Mira. Jenže to bylo absurdní. Kdo by jí chtěl ublížit? „Prostě jsem byla v blbou dobu na blbém místě, to je vše."

„Možná," přikývl Strike. Vzhledem k tomu, jak jeho bratr najednou zbledl, se rozhodl, že si své pochyby nechá pro sebe. Nemělo cenu je tady teď rozebírat. „Podle mě je ale docela jisté, že toho řidiče nenajdou. Naše policie je dobrá, nic špatného proti nim říct nemůžu, ale kradené auto s falešnou značkou a řidičem, kterého nezachytili kamery ani svědci...to nevypadá moc nadějně."

„Neříkal jsi, že sis nechal stáhnout kamerové záznamy?" chytila se hned Mira.

Její bystrost byla potěšujícím faktem, který nenarušil ani otřes mozku.

„Nechal," přisvědčil, „jenže na té křižovatce jsou teď všechny kamery mimo provoz. Opravují se. Je tam jen jedna, na rohu ulice, z níž to auto přijelo. Na opačné straně, než seděl řidič. Takže se do záběru vůbec nedostal."

Tam skončil. Rozhodl se nepokračovat. Neřekl jim, že to je další podezřelý dílek skládačky, který mu nedá spát. Prakticky nehlídaná křižovatka s jedinou kamerou, které se řidič šikovně vyhnul. Příliš mnoho náhod. Svrbění kdesi uvnitř hlavy zesílilo.

„To je blbý," utrousila Mira rozmrzele. Zdálo se jí, že svou vlastní nehodu zvládá nejlépe ona. A to byla obětí. „Hele, oceňuju, že se o to zajímáš. Ale nehody, i náhody, se někdy prostě stávají. Na té křižovatce mohlo stát i jiné auto. Nechci, aby nějaká obyčejná bouračka brzdila tvou vlastní práci. Určitě musíš řešit jiné věci."

„Ale Miro," Al se konečně odvážil promluvit, „měli bychom vědět, co přesně se stalo. Tebe nezajímá, kdo to byl?"

„Ne," odsekla rázně, „nezajímá. Co se tím pro mě změní? On se neomluví, ani se nepřihlásí. Čas to zpátky taky nevrátí. Prostě se to stalo. Jeden blbec mi nedal přednost a vrazil do mě. Hotovo. Konec. Ať už se stane cokoliv, ať už by Cormoran zjistil cokoliv, nic by to prostě nezměnilo. Já toho člověka ani nechci vidět. Vyvázla jsem ještě dobře. Co se stane s ním, to neovlivním. Ale vím, co udělám se sebou. Dám se dohromady a budu pokračovat v práci. On ať si třeba shnije někde v kanále."

S velkou námahou se jí povedlo přetočit se na bok zády k nim. Nechtěla se v tom patlat. Vzpomněla si, na co šlo, a věděla, že světla toho auta ji budou ještě dlouho strašit ve snech a jízda v autě bude dlouhou dobu hodně nepříjemná, ale nemůže se bát navěky. Jednou to překoná. Teď má ale právo na to se bát a nechtít se k tomu vracet. A už vůbec nechtěla vidět člověka, co ji srazil. Kdy ho chytí? Brzo to určitě nebude a podle Cormorana možná vůbec. Až jí bude zase úplně dobře a se vším se vyrovná a oni najednou přijdou s tím, že ho našli, to si to má zase všechno nechat zkazit, vrátit se k tomu a znovu to prožít? A tentokrát k tomu autu přiřadit i tvář? Ne, nikdy. Policii řekla všechno, co mohla. Oni udělají svoje. Tím je to uzavřené. Potřebuje se uzdravit. To je její cíl. Nenechá si ho zničit.

Cítila, jak se Alex zvedá z postele.

„Pojďme," zamumlal směrem k bratrovi, „měli bychom ji chvíli nechat."

Zvedli se. Slyšela jejich kroky mířící ke dveřím. Pak zmizeli v obýváku a cvaknutí kliky znamenalo, že ji tu zavřeli.

Miře se do očí tlačily slzy. Jako ve zpomaleném filmu se otočila čelem k oknu a natáhla paži ke kytaře, která zůstala opuštěná opřená o noční stolek. Prsty jemně přejížděla po strunách, a když ji začaly slzy šimrat na tváři, stáhla ruku zpátky.

Babička zemřela, když jí bylo deset. Když byla úplně malinká, svůj slovník krotila, ale jakmile Mira povyrostla, nebála se před ní babička klít jakýmkoliv způsobem.

Někdy to všechno musí ven, maličká. Nic v sobě nedus a prostě to pusť ven. Uleví se ti.

„Je to na hovno, babi," zamumlala do prázdna podle babiččina zvyku, „vážně hrozně na hovno."

Jenže úleva se zatím nedostavila.