Klapnutí dveří, které za Strikem po náročném dni vždy zapadly, bylo příslibem něčeho mimořádného. Na tu chvíli se Strike těšil každý den, zvláště v ty vypjaté. Londýn se za špinavými okny malého bytečku ponořil do tmy, pouliční osvětlení se rozzářilo a vrhalo na stěny stíny kopírující střih špinavých záclon. Hukot ve spodních patrech utichl, Robin odešla, v kanceláři se nesvítilo. Zvuky ulice, hlasité a vyhnané na maximum během jasného dne, se ztlumily do příjemného brumlání, které Strika vždy pomalu ukolébalo ke spánku. Jakmile se všechny tyto aspekty večer co večer sešly, mohl si být Strike jistý, že se již brzy dočká kýženého odpočinku, ale především – ticha.

S úlevným vydechnutím dosedl na postel, jejíž matrace halasně zaprotestovala. Hodil vedle sebe krabičku cigaret a plechovku piva položil na židli před sebou. Tušil, že jedna mu stačit nebude, ale chtěl si zachovat alespoň zdání snahy. Proč by toho měl ale vypít méně? Vzpomněl si na Ala. Vlastně spíše na to, jak dobře vypadal. Pochyboval, že by z něj mohl být ten typ namakaného svalovce, ale evidentně na sobě začal pracovat a jeho postava se začínala rýsovat. A prospělo mu to. Zřejmě mu za to Mira stála.

Dost.

Sotva mu její jméno prolétlo myslí, zahnal ho. Momentálně neměl žádnou přítelkyni a neobtěžoval se něčím, co by mohlo připomínat dlouhotrvající vztah. Nepotřeboval se pro nikoho šlechtit nebo ze sebe dolovat své lepší já. Takhle to chtěl. Jeho neupravený vzhled a vyšší váhu mu mohla vyčítat tak akorát jeho protéza, věčná společnice, vůči níž byl přezíravý neustále. Ne, nepotřeboval se měnit. Al tu potřebu zřejmě měl a Strike to částečně dovedl pochopit, ale on sám tohle podstupovat nemusel. Zodpovídal se jen sám sobě. A takhle to chtěl. Prozatím.

Stáhl si kalhoty ke kotníkům, a aniž by vylezl z nohavic, sundal si protézu a opřel ji o židli. Byl to pro něj nejsnadnější způsob, jak se svlékat a oblékat. V mdlém světle stolní lampičky si prohlížel začervenalý konec pahýlu. Byla to jeho poslední překážka před kýženým odpočinkem. Musel se postarat o svou nohu, teprve pak mohl nerušeně odpočívat. Natáhl se po zklidňující masti a popadl přitom ovladač. Ostré světlo televize, která vzápětí ožila, podpořila lampičku v jejím marném snažení. Strike chvíli přepínal mezi programy. Arsenal hrál až za dva dny. Takže žádný program. Z donucení tedy zastavil na jednom z kanálu BBC, kde se právě rozbíhala obvyklá večerní nálož zpráv starých i nových.

„...kde ničivému požáru padlo za oběť pět lidských životů."

Moderátorka dávala do svého projevu co nejvíce emocí, což paradoxně působilo spíše komicky. Poulila oči do kamery, div jí nevypadly z důlků. Strike si mezitím masíroval pahýl, naoko poslouchal zprávy a mozek zaměstnával úvahami nad tím, jestli se Wardlovi dostal pod ruce nějaký zajímavý případ.

Konečně mohl odpočívat. Snadno se přesunul do malého křesílka vedle postele a zanořil se do něj co nejhlouběji. Jeho malinký byt byl tak stísněný, že v něm nebylo moc prostoru pro pohyb, ale právě to se svou problémovou nohou vítal. S cigaretou mezi rty si otevřel plechovku, jejíž syčivý zvuk pohltil další emotivní výstup mladé moderátorky. Strike se uvolnil, střídavě vyfukoval obláčky kouře a upíjel pivo, sledoval zprávy, ale jeho mysl se toulala ve vlastních vodách.

Miranda.

Mira.

Jen na kratičký moment Strike zalitoval, že nezná její příjmení, aby mohl provést obvyklou lustraci na internetu. Ta část mysli, která v sobě ještě nesla jisté morální zásady, ale takovou možnost okamžitě zavrhla. Bylo by to nefér vůči Miře i vůči Alovi. Měl by mu věřit. Nikdy sice neměl při výběru partnerky štěstí, ale Mira...ta se vymykala. Strike sice bratrovy přítelkyně nikdy nepoznal, ale uměl si o nich udělat docela přesný obrázek. Na první pohled přitažlivé ženy s dokonalými mírami, uvnitř ovšem prázdné a pusté jako kopce Afghánistánu, které na vlastní kůži poznal. Největším lákadlem pro ně bylo Alovo hvězdné jméno nesoucí v sobě odkaz na tučné otcovo konto. Tyhle kreatury určitě nezajímalo nic hlubšího. Oproti nim měla Mira nesmírnou výhodu – měla duši. To Strike poznal. A používala mozek, což byl neocenitelný aspekt její osobnosti. Podle všeho měla na jeho bratra velký vliv. Šel do sebe, zapracoval na sobě, ba co víc, sám byl odhodlaný pracovat. A to nebylo málo. Strike ale musel prozkoumat i své obavy – co když je Mira jen šikovná manipulátorka a vede Ala nějakým vytyčeným směrem, který by jí něco přinesl?

Blbost.

Mira nevypadala jako prospěchářská mrcha. Na druhou stranu, kolik milých tváří už skrývalo bestii. Ale to jistě nebude tento případ.

Po namáhavém dni netrvalo dlouho a o Strika se začal pokoušet spánek. V momentě, kdy mu na mysli znovu vytanula Charlotte a jeho mozek se ji chystal opět porovnávat s Mirou, vyslalo jeho tělo jasný signál. Na tohle myslet neměl. Za zvuků znělky večerního zpravodajství Strike usnul.