Ke svému překvapení neměl Strike druhého dne ráno takové problémy se vstáváním, jak čekal. Probudil se na své poměry nezvykle brzy. Z postele se ale dvakrát nehrnul a do kanceláře taky ještě nemusel. Po jedné noze doskákal ke skříňce nad umyvadlem, spolkl prášek proti bolesti hlavy a vrátil se do postele. Mžoural do zvolna sílících slunečních paprsků a tentokrát už své mysli nezabránil v rozboru včerejší noci.

Pořád cítil dotek jejích rtů. Hebké a jemné, přesně jak si to v těch prchavých okamžicích představoval. Ke svému zděšení si vybavoval každičký detail z té chvíle na chodbě. Moment, kdy se jejich jazyky setkaly. Když se k němu přitiskla a on mohl vnímat tlak jejího těla. Dokonce si vzpomněl i na lačnost, s jakou si polibky vyměnili. O sobě měl jasno. Chtěl to a opilý se nedokázal ovládnout. Nemělo cenu to popírat. Ovšem z její strany to bylo něco úplně jiného.

Chtě nechtě začal jeho mozek tu chvíli analyzovat, přesně jak měl ve zvyku. Vybavil si její pohled, rozvážný krok, jakým k němu přikročila. Mohl to svádět na její naprosto opilé já, jenže to nešlo. Její opilé já zařídilo to klopýtnutí a to, jak se nemohla udržet na špičkách, když se k němu natáhla. Jenže když se odlepila od dveří a vydala se k němu, její krok byl rozvažný a pomalý. Myslel si, že mu dávala čas, aby mohl udělat správnou věc a ustoupit, ale bylo to přesně naopak. Ten čas dávala sobě. Ale nerozmyslela si to. Políbila ho. Lačně a drsně. A ta lačnost se nakonec změnila ve zběsilé hledání.

Překvapilo ho, že to zabolelo víc, než čekal. Doufal, že nad tím jen mávne rukou, ale něco uvnitř si zoufalo nad tou skutečností, že on nebyl ten, koho chtěla. Ale proč by jí to měl vyčítat? Milovala jeho bratra. Zranil ji, ale milovala ho a chyběl jí. Bylo přirozené, že ho chtěla zpátky. Že ho hledala. Mohla to popírat, ale Strike v jejích polibcích a dotecích četl jednoznačnou touhu najít k němu zase cestu zpět.

Nikdy nebyla určená tobě.

Ale on jí ublížil.

Bylo by to tak snadné!

Promnul si oči a zvažoval možnost, že by si za tyhle myšlenky nafackoval. Nikdy by nic takového Alovi neudělal. Nemohl. Nesměl.

A přesto mu to nerozumné srdce neustále našeptávalo, že by ho přece nelíbala jen tak.

Strike se naštěstí celý svůj život, pokud tedy nepočítal soužití se Charlotte, řídil především hlasem rozumu.

*

Mira takové štěstí jako Strike neměla. Probudila se až před polednem a ke své hrůze zjistila, že jestli se okamžitě nepřesune do koupelny, na místě se pozvrací. Jenže rychlý přesun by znamenal, že by obsah žaludku stejně obratem vyhodila ven. Šouravým krokem se vydala ke dveřím, cestou se přidržovala všeho, co jí přišlo do cesty. Hlava jí třeštila a sotva dokázala zaostřit. Nakonec se ale vítězně svalila před záchodovou mísu a s myšlenkou, že takhle už nikdy pít nebude, se vyzvracela.

Myslí jí probleskla vzpomínka na dámskou jízdu její kamarádky. Dostály názvu události a všechny se zpily tak, aby na ně všechny účastnice všech dámských jízd před nimi mohly být hrdé. Z klubu ji vyzvedl Al a až do rána u ní seděl vedle záchodové mísy, držel jí vlasy, hladil po zádech a chlácholení občas proložil sarkastickými poznámkami na její účet. Proklínala ho za to a milovala zároveň.

S dalším dávením se rozhodla vyhodit do záchodu i tuhle vzpomínku, ale k jejímu zděšení už zapustila kořeny. Když se zase svezla na zem, z očí jí vytryskly slzy. Byla sama v hotelovém pokoji, naprosto nepoužitelná, zničená a neschopná...bez něj. Mimoděk se rozhlédla na obě strany, jestli tady Al není.

Nebyl.

Utekla před ním. Schovala se v hotelu a neřekla mu, kde je. Ignorovala ho. Od té doby se mu vůbec neozvala. Tělem jí projela vlna studu.

Někdo tě srazil a ty si utečeš do ulic, aniž bys mu alespoň dala vědět, že tentokrát tě ten maniak nesrazil pořádně. Aspoň to mu dlužíš.

„Nic mu nedlužím," zamumlala si pro sebe.

A byla to pravda. To on jí lhal, to kvůli němu ji někdo na křižovatce srazil. Měla plné právo se vztekat a odstřihnout ho od sebe. A přesto cítila nesnesitelnou potřebu konečně zapnout mobil a zjistit, jak moc se po ní sháněl. Nedokázala rozklíčovat, jestli to bylo proto, že to opravdu chtěla vědět, nebo jen toužila po pocitu zadostiučinění. Díky počtu zmeškaných hovorů a nepřečtených zpráv by zjistila, jak moc zoufalý je. To by byla útěcha.

„Ty seš ale mrcha," zanadávala si a pak znovu vyvrátila žaludek.

Když po chvíli přesvědčila samu sebe, že prozatím je to naposledy, zvedla se, shodila ze sebe oblečení a vlezla do sprchy. Pustila na sebe horkou sprchu v dobré víře, že všechno špatné ze sebe skoro vypálí. Z většiny hlubších ran na kůži už zbyly jen strupy, takže jí proud horké vody nijak nevadil. Chtěla ale víc. Do mysli se jí začínaly tlačit nejčerstvější nechtěné vzpomínky, které potřebovala zahnat. Netroufala si jim čelit. Hustá pára kolem ní vířila a zahalila celý svět. A tak to bylo správně. Nutila se vydržet víc.

Ještě nedávno by tě ve sprše objímal on.

Zabalil by tě do osušky a odnesl do postele.

Choval by se k tobě jako ke královně.

Nebo to má být někdo jiný, co?

S výkřikem vodu vypnula a sesunula se na dno vany. Klepala se, přestože jí nemohla být zima.

Někdo jiný.

Někdo jiný.

Někdo jiný.

Vzpomínka na Cormorana se jí přes veškerou snahu dostala do hlavy. Potřebovala ho vytěsnit už jen na chvíli. Znovu pustila vodu, tentokrát vlažnou, kterou postupně ochlazovala, aby zklidnila podrážděnou kůži. Podařilo se jí bez úhony vysprchovat a zabalená jen v osušce vylezla z koupelny. Vzala si dva prášky na bolest hlavy, vyprázdnila dvě sklenice vody a lehla si na kraj postele.

Už to nemohla déle odkládat. Ve stavu, v jakém byla, si nepamatovala všechno. Vlastně si ani nebyla jistá, kdy přesně se k ní Cormoran připojil. Ale byla si naprosto jistá tím, co udělala.

„Ty jsi tak pitomá," skuhrala. „Pitomá, pitomá, pitomá."

Znovu se jí do očí draly slzy. Netušila, jestli brečí kvůli tomu polibku, nebo proto, že chtěla zpátky za Alem. Ta neutuchající potřeba ji zasáhla zcela nepřipravenou. Chtěla se na něho zlobit, spílat mu, nenávidět ho, obviňovat, ale taky se chtěla rozběhnout za ním, schovat se mu v náruči a už nikdy nevylézt. Chyběl jí. Tak hrozně moc, až to skoro fyzicky bolelo. Nebo to byla prostě jen pořádná kocovina.

Ale vinen už nebyl jen Al. I ona si připsala svůj díl viny. To, co se stalo v noci, byla chyba. Políbila Alova bratra.

Co jsem si od toho slibovala?

Stěží si vybavovala detaily. Věděl jen, že se to stalo. A že to udělala ona. Vyšla mu vstříc a políbila ho. Většinu z toho si ale vybavovala jen nejasně. Jistá si už byla jen tím nevýslovným pocitem smutku, který se dostavil ve chvíli, kdy za sebou zavřela dveře pokoje. Cormoran v sobě sice měl stejný podíl Rokebyho jako Al, jenže...to nebyl Al. A přestože si musela přiznat, že ji na Cormoranovi něco přitahovalo...

Není to on.

Natáhla se po mobilu na nočním stolku. Spousta zmeškaných volání, hlasových a textových zpráv nejen od Ala. Psala jí i Robin. Volali jí z práce. Sháněla se po ní dokonce i Brie, která byla na jiném kontinentě. Ale nejvíc se po ní sháněl Al. To vědomí ji zahřálo u srdce, ale jen na okamžik. Nakonec všechno od něj smazala, aniž by si zprávy prošla. Zapnula si vyzvánění, vrátila mobil na noční stolek, shodila mokrou osušku na zem a zalezla si pod peřinu.

Tím špatným už nebyl jen Al. I ona udělala špatnou věc. A nemohla slyšet nebo si číst o tom, jak jí chybí, jak se omlouvá a jak si chce promluvit. Možná byl nakonec ten lepší on. Chtěl to vyřešit. Ona se jen zbaběle schovala pod peřinu, rozbrečela se a spílala si.

Možná nakonec nejde být jen dobrý, nebo jenom zlý. Každý má v sobě kousek obojího.