„Můžu si s Cormoranem promluvit o samotě?"

Strike stál zády ke dveřím a probíral se formuláři, které mu dala Robin. Nejspíš proto, aby se měl čím zabavit. Co může být zábavnějšího než papírování? Neměl by si ale stěžovat. Tohle byl jeho cíl, jeho vize, takhle chtěl agenturu směřovat. On bude sedět v kanceláři, domlouvat klienty, vystavovat faktury, platit účty. Lidi, které by najal, by za něj mezitím pobíhali po Londýně, sledovali potenciální cíle a štvali by se z jednoho konce města na druhý, aby to nemusel dělat mrzák bez nohy. Měl by si začít zvykat.

„Jasně." Robin byla právě na odchodu, když do dveří nakoukla Mira. Obě si ještě vyměnily pár slov a cvakly dveře. Strike se nechtěl otáčet.

„Cormorane?"

„Jestli se to netýká případu, tak nemám čas," zabručel. Choval se hrozně, ale po tom, co viděl a slyšel, mu bylo jasné, že právě teď by měl začít pracovat na tom, aby si od ní vytvořil co největší odstup.

„No, vlastně se to týká tebe. Nebo spíš...nás."

Slyšel, jak váhala. Probudilo to v něm zvědavost.

Nás.

Řekla to váhavě, nejistě, ale i tak mu přišlo, že to slovo jí splynulo ze rtů naprosto přirozeně.

Ano, takhle vypadá odstup.

S jednou berlí v pravé ruce a deskou stolu pod levou se mu podařilo obejít stůl. Svalil se do křesla a konečně se na ni podíval. Stála pořád u dveří, připomínala nejistou školačku, která si přišla do ředitelny pro trest.

„Posaď se, jestli chceš," kývl směrem k volné židli. Nechtěl, aby tam stála jako spráskaný pes. Nejistým krokem přešla místnost a sedla si. „Nevadí?" Zachrastil krabičkou cigaret. Když zavrtěla hlavou, jednu si strčil mezi rty a zapálil. „Tak o co jde?"

Mira složila ruce v klíně a začala si dloubat do nehtů, což naplňovalo kancelář cvakavým zvukem. Byla nervózní, rozhodně ano, protože se musela Cormoranovi k něčemu přiznat. Měla to udělat už dávno, ale nenašla k tomu odvahu. Jenže po tom, co jí dopoledne řekl Al, se už musela rozhodnout.

„Já..." začala, ale netušila, jak to správně formulovat. Odkašlala si a zkusila to znovu. „Chtěla jsem ti říct něco, co mě...štve mě to už hodně dlouho. Jenže nevím, jak přesně bych to...měla říct."

„Prostě to řekni," vybídl ji a vyfoukl obláček kouře. Něco ji trápilo, na to nemusel být detektiv, aby to poznal. Hodně ji to tížilo.

„Víš já..." pomalu k němu zvedla hlavu, „já...znám...Charlotte?" Každé slovo řekla pomalu a s rozvahou, jako kdyby ho ještě mohla vzít zpátky, ale nakonec se neudržela a hlas jí vylítl výš, takže to znělo jako otázka.

Strike na ni tupě hleděl. Zapomněl i na svoji cigaretu. Zamrkal. Provázek kouře, který vycházel z cigarety, se ve výši jeho očí rozplýval.

„Aha," zahučel po chvíli a potáhl.

„Teda nemyslím, že ji znám jako znám, vlastně spíš vůbec," vyhrkla Mira, aby vše uvedla na pravou míru, ale spíš se do toho zamotávala čím dál víc. „Já ji neznám jakože jsme nějaké kamarádky, to vůbec. Ona...viděla jsem ji už dřív. Asi dvakrát nebo třikrát byla v galerii, to jsem ještě nechodila s Alem. Jenže...když to média rozmázla, tak...no...začala chodit do galerie častěji. Za mnou."

Vzpomínky na každé jedno setkání se jí příčily. Nenáviděla Charlotte za to, že ji tak využívala, a nenáviděla sebe za to, že se nechala. Ale proti takové osobnosti neměla šanci. Charlotte ji při každém setkání doslova zadupávala do země. Nikdy na ni zpříma nezaútočila, ale v jejím postoji, tónu hlasu, mimoděk pronesených poznámkách Mira viděla, jak jí dává jednoznačně najevo, že ona je lepší a Mira do téhle sorty společnosti nepatří. Že je dobrá tak akorát jako prostředník. Na základní škole měla Mira problémy s jednou holkou. Patřila k té nejvyšší možné elitě, jaká jen v Corku existovala. A přestože Mira nebyla žádný břídil, ta holka si na ni zasedla. Neustále ji provokovala a dávala jí najevo, že není dost dobrá. Mira to nebrala jako šikanu. Prostě se dvě holky neshodly, nesedly si. Vlastně jen jedna. Ona sama si hleděla svého a o tu holku se nestarala. Charlotte byla podobná, ale mnohem dravější. Byla to dospělá žena z aristokratické rodiny, která moc dobře věděla, jakou má moc a jak ji má správně využít. Cvičila to celý život. Tady už byla Mira ochotná termín šikana použít. Cítila se šikanovaná.

„Proč chodila za tebou?" zeptal se Strike. Její nečekané doznání ho tak překvapilo, že prozatím nebyl schopný jasně uvažovat.

„Kvůli tobě," Mira skoro vypískla. Zase si odkašlala. Všimla si, jak Cormoranovi vylétlo obočí takřka z tváře. „Když můj vztah s Alem zveřejnili, přišla za mnou Charlotte poprvé přímo. Mohl se jí věnovat kdokoliv, ale ona šla za mnou. Vždycky to hrála stejně. Nejdřív pár poznámek o obrazech, jak byla předešlá koupě skvělá, jak moc se jí to a to líbí a bla bla bla. A potom to z ní jakoby mimoděk vylétlo. Ptala se na tebe. Pokaždé jsme skončily u tebe. Zajímalo ji, jestli už jsem tě poznala. Čenichala kolem jako pes. Bylo to hrozné."

Strike si to uměl docela živě představit. Charlotte uměla být hrozná. Někdy přímo odporná. Sám to zažil. Ale když byla hnusná na něj, bylo to v pořádku. On to zvládal. Při představě, že si došlápla na Miru, se mu v útrobách začal rozlézat jiný pocit – znechucení.

„To byl vlastně taky jeden z důvodů, proč jsem první setkání s tebou pořád odkládala," přiznala skoro šeptem. „Do té doby jsem jí vždycky mohla na její otázky odpovědět, že nevím, protože tě prostě ještě neznám. Věděla jsem, že jakmile bychom se seznámili, tahle moje obrana by prostě padla. Já neumím zrovna moc dobře lhát. Všechno jde na mně vidět, to sis musel všimnout. A zvlášť před Charlotte neumím vůbec nic hrát. Pokaždé mě prokoukne, i když mi to neřekne přímo, ale já to poznám na tom, jak se na mě dívá. Je to příšerný pocit. Děsila jsem se toho momentu, kdy bych tě poznala, ona se mě na tebe zeptala a já bych jí nemohla přesvědčivě lhát. V tu ránu bych ji měla na krku pořád. A já to tak strašně nesnáším, když tam chodí. Je to hnusné vůči mně a hlavně je to strašně nefér vůči tobě. Pořád má nějaké blbé poznámky, mluví o tobě jako o svém, občas ti říká Bluey a naposledy se mě ptala, jak se má její Smutňousek."

Strike se v židli napřímil.

Z Miry se to dál sypalo všechno najednou: „A já vůbec nevím, co to znamená, ale přijde mi, že bych něco takového neměla slyšet, nebo ještě líp, že by ona neměla něco takového říkat, protože jsi od ní odešel a ona je teď vdaná. Mám vždycky takovou chuť na ni zařvat, ale nedokážu vůbec nic. Snažím se z toho prostě nějak vybruslit, říct co nejmíň a zmizet. Nechci jí sloužit jako nějaký práskač. I když se snažím nic neříct nebo mluvit jen v obecné rovině, vždycky mám pocit, že ona za tím stejně najde přesně to, co chce. Je to děsné. Nesnáším se za to a nesnáším za to ji."

S poslední poznámkou se na Cormorana překvapeně podívala. Několikrát naprázdno otevřela a zavřela pusu. Nemohla uvěřit, že to řekla před ním. To přiznávat nechtěla. Nesnášela Charlotte, ale takhle ostrý soud měla před Cormoranem utajit.

„Moje prostřední jméno je Blue," řekl Strike, který si podle všeho jejího překvapení ani nevšiml. Zíral do prázdna a přemýšlel.

„Cože?" Ačkoliv byla jeho poznámka docela jasná, Miře unikala spojitost.

„Moje prostřední jméno je Blue," zopakoval znovu. „Proto mi říkala Bluey. Dělala to jenom ona."

„Aha." Mira si nebyla jistá, co na to říct. Visačka na dveřích se jménem C.B. Strike už sice dávala smysl, ale pochybovala, že by jí to řekl, kdyby na něj nevyrukovala se Charlotte. „Mrzí mě to."

„Co? Moje prostřední jméno?" Konečně ji vzal pohledem na vědomí.

Chtě nechtě jí zacukaly koutky. „Ne, to nemyslím. Blue je pěkné, i když mi k tobě moc nejde. Myslím to, co jsem říkala předtím. O Charlotte."

Strike nejdřív silně potáhl z cigarety, než se k ní naklonil. „Hele," namířil na ni cigaretu jako před chvílí při jejich hromadném sezení, „nic z toho, co jsi řekla, ti nemusí být líto. Máš právo být naštvaná a ona nemá právo tohle dělat. Jsem rád, že jsi mi to řekla. Nevím sice, jestli ti v tomhle můžu nějak pomoct, ale jsem rád, že to vím."

„Hlavně jí to prosím neříkej," vyhrkla, „prosím, neříkej jí, že o tom víš, že jsem ti to řekla. Pak to bude ještě horší. Já...já to nějak zvládnu. Naučím se to. Ale nechci jí dávat takovou výhodu. Prostě jsem jen chtěla, abys to věděl. Že něco takového dělá."

„Dobře," Strike pomalu přikývl. Vlastně sám netušil, jak by to mohl Charlotte vymluvit, ale v tomhle měla Mira pravdu. Kdyby ji konfrontoval, Charlotte by to vnímala jako svou výhodu a přešla by do protiútoku. A cílem by byla Mira. „Díky, že jsi mi to řekla."

Chvíli na něj mlčky zírala. Strike by přísahal, že během toho mrkla jen dvakrát.

„Takže...se na mě nezlobíš?"

To už se Strike neubránil smíchu. „A proč bych se na tebe měl zlobit? Není to tvoje chyba. Vážně sis myslela, že tě budu vinit za rozhodnutí, které udělala Charlotte?"

„No..." na moment zaváhala, „to ne, ale..."

„Žádné ale, Miro," přerušil ji, „tohle není tvoje vina. Rozhodnutí druhých neovlivníš. Jenom to svoje. A ty ses rozhodla nehrát její hru. To je jediné, na čem záleží."

Tím si nebyla tolik jistá, ale rozhodla se mu věřit. Jemu mohla skutečně důvěřovat.

„Dobře," přikývla, „máš pravdu."

„To si piš, že mám," přisvědčil. Típl cigaretu a promnul si obličej.

„Děkuju."

Skrz prsty se na ni podíval. Pořád tam seděla jako na hanbě, ale stejně jí to slušelo.

Je to přítelkyně tvého bratra.

Jeho mantra byla zpátky.

„Za co?"

Neurčitě pokrčila rameny. „Za všechno."

Je to přítelkyně tvého bratra.

„Vážně bych byl radši, kdybys nebyla sama."

Mohlo to znamenat cokoliv. Mohl s ní být...on.

Je to přítelkyně tvého bratra.

Usmála se. „Říkala jsem, že sama nebudu." Postavila se a měla se k odchodu.

U dveří ji ale zastavil.

„Miro, jak to teď s vámi vypadá?"

Neotočila se. Civěla před sebe do skleněné výplně dveří a přemýšlela, jestli v jeho otázce vážně zaslechla to, co si myslela. Trochu pootočila hlavu.

„Myslím, že jsme to začali řešit. Výsledek ale...na ten si ještě počkáme."

Co mu tím chtěla říct ona sama?

„Dobře."

„Dobře."

Zmizela za dveřmi a nechala ho utápět se ve vlastních myšlenkách.