Zahladit stopy po dlouholetém plánu jednoho maniaka bylo pro Strika nakonec složitější, než se jednoho takového zbavit. Dělal to ale pro svého bratra a pro Miru a nakonec zjistil, že to jeho svědomí tiší víc, než když mu Robin pořád dokola vykládala, že udělal správnou věc a ze všech myslitelných hledisek udělal dobře, že do něj najel. Strike tomu sice pořád nevěřil, ale vědomí, že tím zachránil Ala i Miru, jeho výčitky docela mírnilo.

Zrovna mířil do nemocničního pokoje, když se dveře otevřely a na chodbu se k jeho velkému údivu vyloupnul jeho otec. Sám Jonny Rokeby si to rázoval pryč a černé brýle nedovolovaly, aby mu někdo dohlédl až na dno duše, v jejíž existenci Strike nevěřil. Sám se schoval za jedním ze sloupů, aby s otcem nemusel přijít do kontaktu, ale nespouštěl ho z očí. Vypadalo to, že vždycky nezdolný rocker si právě prošel peklem. Byl trochu shrbený, ramena měl svěšená a krok těžký. Strike s ním neměl žádnou dobrou zkušenost, jenže on byl bastard. Plod jedné prohýřené noci plné drog a sexu, kdy se jeho matka spustila se slavným rockerem, i když bylo všem předem jasné, že je to jen jedna noc, nic trvalého. Jonnyho Rokebyho ke Strikovi nepojilo žádné otcovské pouto. Prakticky se neznali. Sdíleli stejné geny, to bylo všechno. Proč by vůči sobě měli projevovat nějaké city? Strike si ale uvědomil, že v případě jeho legitimních dětí to nejspíš bude jiné. Co se týkalo dětí, které vzešly z manželských svazků, o ty všechny se Rokeby staral, vychovával je, viděl je vyrůstat a sdílel s nimi snad všechny etapy jejich životů. Kdyby zemřel Strike, nic by se nestalo. Jenže když někdo vztáhl ruku na nejmladšího syna z celého klanu, druhé dítě, které vzešlo ze svazku s jeho současnou manželkou, to nemohlo nechat chladným ani takového tvrďáka, za jakého se považoval Jonny Rokeby.

Strike ho nechal odejít bez povšimnutí. Sám se s ním nechtěl setkat a byl docela přesvědčený o tom, že ani Rokeby by nechtěl, aby ho on viděl v takovém stavu. Nakonec vyšel ze svého provizorního úkrytu a pokračoval ke dveřím. Když se k nim přiblížil, mohl se přes malé okénko uprostřed dívat na Miru.

Seděla vedle lůžka a oběma rukama svírala tu Alovu. Byla rozhodnutá se snad už nikdy nepustit. Sice se na ni celou dobu pořád zubil, ale ona stále nemohla z hlavy vyhnat ten moment, kdy pod ním zmizela podlaha a on letěl dolů vstříc...

„Hej." Al jí trochu zmáčkl ruku. „Nikde se netoulej, jasný?"

„Vždyť jsem pořád tady," namítla. Lhát ale nikdy neuměla.

„Ne, nejsi," Al zavrtěl hlavou, ale musel na moment zavřít oči. Teď na vlastní kůži věděl, jak se tehdy cítila ona. „Jsi zase v tom baráku," pokračoval po chvíli, „ale tam se už nikdo z nás vracet nemusí, jasný? Jsme venku. Napořád."

Mira zvedla jeden koutek úst do křivého úsměvu. S tím druhým nic moc nezmohla. Ránu jí sice vyčistili a ošetřili, ale stejně jí pořádně naběhla a i nepatrný pohyb dokázal pořádně zabolet. Byla to ale malá daň za to, co museli vytrpět.

Znovu jí do očí vhrkly slzy. „To nic není." Začala zběsile mrkat, aby je vyhnala. „Vážně. Jen jsem si vzpomněla, co to vlastně všechno znamená." Na chvíli zmlkla, aby si trochu vychutnala to zmatení v jeho tváři. Pak pokračovala: „Že zas budu muset poslouchat to tvoje prdění a chrápání. To nedám."

Al se rozesmál, ale nevydržel to moc dlouho.

„To...bolí."

„Promiň." Jednou rukou ho pustila a přitiskla mu dlaň ke tváři.

„To nic," zamumlal. „Pro tebe bych si nechal zlomit všechna žebra. I dvakrát."

„To prosím nikdy nedělej," zamítla okamžitě jeho návrh.

„Dobře. Ale zpívat ti budu pořád."

Trochu nakrabatila čelo. „O..."

„Jo," přikývl. „O chrápání a prdění."

„Né." Opřela si čelo o jeho paži. Znovu jím projelo zachvění od smíchu doprovázené dalším bolestivým úpěním.

V té chvíli vešel Strike. Mira zvedla hlavu a on si uvědomil, že od chvíle, kdy se k ní vrátil, to bylo poprvé, co se na něj konečně podívala. Ta divoká směsice pocitů, která se jí v těch jejích kočičích očích odrážela, ho zasáhla na tom nejcitlivějším místě.

„Mám dobrou a špatnou zprávu," začal. „Tak kterou jako první?"

Mira se narovnala. Cítila, jak jí Al povzbudivě stiskl ruku. Panebože, on je tady ten dobitý, a přitom ji utěšuje, i když ona z toho vyvázla ještě dobře. Měla by se vzchopit.

„Špatnou," prohodil Al.

Jak může být tak v klidu, napadlo ji.

„Fajn." Strike se na ně dlouze zadíval. „Budu ti muset naúčtovat rehabilitaci pro svoji nohu, protože při tomhle případu dostala vážně zabrat."

Miře chvíli trvalo, než jí došlo, co jim tady vlastně říká. Pak znovu klesla hlavou na Alovu paži, zatímco on se zase smál a nadával u toho, že se zlomenými žebry mu tohle nemůžou dělat.

„Zaplatím ti, cokoliv si řekneš, Corme. Za tohle ti nikdy nebudu dostatečně vděčný."

Z Alových slov bylo Miře znovu do breku, takže se raději zase narovnala a propalovala Cormorana káravým pohledem. „To nebylo vtipné." Stejně jí škubalo ve tváři potlačovaným smíchem.

„Asi ne," Strike jen pokrčil rameny. „Mám vlastně jen dobré zprávy. Teda...jak se to vezme. Pro nás dobré. Teď mě ale dobře poslouchejte. Tohle všechno bude jen souhra náhod, jasný? Miru prostě srazil nějaký maniak na silnici. Nemělo to žádný význam. A ty, Ale, jsi včera večer mohl nechat Miru samotnou doma, protože ji přišla navštívit Robin, takže jsi jel ještě zařídit něco do klubu. Tam jsi narazil na zloděje. Zpanikařili, protože jsi je vyrušil, dostal jsi nakládačku a oni zmizeli. Nic velkýho. Proto seš teď tady. Vaše případné výpovědi se musí shodovat a nefiguruje v nich žádný Jason, jasné? Al se prostě přichomýtl k vloupačce, dostal na prdel, a proto skončil v nemocnici. Tohle všechno ale v tom nejlepším případě nebudete muset nikomu vyprávět. Z novin budete mluvit jen s Dominicem Culpepperem, s nikým jiným, rozumíte? Rozmázne to tak, aby to nevzbudilo příliš velkou senzaci. Možná se vás na to sem tam někdo zeptá. Vy ale nic víc říkat nebudete, protože nic pořádně ani nevíte. O tom, co se skutečně stalo, se nebude nikdo z nás nikde šířit. Zapomeneme na to. Jasný?"

Al civěl do peřiny a Mira se pohledem vpíjela do Cormorana. Viděl, co všechno se jí honí hlavou, nad čím přemýšlí a co mu chce říct, ale tohle muselo jít stranou. Když všechno půjde dobře, na dlouhou dobu se vidí naposledy. Tohle bylo jejich rozcestí a on byl ochotný nechat ji jít vlastní cestou, zatímco se sám vydá na jinou.

„Díky, Corme," prolomil konečně ticho Al.

Strike přikývl. „Ještě zařídím pár věcí. Možná se pak stavím."

V překladu: už se neuvidíme.

„Uzdrav se."

Když vycházel ze dveří, zaslechl za sebou ještě její šepot. A když vyšel na chodbu, vzápětí byla venku i ona. Poodešel ode dveří, ale stejně mu to nedalo a otočil se.

„Cormorane," zamumlala.

Bylo to jako tehdy v nemocnici, když se na moment probrala z letargie a oslovila ho. V jednom jediném jméně dokázala obsáhnout úplně všechno a ještě ho říct tak jasně, jako kdyby nikdo jiný neexistoval.

Je to přítelkyně tvého bratra. A tohle je konec cesty.

„Uzdraví se. Oba budete v pořádku."

Za to se zasadil. Pro to udělal všechno.

„Já vím," přikývla. „I když bez toho otřesu mozku, zlomených žeber, řezné rány na předloktí a asi miliardy zhmožděnin a oděrek by se nejspíš obešel. On bude v pořádku, to vím. Ale bojím se o tebe."

Její péče Strika dojímala čím dál víc.

„Proč?" zeptal se, i když vlastně odpověď znát nechtěl. Vlastně by bylo nejlepší, kdyby se prostě otočil a odešel.

„Protože jsme všichni nakonec udělali to, co kdysi Al. Udělali jsme špatnou věc a stvořili jsme svoje vlastní tajemství. A jednoho dne nás možná znovu..."

„Nevrátí se," přerušil ji. „Nic a nikdo se nevrátí. Zapomeneme na to a necháme to za sebou."

Mira postoupila blíž k němu a chytila se za lokty. Chvíli přemýšlela, než se zeptala.

„Kde je?"

Moc dobře věděl, na co se ptá, ale nechtěl jí odpovídat. Proč se nemohla držet jeho rady a na všechno prostě zapomenout?

Protože ona taková není. Proto ji...

Zastavil proud svých myšlenek, než mohly zajít ještě dál.

„Upřímně? Nevím," přiznal.

Byl si jistý, že Jasona nezabil. Musel být ale ošklivě zraněný. Jenže pak ho přenechal Kudlovi.

„Kudla ho někam odvezl. A věř mi, ani jeden z nás nechce vědět, co se dělo dál. Důležité je jen to, že z toho pro tebe neplynou žádné problémy. Jason dal v práci výpověď a podle všeho se vrátil do Ameriky. Nikdo z nás o něm nic víc neví. A to je dobře, protože když nic nevíš, nemůžeš lhát. Toho se drž. Stejně se o něj nikdo nebude zajímat."

„A co když se vrátí?"

„Nevrátí." Řekl to pevně a rozhodně, tak, aby jen ona věděla, co přesně tím myslí.

A ona věděla.

Jestli to zkusí, zabiju ho.

To jí tím chtěl říct. Otřásla se.

„Proč jsi to udělal, Cormorane?" Dívala se na něj tak zdrceně, až měl chuť ji obejmout. Nebo z ní to břímě prostě jen sejmout. Neměla se do ničeho takového nikdy zaplést. „Šel jsi proti všem svým zásadám. Kdyby se to někdo někdy dověděl, měl bys po kariéře. A kdo ví, možná to na tebe jednou někdo vytáhne. Proč jsi tak riskoval?"

Myslí mu probleskla jasná odpověď, ale nesměl ji zformulovat do slov.

„Protože Al je můj bratr," řekl místo toho, „a miluje tě. Udělal jsem to pro rodinu. Možná nejsem zrovna opěvovaný člen Rokebyho klanu, ale vy dva jste moje rodina. Vždycky vám pomůžu."

Znovu se jí do očí tlačily slzy a Strike přemýšlel, jestli nemá ještě o krok ustoupit, jinak by asi udělal dva kroky dopředu a ty slzy jí setřel z tváře. To měl ale udělat někdo jiný.

„Víš," začala, ale hlas jí selhal. Zkusila to znovu. „Víš, že by všechno...mohlo by to být jinak?"

„Miluješ Ala, Miro. A tak to má být."

Jenže tebe taky. Jiným, naprosto odlišným způsobem.

Otřela si dlaněmi slzy a potáhla. Strike viděl, jak se v ní všechno bije, jak se snaží všechny pocity a myšlenky roztřídit, aby mohla začít nanovo. Znovu a lépe. Jinak a pořádně. K jeho překvapení nakonec přistoupila až k němu a objala ho. Možná to bylo naposledy, a tak nechal svoje ruce, aby si ji přitiskly ještě blíž.

„Děkuju, Cormorane," zašeptala mu do ucha. „Za všechno a ještě za mnohem víc."