Louboutinova galerie stála ve frekventované části Mayfair, kde se na jednom místě koncentrovalo příliš mnoho luxusních obchodů, jejichž cena za jeden jediný kousek by spotřebovala hned několik Strikových platů. Takové prostředí pro něj bylo známé, ale tak jako tehdy, ani teď do něj nepatřil.

Luxusní adresa si bohužel žádala kravatu.

Strike ji předvázanou vytáhl z kapsy a utáhl si ji kolem krku, až když byl pár kroků od prosklené výlohy. Mobil schoval do kapsy, ale byl rozhodnutý být neustále na příjmu, kdyby Robin něco potřebovala. Před chvílí mu poslala zprávu. Věděl, že si vede víc než dobře.

Při průchodu kolem výlohy Strike rychle přelétl očima prostor galerie. Miru nikde nezahlédl. Napravo od vchodu si nějaká vysoká blondýna v kostýmku povídala s obrýleným mužem ve středních letech. Většinu zadní části místnosti pak zabíral vysoký bílý pult, za nímž stál s hlavou sklopenou snědý muž. Strike přitáhl těžké dveře k sobě a vstoupil. Zamířil rovnou k muži, vědom si toho, že blondýna v rohu po něm vrhla nechápavý pohled. Jeho příchod ale nijak nekomentovala.

„Dobrý den," pozdravil Strike, když došel k pultu, „jmenuju se Cormoran Strike. Mám tu schůzku s Mirandou Murphyovou."

Muž k němu vzhlédl, jeho žlutá vesta ostře kontrastovala s jeho snědou tváří. Černé kudrliny mu padaly do očí, v nichž se okamžitě mihlo poznání. Široká ústa se roztáhla do ještě většího úsměvu.

„Cormoran Strike," zopakoval po něm Jason, „tak to jste vy. Chviličku strpení, Mira je vzadu, hned vás ohlásím. Někdy se dokáže pořádně naštvat, když ji někdo ruší v práci. Ale z vás bude nadšená!"

Jason odcupital do rohu, kde se skrz obloukovitý průchod vcházelo do další části galerie. Strike za ním hleděl s neskrývaným údivem. Ta náhlá familiárnost byla přímým útokem na jeho snahu o nějaké řádné vystupování.

Během dvou minut byl Jason zpátky.

„Mira je vzadu," ukázal k průchodu. „Projdete dvě místnosti a pak kolem zákazu vstupu do třetí. Ničeho se nebojte, je to jen kvůli návštěvníkům, aby nám nelezli do prostor vyhrazených pro novou výstavu. Čeká tam na vás."

„Díky," utrousil Strike, stále ještě zaražený, a vydal se vytyčeným směrem.

„A jen abyste věděl," sykl za ním Jason jen chvíli předtím, než mohl Strike zmizet, „máte v sobě ten rokebyovský šmrnc, tak jako váš táta a Al. To jen tak, jako kompliment." Spiklenecky na něj mrkl a vrátil se ke své práci.

Strike měl chuť mu říct, že sám se za Rokebyho nepovažuje a na podobu s otcem kašle, ale usoudil, že bude lepší nechat si to pro sebe. Ještě by se s ním ten maník chtěl přít. Raději bez odpovědi zaplul do další části galerie.

Prostorné místnosti v pastelových barvách působily příjemně, přestože umění a design byly obory Strikovi na míle vzdálené. Rozhlížel se kolem sebe, očima bloumal mezi obrazy v těžkých rámech a informačními tabulemi a letáčky.

Dříve než vešel do třetí místnosti, spatřil Miru, jak s deskami v rukou stojí před jedním z obrazů. Něco si zběsile zapisovala a Strika, k němuž byla natočená bokem, si ani nevšimla. Ten si ji chvíli prohlížel. V přiléhavých černých šatech po kolena vypadala...krásně. Ta myšlenka se mu v hlavě zformulovala dřív, než tomu dokázal zabránit. Vlasy měla vyčesané a na temeni je držela ozdobná spona. Při pohledu na její odhalenou šíji se Strike zachvěl.

Carelli. Obraz. Případ.

Proto tu byl. To byla jeho priorita.

Je to Alova přítelkyně.

Tenhle argument zafungoval dokonale. Strike se konečně odlepil z místa, prošel kolem cedule se zákazem vstupu a červeného lana mezi dvěma sloupky a zamířil k ní. Když se přiblížil, zaslechl jemné cinkání. Stříbrný náramek na jejím levém zápěstí vydával při pohybech desek tlumený zvuk.

„Je to tu pěkné," poznamenal, když došel až k ní.

„Cormorane!" Mira zahákla propisku za úchyt desek a vzhlédla k němu. Usmívala se a při jeho poznámce zabloumala očima kolem. „Děkuju. A děkuju i za to, že jsi sem mohl přijít. Dává mi to tady zabrat," mávla rukou kolem, „těžko se mi odtud odchází, když je tu ještě tolik práce."

„Jasně." Strike následoval pohyb její ruky, ale příliš nechápal, co tím všechno myslí. Na stěnách byla spousta místa, kolem stály rozestavěné stojany s nějakými náčrty, ale nezdálo se mu, že by tady bylo třeba dělat nějaké velké úpravy.

„Amazing devil, jo?" Ukázal na obraz, u něhož stála, když nakrčila obočí. „Viděl jsem tu upoutávku na výstavu."

„Ach, jistě," Mira nad svým zmatením zakoulela očima. „Ano, bude to hlavní dílo výstavy a možná to zkusím nějak zakomponovat do názvu, ještě jsem se nerozhodla. Chtěla bych něco, co lidi zaujme, takový kontrast by mohl přitahovat. Ony výstavy nejsou zrovna jednoduchou záležitostí, pokud je chceš dělat poctivě. Umění jako takové spoustě lidí nic neříká, ale když tady přijdou, celý ten koncept by je měl chytit a nepustit. Aby sami chtěli vědět víc. A musíš jim ty informace taky nějak zprostředkovat. S Jasonem se snažíme o něco interaktivního. Když někdo projde kolem, neřekne si, že by se mohl jen tak podívat na obrazy. Musí ho na první pohled něco zaujmout a přitáhnout. Chci, aby to nebyla jen výstava, ale i zážitek."

Zcela se ponořila do svého líčení a Strike, přestože většině toho, co říkala, příliš nerozuměl, neměl to srdce ji zastavit. Celá zářila a vyplňovala okolí směsicí klidu a vzrušení.

„Promiň, nechala jsem se unést." Sklopila pohled a rozpačitě přešlápla. Do tváří se jí nahrnula červeň.

„To nic," odbyl to Strike, „znělo to zajímavě, i když mi to nic moc neříká. Hodně tě to baví, že?"

Mira vzhlédla a zabodla se mu přímo do očí. Strike polkl.

„Je to můj život," pokrčila rameny.

„Tohle?" Strike ukázal na obraz, na který upozornil prve. Zobrazoval vlka na lesní mýtině, jehož srst se pod měsíčním svitem jen leskla.

„Vlastně ano," přitakala a obrátila se k obrazu, když se Strike postavil vedle ní. „Tahle výstava je především o kultu vlka. A to jsou takoví lesní ďáblové, ale neznám krásnější a zároveň děsivější zvíře. V keltské kultuře byli vlci považování za průvodce. A v naší rodině má vlk dlouholetou tradici, takže tím chci vzdát hold nejen své domovině, ale taky rodině."

S něčím Strike souhlasil. Mnohem víc se mu ale líbilo, jak zaníceně mluvila. S očima přišpendlenýma k obrazu ho skoro nevnímala, ztrácela se ve vlastních slovech.

„Tvoje rodina běhá za úplňku po lese a vyje na měsíc?"

Škádlil ji. Utahoval si z ní. Proč to sakra dělá?

Rozesmála se, takže to úplně nepohnojil. Ale musí si dávat pozor. Riskuje.

„To ne, ale v naší rodině se traduje jedna taková pověst," vysvětlovala mu. „Moje babička ji pro mě sepsala. Mám ten příběh moc ráda. Je to sice pohádka, ale...člověk někdy může snít, ne?"

„O čem je?"

Jeho zájem Miru potěšil. Tohle řekla jen velmi málo lidem, ale...proč by mezi ně neměl patřit i on? Věřila mu. Možná to bylo pošetilé, ale cítila, že mu věřit může.

„No, vypráví o tom, že moje praprateta byla bylinkářka. Chodívala na jedno takové místo sbírat za úsvitu byliny. A jednou si jí tam všiml vlk. Něčím ho zaujala. Vracel se tam každé ráno, ale ona tam nebyla. Sbírala byliny jen v určité dny. Když tuhle pravidelnost rozeznal, čekal tam na ni a schovaný ji pozoroval. On to nebyl obyčejný vlk. Byl to Faolan, patron poutníků. V podobě vlka žil v lesích a dobrým lidem pomáhal najít správnou cestu. Moje příbuzná, Ceana, si toho vlka nakonec všimla, ale nevyděsila se. Věděla, co vlci pro přírodu znamenají. Nechala ho být a věnovala se svému, i když jí bylo divné, že se tam objevuje při každé její návštěvě. Faolan na sebe nakonec vzal svou lidskou podobu. Abych tě neunudila k smrti – Faolan a Ceana se do sebe zamilovali a zůstali spolu. Jejich dcera Sidheag pak spojovala všechno dobré z obou světů. Byla to vlčice, dcera Faolana, nejvyššího vlka, a Ceany, dobré a laskavé ženy. Proto je vlk v naší rodině tak silně zakořeněný. Všechny dívky jsou prý Faolanovy dcery. Vlčí dcery."

„To zní trochu ujetě, ale...je to docela hezké," promluvil Strike po chvíli ticha.

„Něco podobného říkal Alex taky," přitakala Mira. „Je to pohádka, jasně že jo, ale já mám ten příběh moc ráda. Než babička umřela, vyprávěla mi ho pokaždé, když jsem u ní trávila prázdniny. Bydlela na úplné samotě. Občas jsem v noci slýchávala vlčí vytí. Představovala jsem si, že to ke mně mluví Faolan. Že mě zdraví. A dává pozor na svou dceru."

Mluvila s takovým klidem, že jí to Strike nemohl vymlouvat. Ani nechtěl. Viděl na ní, že příběh, jakkoliv smyšlený, pro ni má velký význam. Byl její součástí. Kus domova, část jí samé, část její rodiny. O nic z toho ji nehodlal připravit. Vlastně bylo docela hezké takhle se na chvíli ztratit v jednom příběhu, zhasnout svět kolem a nechat se vést jejím hlasem.

„Je krásné něco takového mít," řekl nakonec. On nic takového neměl. I když... „Dostal jsem jméno podle cornwallského obra."

„Vážně?" Mira se k němu obrátila čelem, na rtech lehký úsměv a v očích jiskřičky. Věděl, že ji to potěší. Zřejmě podobné příběhy zbožňovala.

„Jo," přikývl. „Strejda Ted žije v Cornwallu. To je bratr mé matky. Cormoran byl obr, který terorizoval tamější vesnice a nakonec ho zabil Jack, zabiják obrů."

„To nene!" Mira vyprskla smíchy, ale nebylo to urážlivé. „To se mi moc líbí. Až na ten konec. Já mám asi trochu optimističtější legendu."

„To máš." Strike ji sledoval, jak se široce usmívá, přemýšlí nad jeho jménem a příběhem, který schovává. Líbilo se mu to.

„Cormoran, cornwallský obr," Mira si s těmi slovy pohrávala, převalovala je na jazyku. „Pěkné."

Strike nevěděl, co na to říct. Jen málo lidí by jeho jméno označilo slovem pěkné. Leckdy s ním měl problém i on sám. Ale pořád to bylo jeho jméno, dala mu ho jeho matka, kterou miloval, a to mu ji připomínalo. Nedělal si těžkou hlavu z toho, jak působilo na ostatní. Když však zmínila, že je to pěkné, zahřálo ho u srdce. Bylo příjemné to slyšet.

Ukázal na obraz s vlkem. „Mohli bychom tu viset taky. Tenhle...úžasný ďábel nebo co, to je podobné. Mají všechny obrazy takové vznešené názvy? Vzývání Jitřenky zní taky celkem velkolepě."

„Panebože!" Mira si přikryla dlaní ústa. „Bože, já se omlouvám. Přišel jsi kvůli Carellimu a já tě tady bavím takovými báchorkami. Měl jsi mě zastavit. Někdy nevím, kdy přestat."

„To nic," docela ho bavilo její rozčarování, „mně se to líbilo."

Mira si špičkou prstu odhodila z tváře uvolněný pramen vlasů.

„Dobře, budu dělat, že ti věřím. Díky."

Zalistovala ve svých deskách a odepla z nich jeden list. Podala ho Strikovi. Byla to zvětšená fotografie obrazu, kterou jí dal.

„Tak teď pracovně." Mira přistoupila až k němu. Cítil, jak se přitiskla k jeho paži, aby na fotku taky viděla. I přes svůj kabát toho vnímal až moc. Jí to ale zjevně v ničem nevadilo.

„Když jsem ten obraz viděla poprvé, vypadal opravdu věrohodně." Zamávala upraveným nehtem nad fotkou. „Musela jsem ho zvětšit, přiblížit, Jason na něm musel chvíli pracovat, ale nakonec nám to vyšlo pěkně."

Jason byl nejspíš ten snědý podivín, který ho u Miry ohlásil.

„Takže?"

Mira k němu vzhlédla. Sama byla vysoká, ale Strike vždycky všechny značně převyšoval. I v černých lodičkách byla nižší. Ale když zvedla hlavu, aby mu viděla do očí, ocitly se její rty jen kousek od jeho brady.

A sakra.

Strike se snažil normálně dýchat.

Je to Alova přítelkyně.

To pomáhalo.

„Není to Carelli," prohlásila Mira po chvíli ticha.

Rána, která Strikovi rezonovala v uších, patřila tomu pomyslnému kameni, který z něj po vyslechnutí jejího verdiktu konečně spadl.

„No do háje."

Mira rychle zamrkala dlouhými řasami, dýchl jí rovnou do tváře. Uvědomil si, že než zabočil do ulice, kde galerie stála, vykouřil cigaretu. Musela to cítit. Sakra.

Sklopila pohled zpátky k fotce v jeho ruce. Zase nad ní začala máchat prstem.

„Pokud člověk nezná Carelliho práci a neví, na co se zaměřit, není problém vydávat tohle dílo za originál. Ten váš klient prý má nějaký posudek, ale já docela pochybuju, že bude od pořádného znalce. Je to stejně jedno. Jde o padělek."

„A jak jsi to teda poznala?" zeptal se chraplavě. Chtěl ji odstrčit, byla moc blízko, ale to by nebylo slušné.

Mira znovu zalistovala ve svých deskách a odepla další fotku. Byl to detail jediné postavy, kterou obraz zachycoval. Nejspíš šlo o ženu, ale Strike věděl, že na obrazech to není nikdy zcela jasné. Postava klečela na jednom z navršených balvanů, kolem pasu uvázaný nějaký kus látky, ruce vztahující k vycházejícímu slunci.

„Carelli si své obrazy pojišťoval proti plagiátorství. Vidíš?" Zabodla prst do zvětšeniny jedné ruky. „Jedna, dva, tři, čtyři, pět," vypočítávala prsty na ruce. „Pět prstů. To nesedí. Tohle byl Carelliho oblíbený způsob. Člověk má na jedné ruce pět prstů, to ví každý, takže když vidíš namalovanou ruku, mozek to přechází, prostě čeká, že je tam pět prstů. Pokud se na to přímo nezaměříš, ničeho si nevšimneš. Aby se jeho obrazy nekopírovaly, dělal svým postavám všude prsty navíc. Podívej."

Vyhákla z desek další fotku a podala mu ji. Byla na ní skupina lidí klečící před nějakým trůnem. Mira znovu začala zabodávat prst do obrázku.

„Jedna, dva, tři, čtyři, pět...a tady, šest. To stejné tady," vytáhla další fotku s jiným výjevem, kde byl taky nějaký muž, „jedna, dva, tři, čtyři, pět a šest."

Strike si přiblížil fotky blíže k očím. Kvůli tahům štětce to bylo pro jeho necvičené oko mnohem těžší, ale nakonec mu překvapením spadla brada. Na různých končetinách na skutečných Carelliho obrazech bylo vždycky šest prstů. Ale Vzývání Jitřenky bylo jiné. Postava na tomto obraze měla na každé ruce i noze standardních pět prstů.

„A je to průkazné?" podíval se na ni, ještě úplně nepřesvědčen.

Mira odstoupila, za což byl Strike vděčný. Ale na paži pořád cítil teplo z jejího přitisknutého těla.

„Říkala jsem ti, že Carelli patří ke klenotům Irska." S našpulenými rty si založila ruce na hrudi. Strike si chtě nechtě všiml, že se jí tak vzedmul výstřih. „A Irsko je můj domov. Nejsem sice odborník zrovna na Carelliho, ale vím o něm dost. Jak tvořil, co tvořil, jaké náměty zobrazoval a jak vydrbával s kopírkami. Váš klient hledá bezcenný falzifikát. No, ne zrovna úplně bezcenný, za pár tisíc by se dal prodat, ale rozhodně nemá takovou hodnotu jako jiná Carelliho díla. S klidným svědomím může manželce ten obraz nechat. Při dělení majetku jí dá jen pár tisíc liber. Soud si jistě vyžádá nestranný posudek vlastního člověka. Případ vyřešen."

Strike zvedl ruce dlaněmi vzhůru před sebe. „Nehádám se. Jen se ptám."

„Není to pravý Carelli," zopakovala Mira, tentokrát už mnohem mírněji, jen jako potvrzení pro něj.

„Tak to je super." Strike kýval hlavou, v takový výsledek doufal. Vrátil Miře všechny fotky. „Dám vědět Hayworthovi. Řekl bych, že i on bude rád."

Všechny papíry byly znovu uvězněny v tvrdých deskách.

„Miro!" Do místnosti vklusal Jason. „Nerad ruším vaše detektivní šetření, které už je stejně u konce, protože to není pravý obraz, ale...zlato, volá Kieran. Chce s tebou mluvit. Tak šup šup."

Jak rychle se objevil, tak zase zmizel.

„Omluv jeho excentrické chování." Mira se zvolna vydala ke dveřím, čímž dostal Strike pokyn k odchodu. „Umí se chovat velice profesionálně, ale pokud člověka zná a není to zrovna náš klient, popustí uzdu své...osobnosti. Kdybys nebyl Alexův bratr a Rokebyho syn, neviděl bys tohle." Máchnutím ruky naznačila Jasonovo chování.

„To nic," Strike na to neměl co víc říct.

Když se vrátili do přední části galerie, blondýna i brýlatý muž už byli pryč.

„Díky za pomoc." Strike natáhl k Miře ruku. „Vážně nám to bodlo."

Byla to hloupost, ale nemohl popírat zdvořilosti. Takže když znovu ucítil její dotek ve své dlani, mohl se proti tomu obrnit.

„Nemáš zač."

„Pozdravuj ode mě Ala. Měj se," rozloučil se a vydal se ke dveřím.

„Pa," zamumlala Mira už jen jeho zádům.

Než se za Strikem zavřely dveře, ještě zaslechl Jasonovu poznámku.

„Mám Ala rád, ale sakra, tohle je teda kus chlapa!"