Seděla sama u malého stolu, místo naproti ní bylo prázdné. Strika z toho pohledu skoro bolelo u srdce. Nakláněla se nad sklenkou, střídavě si mnula tváře a stírala kapky slz z očí. Měla na sobě pořád to stejné oblečení, jako když utekla z bytu. Strike už viděl spoustu zlomených lidí. Ale tohle bylo horší, protože se ho to osobně dotýkalo. Chtěl jí ulevit. Jenže nevěděl, jak by to měl udělat. Bude ho chtít vůbec vidět?

Ta myšlenka ho na moment zarazila, ale nakonec se přeci jen rozešel směrem k jejímu stolu. Všimla si ho záhy. Zakoulela přitom očima a ušklíbla se.

„O společnost dalšího Rokebyho vážně nemám zájem," okamžitě ho odbyla. On si ale stejně sedl na volnou židli naproti ní.

„Já se za Rokebyho nikdy nepovažoval," odpověděl jí, nijak dotčený. Vlastně se dokonce usmál.

Mira sevřela v ruce sklenku a než ji dopravila k ústům, jedním prstem ukázala na Strika.

„To je taky jediný důvod, proč tě z té židle hned nevykopu."

Poznal, že už toho do sebe musela dostat docela dost. Přesto do sebe naráz překlopila zbytek zlatavé tekutiny.

„Skotská? Není to trochu tvrdé?"

Praštila skleničkou o stůl a mávla na obsluhu za pultem.

„Víno nepiju," odsekla. „A po dvou panácích už je mi jedno, jak co chutná. Vodku," řekla muži, který se objevil u jejich stolu.

Muž už jistě musel vidět spoustu násosků, ale Miru by k nim podle vzhledu mohl přiřadit jen stěží. Nezdálo se mu, že by takový nápor vydržela. Vrhl po Strikovi tázavý pohled.

„Objednávám já," zavrčela Mira rozladěně, „a taky zaplatím, to se nebojte." Zamženým zrakem se pokusila zaostřit na svého společníka. „Dáš si taky něco?"

„Pivo," objednal si a pohledem dal obsluze najevo, že tohle zvládne. Muž mlčky přikývl a vytratil se.

„Nebudeš se mnou držet basu?" Mira se opřela v židli a koutky úst jí trochu zacukaly. Všimla si, že si zase prohlíží její ránu na čele. Ukázala na ni. „Tohle je teď můj nejmenší problém. Přišel jsi mě přesvědčovat, abych se vrátila? Popravdě, doufala jsem, že budu moct s Robin pomlouvat svého prolhaného a zbabělého přítele, ale když mě napráskala, asi to budu muset přehodnotit."

Robin ji odhadla dobře. Strike si jen nebyl jistý, jestli je on v tuto chvíli tím vhodným společníkem. S odpovědí počkal, dokud před ně obsluha nepostavila objednané pití. Jakmile muž zmizel, mohli pokračovat.

„Nepřišel jsem tě přemlouvat," odpověděl a napil se. Pivo bylo příjemně vychlazené a orosená sklenka ho studila v ruce. „Ale mám jednu nabídku."

Mira chvíli převalovala část vodky v puse, než ji polkla. V krku jí zahořelo, ale už to nedokázala příliš vnímat. S přimhouřenýma očima Strika sledovala, ale nechtělo se jí namáhat hlavu.

„Já se do toho bytu nevrátím," odmítla.

„Nechci po tobě, aby ses hned vrátila zpátky, ale nelíbí se mi, že jsi někde úplně sama," mávnutím ruky obsáhl budovu hotelu, „takže mám návrh. Mám dobré přátele, Nicka a Ilsu. Souhlasili, že u nich můžeš zůstat, dokud se nerozhodneš, co dál. A já bych to uvítal, protože bys nebyla sama a přesně bych věděl, kde jsi."

„Já ale chci být sama."

„Jenže bys neměla."

Uraženě si odfrkla. „Mám po krk toho, jak mi všichni říkají, co bych neměla. Neměla by ses přepínat, jsi po nehodě. Neměla bys být sama v hotelu. Neměla bys to tak hrotit. A víš co? Seru ti na to, že bych něco neměla." Musela si znovu otřít oči, jak se jí do nich tlačily slzy.

Strike její rozhořčení chápal. Jenže tohle byla mimořádná situace. Někdo na ni zaútočil a on ještě nevěděl, jestli by se to mohlo stát znovu. Musel s tím ale počítat.

„Podívej," začal, ale přerušila ho. Kopla do sebe zbytek vodky a naklonila se k němu.

„Hele, jestli mi chceš promlouvat do duše, tak se můžeš hned teď spakovat. Jestli se se mnou chceš napít, tak společnost uvítám."

Mohl jí na to říct spoustu věcí, které by začínaly tím pověstným ale. Jenže když se na něj dívala se směsicí vzteku a naděje, tušil, že kdyby s tím začal, možná by po něm tu skleničku přeci jen dokázala hodit. Toho se chtěl ušetřit. A navíc se jí v očích za tou mlhovinou opilosti blýskala skutečná naděje. Nepotřebovala kázání. Potřebovala přítele.

Nadzvedl svou sklenici. „Tak na všechny zpackaný vztahy." Pořádně si přihnul. Odměnou mu byl její široký úsměv.

Jelikož byl muž, který je obsluhoval, už patrně vycvičený, přistála před Mirou další sklenka vodky. Po Strikově vzoru ji nadzdvihla. „Na to si připiju." Tentokrát se ale krotila a jen trochu ucucla. „Takže, pane detektive," culila se na něj jako malá holka, „povězte mi, jak se stalo, že jste se tady ocitl namísto mé kamarádky?"

„Náhoda?" pokrčil nevinně rameny.

„Ty na náhody nevěříš," kontrovala.

Gestem jí dal najevo, že uhodila hřebík na hlavičku.

Mira si podepřela rukou bradu. „Stejně tě ráda vidím. Víš, že jsem se po našem rozhovoru v galerii dívala na pověsti o cornwallských obrech? Není to zrovna pozitivní čtení. Byl tam snad jen jeden hodný obr."

Strike se zasmál. Vědomí, že na to nezapomněla a ještě se zajímala, ho zvláštně hřálo.

„Kdo řekl, že obři mají být hodní?"

Začala kývat hlavou, spodní ret trochu vystrčený. „Na tom něco bude. Ale Cornwall je moc krásné místo. Teda až na to, že ho kdysi obývali obři, co zničili každou vesnici."

„Tvoji irští vlci nikdy nikoho nezabili?"

Dotčeně si odfrkla, ale než promluvila, znovu si přihnula. „Vlci v našem kraji," zapíchla si prost do hrudi, což Strika nenechávalo klidným vzhledem k tomu, že lem jejího výstřihu byl povážlivě nízko, „byli vždycky považováni za příklad pro všechny lidi. Můžeme se od nich učit."

„Čemu třeba?" zeptal se a přinutil se podívat se jí do očí. Litoval toho, že je teď kalí mlha opilosti.

„No všemu," vykřikla trochu moc hlasitě. „Pardon," zašeptala, když se po ní ohlédl host u baru. „Všemu," zopakovala Strikovi už o něco tišeji. „Vlci člověka učili, jak správně lovit, jak žít ve smečce. Učili ho hierarchii. Vlastně i dneska bychom si z nich mohli brát příklad. Věděl jsi, že staří vlci mají ve smečce výsostné postavení? Ostatní vlci jim projevují úctu a respekt. Každý vlk ve smečce v ní má svou jasně danou roli. Dokonce i omega je svým způsobem potřebná."

„Nespletla sis náhodou obor?" rýpl si do ní. „Hodila by ses spíš na nějakého vědátora."

„Vlci jsou součástí mojí rodiny už dlouho," pokrčila rameny a dopila. „Vím o nich, co se dá. Ale vždycky jsem měla nejblíž k umění."

Strike přemítal, jestli někdy i sama malovala. Představoval si, jak by její výtvory mohly vypadat. Živé a hravé, ale měly by v sobě určitou hloubku. Jako ona. Viděl ji, jak maluje v nějakém malém ateliéru, pocákaná barvami, v těch úchvatných kočičích očích se zrcadlí plné soustředění, ale zároveň radost z toho, co dělá. Byla to krásná představa. Až moc krásná na to, aby nad ní mohl takhle uvažovat.

Když se mu podařilo vytěsnit tyhle myšlenky z hlavy, uvědomil si, že oba mlčí. Mira koukala do středu stolu a ten chvilkový zápal, když mluvila, byl pryč. Nejspíš se v myšlenkách vrátila zase k tomu, co ji právě trápilo ze všeho nejvíc.

„Nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu do takového světa, víš?" zamumlala.

Než se zeptal, odkašlal si. Bál se toho, co přijde. „Jakého?"

Vzhlédla k němu, víčka trochu přivřená, jak už ji začínal zmáhat alkohol.

„Do světa slavných. Představovala jsem si, že budu žít s nějakým umělcem, který ale bude hrozně nedoceněný. Budeme se tomu smát a vykašleme se na to, co by o něm svět říkal. Ale já si místo toho vybrala syna rock'n'rollové hvězdy. Playboye. Jsem pitomá."

„Nejsi," Strike to okamžitě rezolutně popřel. „Tehdy jsi prostě poslechla srdce. Proto ale nejsi pitomá."

Trochu se pousmála, ale nepřesvědčilo ji to. Vzhlédla k němu. „A tys sám sobě nespílal, když jsi byl se Charlotte?" zeptala se.

Ta otázka ho překvapila, zvlášť od ní. Vůbec nečekal, že by na něj mohla vytáhnout jeho bývalou přítelkyni. Zavrtěl se v židli. Bylo mu nepříjemné nad tím jen uvažovat.

„To bylo něco jiného," odpověděl vyhýbavě.

Mira přikývla, jako kdyby i z toho mála pochopila, že se o tom nechce bavit. „Řekl jsi mu, kde jsem?" zašeptala.

Měl to udělat. Měl mu to říct. Když odcházel, Al se mohl zbláznit. Tušil, že jakmile za ním zapadly dveře, začal se všemožně snažit Miru kontaktovat a přijít na to, kam vlastně šla. Než Strike odešel, Al si na něm zkoušel vymoci slib, že hned jak zjistí, kde Mira je, řekne mu to. Jenže on to neudělal. Mira měla právo na to, aby si od něj nějakou chvíli držela odstup a všechno si v hlavě urovnala. Nemohl nic slíbit oběma. Jednou Alovi řekne, kde Mira je. Protože jednou to udělat musí.

„Ne, neřekl," odpověděl. „Ale jednou se to bude muset dozvědět. Nemůžeš se mu vyhýbat donekonečna. Miluješ ho, ne?"

Zírala na něj a v uších jí rezonovala jeho otázka.

Miluješ ho?

Miluju ho?

Nenávidím ho?

Někdy je to ve vztahu jedno a to samé.

„Odi et amo," řekla.

Strika to překvapilo. Prakticky ohromilo.

„To je..."

„Catullus," dořekla to za něj a nesměle se usmála. „Promiň. Robin říkala, že občas cituješ latinsky Catulla. A tohle se tak nějak hodilo."

„Nenávidím a miluji," zopakoval po ní.

„Jo. Asi tak nějak to teď mám. Víš, já Catulla znám. A když mi o tom Robin řekla, nedalo mi to...trochu jsem nad tím přemýšlela. Proč tě to k němu tak táhne."

Do těchto vod se Strike pouštět nechtěl. Ale nejspíš musel něco obětovat jako protiváhu k jejímu utrpení.

„Charlotte byla tvoje Clodia, že?"

Clodie, kterou Catullus označoval jako Lesbii, byla jeho velká láska, a podobně jako Charlotte, i ona se vyznačovala svým nezávazným způsobem života. A to, co vyjadřoval Catullus ve svých verších, spatřovala i ve Strikově vztahu se Charlotte. Bezbřehá láska a pocity štěstí, které nakonec podlehnou deziluzi, již vyvolávají Lesbiiny stupňující se útoky, roztržky, výčitky. Ti dva se nakonec definitivně rozešli. Ale něco takového se nedá jen tak zapomenout.

„Nenávidím a miluji. Proč? – tak možná se tážeš. Nevím, leč že je to tak, cítím a mučím se tím," zarecitovala. „Nedivím se ti, že na ni nemůžeš zapomenout. A ona na tebe. Defficile est longum subito deponere amorem. Těžké je naráz skoncovat s láskou, jež trvala dlouho. Mých několik měsíců s Alem se asi nemůže rovnat tomu, co máte s Charlotte za sebou, ale...tak nějak se teď cítím. A nechci to. Nechci se takhle cítit."

Strike se snažil přehlušit všechno, co říkala o něm a Charlotte. Bolelo ho, že měla pravdu. A cítil se jako ona. Nechtěl, aby měla pravdu. Nechtěl tohle cítit. Naštěstí se jeho mozek ještě dokázal zaměřit na ty maličké detaily, které ho mohly zachránit.

„Al?" zopakoval po ní. „Odkdy je to Al?"

„Já nevím," pokrčila rameny. „Po tom, co se stalo odpoledne...bože, já prostě nevím. Nějaká část nás asi prostě umřela. Už se na něj nemůžu dívat jako předtím."

„To se dá celkem pochopit." Nedivil se jí, ani jejímu postoji. Po takovém doznání už nikdo z nich nebude stejný. To ale neznamenalo, že by je to mělo rozdělit.

Miře znovu vhrkly do očí slzy. „Já na to nechci myslet."

„Tak budeme pokračovat jinak," rozhodl Strike, mávl na obsluhu, aby jim donesla další pití, rozhodnut pokusit se vytěsnit jí z hlavy všechno špatné.

Nakonec se to podařilo. Mluvili o jeho starších případech, dokonce jí řekl o tom, co se stalo v Afghánistánu. Vypil víc piv, než původně plánoval, a to mu rozvázalo jazyk. A mluvit s Mirou, která už sice byla opilá, ale její mysl pořád dokázala jakýmsi zázrakem trochu fungovat, bylo krásné. Společně odsunuli to špatné a mluvili o všem možném. O jejím domově, o jeho zážitcích z Cornwallu. O Ilse a Nickovi. Kategoricky odmítla opustit hotel a na chvíli bydlet u nich. Prý bydleli daleko od její práce. Chápal to, ale pořád v tom viděl jen výmluvu. Ale už se ji nesnažil přesvědčit. Nekázal. Udělal to, co řekla Robin.

Když ji doprovázel do pokoje, stěží se už držela na nohou. Tohle si ráno pořádně vypije.

„Víš, že jsem vždycky chtěla psa?" na konci věty škytla. „Bernardýna! Velkého plyšáka, který by se mnou sdílel všechny moje radosti a strasti."

Zakopla a on ji podepřel.

„To je nákladný mazlíček," odvětil. Začínal se mu trochu plést jazyk. Z toho se ale vyspí.

Dorazili k jejímu pokoji. V ruce svírala klíče a chrastila jimi.

„To jo." Opřela se o rám dveří a chvíli civěla do ústí chodby. „Ani nevím, proč jsem to nikdy neudělala. Možná to udělám. Brzo!"

Strike balancoval na hranici mezi nápadem vyspat se dole v hale v jednom z těch parádních křesílek, nebo to zkusit metrem do Denmark Street. Každá možnost měla svoje pro i proti.

„Tak jo," řekl, protože nevěděl, co jiného by na to mohl odpovědět.

Stáli kousek od sebe a Strike si až příliš pozdě uvědomil, že se pohledem přesunula k němu. Pomalu mrkala. Po takovém množství alkoholu už byla celá zpomalená.

„Proč nemůžou být všichni Rokebyové jako ty?" zamumlala.

Strike ze sebe nejdřív vydal něco, co bylo nejspíš podivnou směsicí škytnutí a říhnutí. Pak k ní zvedl prst, aby jí znovu připomněl: „Já ale nejsem Rokeby."

Pohnula se. Velmi pomalu udělala dva kroky k němu. Dva kroky, během nichž měl čas ustoupit pro změnu o dva zpátky. Dva kroky, během nichž jedna jeho část věděla, k čemu se schyluje. Ale ta část, která tomu mohla zabránit, spala pod alkoholovým oparem. A čertík v jeho hlavě ji nechtěl budit.

Nedokázala odhadnout vzdálenost a vrazila do něj. Přesto se ale vytáhla až k jeho tváři a než Strike stihl zmobilizovat poslední zbytky rozumu, přisála se na jeho rty. A okamžitě si vynutila, aby ji pustil dál. Jenže balancovala na špičkách a v takovém stavu to nevydržela dlouho. Klopýtla a vrátila se zpátky na zem.

Vteřinu na sebe zírali.

A pak to po ní Strike zopakoval. Ale mnohem rychleji.

Líbat ji bylo zvráceně krásné.

Líbat ho bylo...zvláštní.

Cítila chuť piva a cigaret. Myslí jí proběhla prchavá myšlenka. V tom polibku, v těch chutích, hledala Ala. Pořád hledala jeho. Strikovy vousy ji škrábaly na tváři. Jako Alovo strniště. Strikovo silné tělo se na ni tisklo, tak jako Alovo. Ale všechno bylo jiné. Podobalo se to polibkům od Ala, jenže Al tady nebyl. A ona ho v tom všem zoufale hledala.

Když se od sebe odtáhli, vpíjel se jí Strike do očí, ale ona koukala stranou někam do prázdna.

Pak prohlásila: „Asi bychom měli jít spát."

Víc si neřekli. Přesto ale ještě jednou pocítila touhu být blízko jinému člověku. Chtěla ho obejmout. Jenže jejich pohyby se vůbec neshodly, a tak ji znovu políbil.

„Dobrou," zašeptala a nečekaně rychle zmizela za dveřmi.

Strike pro jistotu vypnul veškeré své vnímání. Otočil se a zamířil chodbou pryč.

Výčitky, že tohle bylo špatné a nemístné, si oba nechali na ráno.