Otevřela jsem oči. První, na co mi padl pohled byla Victorova pomačkaná tvář, kterou měl způli zabořenou v nadýchaném polštáři. Za okny svítalo, ale slunce nebylo to, co mě probudilo. Někde zvonil telefon. Můj telefon. Nespokojeně jsem zamručela a převalila se na druhý bok. Se staženým obočím jsem začala hledat odkud ten zvuk jde. Potom jsem uviděla rozsvícený displej na zemi. Natáhla jsem se z postele a při tom z ní skoro spadla. Vzala jsem mobil do ruky jenom, abych zjistila, že mi volá Rook.

Zúžilo se mi hrdlo. Zhluboka jsem se nadechla, ale hovor přijala. Dřív nebo později bych ho stejně musela zkontaktovat kvůli věcem.

Vyhoupla jsem se zpátky na postel a posadila se na ni, zatímco jsem si mobil přiložila k uchu. Prohrábla jsem si mastné rozcuchané vlasy.

„Ano?" zeptala jsem se ochraptěle.

„Chci ti dát věci. Zítra odjíždím na loď a nebudu tu celej měsíc, takže by ses k nim nedostala. Kde jsi? Zavezu ti je," řekl monotónně. Až mě to trochu zneklidnilo.

Skoro bych zapomněla na jeho práci. Měsíc na moři, měsíc doma. Znamenalo to, že ho měsíc neuvidím. Nenarazím na něj v obchodě nebo na chodníku. Měsíc se ke mně nebude moct přiblížit. A v tenhle moment jsem neměla tušení, jestli jsem to tak vůbec chtěla.

„Skye?" zeptal se, když jsem dlouho neodpovídala.

„Pošlu ti adresu ve zprávě," zamumlala jsem rychle a hovor ukončila. Bála jsem se, že by mohl slyšet, jak silně se mi rozbušilo srdce. Potom jsem si uvědomila, že posílat mu Victorovu adresu možná nebyl zas tak dobrej nápad. Srát na to. Zmáčkla jsem odeslat.

„Kdo to byl?" zeptal se Victor ještě se zavřenými oči v polospánku.

„Rook. Poveze mi věci," řekla jsem potichu.

„Pozvi ho nahoru na kafe."

Zamračila jsem se na něj, ale potom jsem si všimla jeho pobaveného úsměvu. „Není to vtipný, Victore," sykla jsem, ale sama jsem se nedokázala ubránit úšklebku, protože ta představa byla v závěru celkem směšná. Dokud by Rookovi nedošlo, že je u Victora doma a nepodřízl mu hrdlo. „Bude měsíc pryč."

„A vadí ti to?" zeptal se opatrně.

Neměla jsem na to odpověď. Sama jsem nevěděla. Řekla bych, že mě zachránila nově příchozí zpráva, ale hned jak jsem si přečetla, co stálo v ní, mi srdce kleslo do žaludku. Jsem tady, pojď ven, svítilo mi na displeji. Tak rychle? Vyhrkla jsem v duchu. Dokázala jsem si to vysvětlit jedině tak, že už musel sedět v autě s mými sbalenými věcmi a čekat až to zvednu.

Rychle jsem vyskočila z postele a sáhla po teplácích, které jsem včera nechala ležet na zemi. Když jsme přišli domů, byla jsem příliš opilá na to, abych se starala o pořádek.

Po cestě ke dveřím jsem si smotala vlasy do drdolu, nazula si na sebe Victorovi pantofle, který mi byly moc velký a vypadla ze dveří. Sešla jsem schody a otevřela dveře. Stál na druhé straně silnice a díval se někam před sebe v nastartovaném autu.

Založila jsem si ruce na hrudi, aby mi v bílém Victorově tričku nešly vidět bradavky. Snažila jsem se tvářit naprosto vyrovnaně, ale uvnitř jsem šílela.

Pomalu jsem se rozešla k němu. Když jsem byla jen pár kroků od auta, podíval se mě a přeměřil si mě pohledem. Zacukal mu nos. Nic neřekl, jenom se natáhl na místo spolujezdce a vzal odtamtud můj batoh. Trochu jsem se zarazila v moment, když jsem si uvědomila, že se chystá z auta vystoupit. Nemohl mi to jenom podat oknem?

Polkla jsem a zastavila se před ním. Chtěla jsem si vzít věci a jít, jenže on nevypadal na to, že by mi je chtěl dát. Popruh držel pevně v ruce svěšené vedle těla a pozoroval mě.

„Nevydržíš to ani jednu noc, huh?"

Zamračila jsem se něj. „Co?"

„Když si nemůžeš zajezdit na mě, najdeš si jinýho."

Zatnula jsem čelist. Zasvrběla mě dlaň, jak moc jsem mu chtěla jednu vrazit. „Jsi pomatenej a posedlej. Vzpamatuj se, Rooku," zavrčela jsem a sáhla po svém batohu, ale on mi rukou uhnul. Podívala jsem se na něho očima plnýma zloby. „Zešílel jsi? Dej mi moje věci."

„Dám ti je, když se mnou teď pojedeš domů a podržíš mi."

Cítila jsem kyselou žluč v krku. Zvedl se mi z jeho slov žaludek a do očí se mi natlačily slzy. „Nejsem pro tebe žádná fena, Rooku," zavrčela jsem a hlas mi přeskočil. Chtělo se mi brečet, ale statečně jsem se to před ním snažila držet. „Nemáš to v hlavě v pořádku. Nikdo z vás. Jste magoři a já mám už dost toho, jak se do mě neustále strefujete a myslíte si, že mě můžete ponižovat, jak se vám za chce. Na chvíli jsem si myslela, že to byla jenom nějaká tvoje maska, ale asi bych ti měla poděkovat za to, že jsi mi ukázal, jak jsi ve skutečnosti prohnilej skrz naskrz a přede mnou sis jenom hrál na to, že bych možná—" Nedokázala jsem to říct. Cítila jsem, jak se mi jedna slza skutálela po tváři. Rychle jsem ji setřela a podívala se dolů. „Dej mi ty věci a táhni do prdele."

Nic neřekl. Chvíli se ani nehnul a potom mi batoh podal. Vyškubla jsem mu ho z ruky a otočila se na odchod. Ani jednou jsem se neohlídla.

Tu holku, o které jsem si myslela, že by ji mohl někdo milovat, jsem zabila.