Potřebovala jsem drink. Panáky. Sklenku vína nebo lahev piva. Roztřesenými prsty jsem vytočila Victorovo číslo a mobil si přiložila k uchu. Rozhlédla jsem se do stran a potom přešla ulici. V duchu jsem prosila, ať mi to zvedne. Po pár pípnutích se z druhé strany ozval šum hlasů a zvuků a do toho Victor. „Myslel jsem si, že jsi umřela."

Rty se mi roztáhly do slabého úsměvu. „Věř, že bych radši byla mrtvá," zavtipkovala jsem. Nebo ne? Možná by všechno bylo jednodušší.

„Jsi jako přízrak, Skye. Prostě se zjevíš a pak zase zmizíš. Nikdy nevím, kdy tě zase uvidím, ale zvláštním způsobem tu tvoji tajemnost mám rád, víš?" Jazyk se mu trochu pletl.

Skoro jsem se pobaveně zasmála. „Kde jsi? Přijdu za tebou."

„V hospodě na rohu u baráku. Ostatně tam, kde jako vždycky."

„Jsem tam za deset minut," ohlásila jsem a hovor ukončila. Nebyla jsem tam ani za deset, spíš jako za pět. Pohnula jsem si do kroku. Zatlačila jsem do těžkých dřevěných dveří. Do nosu mě ihned udeřilo hospodský aroma. Alkohol a cigaretový kouř. Bylo tu dusno, vydýcháno, chtělo by to trochu vyvětrat. Očima jsem oskenovala celou místnost. Victor seděl u baru na stoličce a zrovna něco vykládal nějakému chlapovi.

Rozešla jsem se jeho směrem. Stáhla jsem si kapuci z hlavy a zastavila se vedle něho.

Otočil se na mě a nejdřív na mě zmateně zamrkal, hned jak si ale uvědomil, že to jsem já, oči mu zajiskřily a vtáhl mě do pevného objetí.

„Myslel jsem si, že tě už nikdy neuvidím."

Převrátila jsem očima. „Přestaň to tak dramatizovat."

Chytil mě za ramena a odtáhl se ode mě. Celou si mě prohlédl. „Připadá mi, že jsi nějak pohubla. V momentě, kdy na tebe přestanu dávat pozor, tak to jde s tebou z kopce," mlaskl nespokojeně. „Pojď, musíš mi všechno popovídat. Dáš si cígo? Omlouvám se, někdy se k tomu tématu vrátíme." Otočil se na toho cizího muže, když se sesouval ze stoličky. Chytil mě kolem ramen a bez toho, aniž bych mu odpověděla už mě vedl ven.

Victor nic nevěděl o tom, že v městě žijí měňavci. Lidé se zvířecí podobou a nadlidskými schopnostmi. Všechno, s čím byl obeznámen bylo to, že Valencie se bude brát a za muže si bere Rowana, který má partu kamarádů. Týden, co týden jsem mu vyprávěla o tom, jak mi Rook a Hudson pijí krev a jak moc je nenávidím do morku kostí.

Victor mi cigaretu do pusy skoro strčil, zapálil mi a pak sobě. Potáhla jsem si a pak vyfoukla. Zahleděla jsem se do světla lampy. Ani jsem nevěděla, kde začít, ale potřebovala jsem to někomu říct. I přes to, že naše přátelství s Victorem bylo poměrně dost nestabilní, byl jediný, komu jsem se mohla svěřit. S kým jsem o tom mohla mluvit.

„Vyspala jsem se s Rookem," řekla jsem to rychle. Jako kdybych strhávala náplast. Nikdy víc mi to nepřipadalo skutečný jako právě teď, když jsem to přiznala někomu dalšímu, kdo nebyl já nebo Rook. Nemohla jsem se ale rozhodnout, jestli se mi ulevilo nebo ta tíha skutečnosti mi přidala na břemenech, co jsem měla na ramenou.

Victorovi spadla brada. Doslova.

„Dios mío!" vyhrkl španělsky. „S tím Rookem?"

Stiskla jsem rty k sobě a přikývla. „S tím Rookem."

„Myslel jsem, že ho nenávidíš. Panebože, jak se to stalo?"

V rychlosti jsem mu nastínila situaci, zdržela jsem se detailů, kde všude a jak dlouho jsme to dělali, protože bych o tom možná mohla napsat celou červenou knihovnu. Nakonec jsem to završila tím, že jsme se pohádali kvůli Hudsonovi a že ale všechny věci mám u něj, takže jsem nevěděla, co mám dělat a kam mám jít. Victor mě celou dobu poslouchal, ani nekouřil a z půlky cigarety mu zůstal jenom komín popela.

„Tohle je teda zvrat událostí," konstatoval nakonec. „Myslíš, že tě má rád?"

Přemýšlela jsem o tom, ale nikdy jsem si nepřipustila, že by to mohla být pravda. Zavrtěla jsem hlavou. „Chová se obsesivně. Ale to je tak všechno."

„Panebože, musíme na panáka. Tohle jen tak nerozdýchám."

„Taky to pořád trochu vstřebávám," ušklíbla jsem se. Připadalo mi, že se můžu aspoň trochu konečně svobodně nadechnout. Necítila jsem se jako v pasti, když jsem nemusela být s Rookem v jedný místnosti. Nebylo to ani tak kvůli němu, ale kdykoliv jsem byla v jeho přítomnosti, nemohla jsem se zbavit pocitu, že mezi námi něco visí a oba to máme zaseklé v hrdlech.

„Zítra k němu jdeme pro věci a nastěhuješ se ke mně," rozhodl. Neptal se mě, prostě to řekl. Otevřela jsem ústa, abych zaprotestovala, ale nenechal mě. „Bez odmlouvání," odsekl, chytil mě kolem ramen a potom vedl zpátky do hospody. Už od dveří na barmanku řval svou objednávku. Potom jsem si všimla cedule, že přijímají nové zaměstnance.

Tohle by mohlo pár věcívyřešit. Aspoň dočasně. Než se zase něco posere.