Nedokázala jsem se na sebe podívat do zrcadla. Rukama jsem se opírala o umyvadlo a upřeně hleděla do odtoku. Přála jsem si, abych se mohla zmenšit, proklouznout tou malou dírou a utéct někam. Bylo mi jedno kam, ale v tomhle domě jsem nemohla dýchat. Neslyšela jsem kroky. Koutkem oka jsem zaregistrovala stín. Zvedla jsem pohled, abych viděla Hudsona stát mezi dveřmi do koupelny. Široce se usmíval. Nejraději bych mu jednu vrazila, aby ho to rychle přešlo. Jenže jsem nemohla.

„Takže..." začal a potom se na moment odmlčel, „cos udělala, abys ho svedla? Vždycky jsem si myslel, že se Rook nenechá oklamat nějakou děvkou."

Sevřel se mi žaludek a vzedmul se ve mně hněv.

„Co chceš, Hudsone? Abych ti podržela taky?" zavrčela jsem.

„Tsk," mlaskl vlk a nepřestával se na mě zubit. „Vlastně jsem nad tím přemýšlel. Možná by to stálo za to to zkusit, musíš mít něco speciálního, aby se Rook rozhodl riskovat, že od tebe něco chytí. Nemám ale rád použitý zboží, takže si tu příležitost nechám ujít."

„Skvělý, je to všechno?" Ironicky jsem se na něj usmála.

Hudson nic neřekl jenom si mě přejel pohledem. „Asi nikdy nepochopím, co na tobě vidí," pronesl s největším odporem, který v sobě našel, odstrčil se od rámu a potom odešel.

Když jsem slyšela, že se dveře na zahradu zavřely, povolila jsem svaly a trhavě se nadechla. V ten moment jsem pocítila žluč v krku. Otočila jsem se a klesla na kolena. Chytila jsem se za toaletní mísu a začala zvracet. Neměla jsem vůbec chuť k jídlu, ale bála jsem se, že Valencie chytne podezření, pokud všechno odmítnu, takže jsem do sebe něco málo dostalo, ale očividně dost na to, abych to v sobě neudržela.

„Skye?" zeptal se dívčí hlas za mnou.

Do hajzlu. Valencie byla teď ten poslední člověk, kterého jsem tady potřebovala mít. Otřela jsem si pusu hřbetem ruky a sáhla po splachování.

„Jsem v pohodě," zamumlala jsem, zapřela se o záchod a postavila se na roztřesené nohy. Nesnášela jsem, jak jsem jí konstantně musela o všem lhát.

Nepodívala jsem se na ni. Naklonila jsem se nad umyvadlo a vypláchla si pusu.

Vzhlédla jsem, abych ji viděla stát ve dveřích přesně jako předtím Hudsona. Obočí měla starostlivě stažené k sobě. Nevypadala přesvědčena o mých slovech.

„Vážně, jenom mi to jídlo nějak asi nesedlo." Usmála jsem se na ni.

„Řekl ti něco Hudson?" zeptala se opatrně.

„Cože? Ne. Teda, měl ty jeho obvyklý kecy, ale však to znáš. Neberu si to nějak osobně a jeho neberu už vůbec vážně. Nemusíš si dělat starosti."

„Skye, můžu to říct Rowanovi, aby si s ním—"

„Ne, to fakt není potřeba. Vážně. Všechno je v pohodě."

Ještě chvíli mě pozorovala. Kmitala očima po mé tváři a snažila se najít jakýkoliv náznak toho, že nemluvím pravdu. Myslím, že to poznala, ale rozhodla se to nechat být. Aspoň pro teď. „Dobře. Nechceš se na chvíli natáhnout, než se ti udělá líp? Nebo někomu řeknu, ať tě odveze domů. Nechci, abys někam šla pěšky, když ti není dobře."

Musela jsem jí vyhovět aspoň v něčem. „Dám si skleničku vody a na chvíli si lehnu na gauč, dobře? Vrátím se k vám za chvíli. Kdybych potřebovala svézt, řeknu si."

Valencie se pousmála a potom kývla hlavou. Doprovodila mě až k pohovce, kde mě posadila, natočila mi sklenku vody a div mi ji nevylila celou do krku. Ještě třikrát se ujistila, jestli tady nemá zůstat se mnou a potom konečně odešla zpět na zahradu.

Hlasitě jsem vydechla a zaklonila hlavu. Zavřela jsem oči a v duchu se proklínala.

Asi nikdy nepochopím, co na tobě vidí.

Co to mělo znamenat? Nenáviděla jsem Hudsona. Nenáviděla jsem celou jejich zatracenou smečku. Jakkoliv jsem Valencii milovala, část mě na ní bude vždycky naštvaná za to, že právě je přivedla do našich životů a nechala je, aby mi ji odvedli. Nenáviděla jsem Rooka. Nenáviděla jsem samu sebe. Nenáviděla jsem to, že jsem ho nechala, aby mi tohle udělal.

Na zavřených očních víčkách jsem viděla jeho zelené oči, jak na mě zírají ze tmy. Viděla jsem je na každém kroku. Nenáviděla jsem i je. Nenáviděla jsem fakt, že právě teď v mém životě byly jediným světlým bodem v té nekonečné noci.