Nedokázala jsem vůbec přemýšlet. V práci jsem dělala jednu chybu za druhou. Rozbila jsem dvě skleničky, zákazníkům nosila špatné objednávky. Nakonec se nade mnou Travis slitoval a řekl mi, že se na to už nemůže koukat a ať se na chvíli zašiju do kuchyně. Místo toho jsem ale zadním vchodem vypadla ven. Zhluboka jsem se nadechla chladného večerního vzduchu a zapálila si. Roztřeseně jsem kouř natáhla do sebe a úlevně vydechla. Pořád jsem musela myslet na to, že se Rook před měsícem porval s Hudsonem ve stejný den, kdy jsem ho poslala do prdele a celou dobu jsem o tom neměla vůbec tušení.

V hlavě mi visela jediná otázka. Proč? Přišel na to, že si to Hudson vymyslel? Proč by se ale kvůli tomu s ním pral? Zná ho odmalička, mě jen dva roky a z těch jsme se vídali doopravdy střídmě. Ne dost na to, aby se kvůli tomu rozhodl přizabít svého kamaráda.

Rowan a Benjamin byli u toho. Kdyby je od sebe nedostali asi by se zabili.

Do hajzlu. Do prdele. Měla jsem nutkání se začít mlátit do hlavy. Nezapomněla jsem na Rooka, pořád jsem cítila tu křivdu, ale s postupem dnů mi na tom čím dál tím víc přestalo záležet, protože ve finále jsem to měla vědět už od začátku. Proč by se kvůli někomu jako jsem byla já, měnil? Proč jsem věřila čemukoliv, co dělal nebo říkal?

Teď jsem měla pocit, že to prožívám zase celé znovu.

Dokouřila jsem a hodila nedopalek na zem. Vrátila jsem se zpátky do hospody. Nemohla jsem jen tak sedět v kuchyni a nic nedělat, protože by mě to žralo ještě víc. V momentě, kdy jsem se ale vrátila na plac mi úplně zatrnulo.

Ve dveřích se objevila vysoká postava, jejíž obličej mi byl až moc důvěrně známý, protože byl úplně všude po mém těle. Věděla jsem, že se musím někam schovat, ale dřív, než jsem stačila zaplout pod bar se na mě Rook podíval. Teď už jsem nemohla předstírat, že tu nejsem. Chtěla jsem na něj vyštěknout, co tu dělá, ale nakonec jsem se rozhodla, že budu předstírat, že jsem ho vůbec neviděla.

Dobře, možná bych si tu pauzu měla ještě trochu protáhnout.

Otočila jsem se na patě a rychle odkráčela na dámské záchody. Cítila jsem, jak se mi začíná hůř dýchat. Dlouho jsem si představovala, co budu dělat, jestli ho někdy potkám znovu, ale netušila jsem, že mé tělo bude reagovat čirou panikou.

Začala jsem chodit sem a tam a snažila se ten tíživý pocit v hrudi rozdýchat. Opakovala jsem si, že to bude dobré. Že se sbalí a odejde. Můj život bude pokračovat jako do teď. On pochopí, že tady nemá co dělat, protože v jeho očích jsem děvka.

Uslyšela jsem za svými zády zavrzat dveře. Byla jsem připravena nasadit úsměv, aby náš zákazník nezjistil, že jejich obsluha je totálně v hajzlu, jenže v těch dveřích nestála žena.

Za Rookem se zavřely dveře od dámských toalet a místnost naplnilo ticho. Zůstali jsme se na sebe jenom dívat a já jsem doufala, že je tohle jenom zlý sen.

„Tady nemáš co dělat," zasyčela jsem.

„Zdrhla jsi sem přede mnou," namítl.

„V ten moment ti mělo dojít, že s tebou mluvit nechci, a ne že mě budeš pronásledovat. Jestli nevypadneš do tří sekund, začnu křičet."

„Zablokovala sis moje číslo. Jak jinak jsem tě měl kontaktovat?"

„Pořád ti to nedochází? Nech mě být, Rooku. Nekontaktuj mě, nesnaž se mě najít nebo se mnou mluvit. Nic z toho už nechci. Nechci s tebou mít nic společného."

„Jsi si jistá?" zeptal se potichu a potom udělal krok dopředu. Instinktivně jsem udělala jeden vzad. „Přísahal bych, že tvoje tělo říká něco jiného."

Zatnula jsem čelist. „Moje tělo neříká vůbec nic. A hlavně ne tobě. Zmiz." Hlas jsem měla roztřesený. Věděla jsem, že nezačnu křičet. Nezačala jsem ani odpočítávat. Doufala jsem, že mě poslechne, dá si odchod a celá tahle situace se vyřeší relativně v klidu. Jenže on udělal další krok ke mně a čím blíž byl, tak tím víc jsem zrazovala samu sebe. „Rooku, prosím. Odejdi odsud. Nech mě být," hlesla jsem. Narazila jsem zády do zdi, polekaně jsem se sebou trhnula a skoro vyjekla. Už jsem neměla kam utéct.

„Chtěl jsem se ti omluvit. Za to, co jsem řekl, než jsem odjel. Za to všechno, co jsem řekl předtím, než jsme spolu začali spát." Měl ruce zaražené v kapsách, ale já jsem se nemohla zbavit pocitu jako kdyby se mě dotýkal všude. Dělaly to jeho oči. Skenoval mě jimi, pozoroval. Svlíkal. „Na moři jsem měl dost času na přemýšlení."

Už jsem skoro ani nedýchala. Zastavil se jeden krok ode mě. „Už jsem to uzavřela. Nechci se v tom dál pitvat, protože to nemá smysl."

„Přibrala jsi," zkonstatoval najednou.

Zamračila jsem se na něj. „Jsi fakt kretén, víš to?"

„Nemyslel jsem to zle. Sluší ti to. Spíš jsem myslel na to, jaký by to bylo, kdyby ses mi posadila—" Neovládala jsem svoje vlastní tělo. Vrtnula jsem se dopředu a oběma rukama mu zacpala ústa. Nemohla jsem ručit za nic z toho, co bych udělala kdyby to dořekl. Překvapeně se na mě podíval, ale nehnul se sebou. Cítila jsem, jak se mi usmál do dlaně. Chtěla jsem se znovu odtáhnout, ale chytil mě za zápěstí a přidržel si mou ruku u obličeje. Zavřel oči a políbil mě dlaň. Potom mě pustil. „Jenom jsem chtěl, abys věděla, že jsem se vrátil," ušklíbl se na mě, protože přesně věděl, co dělá. Co se mnou dělá.

Zastrčil si ruce znovu kapes u kožené bundy, ještě jednou si mě přeměřil pohledem a potom se otočil na odchod. Jakmile se za ním zavřely dveře, padla jsem na zeď a sjela po ní dolů. Nedokázala jsem se udržet na rozechvělých nohou. Zajela jsem si prsty do vlasů a sklopila hlavu. Přemýšlela jsem, jestli se dřív pozvracím anebo vyvěsím na dveře fotku s Rookovým obličejem a nápisem ZÁKAZ VSTUPU.