I.

Po celém náměstí bylo slyšet nadšené štěbetání lidí rozhodnutých prozkoumat divy vánočního trhu, i tradiční koledy v podání kostelního sboru. Mezi tím vším jsem se proplétala já; mladá dívka střední postavy s kadeřemi slámové barvy. Po mém boku pochodovala naopak vysoká hnědovláska s povahou dosti rozličnou od té mé. Zatímco já jsem po večerech ležela zabořená v knihách s hrnkem teplého kakaa, má nejlepší přítelkyně jménem Freddie se někde potulovala v krátké sukénce a s výraznou rtěnkou. Bylo až pozoruhodné, jak si pravé opaky mohly tolik rozumět. Někdy však, vyšly najevo naše očividné rozdíly, jako třeba v této situaci. Zatímco já bych mnohem raději ležela zachumlaná pod teplou přikrývkou, Freddie mě vytáhla ven a já již dobrou hodinu mrzla ve večerním chladu.

„No tak, Meredith, nemůžeš alespoň předstírat své nadšení...?" pobaveně protočila očima má kamarádka, zatímco si se zájmem prohlížela porcelánového andílka u stánku nějaké mladé ženy. Mohla být o několik let starší než my dvě. Já jsem však záporně zakroutila hlavou a raději si ztuhlými prsty utáhla pletenou šálu obezřetně uvázanou okolo krku. To by však nebyla ona, kdyby se jen tak vzdala. „Heleď, rozhlédni se kolem sebe. Zítra jsou Vánoce a ty se neustále pouze mračíš a nos máš zabořený v knihách. Meredith, žiješ jenom jednou, tak si to pořádně užij!" rozhodila rukama Freddie a otočila se na mě. Upřený pohled jejích čokoládových očí mě donutil brzy odvrátit svůj zrak. To co říkala, byla pravda. Jenže já jsem si neuměla života užívat jako ona, neuměla jsem se tak odvázaně bavit.

„Víš, co teď uděláme?" lehce do mě drkla a mé mlčení jí bylo odpovědí. Nebyla jsem nějaké médium, abych dokázala proniknout do její mysli. Vlastně jsem za to byla i částečně ráda, jelikož některé chvíle jejích nočních dobrodružství jsem si velice ráda nechala ujít. „My dvě si teď zajdeme na svařáka, aby jsme trochu pookřály a poté se porozhlédneme po nějakém stánku, který by se ti zamlouval. A ne, předem ti říkám, že žádné knihy zde neprodávají," Freddie ani nečekala na mou odpověď a už mě popadala za nadloktí. A ač jsem byla ze začátku dosti skeptická, nakonec se to neukázalo jako tak špatný nápad.

Svařené víno v papírovém kelímku mi chutnalo a jak má kamarádka tvrdila, dokonce mě i zahřáli. Koupě nádherného prstýnku s hematitem uprostřed se též vyplatila. Šperk byl opravdu nádherný a já si z velkoměsta alespoň mohla odvézt nějakou památku. Bohužel, pak přišel onen špatný nápad, když má hnědovlasá přítelkyně zahlédla u menšího karavanu nápis "Vědma".

II.

Ve vzduchu bylo cítit lehké aroma jantarového vína sherry. Veškeré zdroje světla v menší místnosti byly utlumeny šály či šátky a v celém prostoru tak panovala přízračná atmosféra. Za stolem vyrobeném z kvalitního mahagonového dřeva, seděla postarší dáma velmi podivného rázu. Vlasy již dávno postihnuty stařeckou chorobou bělosti měla sepnuté do velmi těsného drdolu, jako přísná profesorka. Vrásčitý krk měla omotaný různorodými koráli a přívěsky, šátky a amulety. Výstřední, barevný overal a ruce podobně oběšené ozdobami jako krk jí dodávali na vzhledu typické, filmové vědmy. Já jsem seděla naproti starou dámou představující se jakožto madame Sansive. Tvrdé opěradlo židle mě tlačilo mezi žebry, avšak já onu nepříjemnost zcela ignorovala. Mnohem větší starosti mi totiž dělala skutečnost, že Freddie musela zůstat venku.

„Slečno Pettersonová, vidím tu nedůvěru vůči mně," promluvila lehce zastřeným hlasem údajná věštkyně, zatímco mezi prsty obratně míchala balíček karet. Neodpovídala jsem, jelikož to nebyla otázka. Pouhé konstatování faktu.

„Vyberte si kartu," nakonec si madame Sansive přestala pohrávat s kartami a rozprostřela je do úhledného vějířku. Popuzeně bych protočila očima, kdyby nebylo jejího intenzivního pohledu propalujícího mě skrz na skrz. Přišlo mi, že do mě vidí, že zná každé mé nejtajnější tajemství. Nebylo to příjemné, dívat se do těch úzkých očí safírové barvy. Raději jsem tedy uposlechla pobídky a natáhla levou paži ke kartám v její ruce. Zaměřila jsem na ně i svůj pohled a značně se mi ulevilo, ač se oči staré ženy nijak nepohnuli.

Dlouhou chvíli jsem váhala. Vlastně jsem ani netušila proč, vždyť na takové rozmary jako věštění z karet já přece nevěřila! Jenže i přes tyto podvědomé hlasy jsem si přišla podivně, jako kdyby na temto chvíli záležel osud celého vesmíru. Možná že to byl ten důvod, proč se mi při vytahování jedné karty z onoho vějířku ve vrásčité ruce klepaly prsty. Ani jsem se nestačila podívat, co jsem si to vlastně zvolila, když mi byl kus tvrdšího papíru z ruky vytržen. Dva páry očí modré barvy, ač každý jiného odstínu, se střetly.

„Já si myslela že... No... Že tato karta má být důležitá...?" nejistě jsem promluvila, když byla jmenovaná věc doslova zahozena. Avšak zdálo se, že madame Sansive mé prohlášení upřímně pobavilo. Krátce, ale bujaře se zasmála. „Možná že tak to chodí u trikařů a šejdířů," promluvila, zatímco hbitými pohyby znovu míchala balíček karet. „Já však nepatřím mezi ně, drahoušku. Můžeš si myslet co chceš, avšak já znám pravdu," významný pohled utkvěl přímo na mně.

Nebyla jsem si jistá, zda je ode mě očekávána odpověď. Proto jsem raději mlčela a pozorovala nehybnou ručičku menšího budíku na poličce. Zdálo se, že byl rozbitý a navíc na něm usedla vrstva prachu značící dlouhodobé nepoužívání čas měřící krabičky. Zatímco já jsem se snažila odhadnout dobu, po kterou se budíku nikdo ani nedotkl, má společnice na stůl v podivném pořadí rozkládala karty. Má nepozornost jí očividně nijak nevadila do té doby, než jsem přeslechla její větu.

„Promiňte, co jste říkala?" překvapeně jsem na ní obrátila zrak a podvědomým gestem si uhladila světlé vlasy. Madame Sansive nespokojeně mlaskla, ovšem větu, ač mrzutě, zopakovala. „Povídala jsem, aby jsi si vytáhla nejprve pět karet a poté ještě dvě další." já jsem tak tedy učinila. Prvních pět karet bylo po vzoru předchozí mnou vytažené kamsi zahozeno, zatímco poslední dvě zůstali ležet na stolku. Tento koloběh mě začínal nudit. Kdybych však věděla, co bude následovat, rozhodně bych raději zůstala a vyhazování karet.

„Tvojí ruku, drahoušku," pousmála se žena naproti mně , zatímco vytáhla menší nožík. Vytřeštila jsem oči. To mě vážně chce pořezat? Nějak tak zněly mé myšlenky v té chvíli. „Potřebuji pár kapek tvé krve pro celou věštbu," nedočkavě poklepala prsty o stůl madame. Raději jsem příliš dlouho nepřemýšlela, co za bláznivou ženskou to je a prostě jí svou ruku podala. Chtěla jsem z toho karavanu co nejdříve zmizet, najednou mi celé prostředí začalo být nepříjemné. Aroma sherry se navíc zdálo býti tak omamné...

Probrala jsem se teprve ve chvíli, kdy jsem pocítila štiplavou bolest na dlani pravé ruky. Raději jsem odvrátila zrak od kapek krve dopadajících na obě dvě karty položené na mahagonovém stole. Proto jsem nemohla zahlédnout, jak jedna z nich sama od sebe vzplála a brzy se změnila na pouhou hrstku popela. Taktéž jsem nemohla vidět dva safíry s nervozitou hledící na zbývající kartu.

Až po chvíli jsem se odvážila pohlédnout na ženu, která kartu posunula blíž ke mně. Příliš mě nezajímal znak na kartě, pouze koutkem oka jsem jí zahlédla. Spíše mě zajímala pořezaná ruka, v níž se mi rozlila palčivá bolest. Téměř jsem ani nevnímala slova vědmy;

„V životě tě potká zvrat..."

III.

Bylo to k neuvěření, když jsem pohlédla na kamenou desku. V očích se mi zračil smutek, jenž jsem i pociťovala. Probodával mi srdce tak ostře, jak žádné ostří neumělo. Ruku jsem si přiložila k ústům, abych zabránila srdcervoucímu vzlyku. Stále jsem se nevzdávala naivní víry, že je to pouhá noční můra. Že brzy otevřu oči, ležící v teplých přikrývkách. A že z druhého pokoje uslyším onen smích mé hnědovlasé kamarádky.

Jenže v hloubi srdce jsem věděla, že je to nemožné. Že je to jen bolestná touha, nesplnitelné přání. Nikdy jsem neztratila nikoho blízkého. Vždyť se to v mém mladém věku ani neslušelo! Rodiče, dokonce i prarodiče jsem vídala kdykoli jsem zavítala na blízkou farmu. Všichni mí přátelé byli živi a zdrávi. Až na tu nejbližší...

„Freddie Mellartová, odpočívej v pokoji..." zašeptala jsem zlomeným hlasem směrem k náhrobku, pod kterým se již dva týdny nacházelo chladné tělo mé nejlepší kamarádky. Tu strašnou chvíli jsem si pamatovala jen velmi nepřesně, byla v mlze. To, když rozesmátá hnědovláska vkročila na silnici dřív, než měla...

V jednu chvíli se mi zdálo, že jsem zaslechla tlumený zvuk přímo za mnou. Otočila jsem se tedy, předpokládajíc že spatřím jiného z návštěvníků místního hřbitova. Nikoho jsem však nezahlédla. Na čele se mi utvořilo několik vrásek. Vážně jsem měla pocit, že něco slyším. Avšak pravda byla taková, že za mnou se nenacházela žádná živa  bytost. Proto jsem se tedy, nakonec otočila zpět a zůstala stát přimražená na místě.

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Bylo to nemožné! Musela jsem se mýlit, musela jsem mít halucinace! Jenže ač jsem si oči protřela, kolikrát jsem chtěla, to co se znenadání objevilo na kamené desce Freddiina hrobu bylo skutečné. Poznávala jsem tu věc, poznávala jsem tu kartu. Listové eso, přesně to samé, jaké mi ukázala madame Sansive téměř před měsícem. Bylo dokonce na chlup stejně ohnuté v horním rohu. Nemohla to být náhoda. Matně jsem si vybavila její slova o zvratu. Mohla to být všechno pravda? Mohla být opravdu vědma, vidět budoucnost? Vždyť to nemohla Bbýt shoda náhod!

Jenže pochvíli šoku jsem si uvědomila nepříjemnou realitu; ta karta se tam nemohla oběvit sama od sebe. I když jsem byla ochotna uvěřit, že něco jako věštění existuje, na kouzla samotná jsem odmítala uvěřit. K mému nemalému děsu přispělo i další zašustění. Zvedla jsem ustrašený zrak a strčila bych ruku do ohně za to, že přesně v tu chvíli za stromem zmizela mužská postava.

...

Opět Vás zdravím drazí čtenáři,

A opět s kratší povídkou o které srdečně doufám, že se Vám zalíbila. Musím se přiznat, že jsem hodnou chvíli přemýšlela zda z této jednodílovky neudělat celou knihu. Nakonec ksem však dospěla k názoru, že prozatím nechám tento příběh takto "uzavřený" a potupem času se uvidí; třeba se z tohoto díla jednou stane celá kniha...

Asi jako každý pisálek na této platformě budu potěšena za podporu projevenou ať už samotným přečtením, hlasováním či komentováním. Nebudu ráda pouze za chválu, i kritiku uvítám. Díky té se totiž člověk neustále zlepšuje a zlepšuje. Samozřejmě při tom ale, nesmíte zapomínat na zásady slušného chování a vyjadřování se.

Pokud jste to dočetli až sem, chtěla bych Vám poděkovat. Speciální poděkování však patří Kátě, která mi vytvořila úžasný cover a také skvělé Kremroli, jejíž podpora mě hřeje u srdíčka. Samozřejmě tu poté máme i Kráňu, Mey či Ogi jejichž odezva mě u minulé povídky potěšila. Poté jsem zde ještě další lidé, avšak nemohu zde všechny vyjmenovat. Proto ještě jednou děkuji osobám jmenovaným i nejmenovaným, cením si vás.

- By Annaeli2