Marie de Treville vystoupila z kočáru a kochala se památkami a zvuky Paříže. Rušné ulice byly plné obchodníků i žebráků, z nichž každý soupeřil o pozornost. Cítila, jak jí srdce bije rychleji, když se vydala do malého hostince, kde měla bydlet. Právě když se chystala vstoupit, uslyšela hlas z nedaleké uličky. "Jdi mi z cesty, špinavý sedláku!" Marie se otočila a spatřila mladého muže, oblečeného v nezaměnitelném oděvu mušketýra, jak se prodírá davem. Nemohla si pomoct, ale dívala se, jak se k ní blíží. Měl pískově blond vlasy a pronikavé modré oči, které jako by jiskřily rošťáctvím. Když se usmál, bylo to, jako by se kolem něj rozzářil celý svět. Když se přiblížil, Marie viděla, že je na něm něco jiného. Nesl se s důvěrou, která byla u někoho tak mladého vzácná, a byl v něm nádech nebezpečí, který jí přeskočil srdce. "Promiňte, slečno." řekl a naklonil klobouk jejím směrem. "Nemohl jsem si pomoct, ale všiml jsem si, že mě sleduješ." Marie se začervenala, když ji přistihli, jak na ni zírá, ale ten podivný mladík ji zaujal. "Omlouvám se, jestli jsem tě urazil," odpověděla. Znovu se usmál a zavrtěl hlavou. "Vůbec ne." Řekl. "Jmenuji se Ferdinand de Rochefort. A ty jsi?" "Já jsem Marie," řekla a natáhla ruku. Jejich ruce se krátce setkaly, než Ferdinand ustoupil o krok zpět a bolestí sebou škubl. Marie se podívala dolů a uviděla dlouhou jizvu přes lícní kost. "Jsi v pořádku?" Zeptala. "To nic není," řekl skrz zaťaté zuby. "Jen staré zranění." Marie se zamračila, ale dál netlačila. Na tomto mladém mušketýrovi bylo něco, co ji fascinovalo, a nemohla se dočkat, jaká dobrodružství ji čekají