To... To je můj spolužák ze základky! Ale proč má na sobě slavnostní oblek a v ruce kytici? Usmívá se a zdá se, že čeká. Na koho?

V hlavě se mi objeví roj otázek, ale... Stydím se zeptat.
,,Jé, ahoj, to jsi ty, Kájo?" zeptá se mě. ,,Lukáši? Ahoj," pozdravím ho. ,,Kde ses tu vzala?" Příjde ke mně blíž. ,,No, jsme tu na výletě. A co tady děláš ty?" povím a stoupnu si na špičky.

,,Ále, máme ve škole ples, tak jsem si jel koupit nějaké slušné oblečení," nevinně se usměje. ,,Aha." Chvíli je ticho. ,,Já už budu muset jít, ahoj!" otočím se a odbíhám. Lukáš si řekne pro sebe: ,,Ahoj."

,,Ach jo! Musela jsem ztratit tolik času!" Už si začínám mluvit pro sebe. Je to hrozné. I když ho znám jen krátkou dobu, tak to vypadá, že se společně s Calvinem ztratil i kousek mě!

,,Kájo, Kájo! Pojď sem," slyším volání. ,,Hej, Kájo!" oba hlasy jsem poznala. Ten první patří panu učiteli a druhý je Sáry. Že by našli hledaného?

Je tu jeden problém. Kde jsou? Slyším je, ale nevidím je. Nevím, kde se nachází. Jako by to tady bylo prokleté. Ale určitě není a jen začínám já bláznit.

Nebo jsem se ztratila... Což je taky možné. ,,Kde jste?" zvolám nazpátek. ,,Přece u McDonaldu. Jsi vymatlaná?" Najednou se jakoby proberu z kómatu.

Doteď nevím, co se to se mnou stalo, ale řekli mi, že jsem se ,,probudila". Nerozumím tomu.

,,Jsi v pořádku?" zeptá se mě pan učitel. Já studem zčervenám, protože jsem si uvědomila, co se právě teď stalo. Sára tady mává rukama a nadává (ne sprostě), pan učitel klečí vedle mě a neustále se mě vyptává jestli jsem v pořádku a nakonec já sedím na židličce, kde se zkouší obuv v obchodě s botama! To je trapas. Cítím se tak trapně.

,,Jo, jsem," odpovím na položenou otázku. ,,Našli jste Calvina?" vykřiknu tak nahlas, že se na nás tři dívají okolní lidé v obchodě.

Sára přestane nadávat a podívá se na mě. Polkne. ,,Eee..."

Hi!

Jsem tu s další kapitolou. Doufám, že nebyla o ničem. Mrzelo by mě to. Napište mi do komentářů, jestli se vám kapitola líbila. Moc mě to potěší!

Zatím ahoj,
Vaše
Ecllipsa