,,Kájo! Kájo, vstávej!" ,,Karolínóóó! Děléééj!" ,,Hej! Otevři ty oči, konečně." Jde slyšet mnoho hlasů, dokážu rozpoznat jenom jediný, a to Moničin. Je to hnědovláska se zelenýma očima, která hodně ráda čte.

Nevěřili byste, že by ke mně přišlo najednou tolik lidí! Snad celá třída stála kolem mě a snažila se mě probudit.

Protáhnu se tedy a dám Calvinovi pomalou ,,ránu" pěstí do levého líce. On se jenom zasměje. ,,Co je vtipného?" otážu se. ,,Ale nic," oznamuje. ,,Byl by z vás hezký pár!" Sára si nemohla odpustit jednu ze svých poznámek. Jako vždycky. Calvin se usměje a podívá se na mě. Já zrudnu. Jak nečekané.

Teď už vlak ale opravdu zastavuje, lidé z něj vystupují a já se loučím se spolužáky a s ním.

,,Počkej!" zavolá na mou osobu klučina s cizím jménem. ,,Chci se s tebou řádně rozloučit," říká celý udýchaný. ,,Dobře," povolím.

Calvin mě chytne za pas a přitáhne si mě k sobě. Pak mě něžně políbí. Je to smutný pocit, loučit se s někým, koho znáte sice jen jeden den, ale máte ho rádi ještě více, než sebe. Po chvilce řekne: ,,Ahoj."

A odchází...

Ahoj, ahoj, ahoj! Zde je poslední kapitola před epilogem!Doufám, že jste si příběh užili.
Konec bude z toho důvodu, že už mě tento příběh moc nebaví a nevím, jak by měl pokračovat. Možná bude někdy za sto let druhý díl. Příběh se mi nechtělo pozastavovat, protože už mám dost pozastavených děl.

To by bylo můj proslov, který je možná delší než příběh.

Zatím ahoj,
Vaše
Ecllipsa