Zůstat na večeři neznamenalo to, co si Viktor původně představoval a místo jídla a rodinného stolu se ocitl v přeplněném baru, kde byl jediný běloch a musel čelit dost nelibým pohledům.

Zbytek odpoledne potom, co přijal Jayovo pozvání, strávil tím, že se snažil rozjet vysílačky, zatímco Jay seděl naproti němu a vyptával se. Odkud je? Co tu dělá? Proč zrovna LA? Odkud zná Gabrielu? Viktor mu neměl důvod lhát, dokonce mu řekl i o Olivii. To Jaye zaujalo: „Nekecej," zachechtal se. „Tak to je hustý." Viktor se na to zasmál taky. Jo, bylo to zatraceně hustý. „Myslíš, že vám to vydrží?" zeptal se vážně Jay. Viktor sám nevěděl: „Netuším, nedělám si moc naděje, ale zrovna teď to klape."

A zatímco tak seděli, život okolo nich se pomalu začínal probouzet. Viktor zaregistroval trojici žen, které okolo prošly a sem tam se u stolu nachomýtlo nějaké dítě, aby pozdravilo Jaye. Atmosféra se uklidnila, stejně tak jako Viktor. Zároveň shledal poněkud děsivým Jayův vliv na toto místo. Stačilo mu lusknout prsty a měnit každodenní životy ostatních podle svého. I všechny ty děti, které k nim chodily jen aby mu řekly Ahoj a plácly si s ním, Viktora děsily. „Zdá se, že tě tu mají všichni rádi," nadhodil po jedné takové scéně. Jay pokrčil rameny. „Ti kluci chtěj bejt jako já," odpověděl bez okolků. „Chtěj mít luxusní káru, svoji partu a každou holku, na kterou se podívaj. Chtěj bejt páni týhle čtvrti. Jako já. To je celý." Viktor na to neodpověděl, protože to nedokázal pochopit. Copak nikdo z nich nechtěl pryč nebo něco víc? On sám si nedokázal představit, že by jeho jedinou náplní bylo ovládnout doma svoje sídliště. To by pak musel celý život vídat pořád jedny a ty samé lidi, které nesnášel, řešit jejich problémy a poslouchat jejich chvalozpěvy. Naprosto nepředstavitelné.

Jak však ale později toho dne zjistil, tady neexistoval nikdo jako mámina sousedka, kterou zajímaly jen její muškáty na oknech. Tohle místo žilo úplně jinak. A přesně to si uvědomil, když stál okolo osmé večer u baru v tom přeplněném klubu a sledoval dva týpky, jak si přehazují mikrofon a snaží se jeden druhého položit v rapování.

Popíjel vodku, což bylo jediné pití, které ho Boris naučil pít, a taky mu to trochu připomínalo českou pálenku. Měl rád taky sladké koktejly jako třeba Malibu, ale obával se, že by byl za úplného blbečka, kdyby si tady objednal něco takového. Vodka byla tak akorát. Vlastně se docela divil, že ji tady vůbec měli.

Přestože očividně Jay zařídil, aby mu tady nikdo nerozbil fasádu, cítil Viktor, že stačí udělat jeden chybný krok a všechny ty zkoumavé pohledy se změní ve spršku pěstí. Raději proto stál u baru a hleděl si svého. Sem tam po očku sledoval kolemjdoucí, ale jinak pohledem ulpíval na své skleničce. Bitku tady mohlo začít cokoliv. Už jen kdyby se jeho pohled střetl s nějakým ne příliš dobře naloženým chlápkem, mohlo by to začít prostým „Co čumíš?" a následovat pořádnou pěstí do čelisti. Viktor se proto na nikoho dívat nechtěl, byl v přesile a svůj taser i skateboard, který ho ochránil před Fistem, nechal u Jaye doma. Musel. Kdyby se tady někdo dohmátl toho, že má zbraň, rozstříleli by ho na cucky.

Dobrý výhled našel také v zrcadlové výplni baru. Tak mohl bezpečně pozorovat své okolí, aniž by kohokoliv provokoval. Sledoval všechny ty holky s koktejlovými šaty, které nesnášel, a dlouhými nehty jako měla Harper. Výjimku netvořily paruky, které tady nosila asi tak polovina holek. Většinou je prozradila nepřirozená délka jejich vlasů nebo pravé rašící vlásky okolo uší. Některé si dokonce nechaly vlasy přidělat mnohem dál, takže si dvakrát prodloužily čelo. Viktor se to snažil shledat atraktivním, ale nějak mu to nešlo. Řadilo se to na seznam věcí, které jeho středoevropský mozek prostě nechápal. Celkově tady platilo pravidlo čím delší, tím lepší. Čím delší vlasy...Čím delší nehty...Čím delší řasy...Čím delší podpatky...

Jednu chvíli hleděl Viktor na svoje tričko a šortky a přemýšlel, jestli by si náhodou taky neměl opatřit zlatý řetěz okolo krku, placatou kšiltovku a tričko té největší velikosti, jaké v obchodě mají. Možná by tu zapadl líp. Ve snu by ho ale nenapadlo, že dnes skončí na nějaké party gangu v South Central.

Skoro se až vyděsil, když se vedle něj odnikud zjevil Sneaky s plechovkou piva. Prohlédl si Viktora od hlavy k patě, jako by snad přesně věděl, nad čím ještě před chvílí přemýšlel a kývl na barmanku, aby Viktorovi dolila. Ten do sebe obrátil zbytek vodky a nechal si skleničku opět naplnit.

„Vzadu se uzavíraj sázky, kdy to s tebou praští, jak to do sebe klopíš, kámo," řekl mu Sneaky.

Viktor se zasmál. „Tohle u nás doma pijou holky." Zahleděl se na láhev, kterou nechala barmanka na stole a odfrkl si nad tím čtyřicetiprocentním obsahem alkoholu.

Sneaky zavrtěl hlavou a zatvářil se asi podobně jako Viktor, když mu Boris ukázal svoje tetování matrijošek. Nechápal to, ale přišlo mu to vtipné.

„Vedeš si docela dobře," pochválil ho najednou Sneaky a opřel se lokty o pult.

„V čem jako?"

„V tom nikoho nenasrat."

„Tohle má být nějaký test?"

Sneaky pokrčil rameny, upil si piva a řekl: „Všechno doposud byl test."

Viktor byl chvíli mírně zmatený. Pak si ale vzpomněl na Fista a všechno, co se událo a měl jasno. Co si tím jako chtěli dokázat? Že se umí prát? Že se nebojí? „Takže jste na mě poslali chlápka, aby mě zmlátil. A vlastně se mu to i povedlo, rozrazil se mnou plot."

Sneaky se nad tou představou pousmál. „Ne tak docela. Když jsi zavolal, všem v ulici jsme řekli, aby tě nechali projet, jinak by sis tady ani neškrt. Lidi jako ty jsou pro nás okamžitě policajti v civilu, co tady choděj slídit, a ty nikdo nerad."

„Jak můžete vědět, že tady doopravdy taky jenom neslídím?"

Sneaky vyčaroval na tváři vševědoucí úsměv. „Máme prostředky na to, abychom to prověřili."

Viktorovi spadla brada. Chtěl na to něco říct, ale došla mu slova. Doopravdy tím Sneaky myslel to, co si Viktor myslel, že si myslí? Na takové věci by přece potřebovali člověka uvnitř sboru. Nebo si ho prověřili jinak? Hackli policejní databázi? To přece nemohli dokázat a ani na to nevypadali. Sneaky sice byl chytřejší než se na první pohled zdálo, ale hacker to teda nebyl ani náhodou.

„Jedinej, kdo dneska nevěděl, že přijdeš, byl Fist," pokračoval dál Sneaky. „Byl to takovej test a menší pomoc v jednom."

„Jak mi má pomoct, že se mnou nějaký chlap rozbil plot?"

Znovu ten vševědoucí úsměv. „To by ses divil, kámo," ujistil ho. „Jay chtěl vědět, jestli máš trochu koule na tohle všechno. Myslím, že s výsledkem byl spokojen. Já přemýšlel trochu dál. Tady to nefunguje tak, že Jay poví, že seš s náma a všichni se s tebou budou kámošit. Musíš trochu dokázat, že na to máš. V týhle čtvrti za tebe mluvěj činy. To si zapamatuj. Jay možná může zařídit, aby tě nechali na pokoji, ale dřív nebo pozdějš už bys někomu začal brnkat na nervy. Teďka všichni věděj, co se stalo Fistovi. Nemůže se ohnout v zádech mimochodem a ucho má voteklý jak nějakej karate kid."

Viktor nemohl říct, že to v něm ničím nepohnulo. Zatraceně, vždyť zmlátil člověka! Jasně, ten frajer si začal, ale i tak! Tohle se nemělo stát, neměl to dovolit. Nechtěl, aby se kvůli němu někdo nemohl ohnout v zádech a měl nateklé uši. Cítil se vinen. „Kruci," zaklel a prostřel si dlaní obličej. „Takhle jsem to nechtěl. Vážně mě to mrzí."

„Tohle už nikdy neříkej!" zasyčel na něj Sneaky ostře a v očích mu zaplál oheň. „Říkej si to doma, svojí holce, svojí máti, ale nikdy ne tady! Nemá tě co mrzet, za svejma činama si musíš stát, rozumíš?"

Tady to je jedna velká, zatracená divočina, pomyslel si Viktor. Jak na divokém západě. První jednej, pak mysli. Nebo spíš první jednej a pak na to radši nemysli. Ocitl se ve společnosti, kde platily ty nejprimitivnější zákony. Přežije ten silnější. „Tak jo, stojím si za tím. Jsem vážně hrdý na to, že jsem toho chlápka majznul svým skateboardem přes hlavu."

Sneakymu v té tmě znovu zazářily zuby. „No dobrý, to už je lepší. Ještě zkus zapracovat na tom sarkasmu a bude z tebe fakt bouchač."

Viktorovi upřímně nebylo o moc líp. Ještě nikdy nikoho nezmlátil. Vina ho stále tížila v žaludku.

„Myslíš, že bys tu snad mohl takhle sedět, kdyby ses nechal zmlátit?" snažil se mu domluvit Sneaky. „Myslíš, že by tě každej kolemjdoucí nenazval sráčem, zbabělcem nebo hůř? Někdo opilej by ti možná vylil chcanky na hlavu. Nemaj tě rádi, vo tom si nebudem nic nalhávat, ale maj takovej malej, malilinkatej ždibec respektu a po tom, co slyšeli o Fistovi, věděj, že se budeš bránit. A oni nechtěj problémy, vobzvlášť v Jayovým klubu ne."

Viktor se nyní pozorně rozhlédl okolo sebe a zjistil, že je spousta lidí sleduje. Pohledy to nebyly hezké, ale Sneaky měl pravdu. Kdyby věděli, že se neumí bránit, pravděpodobně by tady jen tak neseděl.

„Takže si to shrňme," pokračoval dál Sneaky. „U Jaye si uspěl, lidi tě nechaj na pokoji, pokud neuděláš nějakou děsnou pitomost a taky jsi dostal fakt hustou přezdívku. Řikaj ti Crash. To asi kvůli tomu rozemletýmu plotu. Takže suma sumárum, děkovat mi nemusíš. Vím, že celá ta věc byl fakt geniální nápad."

Viktor do sebe místo odpovědi kopnul dalšího panáka. Crash. To byla taková děsná blbost!

Sneaky znovu kývl na barmanku, aby mu dolila. Viktor však položil dlaň na prázdnou skleničku a zavrtěl hlavu. „Ne, děkuji," odmítl slušně.

„Jen si dej, budeš to potřebovat," radil mu Sneaky.

„Dej si, dokud platí," přidala se barmanka a mrkla na Viktora. Byla to už starší žena a na rysech jejího obličeje a křivkách těla šlo jasně poznat, že kdysi bývala velká kráska. Nestyděla se za svoje věkem prořídlé vlasy, nenosila paruku a to bylo Viktorovi sympatické. Nalíčená však byla opravdu požehnaně a nestyděla se nosit ani sukni z kůže do půli stehen a zkrácený top. Zamrkala na něj, využila situace jeho nepozornosti a dolila mu znovu.

„Rád bych si k tomu dal láhev vody, prosím," řekl poraženě Viktor a hleděl na čirou tekutinu ve své skleničce. Po tomhle panáku už bude mít motáka, tím si byl jistý. Vůbec se divil, že se ještě drží na nohou, když od rána jedl jen suchou bagetu, kterou našel ve stanu, a v čekárně u doktora snědl tři mentolové bonbóny, aby mu nepáchlo z pusy.

Barmanka hrábla do police a před Viktorem rázem přistály chipsy s wasabi příchutí. „Bude lepší, když to zajíš," poradila mu, jako by si právě přečetla všechny jeho myšlenky. „Na účet podniku," mrkla na něj znovu, „za to, že seš tak rozkošnej." Dlouhými nehty ho jemně podrbala na tváři jako kočku a odešla na opačný konec baru vyřídit další objednávky. Viktor za ní civěl, naprosto překvapený a rozhozený. Nevěděl, co říct, dokud neuslyšel Sneakyho smích. „Co to...?" vydal jen a vzápětí do sebe kopl původně nechtěného panáka. Nakonec přišel vhod.

„Panebože," šklebil se Sneaky a schoval si obličej do dlaní. „U tohohle jsem vážně bejt nemusel. Bože! Pojď, vem si s sebou ty chipsy a jdem! Jay ti chce něco říct."

***

Viktor se po cestě snažil sníst co nejvíc, i když ho z toho pak pálilo v puse jako čert. Musel všechny ty panáky zajíst. Kolik jich vlastně měl? Sám nevěděl. Kdy se z něj stal alkoholik, proboha?! Taky bral pořád svoje léky! V příbalovém letáčku sice psali, že ho to nezabije, to ale neznamenalo, že to musel tak pokoušet. Když to posledně přehnal s Borisem, zaspal schůzku s Olivií. Pokaždé se mu chtělo děsně spát.

Sneaky ho vyvedl z baru. Venku, stejně tak jako vevnitř, postávali lidi, tancovali a bavili se. Něco na Sneakyho pořvávali, ale ten to přešel jen se zdviženým prostředníkem. Zastavil až o pár ulic dál. Pouliční lampy tady zářily jen tlumeným světlem, což čtvrti dodávalo jakýsi tajemný a nebezpečný ráz. Viktor dokonce slyšel, že si to tak místní sami uzpůsobili, aby je šlo v noci méně vidět. Když ještě dělal u hlídky, jednou dokonce s Berettem míjeli hasiče, co sundávali chlápka z lampy, protože mu spadl žebřík.

V okolí bylo ticho, sem tam do noci vyštěkl pes a v dálce slyšeli tepání hudby z baru. Někdy v půlce třetí ulice zahlédl Viktor žhavý konec cigarety, načež Sneaky zastavil.

Ze stínu vyšel Jay a vytáhl si cigaretu z pusy. „Dobrý, můžete jít," houkl někam za sebe do tmy, ze které se postupně začínaly nořit postavy pěti chlápků. Všichni byli konstitučně stavění jako Fist a Viktora na chvíli popadl nepříjemný pocit, že tady všichni jsou proto, aby ho zmlátili. Místo toho si ho jen zvědavě prohlédli a šli. „Hezký večer, pánové," zavolal na ně ještě Jay. „Stavte se na bar, máma vám dá panáka," slíbil. „Na podnik samo sebou."

Viktor se v tu chvíli zachrstl soustem chipsů. Balíček mu vypadl z dlaní a Sneaky ho musel párkrát uhodit do zad, než se zase vzpamatoval. Zachytil Jayův tázavý pohled a Sneaky se nervózně zazubil: „Flirtovala s ním," vysvětlil rychle Jayovi a ujistil se, že Viktor už normálně dýchá.

Jay si Viktora přeměřil pohledem a popotáhl si z cigarety. „To člověka poznamená," dodal jen. „Má ráda nový kluky."

„Promiň, Jayi, nevěděl jsem...," začal Viktor, ale byl zastaven mávnutím ruky.

„V pohodě," řekl Jay, „Jen si na tobě léčí komplexy ze svýho věku. Chce si jenom dokázat, že na nás mladý pořád ještě má. "

Viktorovi se zatočila hlava a nevěděl, jestli je to z alkoholu nebo z představy Jayovy mámy, jak ho někde přimáčkne na bar a začne mu strkat do pusy svůj jazyk i s tím gigantickým piercingem.

„Můžeš si za to sám," bavil se nad tím Jay. „Je to tím, jak působíš. Člověk by tě nejradši zatahal za ty tvoje pěkný tvářičky, jak je to samý omlouvám se, děkuju a rád pomůžu. Seš takovej samotářskej, pokornej, ale když na to přijde, z fleku vezmeš prkno a jebneš s ním Fistovi po bedně. Tak tady máš potom následky: moji matku na krku. Já to mám u prdele, ale jak se dozvím, žes ses od ní nechal, tak to mezi náma bude špatný, kámo."

„Bez obav," řekl na to až příliš rychle Viktor a Sneaky se znovu tiše zasmál.

Jay následoval hned po něm. Odhodil cigaretu na chodník a jeho výraz hned na to ztvrdl jako kamenná maska. „Dobře, teď proč jsme všichni tady," změnil téma a založil si ruce na prsou. Znovu si změřil Viktora pohledem, ale tentokrát bylo něco jinak. Tvář měl pevnou a smrtelně vážnou. „Mám pro tebe práci."

„Jakou?" zeptal se opatrně Viktor.

Jay pokrčil rameny. „Máš štěstí," řekl. „Vzhledem k tomu, že teď tak nějak nejseš schopnej splnit to, cos slíbil, bys měl děkovat jakýmukoliv bohu, ve kterýho věříš, že momentálně hledáme řidiče. A ne tak ledajakýho."

„Co budu vozit?"

„Kokain," odpověděl bez okolků Jay jako by se nechumelilo, „možná i heráč. Cokoliv bude třeba."

Viktorovi znovu zabylo nevolno. Dělal si srandu? To přece nemohl! Kdyby ho chytili... „Podívejte, já ale nemám auto."

Jay se pousmál. „Ale máš."

„Nemám, všude jezdím na skejtu," snažil se ho přesvědčit, přestože věděl, že někoho jako Jay nepřesvědčí. Bylo to hlavně tím typickým vědoucím úsměvem, kterým ho častoval Sneaky, co ho o tom přesvědčovalo. Třeba mu chtějí auto půjčit? Nebo dát? Bylo by fajn mít svoje auto. Kdo by ale dal nějakému cizímu klukovi, ještě k tomu od policie, auto? Prostě jen tak? Nedávalo to smysl. Mysleli by si, že to auto ukradl, kdyby ho zastavila policie.

Policie!

Policejní auto!

Jeho služební!

„V žádném případě," začal vrtět hlavou a ustoupil o pár kroků dál. „To nepřipadá v úvahu."

Jay k němu naopak přistupoval blíž a hlavou kýval. „Ale připadá."

„Nemůžu převážet drogy v policejním autě!" panikařil.

Jay pohlédl na Sneakyho a ten si promnul ruce. „Vysvětli mu to," řekl Jay.

A Sneaky začal: „Je to úplně jednoduchý a geniální, kámo. Tenhle můj nápad s Fistem se ti taky napoprvý moc nepozdával a podívej, kde seš díky němu teď. Takže si to prostě jenom poslechni, jo?"

Viktor se dál mračil. Tohle nemohlo přinést nic dobrého. Vyhodí ho. Zavřou ho. Bude z toho průšvih jak něco.

„Řekni mi, kdo by hledal drogy v autě nějakýho týpka, co rozdává pokuty za parkování? Tohle by bylo poslední místo, kde bych něco takovýho hledal. Lidi tohle povolání nesnášej, policajti taky a všichni nešťastníci, co v něm dělaj, sklízej tak maximálně jejich soucit."

„To vám řekl někdo ze stanice?" odsekl mu Viktor. „Tohle jsou ty vaše prostředky?"

Jay mu položil ruku na rameno a pevně sevřel dlaň. Viktorovi připadalo, že mu snad každou chvíli rozdrtí kosti na cucky. „Dneska jsi dones ty vysílačky, tak trochu jsi ze sebe taky udělal ten náš prostředek." Z jeho hlasu čišela tichá hrozba a Viktorovi naskočila husí kůže.

„Jde jenom o to," pokračoval Sneaky, „dostat zásilku z místa na místo. Nic jinýho se po tobě nechce. Pokaždý dostaneš adresu. Naši hoši tam blbě zaparkujou nějaký auto, abys měl alibi. Bude to celý pod dohledem, rozestavíme okolo hlídky. Předáš jim zásilku a půjdeš si po svým. Hotovo. Konec."

Viktor vrtěl hlavou. „To nepůjde, co když nás přece někdo uvidí? Tohle auto přitahuje pozornost."

„Přitahuje rozhodně menší pozornost, než starej, rezavej chevrolet s černým týpkem za volantem," argumentoval Sneaky. „Poslední dobou po nás chlapci z protidrogovýho docela pálí. Znaj naše auta, naše řidiče a jdou po nás. Tebe nikdy nikdo nezastaví. Žádná silniční kontrola, žádná razie. Ty seš prostě nedotknutelnej."

Viktor si stále nepřipadal dostatečně přesvědčený. Jasně, byl ochotný sem tam Jayovi povědět, že jejich ulicí projede hlídka, byl ochotný mu dokonce říct, kdyby se na něj chystali kluci ze Swatu, ale tohle už bylo trochu moc. Na druhou stranu věděl, že nic jiného jim nabídnout nemůže. A hrozba toho chlápka Espery nad ním stále visela. Nemohl přece pořád žít na ulici. Za prvé to nebylo pohodlné a za druhé by se toho Boris dřív nebo později dopídil a kladl mu nepříjemné otázky. A jak se již poučil, u Beretta pomoc nenajde.

„Hele, kámo," pověděl mu Jay. „Mám takovej pocit, že to seš spíš ty, kdo potřebuje mě než já tebe. Můžu si najít někoho jinýho, někoho zapálenějšího a ty se budeš muset se svejma průserama poprat sám. Zaručuju ti bezpečí a taky jsem v okolí proslulej tím, že svejm lidem dobře platím. Fakt dobře. Za jednu dodávku dostaneš stejně tolik, co za tejden vydřeš u policajtů. Ber nebo nech bejt. Jeden rok. Po roce si můžeš jít po svejch," slíbil mu, „a nebo taky ne. Jak budeš chtít."

Viktor dlouho mlčel, Sneaky mlčel taky a Jay mu hleděl do očí a čekal na odpověď. V jednu chvíli chtěl Viktor couvnout, sebrat si svoje věci a vypadnout odtud, dokud je čas. Pak si ale uvědomil, že stejně nemá kam utíkat. Nikdo jiný mu nemohl pomoct. Rok přece zvládne. Když se to vzalo kolem a kolem, rok uteče rychle, Viktor bude v bezpečí, a ještě si k tomu něco přivydělá. Mohl by si koupit vlastní byt! Nemusel by každý měsíc vrazit půlku výplat do nájmu. Mohl by si koupit auto! Mohl by spoustu věcí!

A Berett si může jít nasrat.

„Dobře," kývl Viktor, „ale postaráte se taky o Gabrielu."

Jay na něj vrhl zvláštní pohled. Přimhouřil oči, ale jeden koutek zůstal povytažený v mírném úsměvu. Vyhrnul si tričko a v záři pouličního osvětlení na Viktora vykoukla pořádná fialová modřina. „To je zvláštní," prohodil ledabyle Jay. „Zrovna dneska ráno tady byla a nevypadala, že by stála o mou pomoc."

„Cože?"

Jay přikývl. „Dokonce mi vyhrožovala, nakopla mě do břicha a řekla, že tě mám nechat na pokoji. Vy dva jste fakt rozkošní."

Viktor se na sobě snažil nedat znát, že je v šoku. „To na věci nic nemění," řekl pevně. „Naše dohoda zahrnuje i ji."

„Žádnej problém," souhlasil Jay a podal mu ruku. Viktor ji přijal a snažil se o co nejpevnější stisk. Chtěl, aby Jay věděl, že to myslí vážně. „Tak platí."

Na Sneakym bylo vidět, že trochu znervózněl, když jeho šéf po chvíli vytáhl z kapsy baterku. Viktor ještě bojoval s přívalem adrenalinu, které mu to podání rukou přineslo. Oficiálně byl v tom. Odteď byl zapojený, tak se to říkalo, když člověk začal dělat pro gangy. Měl strach, všechny věci, na které kývnul byly riskantní a nebezpečné, ale přesto všechno taky pociťoval jakýsi příval energie a vzrušení.

Tyto pocity však nepřetrvaly dlouho. V momentě, kdy Jay zapnul baterku a posvítil s ní do temné uličky, odkud ještě před chvíli vylezli všichni ti chlápci, se Viktorovi zastavilo srdce. Slyšel se, jak leknutím vyjekl, a jak ho Sneaky popadl za loket, aby nezakopl o obrubník. Zíral do míst, kam dopadalo světlo baterky a nemohl uvěřit svým očím.

Ležel tam muž. Na první pohled Hispánec, ale tím si Viktor přes tu louži krve nebyl jistý. Byl starší a prošedivělé vlasy mu hyzdila tržná rána na hlavě. Místo očí zely v jeho tváři jen dvě podélné skuliny okolo oteklých modřin. Na zemi viděl dokonce zub. Vybili mu zuby a rozmlátili rty. Od člověka už byl pomalu k nepoznání. Ležel uprostřed uličky jako pohozená panenka a nejevil známky života. Viktora zamrazilo a vzápětí polilo horko.

„Co to má znamenat?" vykoktal a přinutil se odtrhnout pohled od muže a podívat se na Jaye. Ten mezitím baterku vypnul a jako by se nechumelilo ji schoval do kapes. Jeho pohled byl tvrdý, neúprosný a Viktor věděl, že má co dočinění s člověkem, který se neštítí jít přes mrtvoly. Doslova.

„Ber to jako takovou přátelskou radu," řekl Jay a přistoupil k Viktorovi blíž. Nebýt toho, že ho Sneaky držel za loket, ucouvl by. Takhle ale zůstal stát a zíral na každý detail Jayova smrtelně vážného obličeje. Viktor si byl jistý, že ho tahle vzpomínka bude provázet ve snech ještě pár let. „Takhle to dopadá, když si myslíš, že seš chytřejší než já. Protože nejseš. Takže se nesnaž se mnou vyjebávat, nebo já vyjebu s tebou, máme v tom jasno?"

Atmosféra se změnila. Přestože panovalo kalifornské parné léto, Viktorovi náhle připadalo, jako by se ochladilo na mínusové hodnoty. Jay vždycky působil dominantním a silným dojmem, lidi z něj měli respekt a nebylo to jen proto, že kolem vždycky poskakovalo plno svalnatých poskoků. Bylo to ním samotným, co je přimělo mít se na pozoru. Všechno to ale bylo ničím v porovnání s tím, na co se Viktor díval teď. Ten chlap byl nebezpečný, chladnokrevný a nelítostný.

Gabrielin starší bratr Julian nebyl rozhodně člověkem, se kterým byste se chtěli zaplést.

A přesně to Viktor udělal. Možná právě vyměnil nebezpečné nepřátele za mnohem nebezpečnější spojence.

„Je mrtvý?" vykoktal místo odpovědi.

Jay pokrčil rameny. „Uvidíme zítra, jestli tady pořád bude ležet." S tím se vytočil na patě a odešel.

Viktor dlouho potom zíral do tmy, kde ležel ten muž. Dýchal zhluboka a snažil se ignorovat tepání krve ve spáncích. Uvědomil si, že to do tohoto momentu celé bral na lehkou váhu. Teprve teď si uvědomil, že se pohybuje v nemilosrdném byznysu, který sem tam vyplivne mrtvolu. Tady nedostane napomenutí od šéfa, tady ho zavlečou do uličky a vysvětlí mu to hezky po staru. Ani vyhazov nepřipadal v úvahu, jeho alternativou byla jen smrt.

Trhnul sebou, když ho Sneaky přátelsky poplácal po zádech. „Vzals to jak šampion," řekl. „Máš docela náturu, i když na to zrovna nevypadáš."

„Měli bychom zavolat záchranku," zablekotal Viktor, ale nebyl schopen se hnout. Stále zíral do tmy a oči mu těkaly z jednoho kouta do druhého.

„To nepůjde," řekl mu opatrně Sneaky. „Má, co si zasloužil. Okrádal nás, prodával za víc, než slíbil a peníze si nechal. Zpronevěřil pár dodávek zboží a Jayovi došla trpělivost. Věděl do čeho se pouští, když dělá něco za našimi zády stejně jako to teď víš ty. Doufám jen, že budeš chytřejší."