Viktor myslel, že to bude klidný týden.

Ještě nikdy se tak nemýlil.

Následující večer mu Gabriela oznámila výbornou novinu, že se jí podařilo najít bratra a v neděli se s ním budou moct sejít. To bylo fajn.

Každé ráno a každý večer mu připravila jeho léky. To bylo taky fajn.

Půjčil si od Borise telefon a úspěšně se přihlásil na rekondiční testy k lékaři. To bylo moc fajn.

Po dvou dnech to ale začala být docela divočina. Odstartovalo to jedním ránem, kdy do stanu vběhla Gabriela, aby si vzal osušku a běžel za ní. Vzbudila ho, takže se chvíli vzpamatovával a snažil se zjistit, o co jde.

„Naproti přes ulici vyšroubovali hydrant," řekla v rychlosti a utekla pryč. Vypadala jako nadšené dítě, které utíká za zmrzlinovým vozem. Viktor nic nechápal. Gabriela mu však v poslední době hodně pomáhala, navíc znala zdejší život lépe, a tak se jí rozhodl poslechnout. Vzal osušku, vydrápal se ze stanu a vydal se za roh ulice, kde ji viděl zmizet.

Už z dálky bylo slyšet stříkání vody a lidské hlasy. Stejně jako on se k tomu místu sbíhalo plno lidí, což ho docela odradilo. Vždycky když se místní bezdomovci nahromadili na jednom místě, byl z toho průšvih. Rozhlédl se okolo sebe a spatřil v autě bez předních kol sedět svého souseda. O volant si opíral nějakou děsně tlustou bichli a zdálo se, že se v tom hluku snaží něco naučit. Viktor už si zvykl, že obvykle svoje studijní povinnosti plní uprostřed noci, kdy je na ulici poměrně klid, ale v poslední době to vypadalo, že mu začalo zkouškové a on se potřeboval učit pořád. Kromě Gabriely to byl jeho jediný rádce a průvodce tímhle praštěným životem, který se rozhodl na čas vést. Hodně mu radil ohledně šíleného dědka, co bydlel vedle ve stanu, a taky mu dal tip, kde všude ještě vydávají čisté jehly. Kevin byl fakt frajer.

Když se jejich pohledy střetly v tom vzácném momentu, kdy Kevin vzhlédl od svých skript, pobaveně na Viktora zavrtěl hlavou, aby tam nechodil. Viktor přešel k autu a Kevin stáhl okénko.

„Pamatuješ, co jsem ti říkal o tom, když se shromažďujou?" připomenul mu.

Viktor se opřel loktem o rám auta a sledoval to procesí, jak se šine do vedlejší ulice. „Moc dobře," odpověděl. „Byl jsem ale zvědavý. Proč by někdo rozbíjel hydrant?"

Kevin se zasmál. „Chtějí se přece vykoupat," řekl, jako by to byla úplně normální a jasná věc.

Viktorovo obočí vyletělo nahoru. „To jako vážně?"

„No jasně," kývl Kevin. „Stříká jim to přímo do ulice. Parádní sprcha."

Viktor vrtěl hlavou. Tohle ještě fakt nezažil. Strčil si ručník pod paži, poděkoval za informaci a nechal se slyšet, že jde radši zalézt zpátky do stanu.

„Jestli se chceš normálně vykoupat, tak se mnou můžeš někdy zajít na fakultu," nabídl mu Kevin. „Vypadáš jako student, mohlo by ti to projít. Máme tam nový fotbalový šatny i se saunou."

„Paráda."

Jenže hydrantem to teprve začalo. Jednou v noci je s Gabrielou probudil děsný řev, jako by z člověka někdo stahoval kůži. Bylo to okolo druhé hodiny ráno, proto chtěl Viktor okamžitě vyrazit ven a zjistit, co se kde děje. Zastavila ho však Gabrielina dlaň, která ho v mžiku popadla za paži. „Nestojí to za to, věř mi."

„Vždyť tam někdo řve bolestí," namítl Viktor.

„Tak ať řve."

Vytrhl se z jejího sevření a vylezl ven. Slyšel, jak si odfrkla a zalehla zpátky pod deku.

Viktor se opatrně plížil nocí po ulici směrem, kterým se dřív ozýval ten řev. To, co tam našel, ho vlastně ani nepřekvapilo. Dva chlápci se v křoví rvali o sklo ze žárovky, ze kterého místní feťáci kouřili pervitin. Přes sklo si ho zapalovačem nahřívali a pak vdechovali kouř. Oba byli sjetí pod obraz, nůž ale neměli, a tak je nechal svému osudu. Když se pak vrátil do stanu a lehl si zpátky vedle Gabriely, tiše si povzdechla a řekla: „Na to si zvykneš."

Jako by se ale ulice rozhodla v jeden týden otestovat Viktorovu otrlost, začal další den té ženské, která pořád všem nabízela kradené řetízky, hořet stan. Gabriela v tu dobu byla někde na toulkách a Viktor se tehdy poprvé učil, jak vypáčit hydrant. Pomáhal mu Kevin a ta ženská, která se jmenovala Kendra. Nakonec pravděpodobně někdo z domů v ulici zavolal na tísňovou linku, protože se chvíli na to ozvaly sirény a přijeli hasiči. Než se však tak stalo, chytly další dva stany a na Sunset Avenue bylo vedro jako nikdy. Žhavé jiskry, které odtud stoupaly, propálily několik děr i do Viktorova stanu a k celkové škodě nepřispíval ani dědek odvedle, který ho pro jistotu několikrát polil kýblem vody. Tomu, jak je jeho jediný domov devastován, musel posléze Viktor přihlížet v tichosti z křoví za chodníkem, kde se předešlou noc rvali ti dva feťáci. Když totiž v LA vznikne požár, jsou na místo přivoláni i policisté, aby uzavřeli ulici a událost prošetřili. Nemohl riskovat, že by ho poznali, a tak tam klečel mezi rozbitými žárovkami, použitými jehlami, zaschlými zvratky a sledoval toho magora, jak mu na stan leje vodu.

Ten den večer pak seděl na pláži v Santa Monice a sledoval slunce, jak pomalu zapadá. Hleděl do dáli, kde svítily břehy Malibu, kde byl příští týden pozvaný, a myslel na Olivii. Měl na sobě jen plavky, které si tak prozíravě tu noc při útěku zabalil a byl k nerozeznání od ostatních lidí. Připadal si v tu chvíli jako normální člověk, ne jako dočasný bezdomovec. Gabriela zrovna přicházela od moře, na sobě jen spodní prádlo, které snad muselo zažít už válku ve Vietnamu, a sedla si vedle něj. Aniž by chtěl, jeho mužskému oku neunikly jemné linie jejího těla a několik tetování na zádech, které však v tom šeru nedokázal blíž identifikovat. Když se občas umyla, nevypadala zase tak odpudivě. Možná jen kdyby nebyla tak příšerně hubená a vyzáblá.

„Po setmění se tu ukájej potkani," řekla mu. „Měli bychom jít."

Viktor si povzdechl. Právě mu zničila veškerou idylku a chvilku klidu, kterou měl. „Co tvůj bratr?" zeptal se místo toho. Docela poslední dobou přemýšlel, co vlastně Gabriela celé dny dělá. Občas se v týdnu vracela s nepřirozeně tvarovanými zorničkami, a i podle řeči mu bylo jasné, že si cestou někde šlehla. To shánění kontaktů jí trvalo nějak moc dlouho na to, že šlo o jejího vlastního bratra. Často uvažoval, jestli ho náhodou nevodí za nos.

„Co děláš v neděli?" zeptala se ho místo odpovědi.

Nadzvedl obočí. „Válím se ve svém děravém stanu na ulici ve Venice. Co ty?"

Zasmála se, ale pouze krátce. Vlastně na jejich situaci nebylo směšného vůbec nic. „V neděli se dělaj pouliční drifty. Frajeři vytáhnou svý nejlepší káry a pak pálej gumy na podělanejch křižovatkách v South Central. Máš rád auta, Viktore?"

Který chlap nemá rád auta? Chtěl se jízlivě zasmát, ale neudělal to. „Proč?"

„Protože tam bude můj bratr," řekla. „Do tý party patří i jeden můj známej a ten mi dal telefon, aby mi pak na něj mohl posílat adresy, kde se bude driftovat."

Viktor mlčel. O těch driftech slyšel od Borise, ale ani za nic netoužil se tam promenádovat. Bylo to moc o držku. Někdo z těch lidí tam by si ho mohl pamatovat ještě ze služby, to nemohl vědět.

„Vím, že se ti to nelíbí, ale nemůžeme jinak," přesvědčovala ho. „Chtěla jsem, aby mi na bráchu dal telefon nebo adresu nebo něco, ale poslal mě s tím do hajzlu, že si to na triko neveme. Když se objevíme na driftech, nebude brácha moct nikoho podezírat, že nám dal echo."

„Tohle zní teda pěkně praštěně," zavrčel Viktor. „Jeden by řekl, že s bratrem nejste zrovna zadobře. Jak ho pak chceš přesvědčit, aby nám pomohl?"

Pokrčila rameny. „Jsem jeho rodina," řekla.

Bravo, dokonalý argument. Viktorovi se najednou chtělo křičet. Ta holka po něm chtěla, aby s ní šel na pouliční drifty. Hned ho tam poznají a prokouknou. Už jen jeho barva pleti bude působit podezřele. Vynesou ho odtud v zubech.

„Chápu, že tímhle tě moc nepřesvědčím, ale pro naši komunitu to hodně znamená, věř mi. Minimálně nás vyslechne," slibovala.

„Proč už vlastně nejste ve styku? Hledáš ho celý týden po městě, to přece není normální."

Pokrčila rameny. Ze slunce zbyl jen úzký, zářivý půlměsíc a její tvář zalévaly poslední paprsky. Její pleť měla barvu lesního medu a celkově vypadala jako exotická královna Amazonie. Viktor se zašklebil, asi mu už vážně po tom všem docela přeskočilo.

„Začala jsem brát," přiznala. „Byla jsem denně sjetá jak paprika a Jay se prostě naštval. Vyhodil mě z domu a od tý doby se tady tak různě potuluju."

„Jay?"

„Julian," upřesnila. „Můj brácha."

Viktorovi najednou na jazyku vyvstala otázka, která ho svrběla v hlavě už od úterka. „Čím se tvůj brácha živí?"

Gabriela se potutelně usmála. Věděla, že mu to za tu dobu stačilo dojít. Něco tady nehrálo. Kdyby byl Gabrielin bratr prodavač v KFC nebo leštič oken, asi těžko by dokázal své sestře zajistit ochranu před Esperovými lidmi. „Vím, že seš správnej polda, Viktore, a kdybych ti to řekla, tak bys to musel oznámit. Nechci tě trápit takovým dilematem, takže ti můžu jen říct, že můj bratr je soukromej podnikatel."

Uchechtl se. Jasně, Gab!  Po chvíli se začal smát úplně. Dělala si z něj blázny? Chtěla jeho, policistu, přivést přímo před člověka, jehož úhlavními nepřáteli jsou přesně lidé jako Viktor? Velice vtipné.

„Nemyslím si, že budu při tom rozhovoru polehčující okolnost. Spíš naopak," přiznal.

„Bude to v pohodě," ujistila ho. „Brácha je v klidu."

Rozhodl se jí věřit. Doteď ho přece nezklamala. Za ten necelý týden, co se znali, konečně poznal, co to znamená, mít za kamaráda holku. Okolnosti jejich seznámení byly sice poněkud netradiční, ale za to je dokázaly stmelit jako nikoho. Jediná věc, která Viktora děsila, byla, že jeho budoucnost na ní až příliš závisela. Gabriela byla fajn, ovšem nepatřila k těm nejspolehlivějším lidem na zeměkouli. Musí být neustále na pozoru.

„Taky ale budeme potřebovat kola," promluvila po chvíli ticha.

Viktor měl v ten moment pocit, jako by se ocitl v říši divů. Nechápal, odkud ty praštěné nápady neustále bere. „Na co kola?"

Pohlédla na něj a se zvednutým obočím si ho přeměřila: „Neříkej, že nevíš, jak tyhle drifty probíhaj?"

Rezignovaně zvedl dlaně. „Pouč mě."

***

Většinu volných dní se pak společně poflakovali po ulicích a snažili se sehnat kola. Za tu dobu viděl Viktor víc šíleností, než by si vůbec přál a taky se konečně dozvěděl, kde mizí všechna ta kola, jejichž ztráta byla nahlášena na stanici, ale nikdy nevyřešena. Seržant Berett mnohdy tyto žádosti nebral vážně a většinou s nimi své podřízené ani nezatěžoval. Ta kola byla pryč. Zmizela navždy. Propadla se do země. A nejen kola, ale také koloběžky, skateboardy a vůbec všechno, co mohlo v LA sloužit jako dopravní prostředek. Nyní ho ale Gabriela dovedla do onoho dosud neobjeveného bermudského trojúhelníku všech kalifornských bicyklů a nebylo jím nic víc a nic míň než stanové osady pod dálničními mosty a úzké uličky, kde neprojelo policejní auto.

Den před setkáním s Jayem se celí zoufalí doplahočili až pod most stodesáté silnice směrem na jih. Nacházeli se ve čtvrti Skidrow, která byla svými stanovými městečky na chodnících věhlasně proslulá. Gabriela se dušovala, že pokud kola neseženou ani tam, pak už nikde.

„Máš je s sebou?" zeptala se ho těsně předtím, než stačili přijít k hromadě starých rezavých kol u jednoho ze stanů. Vlastně to nebyla hromada, byly to hromady, hordy, barikády nejrůznějších kol a všeho možného. Tvořily stanu přirozenou ochranu před okolím skoro stejně spolehlivě jako hradba z betonu.

Viktor místo odpovědi zachrastil v kapse tubou s jeho léky a Gabriela přikývla. Vydala se ke stanu a zabušila na plachtu. Dlouhou chvíli jen tak čekali a Viktor uvažoval, že by prostě nějaké kolo čajznul a utekl dřív, než si ho někdo vůbec všimne. Kdyby i Gabriela udělala to samé, měli by po problému a nemusel by se dělit o svoje tabletky s nějakým bezďákem, co lidem krade kola.

Pokud si člověk v LA nedával dobrý pozor na svoje věci, většinou o ně přišel. Nechat kolo na ulici bez zámku se rovnalo tomu, ho prostě shodit z mostu do řeky. Ve dvanácti případech z deseti už byste tam to kolo nenašli. Navíc lidi jako chlápek, který se nakonec ze stanu s bručením vysoukal, kradli tím stylem, že pokud jste kolo nezamkli, vzali vám ho, a pokud jste ho přece jen zamkli, šlohli vám ho i se stojanem na řetězu.

„Coe?" zahuhlal na Gabrielu a promnul si oči svými špinavými prsty. Viktorovi připomněl jeho souseda dědka. Oba je měli stejně zahnisané žlutými drobky, které tak nešťastně vypovídaly o jejich hygieně.

„Chci dvě kola," řekla mu drze Gabriela a bez vyzvání se začala prohrabovat hordou šrotu.

„Máš čím platit?"

Kývla směrem k Viktorovi, který z kapsy mikiny povytáhl tabletky. Chlapovy oči se přitom pohledu značně rozšířily a ve tváři zasvítil zájem. „Který to máš?"

„Oxycontin. Jednu tabletku za jedno kolo," uvedl nesmlouvavě Viktor.

Chlap se zamračil. „Dvě malý pilule za dvě velký kola?" podivil se. „Z kterýho Marsu ste spadli?"

„Drž hubu," uzemnila ho Gabriela. „Ty léky maj větší cenu, než celá tahle kupa bordelu dohromady."

Než stačil chlap něco namítnout, začala rvát z hromady nějaké kolo. Viktor jí musel pomoct a stejně u toho nadělali hrozného randálu a celkově narušili statiku celé hordy, takže bylo klidně možné, že při silnějším větru se zhroutí přímo na stan. Už tak se docela kymácela. Jeden kus však měli. Kolo bylo sice staré a rezavé, ale fungovalo.

Když po několika minutách našli i druhé, které obstojně vydrželo Viktorovu váhu a dalo se na něm nějak reálně jezdit, musel se rozloučit se dvěma tabletkami. Těžklo mu z toho srdce, když je předával do špinavých pracek toho chlápka. V té chvíli by se vsadil, že jen co odejdou, narve si je do žil obě naráz a pořádně se zřídí. Viktora vytáčela skutečnost, že někdo ty léky takhle zneužívá. On sám je potřeboval k životu, ale tenhle chlápek rozhodně ne. Co však mohl dělat, tabletky byly momentálně jeho jediným platidlem. Peněženku mu vykradli v práci, kreditku si zablokoval a pro novou se neodvažoval do poštovní schránky zajít.

Jakmile však Viktor pochopil fungování celé akce, na které se měli setkat s Gabrieliným bratrem, byl rád, že své dvě tabletky za kola obětoval. V neděli ráno dostala Gabriela adresu: Wellington Road, Crenshaw, 9 a.m.

A tak sedli na kola a jeli. Zatímco Gabriela odložila svou neuvěřitelně starou mikinu Adidas a jela jen v krátkém rukávu, Viktor se dusil v pytlovité mikině, kterou mu sehnala u Armády spásy, místní dobročinné organizace. Přes hlavu si přehodil kapuci, místo obvyklých kalhot měl vytahané tepláky s prodřenými koleny a na očích sluneční brýle.

„Jde o to, že seš hezky udržovanej," řekla mu, když mu vnucovala mikinu. „Až uvidí, že seš bílej a oholenej a k tomu máš tyhle vlasy, tak budou vědět, že mezi ně nepatříš."

„Co mám s vlasy?" prohrábl si je nechápavě Viktor mezi prsty, zatímco přebíral mikinu.

Gabriela pokrčila rameny. „Jsou moc hezký," uculila se. „Máš takovej ten typickej střih bílejch policajtů."

„Takhle vypadám odjakživa," bránil se.

„Já vím, já vím," snažila se ho uklidnit Gabriela, „ale nemůžeš tam prostě nakráčet jako týpek z vyšší střední. To je vyprovokuje. Vem si na sebe ty hadry a předstírej, že seš feťák nebo bezdomovec. Nebo obojí."

Bylo zajímavé, že byli tito lidé více obezřetní k někomu, kdo vypadal slušně než k nějaké lůze z ulice. Viktor už si však zvykl, že některé věci tady prostě nepochopí. Přes všechny pochybnosti tedy Gabrielu poslechl, přestože mu v těch hadrech bylo pěkně nepříjemně.

Potil se jako kůň a když po necelé hodině dorazili na zmíněnou adresu, našli tam jen hromadu policejních aut se zapnutými majáky a dav několika stovek lidí, kteří se z hloučku uprostřed křižovatky pomalu rozcházeli do ulic. Zbyly po nich jen čáry od pneumatik a pár ulomených zrcátek, které následně rozjezdily auta, která pokračovala v průjezdu křižovatkou.

„Kruci, jsme tu pozdě," zavrčela Gabriela, vytáhla telefon a zkontrolovala schránku.

„Jak pozdě?" nechápal Viktor. „Vždyť je teprve deset minut po deváté."

Přesně v tu chvíli telefon v Gabrieliných rukou zabrněl a na displeji se objevila nová textovka: Jefferson Blvd/Figueroa St, hned teď!

„To je dobrý, tady se zdržej dýl," zhodnotila situaci Gabriela. „Pojď, jedem!"

Viktor šlápl do pedálů a snažil se nepohlížet přímo do oken policejních vozů. Přestože byl v jiné oblasti, kde by ho pravděpodobně nikdo neměl poznat, byl raději obezřetný a moc situaci nepokoušel. Náhoda byla občas pěkná mrcha.

„Co se to tu krucinál vlastně děje?" zeptal se Viktor, když dohnal Gabrielu. Uháněli ulicemi skoro na opačnou stranu South Central a on ani nevěděl proč. „To mi chceš říct, že všichni ti lidi si prostě stoupnou do křižovatky a zablokují celou dopravu?"

„Jo," kývla Gabriela, aniž by se nad tím coby jen pozastavila.

„A pak uprostřed ní driftují a předvádějí svoje auta," pokračoval dál. „A všichni ostatní stojí okolo a zírají na ně."

„Přesně," souhlasila. „A dělají to do tý doby, dokud na ně nepřijdou poldové. To proto ty adresy posílaj esemeskou těsně před zahájením. A když nemáš správný kontakty, tak se ty adresy ani nedozvíš."

Chtěl jí povědět, že je to pěkně praštěný, ale raději mlčel a šlapal dál.

Když se dostali na druhou adresu, nebyla to tentokrát křižovatka, ale celá ulice, kterou dav uzavřel. Lidi prostě postávali uprostřed cesty a za nimi stála auta snažící se touto ulicí projet. Žádné z nich ale na živý zátaras netroubilo, někteří řidiči si dokonce vylezli na střechu, aby měli lepší výhled. Nikdo nikam nespěchal, povinnosti mohly počkat, když má člověk možnost zažít takovou podívanou.

Na parkovišti před supermarketem na jedné straně ulice se postupně sjížděla všechna účinkující auta. Obvykle z nich první vystoupila kopa holek a potom řidič, který otevřel kapotu, aby mohli všichni čumilové vidět, co má ve svojí káře za motor. Některá auta se naopak dvojřad řadila za sebe na silnici a čekala, až jim někdo půjde odmávnout start.

„To je jak v podělaným Rychle a zběsile," zabručel Viktor a prodíral se davem za Gabrielou směrem k supermarketu. V tu chvíli vystartovala první dvě auta a dav zaburácel nadšením. Po chvíli bylo slyšet skřípění brzd a závod byl u konce. Konec trati očividně vyznačoval železniční přejezd několik set metrů dál a ti magoři to brzdili těsně před ním. Radši se tam nedíval.

Čím víc se blížili k parkovišti, z kterého si tahle cháska zabrala skoro celou půlku, tím víc bylo slyšet street rap a vrčení motorů. Několik maníků se rozhodlo driftovat uprostřed davu a lidi odtud tak tak odskakovali na bok, aby je nesrazil kufr auta. Přesto všechno ale tleskali a nadšeně pokřikovali.

V ulici se mezitím startovalo dál. Po každém startu následovalo po chvíli skřípění brzd. Pro místní se to zdála být rutina, ale pro Viktora ne.

Hleděl na ty chlápky, co se děsně důležitě opírali o kapotu svých děsně vyšperkovaných aut a snažili se udělat dojem. Tohle nebylo nic nového. V LA se na dojem hodně dalo, a proto si na něm taky každý až nezdravě zakládal. Dokonce i Boris. Nosil značkové oblečení, zlaté náušnice, pil tu nejdražší vodku, každý měsíc navštěvoval kadeřníka a vůbec celkově vypadal fakt cool. Málokdo už ale věděl, že tenhle cool chlápek žije v dřevěné bedně v pronajatém domě společně s dalšími pětadvaceti lidmi a na živobytí si momentálně vydělává rozvážením pizzy. Podobně odhadoval Viktor i všechny ty chlápky s auty. Ta jejich fajnová kára beztak parkovala v té nejplesnivější garáži vedle ještě plesnivějšího domu v tom nejplesnivějším ghettu a za ty zlaté řetězy okolo krků museli určitě pár měsíců držet pořádnou hladovku. Viktor tenhle žebříček hodnot nedokázal pochopit, ale co se snažil s Gabrielou vyžít na ulici plné daleko bizarnějších úkazů, naučil se to ani nechtít chápat. Prostě to tak bylo. Hotovo.

Gabriela se na okraji parkoviště zastavila, podala Viktorovi svoje kolo a vylezla na kapotu staré Toyoty Corolly. Rozhlížela se po davu, ale z jejího výrazu šlo jasně vyčíst, že zatím neobjevila, co hledala.

„Koho hledáme?" zeptal se jí Viktor a pátral po někom, kdo by zhruba mohl vypadat jako Gabrielin bratr. Měla poměrně specifické rysy od vlnitých vlasů po obrovské černé oči s výrazným obočím.

„Nejprve se musíme poohlídnout po Creeperovi, jinak nás k bráchovi nepustěj," informovala ho.

Viktor svraštil čelo. „Kdo se tady proboha jmenuje Creeper?"

Než mu stačila odpovědět, z davu lidí, kteří nadšeně sledovali to šílené driftování - dvě bílá Subaru to zrovna roztáčela jako hodinové ručičky akorát desetkrát rychlejší - se vynořil kluk. Nemohlo mu být moc přes dvacet a když uviděl nahoře na kapotě Gabrielu, vycenil světu na obdiv svoje obrovské přední řezáky a začal se šíleně chechtat. Na to, že vydával tak živelné zvuky, se plížil jako smrtka. Záda měl shrbená, bradu vystrčenou dopředu jako by ho někdo právě vzal za krk a přelomil mu ho na dva kusy. Ruce měl ohnuté v loktech a dlaně od zápěstí visely volně dolů. Vypadal tak trochu jako zmenšenina Tyranosaura Rexe. Při chůzi nepohyboval rameny, ani rukama. Vidět ho od pasu nahoru, člověk by ani neřekl, že ta osoba kráčí. Zato jeho rychlé, cupitavé krůčky tak nějak vzdáleně připomínaly toho vybuchujícího pajduláka z Minecraftu. Viktor si slíbil, že se na tu přezdívku ještě přeptá.

„Čaaaau," pozdravil je Creeper zvučně a zastavil se. Zíral s přiblblým úsměvem na Gabrielu a v očích mu jiskřilo nadšením

„Nazdar," odpověděla Gabriela a seskočila z kapoty přímo před něj. „Víš, kde je brácha?"

„Jooo," pokrčil hubenými rameny Creeper. „Někde tu bude."

V Gabrielině hrdle cosi výhružně zavrčelo a Creeper vytřeštil oči. Zíral jí na prsa, jako by se snažil zjistit, odkud se ten zvuk vzal. „Ty bláááho."

Viktor se snažil být optimista a věřil, že Gabriela z toho chlápka vytáhne nějakou kloudnou informaci.

„Co sis dal?" vyštěkla na něj. „Slíbils mi, že budeš dneska čistej. Je to děsně důležitý, Creepere. Potřebuju, abys nás vzal za bráchou."

Přestože byl ten člověk pořádně pod parou, to množné číslo zaregistroval. Pohlédl na Viktora a taky se usmál. „Čaaaau, brácho," řekl.

„Ahoj," odpověděl Viktor a nechal Creepera, ať na něj dál zírá. A tak tam stál s kamenným výrazem a ten kluk mu pořád zíral do obličeje a usmíval a celkově byl úplně mimo. Mohla to být minuta, dokud Gabriela nezavrčela znovu. „Sundej si ty brýle, prosím tě," požádala Viktora. „Asi se vidí v odraze nebo co. Nemáme čas, aby tady takhle čuměl."

Viktor poslechl a ten kluk na něj doopravdy v tu ránu zírat přestal. „Velkej Jay nechal dovízt parádní nálož až někde z El Pasa. Všem nám rozdal písípíčka na celej tejden, ten chlap je vážně děsně velkorysej a hodnej a taky velkodušnej a milej a tak."

Viktor si pomyslel, že ten kluk už musí mít vykouřený mozek i s míchou a místo toho za něj přemýšlí nějaká prázdná bublina, která to místo vyplnila. Písípíčko, jak to Crepeer nazval, shodou okolností Viktor znal. Na ulicích se tomu říkalo Andělský prach, zkratkovitě tomu přezdívali PCP a doopravdy se to jmenovalo fencyklidin. Znal to od Borise, kterému se tahle látka kdysi podařila sehnat. Tehdy se domluvili, že spolu zajdou na drink, ale Boris ho místo toho vylákal na pláž a začal si máčet cigarety do takových divných ampulek s nějakou tekutinou. Byl z toho pak jen strašně vláčný. U Creepera si to Viktor nedokázal představit jinak, než že si to svinstvo čepuje přímo do krku z kanystru od mléka.

„A zbylo ti ještě?" zeptala se Gabriela, čímž Viktora neuvěřitelně vytočila. Raději nad tím ale v duchu mávnul rukou. To se prostě jen potkaly dvě smažky, říkal si. Nech je tak, starej se o sebe, ještě je budeš potřebovat, takže to hezky vydrž.

Creeper pomalými pohyby vyklopil kapsy svých pytlovitých tepláků, podobných jako měl Viktor, a místo ampulek mu z nich vypadla injekční jehla. „Jééé," rozzářil se jako sluníčko, „paráááda." Sebral jehlu ze země, sfoukl z ní prach z parkoviště a strčil znovu do kapsy. Žloutenka a absces z toho chlápka musely mít pravidelné živobytí.

Gabrielin zájem zmizel stejně rychle jako se objevil. „Creepere, začni používat tu svoji dementní palici a doveď mě za Jayem. Dobře víš, že nás k němu s mým kámošem nepustí. Musí to jít přes tebe, chápeš?"

Creeper se zamračil a vypadal náhle strašně smutně a Viktor na to v tu chvíli kápl. Creeper prostě všechny emoce prožíval silněji. Místo toho, aby je s úsměvem pozdravil, se řehtal jako blázen. Místo toho, aby Gabriele s politováním oznámil, že jim nepomůže, vypadal jako by se měl každou chvíli rozbrečet. Viktor si promnul dlaněmi obličej a znovu si zopakoval, že toho chlápka potřebují a rozhodně by se neslušelo, kdyby ho popadl za to jeho vybledlé tričko Iron Maiden a místo koksu mu napráskal do nosu svými pěstmi. Místo toho, aby to udělal, si to jen představoval a bylo mu hned líp.

„Já ti nevííím, zlato," zavrtěl se nervózně Creeper a zhoupl se v kolenou. „Víš, jak to je s Velkým Jayem, nemá rád bílý kluky, podělaný helikoptéry a svoji ségru. To jsou dvě věci ze tří, který fakt nesnáší a dovedu mu je zrovna já. A mě vlastně taky nemá dvakrát v lásce, když nad tím zrovinka přemejšlím."

Gabriela se falešně usmála a vzala toho hubeňoura kolem ramen. „Creepere, lásko," oslovila ho a vykouzlila mu tím na tváři další přihlouplý úsměv, „kdyby tě Velkej Jay neměl rád, nedal by ti přece písípíčko až z El Pasa. Jsi jeho prvotřídní fetka, nejlepší pasák, kterýho kdy měl. Seš třída, chlape!"

Zdálo se, že její slova dopadla na úrodnou půdu. „Sem třííída, kurva!" zaječel Creeper a tloukl si pěstmi do prsou jako to největší zvíře na parkovišti. Jako sám Král Kong.

Viktor dokázal ustát posměšné pohledy ostatních okolo, když Creeper začal řvát jako idiot a raději zase zatnul zuby a následoval ho kamsi stranou všeho davu na kraj parkoviště. Čím víc se blížili ke skupince, která si v těch místech udělala tak trochu soukromou párty, tím větší začínal mít Viktor obavy. Celkem tam stála čtyři auta rozestavěná do čtverce tak, aby jeho jednotlivé rohy byly průchozí. Uvnitř postávalo několik lidí a s velice vážnými výrazy spolu rozmlouvali. Kolem se promenádovaly ty nejhezčí holky a Viktor si byl jistý, že přesně takhle vypadá místo, kde se uzavírají obchody. Nasadil si zpátky svoje sluneční brýle, aby mu nepoznali na očích, že je vlastně vyklepaný jako králík, a zarazil ruce co nejhlouběji do kapes, protože se třásly jako osiky.

Creeper je s Gabrielou nechal stát před čtvercem a sám vlezl dovnitř mezi hlouček lidí. Přistoupil k vysokému chlápkovi s atletickou postavou a něco mu šeptal do ucha. Viktor hned věděl, s kým má tu čest. Jay se rozhodně Gabriele nepodobal tak, jak očekával. Gabriela byla Jižanka každým coulem, dokonce i v řeči jí plál oheň a všem muselo být jasné, že kdyby spustila ve své rodné španělštině, chytla by z toho střecha nejbližšího domu. Zato Jay vypadal spíš jako Afroameričan. Měl mnohem tmavší pleť, výrazné rty a kudrnaté vlasy mu trčely do stran, jako by právě vstal z postele. Na tvářích mu rašil pečlivě střižený plnovous a na očích visely, stejně tak jako Viktorovi, sluneční brýle, akorát s výstředními zlatými obroučkami.

Když se pak Jayova tvář obrátila k nim a jeho rty se stáhly do přísné linky, měl Viktor chuť vzít nohy na ramena, protože jeho pohled následovaly pohledy všech ostatních. V momentě, kdy od sebe odstrčil Creepera tak, že upadl na zem, dav kolem něj ztichl úplně a všichni ti chlápci, co donedávna vypadali, že je nezajímá nic jiného než vlastní auto, se postavili okolo něj jako jeho čestná stráž. Viktorovi už bylo jasné, proč potřebovali Creepera. Přes tuhle masu lidí by se k Jayovi nikdy nedostali.

Jay se odlepil od kapoty auta, o které se opíral, a došel až ke své sestře. Atmosféra by se v tu chvíli dala krájet. Mezitím se Creeper vrtkavě vyhrabal na nohy a krčil se mu za zády, přičemž vysílal ke Gabriele soustrastné pohledy. Dokonce i ten malý blbeček věděl, že bude zle.

V pozadí hrála naplno hudba a někde v dáli bylo stále slyšet skřípění brzd, avšak nic z toho Viktor pořádně nevnímal. Hleděl na Jaye, jak si pomalými pohyby sundává z nosu brýle a zastrkuje je za lem trička. Pozornost si našel taky podivně těžký předmět v kapse, který mírně převažoval jeho rozepnutou mikinu. Viktor nemusel hádat víc než dvakrát. Byla to zbraň a pochyboval o tom, že je Jay jediný, kdo tu po kapsách schovává podobné věci. Creeperova jehla byla oproti tomu úplné nic.

Jay měl v očích přesně takový ten mrtvý výraz, který Viktor používal kdysi ve škole v hodinách, když nechtěl, aby někdo věděl, na co myslí. Jay tenhle výraz pozvedl na úplně novou úroveň. Jeho tvář nic neříkala a nikdo nemohl ani tušit, co se mu honí hlavou. Něco to být ale muselo, protože dlouhé vteřiny jen stál před Gabrielou a mlčel.

Útrpné ticho se rozhodla přerušit až Gabriela: „Jsem tu s prosbou o pomoc, Jayi."

Koutky jeho úst se nadzvedly, jako by právě viděl štěně hrající si na silnici, po níž právě projíždí rozjetý Land rover a on s tím rozhodně nehodlá nic udělat. Čistě proto, že to chce vidět. „Pokračuj," vybídl jí.

Drž hubu! Drž hubu! Drž radši hubu! Viktor se modlil a jeho modlitba čítala jen tato dvě neustále se opakující slova. Drž hubu! Drž hubu!

Aniž by chtěl, viděl v Jayovi přesto všechno svou opravdovou naději. Pokud ho má někdo uchránit před lidmi, kteří ho chladnokrevně srazí autem za účelem zabití, kteří zmlátí bezbrannou holku a pak se mu vloupají do domu, pak to nemohl být nikdo jiný než Jay. Policie se řídí zákony, k vykonání trestu potřebuje důkazy, svědky a spoustu dalších věcí, které si ti hajzlové určitě dávno pojistili. Zákon však pro někoho jako Jay existoval jen okrajově. Viktor věděl, že pokud si ho získá, pak postačí jen ukázat prstem a budou se sakra dít věci.

„Jdou po nás Esperovi lidi," přiznala.

V davu to zahučelo. Viktor cítil tu náhlou a hmatatelnou vlnu nenávisti, která se přes všechny přelila. Prostor okolo nich se stáhl, když každý z těch chlápků udělal krok k nim jako smečka šelem okolo dvou vyděšených antilop.

„Tak to máš blbý," pokrčil rameny Jay. Nečekal na Gabrielinu odpověď a místo toho se otočil ke Creeperovi. Rozmáchl se pěstí a zavrtal mu ji přímo doprostřed obličeje. Creeper zaječel jako přiškrcená slepice, opět skončil na zemi a tiskl si dlaně ke krvácejícímu nosu. „Ještě jednou mi ji sem přivedeš, tak tě zabiju, ty sráči." Jeho klidný a ledový tón se donesl až ke Creeperovým uším a přinutil ho přestat fňukat.

„Promiň, Velkej Jayi," zahuhlal Creeper přes krvácející nos. Viktor se v duchu pousmál. Kdo si kruci dneska nechává říkat Velkej Jay?

„Za kolik si tě koupila, žes zradil moji důvěru, co?" zeptal se jízlivým hlasem Jay. „Co bylo silnější než věci, který jsi dostal ode mě?"

Creeper místo odpovědi začal kňučet jako pes. Mezi těmi zvuky vyloudil tiché: „Oxykodon."

Viktor se v tu ránu napjal a pohlédl na Gabrielu, která zaraženě zírala do země a nervozitou si mnula prsty. Ta zrádná mrcha! Nejenže ho donutila zaplatit jeho tabletkami za kola, ona mu jich dokonce pár čmajzla a dealovala je Creeperovi. A kdoví, jestli si občas nedala čistě pro svoji potřebu! JEHO LÉKY! Léky, které tak potřeboval! Slíbil si, že jestli se z tohoto dostane živý, pak ta holka zatraceně pozná, co znamená peklo.

Feťákům se nedá věřit, nakonec člověka vždycky jen zklamou.

Zdálo se, že ta atmosféra, která mezi Gabrielou a Viktorem nastala, neunikla ani Jayovi. Teprve teď si prohlédl Viktora od hlavy k patě a zamračil se. „Ty seš co zač? Další fetka? Dáváš jí nějaký věci na uvolnění za to, že s tebou chrápe?"

Viktor raději mlčel. Jakmile promluví, poznají, že není odsud. Jeho přízvuk byl stále ještě patrný.

Jay rozpoznal, že si ten kluk zvolil pasivní přístup a stoupl si těsně před něj. Dýchal mu do obličeje a naschvál začal funět jako divoký buvol. Roztáhl ramena a hrudí Viktora odstrčil. Ten mírně zakolísal, ale neupadl.

„Tak co seš zač, frajere?" zaprskal mu do tváře Jay. Viktor věděl, že ho chce jen vyprovokovat. Místo toho, aby se nechal, jen odvrátil obličej na stranu.

To Jaye vytočilo natolik, že ho chňapl pod krkem a ohnul v pase. Rázem se Viktorovo hlava ocitla v ocelové kravatě Jayových silný paží, která ho začala velmi agresivně škrtit. Cítil, jak mu svírá hrdlo a jak vzduch nezvládá prostoupit, kudy by měl. Zavrtěl se a sluneční brýle upadly na zem, kde jde hned na to přidupl nějaký chlápek z Jayovy party. Ostatní se rozchechtali.

Viktor se snažil zůstat v klidu. Přece by ho Jay neudusil. To by přece neudělal! Taky si ale vzpomněl na to, že tady není doma. Nacházel se v místě, kde jeho zákony a morální zásady neplatily.

Sebral poslední síly a nakopl Jaye zezadu do kolena, čímž mu podrazil stabilitu a poslal jeho vysokou postavu k zemi. Za letu ho ještě popadl za paži, která mu stále obepínala krk, přestože nyní už značně volněji, a ostře s ní škubl do strany. Jeho záda na chvíli málem praskla pod náporem Jayovy živé váhy a vteřinu na to už bylo jeho tělo zas vysvobozeno, když ležel Jay převržený na tvrdém asfaltovém parkovišti.

Na tu malou chvíli, kdy na něj gangster překvapeně zíral ze země, na sebe byl Viktor patřičně hrdý. Přehodil si ho přes záda jako pytel brambor. Byl zatraceně jako nějaký ninja!

Jeho chvilka slávy však skončila v momentě, kdy ho zezadu popadlo několik párů rukou a uvěznily ho v pevném sevření. Zahlédl dokonce, že několik chlápků sáhlo do kapes pro své zbraně.

Během vteřiny byl Jay opět na nohou a stál před ním. Byl nasraný jako peklo samo a všichni ti jeho kámoši drželi Viktora v šachu. Nedokázal pohnout ani prsty na rukou jak pevně ho drželi. Vzápětí mu na rtech přistála pěst. Cítil ten náraz, jak prostupuje celou jeho lebkou a rezonuje v mozku ještě dlouho potom, co Jay svěsil ruku podél těla a se zadostiučiněním hleděl na výsledek své pomsty. Viktorovi připadalo, jako by ho někdo vzal po hlavě pohrabáčem. Jay uměl rozdávat setsakra dobré rány. Kůže pod jeho rtem se napínala, jak se v ní hromadila krev a Viktorovi bylo jasné, že to skončí pěkně šťavnatou modřinou. Byl rád jen za dvě věci: že mu Jay nechal všechny zuby a že se nerozhodl ho udeřit níž, přímo do jeho jizvy. Vsadil by se však, že kdyby o ní věděl, hned by to udělal a Viktor si byl jistý, že tuhle bolest by mu nepomohla zvládnout ani tableta oxykodonu, která mu proudila v žilách.

Než stačil schytat další ránu, postavila se před něj Gabriela a roztáhla ruce. „Nech toho, Jayi!!" zaječela zoufale.

Její bratr se sice zastavil, ale nyní soustředil veškerou zlobu právě na ni. Přiblížil svůj obličej k ní, přičemž se musel nahrbit jako kočka, jak byla oproti němu malá, a v očích mu plály všechny ohně pekla. „Seberte se oba dva a vypadněte, než mi zasraně rupnou nervy, protože pak za sebe neručím."

„Jayi, prosím," zavzlykala náhle Gabriela, avšak slzy v očích se neukázaly. „Táta by přece-."

„TY SE O NĚJAKÝ RODINĚ VŮBEC NEOBTĚŽUJ MLUVIT!!" zařval jí přímo do obličeje, až Gabriela křečovitě semkla víčka. Viktor viděl, že má co dělat, aby se přestala třást. Měla strach, ale zároveň byla tohle její jediná možnost, jak si před nepřátelskou ulicí zachránit krk.

A věděl to i Viktor. „Mohl bych vám být užitečný," řekl do ticha a sledoval, jak se Jayův pohled pomalu stáčí k němu. Gabriela na něj překvapením zírala.

Jay k němu přistoupil. „K čemu bys mi tak ty moh bejt užitečnej?" Přestože jeho tón zněl posměšně a nadřazeně, pohled mluvil o něčem jiném. Jay si ho prohlížel. Snažil se ho někam zařadit a odhadnout, co je zač. Přece jen nevypadal na feťáka bez domova. Na to měl ještě příliš zdravou barvu a běhání po pláži s Borisem ho udržovalo fit.

„Jsem od LAPD," řekl prostě a v tu ránu mu na hlavu mířilo snad pět pistolí najednou.

Gabriela se znovu tvářila vyděšeně. Jay svá slova adresoval jí: „Přilezeš sem po tom všem, chceš ode mě helfnout a ještě k tomu mi přivedeš fízláckýho zmrda. Ty by ses měla, ségra, naučit používat mozek, nebo ti ním někdo brzo prožene kulku."

Nečekal na Gabrielinu odpověď, která by pravděpodobně stejně nepřišla, a přistoupil znovu k Viktorovi. Prohlížel si ho od hlavy k patě s pokřiveným úsměvem a pak kývl na ostatní, aby ho pustili. „Tak o co vám jde, pane strážníku?"

Kolem Viktora zazněl chechot ostatních chlápků, přestože Jay neřekl nic tak enormně vtipného. „Můžu vám pomoct, kdy vy pomůžete nám."

Jay mu hleděl do očí, jako by si ověřoval, jestli mu náhodou nekecá, a Viktor se snažil neuhnout.

„Naložte ho do auta," řekl posléze svojí partě. „Tohle není dobrý místo na uzavírání obchodu."

„Gabriela jde s námi," upozornil ho Viktor.

Jay na to mávnul rukou.