Working 9 to 5, what a way to make a livin

Jizva, která se táhla od pravé kyčle až k boku, ho to ráno opět štípala. Zastavil se a opřel ruce o kolena, aby si na chvíli oddechl. Hleděl na místo svého zranění, které bylo přelepeno bílou náplastí. Ochranná gáza vespod mizela pod sportovními šortkami, avšak i tak ji Viktor hmatatelně cítil. Pot, který jeho pokožka vylučovala, odoperované zranění sešité asi třiceti stehy neuvěřitelně dráždil. Jeho každodenní ranní běh po pláži se místo potěšení nyní stával nesnesitelnými muky. Připadalo mu, že po těch týdnech v nemocnici ztratil kondici a zranění, která utrpěl při srážce s Passatem, mu znemožňovala ji znovu nabýt. Vytáhl bílé tílko, které mu viselo zastrčené za pasem šortek a oblékl si ho. Zdálo se mu, že ta náplast a modřiny na zádech přitahují až moc pozornosti. Přestože ostatní běžci na pláži vypadali, že se starají jen o svůj byznys, pohledu na potlučeného mladíka se nevyhnuli. Viktorovi to nebylo příjemné.

Chtěl se z toho dostat co nejdřív a pokračovat ve své obvyklé službě, která už před tím vším pomalu vrcholila k povýšení. Místo toho, aby se dočkal svého služebního vozu a nějakého alespoň minimálního respektu od starších kolegů, ho převeleli jinam. Seržant Berret mu sice tvrdil, že je to pouze dočasná pozice, než se jeho zranění dají do pořádku, Víktor mu to ale nesežral. Věděl, že když jednou začne vybírat pokuty za parkování, s největší pravděpodobností je bude vybírat až do důchodu. Byla to jako černá díra, do které když mladý policista spadl, už ho nikdo nikdy nespatřil.

Snažil se sám sebe ujistit, že se nenechá jen tak potopit na této pozici a jakmile bude jen trochu moct, bude se znovu dožadovat dokončení zkušební služby u Berreta. Jen to nebude dnes. Dnes se ještě stále cítil jako někdo, kdo přeletěl přes kapotu auta dvou Hispánců, kteří se bůhvíproč rozhodli střílet v nákupním centru.

Setřel si pot z čela a rozešel se od pobřeží pryč směrem k parkovišti, kde na něj čekala jeho bílá Mazda s logem Los angeleské policejní stanice a okolo které v okruhu sta metrů stála všechna auta zaparkovaná naprosto předpisově. Viktor si všímal, jak na jeho vůz kolemjdoucí nehezky zahlížejí a raději dvakrát kontrolují, zda nestojí na zákazu stání, zda nejsou jejich kola dál než třicet centimetrů od obrubníku a podobné nesmysly. Dokonce i u okénka v McDonaldu se na něj výdejní prodavačka odmítala usmát. V LA nebylo jediného člověka, který by někdy nedostal pokutu za parkování.

Když otevíral dveře auta, plno lidí ho znovu zpražilo nevrlými pohledy. Sedl si dovnitř a okamžitě ho do nosu praštila vůně pokutových bločků, které měl vyskládané na sedadle spolujezdce, a ze kterých pravděpodobně po dnešní směně zase hromádka zmizí.

Od pláže se k němu blížila běžící postava. Mladík asi ve stejném věku jako on se světlými vlasy sepnutými do hustého culíku a několika tetováními na nahé hrudi. Na jedné paži se na ranním slunci leskl portrét matrjošky, různě po těle to pak byly nápisy v latině, kterým mnohdy nerozuměl ani on sám a v neposlední řadě zmenšenina chrámu Vasila Blaženého v Moskvě. Kdyby někdo v tu dobu ještě nedokázal uhodnout mladíkovu národnost, pak stačilo počkat, dokud neotevře pusu a nevpustí do světa svůj kostrbatý přízvuk. „Člověče, co ti hrabe? Ptala se po tobě támhleta kočka v bikinách od Calvina Kleina. Než jsem jí ale moh dát číslo, tak sis nasedl do tohodle žebráckýho auta a okamžitě ztratila zájem. Nemůžeš tady prostě jen tak jezdit v tomhle, lidi tyhle auta nesnášej."

„Jasně, Borisi," protočil oči Viktor a kývnul za sebe na zadní sedadlo. „Nasedej, jedeme."

Stejně jako každé ráno, si i tentokrát Viktor sliboval, že se svým nejlepším kamarádem už běhat nebude. Říkal si to tak už rok, ale zatím se mu to nepodařilo uskutečnit. Nikoho jiného než Borise tady neznal a čas od času potřeboval jeho bezstarostnost a dobrou náladu. Borisova rodina pocházela z Ruska, avšak on sám se narodil ve Španělsku, kde jeho matka před porodem emigrovala. Mísily se v něm proto dvě naprosto odlišné kultury, mluvil plynně španělsky i rusky a samozřejmě anglicky. Pil vodku skoro i na snídani, v peněžence měl fotku Putina a byl obrovský fanda do každoročního festivalu v Pamploně, kdy do ulic mezi lidi vypustili stádo rozzuřených býků. Sám nevěděl, co v Los Angeles vlastně dělá, ale užíval si to. Bydlel v jednom z těch řadových domů v Hollywoodu, kde dokázali nájemci vměstnat i sto lidí a to takovým způsobem, že každý bydlel ve své dva metry široké dřevěné bedně. Do jednoho pokoje se vešlo osm beden a na jedno patro jich čítalo něco okolo třiceti. Dům měl obvykle tři patra a suterén s kuchyní a společenskou místností. Celý Borisův život se vměstnal do malé skříně na chodbě a jediné poličky v jeho obytné bedně. Přestože za to bydlení platil přes tisíc dolarů měsíčně, stále to byla ta nejlevnější alternativa, kterou si tady mohl dovolit.

„Mohl bys mě, prosím, pak vysadit o blok dál? Včera nás zahlíd z okna jeden týpek, co má rakev přímo nademnou a ptal se mně, jestli jsem polda. Myslím, že bych ho nechtěl nějak nasrat. Je ze South Central, chápeš?"

Viktor se zašklebil. South Central byla oblast LA, kde to pro kluky jako byli oni dva nebylo zrovna nejpřátelštější místo. Kdykoliv se tam Borisovi podařilo zatoulat, okamžitě na sebe strhl pozornost. South Central obývala většinou hispánská a afroamerická komunita a každý běloch byl mnohdy pokládán za policistu v přestrojení. Nejednou pro Borise musel Viktor jet, když se tam dostal do průšvihů.

„Můžeš se nastěhovat na čas ke mně," nabídl mu Viktor. „Mám sice jednopokojáč, ale nějaký čas to zvládnem."

Boris vykouzlil na své tváři vděčný úsměv a poplácal ho po rameni. „Dík, brácho. Fakt si toho cením, ale myslím, že bys to se mnou dlouho nevydržel."

Jak Viktor slíbil, vysadil Borise blok před jeho domem. Jakmile svého kamaráda ztratil z dohledu, zaparkoval auto v jedné zapadlé čtvrti a převlékl si uniformu. Do kapes košile si zastrčil pokutový bloček a propisku. Vydal se rozdat pár pokut a schytat několik nadávek.

Celé dopoledne objížděl přidělené rajóny. Spousta lidí měla pocit, že mohou zaparkovat na zákazu stání a rychle nakoupit v supermarketu, aniž by si toho kdokoliv všimnul. Ještě neuvěřitelnější na tom bylo, že zrovna před jedním z obchodů 7-Eleven nacházel v zákazu stát mnohdy stále ta samá auta. Skoro jako by ty lidi ani každodenní pokuty nezajímaly. I dnes vložil za stěrač černého Range Roveru pokutový lístek a ocenil, že od minula už zmizel škrábanec, který měl na kapotě. Dokonce se zdálo, že s ním jeho majitel navštívil myčku. Rozhlédl se po parkovišti a vypsal naráz pokutu pro dva Citroeny, které stály příliš v cestě. Změřil příručním metrem vzdálenost kol od patníku, vytáhl bloček a opsal si poznávací značky.

Blížilo se poledne, proto si zašel rovnou do supermarketu koupit pár housek, vodu a žvýkačky. Všichni uvnitř jeho uniformu poznali. Věděli, že tady přišel rozdávat pokuty a kdyby mohli, naplivali by mu do jídla než by stačil mrknout. Nesnášel svou práci a nesnášel ty zpropadené normy na to, kolik pokut musí dnes rozdat. Ještě mu chybělo tak pět. Doufal, že to po obědě rychle smázne.

Když tak přecházel parkoviště s náručí plnou housek a balené vody, všiml si přes cestu nějakého rozruchu. Přestože tady byl od toho, aby rozdával pokuty, nemohl si odpustit nechat povyk bez povšimnutí. Taky přece byl policista a hodlal se jím stát. Hodil nákup na sedadlo spolujezdce mezi nepopsané bločky a rozešel se přes celé parkoviště až k cestě, aby dobře viděl na protější stranu chodníku.

„NEČUM!" zavřískla ta holka. „Nečum na mě pořád!" Skoro si rvala vlasy z hlavy a pištěla tak vysoce, až jí místy vynechával hlas. „Chcípni, ty hajzle!"

Ačkoliv by to Viktora nepřekvapilo, holka nekřičela na něj. Snažila se rozkopat vykřivenou dlažební kostku uprostřed chodníku.

„Slečno, můžu vám nějak pomoci?" zavolal na ni, ale jeho slova se ztratila někde v zákrutech jejího zfetovaného mozku. Měla na sobě starou, oškubanou mikinu Adidas se zažloutlými pruhy, upnuté špinavé džíny a roztrhané kecky. Mastné černé vlasy se leskly na poledním slunci spletené do sebe jako jedovatí hadi. Snědou tvář s ostrými rysy měla vyhublou a zvrásněnou vztekem.

„Áááááááá," ječela dál, klekla si na kolena a začala do kostky mlátit pěstí. Přestože byl Viktor téměř rozhodnut ji nechat svému osudu, když se na vyzáblých rukou objevily první kapky krve, vydal se přece jen přes cestu.

Kolemjdoucí si jí téměř nevšímali, věnovali jí pohled jen proto, aby o ni případně nezakopli. Viktor jim to neměl za zlé, takových případů tu beztak vídali spoustu každý den.

„Slečno, mohla byste, prosím, přestat?" požádal ji úředním tónem. Vlastně ani nevěděl, proč to dělá, stejně ho neposlechne, nebo začne dělat něco daleko horšího, třeba převracet popelnice a rozhazovat odpadky po ulici.

K jeho překvapení k němu obrátila svůj mírně zmatený obličej a mhouřila na něj v poledním slunci oči. K Viktorovi se donesl její zápach potu a špíny a snažil se neodvrátit.

„Tím křikem rušíte ostatní. Mohla byste toho nechat?"

Pohlédla na zkrvavené klouby svých prstů, ale nezdálo se, že by hodlala odejít. Viktor zíral do její tváře a snažil se zbavit pocitu, že ji odněkud zná. S každým pohledem na ni byl ten pocit silnější.

„Předložte mi svoje ID," řekl po chvíli. Chtěl znát alespoň jméno. Třeba už ji někdy viděl na stanici, to by nebylo nic neobvyklého, tito lidé se dostávali do problémů neustále.

„Vysmahni," plivla na něj a pokusila se vstát. Její motorika však v tu ránu selhala a ona se rozplácla jak dlouhá tak široká na chodníku. Přitom pohybu se jí mikina vytáhla nahoru a Viktorovi se tak naskytl nepříjemný pohled na zažranou špínu v její pokožce. Dlouhými, špinavými nehty si stáhla mikinu zpátky. Cítil, jak se mu při tom pohledu obrací žaludek.

Pokusil se k ní přistoupit a pomoct jí vstát, ale prudce se po něm ohnala a svými drápy ho poškrábala na pažích. Začala znovu ječet a rozběhla se ulicí pryč. Viktor za ní jen rezignovaně hleděl a snažil se ignorovat mírně pobavené pohledy kolemjdoucích. Co si jako myslel? Že s ní bude kloudná řeč? Asi těžko. Radši se vytočil na patě, přešel silnici a schoval se do bezpečí svého vozu, z dohledu všem posměváčkům.

Po skromném obědě projel pár ulic před policejní stanicí, kde doplnil dnešní sbírku hříšníků. Venku bylo nesnesitelné vedro, a tak byl rád, že to dnes stihl poměrně brzy. Bývaly i dny, kdy lidi osvítilo něco z nebes a parkovali podle předpisů, a on tak musel zůstat v práci až do večera a prolézat každou špinavou uličku.

O příhodu z chodníku se s nikým nedělil a jakmile mu skončila směna, zaparkoval auto do garáží policejní stanice, odpíchl si odchod a šel si po svých. Dnes chtěl jít s Borisem do parku a zatraceně se na to po tom pitomém dni těšil. Doma se jen rychle převlékl do svých oblíbených černých šortek a šedého trika. Kapsy opatřil telefonem a peněženkou, ze skříně vytáhl svůj skate a byl připraven vyrazit.

Když projížděl městem, připadal si mnohem volněji, než když se po okolí promenádoval ve všemi nenáviděném autě. Nikdo na něj nezíral a když už mu někdo věnoval pohled, nebyl nenávistný. Boris už ho po příjezdu do parku očekával na obvyklém místě. Bylo jím workoutové hřiště. Tam vystavoval na obdiv svá tetování na hrudníku a trénoval sedy lehy tak, aby na něj měli všichni z oken dívčí koleje dobrý výhled. Viktor seskočil ze skejtu a nechal na Borise spadnout svůj stín. Boris se zašklebil a zamžoural k oknům budovy, která s hřištěm sousedila. „Dneska maj holky rektorský volno," oznámil mu s úsměvem. „Tak dělej, triko dolů a ať už tě viděj na hrazdě."

Místo toho se Viktor posadil na kamennou lavičku a zadíval se na svého kamaráda. Záviděl Borisovi možnost se pohybovat. Záviděl mu, že ho nesrazilo auto a nenechalo po sobě jizvu, která každý pohyb měnila v peklo na zemi. Všechno by mohlo být jinak, kdyby z nabourané kapoty netrčel ten ostrý plech. „Vlastně jsem si přišel jen povídat. Možná zaběhat. Nic víc stejně nezmůžu."

Boris dokončil poslední cvik a opřel se lokty o kolena. Jak tak seděl v písku, zpocený od hlavy k patě, vypadal spíš jako dítě, co si hraje na pískovišti. Viktor si byl taky jistý, že spousta nájemnic z domu odvedle, by si na tom pískovišti ráda pohrála s ním. Nepatrně natočil hlavu, aby pohlédl do oken studentských kolejí a ihned zahlédl, jak se několik záclonek divoce zatáhlo. Zasmál se. Boris ty holky rád provokoval.

„Od tý doby, co tě pustili z nemocnice jsi zestárnul tak o deset let, brácho," řekl mu Boris s veškerou upřímností, jaké byl schopen jen on. „Ty potřebuješ ženskou. Aspoň na jednu noc. Měl by ses trochu uvolnit. Buď ženskou nebo výpověď, jedno z toho." Pak se zamyslel a hned na to dodal: „Nebo obojí, to by ti prospělo úplně nejlíp."

„A co bych měl jako podle tebe dělat? S takovou můžu jít maximálně obsluhovat do Mekáče."

„Lidi by tě aspoň měli rádi," přesvědčoval ho Boris. „Rozdával bys jim totiž jídlo a ne pokuty."

„Fakt paráda."

„Nebo bych tě mohl protlačit někde jinde. Mám plno známejch. Jednou jsem rozvážel protidrogový letáčky bezdomovcům, to byla fakt paráda. Celej den jsem se projížděl na skejtu a hádal se s těma smažkama, ať si vezmou leták a přestanou brát ten jejich meťák a perník, éčko a takový sračky. Kdyby to nezrušili kvůli tomu, že si tím ti kreténi začali zatápět, dělal bych to do teď." Boris se v LA živil takzvaným hustlerstvím. To obnášelo neustálé změny zaměstnání, bydliště a životního stylu. Většinou si našel práci na pár měsíců nebo týdnů. Po ní si našel jinou a pak zase. Často se kvůli tomu stěhoval různě po městě. Jeho snem ale bylo stát se profesionálním modelem, proto ve volném čase chodil po konkurzech, na svá tetování patlal tuny make-upu a snažil se prorazit.

„Čím víc mluvíš, tím je to horší, Borisi," snažil se jeho přednášku utnout Viktor. „Nechystám se od policie odejít."

„To protože nic jinýho ani neznáš. Jednou jsem po parku vozil důchodce rikšou, a to byl fakt dobrej byznys. Kdybych si zařídil veškerá ta povolení a nechytli mě, taky bych to dělal do teď. Musíš se jen odpoutat od stereotypů a začít trochu riskovat." Boris by všechno dělal doteď, kdyby se nestalo to a tamto. Viktor se musel usmát. Doopravdy by u jednoho povolání nevydržel ani půl roku a našel by si výmluvu, proč s ním skončit a zkusit něco nového.

„To je skoro to samé, jako bych se tě teď já snažil přesvědčit, abys seknul s modelingem a už nikdy nešel ani na jeden ten konkurz šílených anorektiků, co se živí jen fotosyntézou nebo co já vím."

Viděl, že tím Borise dostal. „Dobře, tak teda práci měnit nebudeme. Seženeme ti ženskou. A shodou okolností, kamaráde, bych věděl, jak na to."

Viktor vytáhl z kapsy telefon a raději zkontroloval sociální sítě. To bylo v tomto století znamení, že končí s konverzací a nemá náladu ani žádnou novou začínat. Zkrátka stručné a jasné Nechte mě na pokoji

Boris na žádných z těch znaků nedbal, vytrhl mu telefon z rukou a zamával s ním nad hlavou „Zvu tě na párty," oznámil mu. „Dneska večer."

„Díky, nemám zájem, ráno jdu do práce."

„No jasně, to je tvoje obvyklá výmluva," obvinil ho Boris. „Myslím to vážně, měl by ses trochu uvolnit. Budu tam mít kámoše, je to zahradník a myslím, že ti rád od těch depresí pomůže."

„Nebudu s tebou kouřit trávu na večírku, kde mě ani nikdo nepozval."

„Já tě pozval."

„Já myslel, že o tom, kdo přijde a kdo ne, rozhoduje ten, co ten večírek pořádá."

„V LA ne, kamaráde," zamrkal na něj Boris. „Je to narozeninová párty, bude tam dort a spoustu jídla, ty seš přece na sladký, no ne? Já myslím, že sežrat celej šlehačkovej dort se rovná stejnýmu vrcholu uspokojení jako vykouřit jednoho jointa. Vím, že se jako policajt nemůžeš dostat do průseru, tu trávu jsem myslel ze srandy."

„Tráva je tu legální a já jen nevěřím, že si tam budete dopřávat jenom ji. Pak se někde prokecneš, že jsem policajt a budeme muset bojovat o holý život."

„No tak, brácho," zamračil se Boris, „tak teď mě trochu předčasně odsuzuješ. To si jako fakt myslíš, že bych se někomu chlubil s tím, že je můj kámoš jeden z těch zmrdů, co lidi pérujou za pitomý parkování?"

„Dík," řekl jen Viktor, ale přesto se nedokázal ubránit úsměvu. Své situaci už se nemohl nic jiného než smát.

„Tak půjdeš?"

„Říkáš narozeninová párty, jo? Kdo bude mít narozeniny?"

„To vůbec není podstatný," ujistil ho Boris. Vrátil mu telefon a radostí vyskočil na nohy. „Podstatný je, že si to dneska užijem."

Přestože se Viktorovi vyhlídka příjemně stráveného večera mezi sladkostmi docela zalíbila, nepřestával být v případě svého nejlepšího kamaráda obezřetný. Boris se pohyboval v dost zajímavé sortě lidí. Jeho současné zaměstnání bylo rozvážení pizzy a pochyboval, že by někdo z jeho nynějších nebo předešlých prací měl možnosti uspořádat takový večírek, kde se hosté zvali sami. Ne, tohle měl na svědomí někdo z modelingové branže a Viktor už nyní věděl, že on sám se tam objeví čistě jen kvůli jídlu. 

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top