Když další den v poledne seděl na zadním sedadle Uberu a přemýšlel nad včerejšími událostmi, snažil se sám sobě namluvit, že to s ním nemá nic společného a nemusí cítit žádné pocity viny. Takhle to prostě chodilo. Byl to jiný svět a Viktor neměl právo ho soudit. Jeho národ měl také zvyky, které by jinde na světě nemusely být úplně přijaty. Tak třeba...hmm...zrovna ho nenapadalo nic, co by mohlo konkurovat do krve zmlácenému chlápkovi v temné uličce South Central, ale nic to neměnilo na tom, že to tu takhle chodilo běžně. Ten chlápek udělal chybu. Neměl se s nimi zaplétat a už vůbec je neměl okrádat. Viktora na chvíli zamrazilo z pocitu, že první ze dvou hřebíčků do rakve toho muže už si zatloukl i on sám. Ale Viktor přece nebyl žádný hlupák! Jo, zapletl se s nimi, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že by jim něco bral. Odkroutí si svůj rok a hotovo. Nedá nikomu záminku, aby s ním byl nespokojen.

Řítili se zrovna plnou rychlostí po Pacific Coast Highway z LA přímo na Malibu a čím blíž byli, tím víc Viktora sžíraly obavy z toho, jestli se vhodně oblékl, a hlavně jestli se bude Justine líbit jeho dárek k narozeninám. Pohlédl na proděravěnou krabici ve svém klíně a doufal, že v něm ta mrcha ještě dýchá.

Na tu zrůdnost uvnitř narazil někde nad ránem při cestě z Jayova klubu. Potřeboval se nějak vyrovnat s tím, co viděl, a tak nechal Jayovu mámu, aby mu nalévala další a další vodku a zasypávala ho sexuálními narážkami, které by za střízliva nesnesl. Nepamatoval si, kdy se zvednul od baru. Nepamatoval si dokonce, s kým vším ten večer ještě mluvil. Matně si vzpomínal na Harper, ale spíš než její tvář si vybavoval ty fosforově nalakované nehty, jak ho drží za předloktí a někam táhnou. Asi na záchod? Určitě zvracel, tím si byl jistý. Ten zaschlý, smradlavý flek na jeho tričku, co objevil ráno, přece musely být zvratky. Kdo ví. Jedinou věc, kterou si pamatoval naprosto perfektně, a která ho tak trochu při cestě domů donutila vystřízlivět, byla ta potvora, co seděla na popelnici, mrskala ocasem a výhružně syčela.

„Kriste Ježíši," vydechl a opřel se rukou o zeď domu, aby to s ním nepraštilo. „Tak ty seš teda zrůda," řekl té kočce. Sundal si z očí sluneční brýle, které měl na sobě, přestože byla noc, a zamžoural na zvíře. Zdálo se, že ji zrovna vyrušil od noční svačiny, kterou tahala z popelnice, to proto byla tak nepřátelská a prskala. Kdysi dávno možná byla bílá, ale teď měla její srst nažloutlou, špinavou barvu, která jasně svědčila o tom, že žila na ulici stejně jako Viktor. Spodní čelist se dvěma špičáky jí trčela dopředu jako šavlozubému tygrovi a nos měla zamáčknutý mezi obrovskýma očima, z nichž jedno šilhalo do strany. Asi to byla práce něčího nárazníku. Celkově vypadala víc jako štětka do záchodu než jako kočka. Srst měla na některý místech vytrhanou z toho, jak se prala s ostatními kočkami nebo bůhví s čím a ocas splynul v jednolitý, mastný dred. Smrděla ještě hůř než Gabriela a to bylo co říct.

Místo toho, aby Viktor utekl, protože právě potkal kočičí verzi Regan MacNeilové, napadl ho vážně senzační nápad. Ta kočka ho upřímně děsila, ale věděl o někom, kdo by ji mohl zbožňovat. Neznal Justine sice dlouho, ale připadala mu jako přesně ten typ dítěte, které by bylo na takovou kočku hrdé, protože takovou bestii neměl jen tak někdo. Byl to pouliční unikát, a navíc za ni Viktor nemusel zaplatit ani cent. V kapsách měl posledních pár babek, a tak prostě sebral krabici od mikrovlnky, která se válela u popelnice, a toho antikrista chytil.

Noc strávil tím, že kočku pořádně vymáchal v oceánu. Jednou rukou ji držel za kožich nad hladinou, zatímco tou druhou se snažil vydrbat z jejího ocasu všechnu špínu. Řvala u toho jako by ji na nože brali, několikrát ho poškrábala, pokousala (což těmi křivými zuby bolelo daleko víc, než by kdo řekl) a jednou se dokonce musel schovat za palmy, protože někdo z baru na pláži zavolal policii. Nedivil se, ta kočka zněla stejně děsivě jako vypadala. Když se nad tím pak zpětně zamýšlel, kdyby někomu vyprávěl, jak na mol opilý koupal kočku v oceánu, tak mu to neuvěří.

Po vydatné koupeli s ní běžel rychle do stanu, neboť nepřestávala vřískat, a strčil ji tam zpátky do krabice. Zatímco uháněl ulicemi z pláže a ona sebou v jeho pevném sevření neustále mrskala, stačila krásně uschnout.

Ráno vyhodil svoje poslední úspory za očkování, odčervení a prohlídku u veterináře. Na to, že šlo o kočku bezdomovkyni, byla ta bestie zdravá jak řípa.

„Proboha, kde jste to zvíře vzal?" neodpustil si doktor, když kočku prohlédl.

„Nevypadá zas tak strašně," zhodnotil ji Viktor. Slaná voda a Viktorova nemilosrdná koupel vybělily její srst, takže už vypadala trochu líp k světu, nicméně ten pokřivený obličej by nespravil, ani kdyby ji do moře ponořil celou.

Doktor zavrtěl hlavou. „Potkat ji někde v noci, tak mě trefí šlak."

Viktor pokrčil rameny. Asi měl štěstí, že měl v sobě tolik vodky, jinak by ho asi trefilo taky.

Řidič Uberu překvapeně zahvízdl, když ho navigace zavedla až k obrovské plážové vile. Hned na to si podezřele přeměřil Viktora se starou krabicí od mikrovlnky a šlo mu vidět na očích, jak silně pochybuje o tom, co tady vlastně dělá. Podle hlasité hudby a výskotu, který se ozýval za bytelným živým plotem, to vypadalo na pořádnou párty a Viktor najednou zapochyboval taky. Určitě měl právě namířeno na dětskou oslavu narozenin? Nic tomu zatím nenasvědčovalo, ledaže by měla Justine ráda techno. Přísahal, že jestli ho Olivia vodila za nos a celé si to s Justine vymyslela jen aby přišel, práskne dveřmi a už ho nikdy neuvidí.

Když zaplatil řidiči a vylezl z auta, krabice v jeho rukou sebou zacukala, jak se ta malá bestie pravděpodobně polekala hudby.

 Hned u vchodu ho zmerčil kluk v číšnickém stejnokroji a zastoupil mu cestu. „Máte pozvánku, pane?"

Viktor se zamračil. Pozvánku? Olivia mu přece žádnou pozvánku nedala! „Nemám pozvánku, ale jsem si naprosto jistý, že mě pozvali."

Kluk zavrtěl hlavou. „Je mi líto," řekl. „Nemůžu vás pustit dovnitř bez pozvánky."

Když se klukovi však v ten moment zjevila za zády Olivia a vzala ho za rameno, už si tak jistý nebyl. Překvapením nadskočil a začal nervózně těkat očima všude možně jen ne na ni. Zato Viktor nadzdvihl obočí a prohlédl si její dost vyzývavé šaty velice důkladně.

„Ahoj, zlato," zamrkala na něj prodlouženými řasami a usmála se. „Už jsem měla strach, že se neukážeš."

Viktor přimhouřil oči a prohlédl si celou scenérii za ní. Oliviina vila na Malibu měla obrovskou zahradu. To se dalo čekat. Na jedné straně se nacházel obrovský bazén. To se taky dalo čekat. U bazénu to zrovna rozjížděl DJ a okolo něj se v rytmu hudby vlnila skupinka lidí. Lidí, ne dětí, to bylo první, co Viktora uhodilo do očí. Už se chtěl na Olivii utrhnout a něco nepěkného jí povědět, když se k němu náhle z druhé půlky zahrady, kterou rozdělovala dlážděná cesta k vile, přiřítila Justine.

„Viktore!" zavýskla a objala ho okolo břicha, protože výš nedosáhla. Měla na sobě třpytivé šaty a na hlavě takovou takovou tu kuželovitou party čepici.

„Ahoj, Justine," pozdravil ji, zatímco svůj pohled upřel k dlouhému stolu, odkud přiběhla. Na něm stál obrovský růžový dort, větší než ona sama, a okolo něj postávali další lidi. Očividně je přerušil při přípitku, protože všichni drželi v ruce sklenku se šampaňským a zírali na něj. Celá ta sebranka vypadala jako ze žurnálu a kdyby měl Viktor televizi, určitě by v nich poznal známé tváře. Takhle však nikoliv, byli to pro něj jen lidi v extrémně drahých hadrách.

„Co to máš v ruce?" zajímala se hned Justine o krabici.

„To je tvůj dárek k narozeninám," prozradil.

Periferně zahlédl, jak se Olivia zamračila a dala ruce v bok. „Tys jí koupil mikrovlnku?"

„Ne," zavrtěl Viktor hlavou. „Jen jsem nenašel lepší krabici."

Justine zavýskla a už už se sápala po krabici, ale Viktor ji zvedl do výšky. „Myslím, že není dobrý nápad ji otvírat tady venku," řekl. „Bylo by lepší, kdybychom šli dovnitř."

„Tak jo, jdeme dovnitř," souhlasila okamžitě Justine, popadla Viktora za ruku a táhla ho k vile.

Olivia jim byla okamžitě v patách. Na to, jak vysoké měla podpatky, se pohybovala docela rychle. „Ale Justine, zrovna jsme si chtěli připít."

„Já stejně šampaňské nepiju, tak si připijte vy," odbyla ji a měla v tu chvíli oči jen pro Viktora a jeho krabici. „Co v ní je?"

„Překvapení."

Šlo na ní jasně poznat, že hoří nedočkavostí a vzrušením. Když míjeli stůl se všemi těmi lidmi, Viktor by přísahal, že jejich obočí sborově vyletěla nahoru. S batohem na zádech a starou krabicí od mikrovlnky se tady ani za mák nehodil. Mezi všemi těmi kostýmy od italských návrhářů a výstředními šaty si připadal jako nějaký hadrák. V té chvíli ho také nenapadlo nic lepšího než jim kývnout na pozdrav, zatímco byl násilím tažen do domu. Korunu by tomu nasadil leda DJ, který by kvůli tomuto menšímu rozruchu mohl přestat hrát a upoutal by tak ně něj pozornost celé zahrady. Naštěstí to neudělal. To byl jeden z mála zvyků, které se víc než v reálu stávaly ve filmech.

Justine ho zavedla až k sobě do pokoje v patře vily. Když procházeli domem, nestačil se Viktor divit. Ihned za vchodovými dveřmi se ocitli v obrovské místnosti, která mohla být stejně jako Oliviin obývací pokoj také tanečním sálem. Za prosklenou zdí se pyšnil výhled na terasu s dalším bazénem a ještě dál nekonečný oceán. Uprostřed všemu kralovala obrovská, gigantická pohovka s barem a jinak tam nebylo nic. Kromě několika jistě skandálně drahých obrazů na zdích a kupy abstraktních váz a dalších dekorací, to bylo všechno. Viktor nechápal, na co potřebuje Olivia tak obrovský obývák, když v něm má jen pohovku a bar. Radši to nekomentoval.

Slyšel za sebou kvapně klapat podpatky, jak se Olivia snažila dostihnout běžící Justine. Ta však na matku ani nepomyslela a nedočkavě vyrazila po skleněných schodech. Viktorova kocovina z toho přímého pohledu na zem, kde by se mohl rozplácnout jako hruška, dostala příšernou závrať. Než se nechal dovést do dětského pokoje, uvažoval, kdy se jeho život zvrhnul natolik, že bojoval s následky propité noci skoro každý boží den.

Pokoj Justine byl větší než celý jeho byt. Když do něj vkročil, jeho mysl okamžitě zaregistrovala měkký růžový koberec, obrovskou postel s nebesy, stejně obrovskou šatní skříň a spoustu hraček a holčičího harampádí od gigantických plyšáků až po maskérský stůl se zrcadlem a takovými těmi žárovičkami okolo.

Justine si okamžitě kecla doprostřed na koberec a Viktor se usadil naproti. Olivia zůstala stát nad nimi jako anděl smrti a mračila se.

„Tak jo," začal Viktor. „Jdeme na to."

Položil krabici mezi něj a Justine a odtrhl lepící pásku, která kryla otvor. Čekal cokoliv. Myslel, že ta mrcha odtud vyskočí jako čertík z krabičky, vyškrábe mu oči a až potom se schová třeba pod postel nebo někde. Jako by však věděla, že ji ode dneška čeká život v přepychu a luxusu, místo jakýchkoliv scén zůstala sedět v krabici a zvědavě koulela svýma švidravýma očima na Justine. Ta překvapením vypískla: „Jéé, kočka!"

„Všechno nejlepší, Justine."

„Co to proboha je?" krčila Olivia nos, jako by před nimi právě ležel kus plesnivého masa.

„Kočka," potvrdil Viktor.

Sledoval výraz ve tváři Justine a neubránil se spokojenému úšklebku. I opilý na mol přesně věděl, co to dítě potřebuje. Kamaráda.

Natáhla k ní ruku, aby kočku pohladila, ale teprve v té chvíli se v ní probudila ta bestie ze včerejší noci. Prskla na Justine, vyskočila z krabice a schovala se pod postel.

„Musíš na ni pomalu," poučil ji Viktor. „Je v novém prostředí."

Justine ho ale neposlouchala, lehla si na břicho a sledovala kočku pod postelí. Pořád se usmívala.

„Možná kdybys jí dala trochu šunky...," navrhl.

Místo toho, aby odpověděla nebo to udělala, vyskočila Justine na nohy a skočila na sedícího Viktora. Objala ho okolo krku a neustále opakovala slova, která by myslel, že od rozmazlené dcerky hollywoodských boháčů nikdy neuslyší: „Děkuju. Děkuju. Děkuju. Je úžasná!"

Viktor ten útok nečekal, proto oba skončiili na zemi. Justine mu sedla na hrudník a pořád se smála štěstím bez sebe. Bylo to nakažlivé. Potom vtiskla Viktorovi na obě líce obrovskou pusu, vyskočila na nohy a běžela sehnat nějakou šunku.

Na místnost najednou padlo tíživé ticho. Viktor zíral ze země na Olivii, která si ho s nicneříkajícím výrazem prohlížela. „Omlouvám se," řekl defenzivně. „Pokud se to nehodí, vezmu ji zpátky."

Olivia zavrtěla hlavou. Jako by se snad vyžívala v jeho nejistotě, dala si na čas než zvedla jeden koutek v mírném úsměvu. „Ještě jsem ji nikdy neviděla tak zářit," přiznala.

Viktor se usmál. Dost se mu ulevilo. Takže to nakonec odhadl dobře. I s tolika panáky vodky v krvi to byl mistrovský nápad.

Chtěl se postavit na nohy, ale zabránil mu v tom obrovský jehlový podpatek Oliviiny lodičky. Přišpendlila ho zpátky ke koberci a on překvapeně zamrkal. Zíral na její štíhlé lýtko, výš a výš až k lemu jejích šatů. Cítil, jak ho zaplavuje horkost, když si lem provokativně povytáhla, aby mu naskytla pohled na její krajkové spodní prádlo. Viktor v tom sice zběhlý nebyl, ale poznal něco, co bylo určeno ke svádění a k lákání mužských pohledů. A to všechno ty kalhotky naprosto splňovaly.

Olivia se spokojeně pousmála a sundala nohu z jeho hrudníku. Než se však Viktor stačil nadát, tlačila mu na něj daleko větší váha a to v momentě, kdy na něj Olivia usedla stejně jako před chvílí Justine. Cítil, jak zhluboka dýchá a v očích jí plane oheň. „Nejradši bych si tě vzala teď a tady," zavrněla.

Nenechavými prsty ho hladila po ramenou a pažích. Palci mu smyslně přejížděla po spodním rtu, než se nakonec sklonila a vzala útokem jeho ústa. Viktor byl bezbranný. Nedokázal v tu chvíli už myslet na nic jiného, než na to zatracené spodní prádlo, co nosila pod šaty. Stejně jako ona, i on si bral, co bylo jeho. Dlaněmi se dopracoval až k nim a provokativně za ně zatahal. Chtěl je dole. Okamžitě. Než k tomu ale stačilo dojít, ozval se od otevřených dveří dusot Justininých nohou po schodech. Oba se od sebe okamžitě odtrhli.

Justine vtrhla do pokoje jako velká voda a aniž by si všimla po uši rudého Viktora a své hluboce oddechující matky, přistála i s hrstí šunky na břiše u postele. Hodila jeden plátek vyděšené kočce a ta potvora po něm bez váhání skočila. Byla z ulice, takže jí její základní pud velel: Dokud vidíš jídlo, čajzni ho než zmizí.

O několik plátků šunky později už seděla kočka vedle Justininy ruky a nedočkavě hltala další sousta. Asi byla z toho stresu, kterému ji Viktor vystavil, dost vyhladovělá. Věděl ale, že kdyby měla trochu větší mozek a byla si vědoma důsledků a následků, byla by mu nyní jistě poděkovala, protože koupel v oceánu a noc v krabici od mikrovlnky byla jen malá daň za přepych, který nyní dostane. Na malý moment zatoužil být na jejím místě. Vyřešilo by se tím spoustu problémů.

Jak tak seděl a přemýšlel nad tím, jaké by to bylo být tahle šeredná kočka, čísi jemné prsty mu pocuchaly vlasy. „Chtěla bych tě ještě s někým seznámit," pošeptala mu Olivia.

„S kým?"

„To uvidíš," slíbila. Pak se zamračila a pohlédla na Justine, která už si v tu dobu získala bestiinu důvěru a mohla ji hladit po hlavě. Viktor věděl, že něco takového by si nikdy nemohl dovolit. Byl si jistý, že ten oceán mu tak kočka hned tak nezapomene. „Justině, nech chvíli tu kočku odpočinout a pojď se věnovat hostům."

Justine na ni zlobně pohlédla přesně s tím dětským výrazem odporu a zavrtěla hlavou. „Chci tu být s mojí novou kočkou."

„Já vím," povzdechla si Olivia, „ale vůči těm lidem tam dole by to bylo neslušné, když přišli oslavovat tvoje narozeniny. Přece to nebudou dělat bez tebe."

V tu chvíli Justine zrudla vztekem a na truc vlezla za kočkou pod postel. Ta potvora se jí ale lekla a schovala se do toho nejvzdálenějšího rohu. „Stejně nikoho z nich neznám," osopila se na ni Justine. „Běž si za nimi ty, když sis je pozvala! Já tady budu s Viktorem."

„Justine!" vyjekla Olivia, což vůbec neznělo autoritativně.

Viktor to celé jen sledoval a mlčel.

„Okamžitě vylez," zasyčela na ni Olivia a ohlédla se za záda, jestli je nikdo neslyší. „Chtěla jsem ti udělat hezkou oslavu, tak mi tady nedělej scény."

„Je to pěkně nudná oslava!" obvinila ji Justine. „Všichni jenom stojí, pijí víno a mluví o blbostech, kterým nerozumím!"

„No dovol!"

Za poslední dobu se Viktor naučil nad některými věcmi moc nepřemýšlet. Olivia měla sice dobré úmysly, ale pořád to byla Olivia, která měla ráda společnost a trpěla tamtou nemocí, která nutila vesmír, aby se točil jen okolo ní. A Justine byla zkrátka občas hubatá.

Viktor se sklonil pod postel, kde našel vzteky rudou holku, jak zatíná pěsti do koberce, a zasmál se. „Já asi jdu s tvou mámou dolů," řekl jako by se nechumelilo. „Tak kdyžtak přijď, jestli budeš chtít."

„Chci, abys zůstal tady se mnou."

„A já chci, abys zase šla ty se mnou dolů."

Nasupeně si odfrkla a nepřestávala se mračit.

„To máme ale prekérku, co?" zasmál se. „Nech tu kočku chvíli odpočinout, ať si zvykne na tvůj pokoj a pak se tady spolu vrátíme."

K Oliviinu překvapení Justine po chvíli vylezla ven a nadutě odkráčela pryč, aniž by na kohokoliv počkala. Viktor v hlavě potlačil představu jeho mámy, která by té holce pravděpodobně vrazila pár facek, a pokrčil nad tím jen rameny. Nebyla to jeho věc, neměl právo se v tom vrtat, ale už teď věděl, že až bude Justine v pubertě, tak z toho Olivii vypadají všechny její platinové vlasy.

Když posléze opět stanuli před vilou, veškeré pohledy ze zahrady se znovu stočily k němu. Dokázal s přesností určit, jak tě lidem šrotuje v hlavě, co je zač. Jen tak někoho by si tady Olivia nepozvala. Dokonce si byl jistý, že nikoho nemohlo napadnout, že spolu něco mají. Olivia na vážné vztahy nebyla a už vůbec by nikomu na jednu noc nepředstavovala svoji dceru. Všeho všudy mohlo být na oslavě tak okolo dvaceti lidí.

„Myslel jsem, že o Justine nikdo neví," prohodil Viktor, než se vydali k bazénu, kde na ně pokývl muž se šampaňským v ruce. Justine je naopak sledovala z opačného konce zahrady, kde naštvaně pojídala svůj dort.

„Na tyto lidi je spoleh," ujistila ho Olivia. „Je to můj tým. Támhle ti dva u stolu jsou moji manažeři. Ta bruneta před nimi je moje psycholožka a zrovna se baví s osobní trenérkou fitness. A takhle by to mohlo pokračovat dál." Znala ho už docela dobře na to, aby věděla, že všechny tyhle věci pro něj byly nové, nepředstavitelné a lehce bizarní, proto raději nepokračovala.

„Chtěla bych ti ale představit Pietra Malloniho, mého právníka," pověděla přesně v momentě, kdy stanuli před mužem se sklenicí šampaňského.

„Velice mě těší," potřásl mu Malloni pravicí.

„Pietro, tohle je Viktor, o kterém jsem ti tolik vyprávěla."

Viktor v tu ránu znervózněl. Představa, že si o něm Olivia povídala s jejím právníkem byla lehce znepokojivá. V tom momentě ho napadlo, že po něm možná bude chtít, aby podepsal nějakou dohodu o mlčenlivosti kvůli Justine.

„Zlato," oslovila ho Olivia sladce, „můžu ti přinést něco k pití?"

Viktor překvapeně zamrkal. Opravdu ho oslovila takhle? Dobrá, tak asi není tajemstvím, že spolu něco mají. „Martini, prosím," přikývl, přestože ten nápoj ještě v životě nepil. Bylo by ale zatraceně trapné, kdyby tady mezi lidmi s šampaňským a různými uhlazenými drinky pochodoval s vodkou nebo plechovkou piva.

Jen co odešla, aby jeho přání splnila a Malloni si ho prohlédl od hlavy k patě, zatímco upíjel šampaňské, věděl Viktor, že ho čeká nepříjemný rozhovor. Jen ještě nevěděl, o čem přesně.

Malloni vypadal jako přesně ten typ člověka, který vás dokáže vyděsit k smrti jen tím, že bude mluvit. V tom drahém obleku od Armaniho vypadal jako mafián a snědá pleť s italským jménem tomu dávala jen korunu. Od té doby, co se Viktor pohyboval ve společnosti Jaye a ostatních, dokázal poměrně lehce vycítit autoritu a Pietro Malloni jí rozhodně sálal.

Když se Viktor ohlédl, zjistil, že Olivia úplně zmizela ze zahrady, což ho vyděsilo a namíchlo zároveň. Pohlédl Mallonimu do očí a zamračil se. Jestli s ním tady někdo hodlá vytírat podlahu, tak je všechny pošle k šípku, už tak měl svých starostí dost.

„Myslel jsem, že budete starší," utrousil Malloni.

„Prosím?"

Malloni na to jen pokrčil rameny a napil se ze sklenice. „Neberte si to osobně," usmál se a asi to mělo být chápáno jako omluva. „Vás dva bych k sobě nikdy nehádal. Ne dlouhodobě. Možná na jednu, dvě noci, Olivia to tak občas dělá. Ale vy tu teď stojíte na oslavě její dcery, která je víc tajná než čínský jaderný program. Promiňte, jsem jen zvědavý. Musel jste ji vážně něčím dostat."

Bylo to upřímné a trochu bolestivé v tom, že, stejně jako Malloni, byl zvědavý a překvapený i Viktor. Jak se jen mohlo stát, že vedl milostný vztah s někým jako je Olivia? On, obyčejný kluk z maloměsta, ničím nezajímavý a ničím zvláštní. Tak nějak ho tato otázka sžírala pokaždé, co se na něj usmála, co ho políbila nebo jen letmo dotkla. „Až to budu sám vědět, určitě se o to s vámi podělím," přiznal s nuceným úsměvem. Uvnitř ho stále dokola bodal osten pochybností. Všiml si toho i Malloni, tak proč by to nemohlo být jasné všem? Jak se u všech všudy mohla Olivia zamilovat právě do něj? Bylo pochopitelné, že on byl blázen do ní, stejně jako půlka planety, ale že by si Olivia z té poloviny vybrala zrovna jeho? Byla o deset let starší, úspěšná, nádherná žena a vybrala si zrovna jeho. Jeho!

„Opravdu vás nijak nechci shazovat," dušoval se Malloni, přestože se Viktor už dávno shozen cítil. „Také nechápu, jak se mnou může moje manželka být."

Viktor se jeho vtípku ze slušnosti pousmál. Doopravdy ale věděl, že byl řečen jen tak. Malloni vypadal zatraceně dobře, měl spoustu peněz, vybrané způsoby a jistě také smysl pro romantiku čistě podle toho, jak držel sklenici s šampaňským, takže problém s ženami určitě mít nemohl. Kdyby byl Viktor ženská určitě mu to s tou sklenicí přijde neskutečně přitažlivé. Vůbec ale netušil, proč ho tolik vytáčí zrovna způsob, jakým Oliviin právník drží sklenici se šampaňským. Možná to bylo proto, že on sám vůbec nevěděl, jak se tak atypická sklenice drží a kdyby mu ji Olivia dala, asi by si ztropil pěkný trapas.

Porozhlédl se, zda se již Olivia nevrací s jeho pitím, ale jako by se po ní slehla zem. Začal být paranoidní, že se na něj chystá nějaká bouda. „Proč mě Olivia ze všech lidí tady chce seznámit nejdřív s vámi?" zeptal se přímo Malloniho.

Odpovědí mu bylo upití ze sklenky šampaňského a úsměv. „Říkala, že jste chytrý a hodně podezřívavý," přiznal. „Váš instinkt vás neklame, opravdu chtěla, abychom si promluvili z jistého důvodu. Připadáte mi jako bystrý mladý muž a já vás nechci vodit za nos a ukolébávat vás zbytečným tlacháním."

Kdyby to možná myslel upřímně, asi by se Viktor cítil polichocen, jenže Malloni se, přestože se v tomto prostředí lhářů a lichotníků pohyboval dlouho, dopouštěl jedné chyby: ještě úplně nevyladil svůj tón. Byl to přesně ten tón, jakým pronesl ten vtip o manželce. Nebyl upřímný, jen hozený do éteru tak, aby ukolébal oběť. A tím se teď Viktor stal. Obětí.

„Tak o co jde?"

Malloni dopil šampaňské a odložil ho na malý stolek vedle. „Olivia mi povídala, že jste obeznámen s právě probíhajícím soudním procesem mezi ní a jejím bývalým přítelem."

Viktor kývl. V tu ránu už mu bylo jasné, kam asi tento rozhovor povede.

„A všichni můžeme vidět, že vás objekt tohoto soudního sporu má ve velké oblibě."

Viktorovi se nad tou právní hantýrkou zvedl žaludek. Ať už byla Malloniho žena šťastná sebevíc, zřejmě s ním neměla děti. Neodpovídal, jen stáhl rty do přímé linky a vyčkával, co za další nechutnost z Oliviina právníka vypadne.

„Ten spor se nedaří vyřešit. Oba rodiče na ni mají stejné právo. Druhá strana se dokonce snažila Olivii nařknout z užívání drog, avšak neměla žádné důkazy. Jednou se v síni tak pohádali, že musel být proces předčasně ukončen. Od té doby to řeší jen jejich právníci."

„Takže při soudu o jejich dceru tam místo nich sedíte vy a hádáte se o cizí dítě," zkonstatoval nevěřícně Viktor. Tenhle svět ho nikdy nepřestane udivovat.

Malloni se samozřejmostí přikývl. Očividně naprosto běžná praxe. „Nezdá se, že bychom ale dospěli k nějakému výsledku, proto jsem si nedávno s Olivií sjednal schůzku a probíral s ní všechny naše výhody a nevýhody."

„A hádám, že já jsem výhoda," řekl Viktor.

Právník přikývl. „Justine vás má ráda. Opravdu moc. Celý den dnes nemluví o ničem jiném, než kdy přijdete. Navíc máte s Olivií vážný vztah. Mohlo by to působit dobře na sociálního pracovníka."

„Chcete říct, že bychom vypadali jako rodina."

„Ano."

Viktor se ohlédl po Justine, která na něj od stolu zamávala. Ta holka byla super. Sice trochu jiná než děti, se kterými měl dosud zkušenost, ale na to si postupně zvykal. Měla svoje kouzlo a spoustu energie, které v člověku probouzely chuť dělat hlouposti a chovat se jako dítě. A on měl právě teď moc nad tím, který z rodičů by ji mohl potencionálně vyhrát v soudním procesu. Samozřejmě by měl nyní bez váhání Mallonimu povědět ano, protože by měl přece stát na Oliviině straně, ale to se nestalo a Malloni to poznal. „V čem váháte?" zeptal se právník.

Viktor na něj pohlédl. „Jste si jistý, že se o ni Olivia doopravdy zvládne postarat?"

„Je to její matka," argumentoval a Viktor bojoval s nutkáním se nerozesmát. „Chcete tím říct, že péči zanedbává? Podívejte se přece okolo sebe! Uspořádala jí oslavu narozenin, o které by se jiným dětem mohlo jen zdát."

„Neříkám, že se nesnaží," upřesnil Viktor. „Říkám, že i přes všechnu snahu péči o dítě ještě úplně nerozumí. Teď se zase vy podívejte na Justine. Vypadá šťastně jako děti na své oslavě narozenin?"

Podle Malloniho vrásek, které se vyrýsovaly na jeho dokonale opáleném čele, šlo poznat, že ho Viktor dostal. Někde uvnitř pocítil lehký osten zadostiučinění. Malloni už není jediný, kdo dokáže vyvést lidi z rovnováhy.

Po nějaké době, co právník pozoroval Justine, se obrátil zpět k Viktorovi a pokrčil rameny. „Na tom nezáleží, já jsem tady proto, aby ten soudní proces Olivia vyhrála. Nic víc, nic míň."

Viktor se neubránil jedovatému úšklebku. „Děláte si srandu, člověče?"

„V žádném případě," odpověděl zcela vážným tónem a napřímil se, aby tím snad Viktorovi naznačil, že takhle se s ním bavit nebude. „Dělám jen svou práci."

Viktor jen nevěřícně vrtěl hlavou a prohlížel si toho Itala od hlavy k patě. To se za tím drahým oblekem a bronzovou pokožkou neskrývala ani špetka lidskosti? Čím déle se pohyboval v téhle sortě lidí, tím více si uvědomoval, že nikomu z nich nezáleží na ostatních. Všichni se zajímali jen o svůj blahobyt.

„Neříkám, že tu práci odvádíte špatně," uznal Viktor. „To rozhodně ne. Jen chci, abyste pochopil, proč se tak zdráhám přistoupit na vaši nabídku."

Malloni se usmál. Nebyl to ani trochu úsměv pochopení, spíš úsměv žraloka v akváriu těsně před tím, než prorazí sklo a vrhne se na svou oběť. „A kdo jste vy, abyste tady všechny moralizoval? Něco vám povím, ty vaše kecy nikoho nezajímají. Olivia už musí být asi v přechodu, když je dokáže poslouchat. Tenhle rozhovor tady a teď prozatím ukončíme, dám vám čas si to promyslet a třeba budete příště moudřejší."

Před několika týdny by se ho Viktor možná zalekl. Pravděpodobně by po tom jedovatém tónu plném pohrdání ustoupil a udělal všechno, co po něm ten chlap chce jen aby už mu nemusel čelit. Jenže teď je teď. Věci se změnily. Po tom všem, co zažil s Gabrielou a jejím bratrem už s ním tenhle chlapík moc pohnout nedokázal. Vsadil by se, že by ho složil jednou ranou k nohám. I ten pitomec Fist by jistě vydržel víc než tenhle manekýn. Malloni vůbec netušil, že ve světě, kde se pohybuje Viktor, by nepřežil ani hodinu. Při představě, co by s ním udělala ulice, kdyby ho tam někdo vyhodil bez jeho nadité kreditky, z toho chlapa už nedokázal mít žádný strach.

„Jediný, s kým bude nějaké příště, je Olivia," ucedil Viktor.

Malloni přimhouřil oči. Zřejmě očekával, že toho kluka před sebou vyděsí, což se nestalo. Viktor hmatatelně cítil, jak si ho znovu přeměřuje pohledem a nyní na něj pohlíží jako na poněkud nebezpečnějšího oponenta, než se na začátku dálo.

„Uvidíme," odpověděl Malloni. Napřáhl k němu ruku v přátelském gestu, které v podtextu vůbec přátelské nebylo, a potřásl si s ním. Viktor cítil jeho pevný stisk, jak se mu snažil rozdrtit dlaň, a usmál se. I slaboučká Gabriela by mu dokázala způsobit větší bolest než tenhle náfuka.

Jako na zavolanou, zrovna když se Malloni chystal odejít, se odněkud vynořila Olivia a podala Viktorovi jeho sklenku martini. Skoro to vypadalo, jako by se někde schovávala a tiše sledovala, jak se situace vyvine. Pohlédla tázavě na svého právníka, který jen pokrčil rameny a hrdě odkráčel pryč. Viktor zíral na Olivii a snažil se vstřebat, co se tady všechno právě událo. Připadal si využitý.

„Co to jako mělo znamenat?" zeptal se nabroušeně.

Olivia zamrkala svými dlouhými řasami a udělala na něj psí oči. V tu chvíli to ale na Viktora nezabíralo ani zdaleka tak jako dřív. Připadal si jako časovaná bomba, vztek se v něm vzdouval v divokých vlnách a stačilo málo, aby se jako tsunami nevyřítil ven.

„Znamená to, že chci zpátky svou dceru."

„A to mi to musel říct tvůj právník?"

Oliva pokrčila rameny. „Asi jste si s Pietrem nesedli," odtušila.

„Ne, to teda rozhodně nesedli."

Olivia poznala, jak moc naštvaný je, a nenapadlo ji nic lepšího, než k němu přistoupit a přitisknout své rty k těm jeho. Volnou rukou, kterou zrovna nedržela šampaňské, si ho za temeno přisunula k sobě a tiskla se k němu celým svým tělem. Viktor čekal, že vyměkne, že ho její polibek rozruší natolik, aby zapomněl na nějakého Malloniho a holou skutečnost, že se ho právě Olivia pokusila nechutně využít při svém soudním procesu. Očekával, že se neudrží, strhne z ní ty její vyzývavé šaty a vezme si ji teď a tady. Přesně takové touhy v něm její rty obvykle vyvolávaly.

Obvykle.

Jenže nyní se od ní bez jakýchkoliv problémů dokázal odtrhnout a zamračit se. „Zbláznila ses?"

Zhluboka dýchala a v jejích očích postupně pohasínal ten vášnivý plamínek, který Viktora vždy přiváděl k šílenství. „Tam nahoře jsi tolik neprotestoval," namítla.

„Tam nahoře jsme byli sami," argumentoval. „A vůbec, tam nahoře to bylo předtím, než jsi mě seznámila-."

„Všichni tady o nás ví," přerušila ho Olivia.

„Jsme na oslavě narozenin tvojí dcery," připomenul jí Viktor. Jen představa, že by se tady s ní oblizoval, zatímco Justine na opačné straně zahrady jí svůj narozeninový dort, byla nechutná.

Olivia si povzdechla a odstoupila od něj. „Někdy mi přijdeš děsně prudérní, zlato," řekla. „Ale to je na tobě sexy."

Viktor mlčel a raději si upil martini. Chvíli bojoval s nutkáním ho okamžitě vyplivnout, ale nakonec polkl. A s ním polkl alespoň částečně i svůj vztek. „Myslím, že moje pozvání nebyl úplně fajn nápad," řekl s předstíraným klidem.

Vidět Olivii šokovanou pro něj byla novinka. Ještě neviděl, že by ji něco tak vyvedlo z míry. „To ne, Viktore," vrtěla hlavou. „Byl to ten nejlepší nápad na světě. Podívej, mrzí mě, že jste si s Pietrem neporozuměli, ale to přece neznamená, že bys tu nebyl vítaný! Můžu tě seznámit s mojí trenérkou fitness, s tou by sis určitě rozuměl."

„Nepotřebuju znát tvoji trenérku fitness," řekl Viktor. „Raději půjdu za Justine a pokusím se nemyslet na ty nechutnosti, které mi tady vykládal tvůj právník. Ještě jsem nebyl v zemi, kde by se dětem říkalo objekty soudního sporu."

„To je hlupák," mávla rukou Olivia a zasmála se. „To víš. On Pietro moc pracuje. Nemá ženu ani děti, takže je na tyhle věci trochu tuhý."

Viktor se hlouběji nezamýšlel na holým faktem, že mu ten šmejd lhal o své manželce. Vlastně ho milostný život nějakého idiota ani nezajímal. Spíš ho zamrazilo nad skutečností, že mu ten člověk neměl sebemenší problém lhát. Najednou mu všichni ti lidi na zahradě připadali falešní až do morku kostí. Pokud se právě ocitl ve společnosti, kde se lhalo skoro o všem, pak bylo načase zvednout kotvy.

„Strašně dlouho už si říkám, čím jsem si tě zasloužil," nadhodil najednou. Věděl, že tím vstupuje do nebezpečné zóny, ale první větu už v afektu vyplivl, a tak nezbývalo nic jiného než pokračovat. „Podívej se na sebe. Jsi nádherná, vtipná, chytrá a prostě úžasná. Mohla bys mít kohokoliv-."

Přiložila mu ukazováček na rty a tím ho spolehlivě umlčela. Visela mu na hrudi a v jejích očích dokázal rozpoznat, že se cítí polichocena. Usmála se tím svým krásným holčičím úsměvem a zamrkala dlouhými řasami. „Podívej se na sebe ty," řekla. „Čím jsem si tě zasloužila já?"

Dál už nepokračoval. Cítil, že ho znovu dostala a on v tu chvíli roztál jako ovocná zmrzlina. Neprozradil jí svoje další dojmy z Malloniho a celé té nabídky se soudem. Neprozradil jí svoje víc a víc sílící přesvědčení, že za všechnu lásku, kterou mu Olivia dává, může obrovská výhoda, kterou představoval při probíhajícím soudu. Tyhle pochybnosti mu na malý moment dokázala vyhnat z hlavy jediným polibkem.

„Proč se mračíš, zlato?" zeptala se, když se od něj odtáhla. Všichni na zahradě je sledovali. Kromě Justine, ta do sebe dál tlačila dort.

Chvíli tu myšlenku převaloval na jazyku. „Připadám si teď trochu využitý, Olivie," řekl. „Pokud máš problémy, pak mi o nich pověz. Nedělej to přes právníka. Trochu mi to připadalo, že tohle všechno, co je mezi náma, je jen-."

„To nemůžeš myslet vážně, Viktore!"

Pokrčil rameny. Teď bylo na ní, aby to nějak vyvrátila. On sám chtěl, aby to vyvrátila. Přál si, aby se naštvala, začala ho přesvědčovat, že se mýlí, cokoliv. Byl ochoten přijmout všechno. Kdyby ale náhle přikývla a řekla, že ho opravdu jen využívá, asi by se sesypal na zem jako hromádka neštěstí. Uvědomil si, že ne seržant Berett, ani Jay, ani nějaký Espera ho nemohou tak zranit jako Olivia. Bylo to nebezpečné a zároveň nesmírně romantické.

„Myslím to s tebou vážně!" vykřikla. „Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout?! Stojíš teď na narozeninové oslavě mé dcery, o které nemá svět ani ponětí. Není to snad dostatečný důkaz, že to s tebou myslím vážně?"

Technicky vzato ho s Justine seznámila nedobrovolně a kdoví, jestli by to vůbec kdy udělala. Tuhle rýpavou poznámku však Viktor nevyslovil. Stačilo mu vidět rozhořčenou Olivii a věděl, že to myslí vážně. Objal ji a vtiskl polibek na rty. Měla je horké a celá voněla po květinách. Bylo to příjemné.

„Dobře, bude to podle tvého," odtrhla se od něj po chvíli. „Pojď se mnou na večírek! Bude tam plno lidí, všichni nás uvidí. Bude to oficiální."

Viktor na ni dlouze věděl a nenacházel slova. „Cože?"

Pokrčila rameny a usmála se. „Chceš, abych ti dokázala, že to s tebou myslím vážně. Tak pojď na ten večírek. Koná se po jedné přehlídce mého známého."

„Budou tam od novin," konstatoval.

„Ano, budou."

Přemýšlel. Tohle nebylo jen na ní. Pokud teď odmítne, bude to Olivia, kdo se bude cítit, že to s ní Viktor nemyslí vážně. Na druhou stranu, kdyby na tu přehlídku šel, ulehčilo by to spoustu věcí. Tak například by se k ní do domu nemusel plížit jako zloděj. Mohli by spolu chodit na pláž a mezi lidi. Žádné tajné schůzky v jejích domech. Pár týdnů se možná bude cítit nepříjemně v práci, kde si ho budou kolegové dobírat a vyptávat se na podrobnosti, ale to přejde. Olivia taky byla nařčena u soudu z podpory prodeje drog, což jí nedokázali, takže se jako policista neměl čeho bát.

Pohlédl na ni. Její tvář byla plná očekávání. Jako když on prosil mámu, ať mu v obchodě koupí kinder vajíčko. Ach jo, kde byly ty časy?

„Dobře, půjdu."