Probudil se až odpoledne, když zip jejich stanu kdosi roztáhl dokořán a prostrčil tudy hlavu. Byla to stará, prošedivělá a zarostlá hlava. Hlava někoho, kdo už na ulici žil pěknou řádku let.

„Vypadni," prskla po něm Gabriela a kopla toho chlápka přímo do obličeje. Stařík se překotil na záda do ulice a hlasitě klel. „Krávo jedna! Krávo!"

„Viděj novej stan a slezou se jak vosy na med. Za žádnou cenu tu nenechávej cenný věci," zhodnotila to Gabriela a odfrkla si. Loupla pohledem po igelitce, do které si naskládal věci z trezoru a významně na něj mrkla. Rozuměl.

Pár hodin na to se vydala hledat kontakt na svého bratra a Viktor zjistil, že ten chlápek z rána je vlastně jejich soused. Bydlel vedle nich pod plachtou a byl to on, co v noci tak chrápal. Viktor seděl na chodníku před stanem a zíral do ulice. Bylo to šílenství. Ze dne na den skončí na dlažbě, fakt paráda. Před odchodem mu Gabriela znovu rozpustila tabletku a poradila mu jedno místo ve Venice Beach, kde si může zdarma vyměnit jehly. „Přece nejsem feťák!" ohradil se Viktor. „Já vím," uklidňovala ho, „ale pokud chceš projít tou prohlídkou u doktora, budeš si muset pár jehel obstarat. A vzhledem k tomu, že jsme teď na ulici..." Věděla, o co mu jde. Svůj plán jí totiž svěřil hned po probuzení a požádal ji tím, aby mu připravila další. Tentokrát ji pozorně sledoval a byl rozhodnut, že příště už to zvládne i bez její pomoci.

Dlouhé hodiny potom, co odešla, nemohl pustit z hlavy jejího bratra. Jak jako, že na něj jde sehnat kontakt? Copak to nebyl její bratr? Sehnat kontakt znělo jako by se měla spolčovat s nějakým drogovým kartelem nebo co. Snažil se sám sebe ujistit, že je to dobrý nápad.

Jak tam tak v průběhu dne seděl, vylezl zpod plachty vedle ten dědek. Měl na sobě péřovku a plandavé kalhoty s kapsami, přestože venku pražilo slunce a Viktor sám měl pocit, že se usmaží ve vlastní šťávě. Dědek vykulil svoje sůví oči na Viktora a zíral. Viktor se ho snažil ignorovat, ale když si ten chlápek sedl vedle něj a civěl na něj dál, vyskočil na nohy: „Co je?"

„To je můj chodník, sráči," řekl dědek.

„No jasně," odsekl Viktor.

„Jestli tu chceš s tou svojí děvkou bydlet, tak mi budeš muset zaplatit." Mluvil jako dítě při logopedii. Některé souhlásky polykal a celkově mu šlo rozumět asi jako člověku, co si právě hodil do úst horký brambor.

Viktor tyhle existence znal ještě z dob, kdy ho bral seržant Berett na hlídku. Nemělo cenu se s ním dohadovat. „Zalez," odbyl ho. Taky do něj strčil, protože dědek zrovna vstal a přistoupil k němu s napřaženými pěstmi. Spadl na chodník a plazil se zpátky do svého brlohu. „Sračko! Sračko! Sračko!" klel neustále, ale zmizel mu z očí.

Viktor na tohle neměl. Bylo mu jasné, že jen co se odtud hne, dědek vyleze a rozkrade mu všechny věci i se stanem. Chtěl toho dneska tolik vyřídit, ale nakonec byl přece jen odkázaný na Gabrielu. Znovu se tak posadil a čekal, až přijde.

Ve stanu po pravé straně bylo mrtvo jako na hřbitově a Viktor doufal, že tam doopravdy někdo neleží bez známek života. Ani se tam nedovažoval pohlédnout. Ulice byla plná lidí, kteří tady různě stanovali. Bylo to tím, že tu měli široké chodníky.

Několikrát k němu přišla ženská v tyrkysových žabkách a nabízela mu na prodej nějaké řetízky a on ji taky několikrát odmítnul. Přesto všechno se stále vracela a nabízela mu je znovu a znovu. Občas měl chuť po ní něco hodit. Jeho špatné náladě nepřispívalo ani brumlání toho dědka pod plachtou: „Sračky jedny! Na mým chodníku! NA MÝM CHODNÍKU!!!! Fuj! Hnus! Svině!"

Pomalu ale jistě mu začínala docházet trpělivost, dokud se někde z ulice nevynořil kluk s laptopem pod paží a obrovskými sluchátky i s mikrofonem na hlavě. Měl je napojené na telefon a s někým mluvil. Na sobě měl slušnou, žehlenou košili a vypadal, že má všech pět pohromadě. Zamířil k oprýskanému pick-upu bez předních kol, hodil svůj laptop na sedadlo řidiče včetně košile, kterou vyměnil za staré triko, a vůz znovu zamknul. S těmi obrovskými sluchátky na uších vypadal tak trochu jako dispečer NASA, ale to nevadilo. Podstatné bylo, že vypadal normálně. Dokonce když procházel okolo Viktora, řekl mu naprosto normální, sousedské: „Čau."

Viktor se chopil příležitosti: „Hele, počkej! Stůj!" zavolal na něj a kluk se otočil. V rychlosti ukončil hovor a obrátil svoji pozornost k novému sousedovi. V Los Angeles byla fajn ta věc, že si lidi rádi povídali, byli zvědaví a ochotní si pokecat téměř o čemkoliv

„Zrovna jsem se tu přistěhoval," kývl ke svému stanu Viktor, „a tak nějak nevím, jestli mám věřit tomu idiotovi vedle. Má jenom takové kecy, nebo bude dělat problémy?"

Kluk se chápavě usmál. „Jen tak mele," ujistil ho, „doopravdy by se tě ani nedotkl. Hlavně mu nedávej prachy ani trávu, nebo se ho pak nezbavíš. Myslím, že má nějakou psychickou poruchu nebo co, ale je fakt neškodnej."

„Díky, docela už mi začínal lézt na nervy."

„Jo, v tomhle zase trochu škodnej je," usmál se kluk. „Z který ulice jsi přišel?" zeptal se.

Viktor věnoval poslední pohled modré plachtě, která se vlnila a ozýval se z ní podivný lomoz a škrabot. Kdoví, co tam ten blázen vyváděl, pomyslel si. Mezitím si stačil urovnat myšlenky a rozhodl se, že nemá cenu klukovi lhát. Na to, že tady sedí mezi bezdomovci nevypadal Viktor vůbec zchátrale a možná právě to kluka zaujalo. „Vlastně jdu přímo z bytu," zazubil se.

Kluk dlouze přikývl. „Jasně. Kolik chtěli za nájem?"

„Ani se neptej," mávnul rukou Viktor. Takhle to bylo dobře. Žádné gangy, ale prostě nájem. Proto je tady. „Co tady děláš ty?"

„Studuju tady na vejšce," řekl mu ochotně kluk.

„Proč nebydlíš na kolejích?"

„Protože jsou drahý," vysvětlil. Viktor si navíc uvědomil, že to není jako u něj doma, kde je studium zdarma. Tady mimo jiné musí platit taky školné. „Nechci si brát tuny studentskejch půjček a pak je celej život splácet, jestli mi rozumíš. A když máš auto, tak to na ulici zas tak hrozný není. Vás frajery ve stanech fakt obdivuju. Počkejte, až začne pršet nebo vám na něj spadne nějaká smažka."

„To je fakt," uznal Viktor a poškrábal se na čele. „Nic jiného jsem ale nesehnal." Najednou už ani nepociťoval potřebu se odtud stěhovat pryč. Na dědkovo lamentování si zvykne, cennosti si zamkne ve skříňce v práci a když sem tam pokecá s tímhle klukem, možná to tu i nějaký ten den vydrží. Pak dostane služební zbraň a ať si na něj do bytu zkusí přijít znovu!

„Co vlastně studuješ?"

„Chtěl bych bejt zubařem," svěřil se mu kluk. „Jenže to studium trvá dýl než ostatní obory, a tak potřebuju ušetřit, co se dá."

Viktor se zamyslel. „Ale ve Venice přece žádná univerzita s tímhle zaměřením není, pokud vím."

„To ne, no," přikývl kluk. „To jsem ale nevěděl, když jsem tady přijel. Vlastně jsem se tu ztratil, zastavil u prvního chodníku, který mě napad, a dál si vzal Uber. Když jsem se večer vrátil, tak mi chybělo kolo. Někdy před měsícem mi ukradli i druhý přední a za nový prostě utrácet nechci."

„To mě mrzí. Kdybych ti mohl nějak pomoct, tak to udělám, ale žádný náhradní kola s sebou nemám."

Kluka tím upřímně rozesmál. Podal mu ruku. „Já jsem Kevin."

„Viktor."

„Tak vítej na Sunset Avenue, Viktore," popřál mu a zmizel v ulici.

Viktor se po tom rozhovoru odhodlal k činům. Popadl batoh, do něj nacpal všechny cenné věci, které měl, a hodil si ho na záda. Už předem věděl, že bude po cestě muset odpočívat, protože veškerá elektronika vážila snad půl tuny. Popruhy batohu se mu zařezávaly do ramenou a stahovaly ho dolů. Než se však vydal na náročnou cestu na stanici, kde si chtěl věci zamknout, napsal krátký vzkaz Gabriele, pak přistoupil jistým krokem k modré plachtě vedle a poklepal na ni prstem. V momentě se vespod objevila střapatá kštice a dědkovy sůví oči.

„Hajzle," řekl mu dědek. „Táhni!"

Viktor k němu přidřepl a snažil se přes sluneční brýle tvářit drsně. „Poslouchej mě dobře chlape," čapl ho pod krkem za umazanou péřovku. „Jestli se z mého stanu něco ztratí, když tu nebudu, tak se mnou budeš mít zatracený problém, je ti to jasné?"

Nevěděl, jestli to dědkovi vůbec došlo, protože místo odpovědi po něm plivl, čemuž se naštěstí Viktor vyhnul, a zaječel: „Sračko! Chcípni!"

„Zkus něco šlohnout a nedožiješ se rána, kámo," zavrčel Viktor a pustil ho. Dědek si zalezl do stanu jako jezevec do své nory a když Viktor odjížděl, slyšel zevnitř na svou osobu jen další urážky.

Když se po dlouhé a vyčerpávající jízdě na prkně s těžkým batohem a v tropickém vedru přiřítil na stanici, zelo tam prázdno. Bylo pět hodin večer, směny v kanceláři už skončily a předávala se noční směna. Berettova kancelář byla také prázdná. Jen recepci dál věrně střežila Maggie, a když uviděla Viktora ve dveřích, zamračila se.

„Podívej se na sebe, zlato," nedokázala si odpustit poznámku na jeho propocené tričko. „Ty máš ležet doma a odpočívat. Co tu děláš?"

„Přišel jsem si pro nějaké věci do šatny," zalhal. „A taky jsem potřeboval na vzduch."

Vyšla od pultu za ním a pohladila ho po tváři. Pak nakrčila nos a pozorně si ho prohlédla: „Smrdíš jako skunk," řekla mu upřímně, „udělám ti toasty, ale před tím hned do sprchy!"

Nedokázal na to nic namítat. Sprcha zdarma. Poslušně přikývl a odklusal pryč. A k tomu ještě dostane najíst! Paráda! Když se ale pak ocitl pod horkým proudem vody v zaměstnaneckých koupelnách, zakázal si z toho mít radost. Probůh, vždyť už definitivně uvažoval jako bezdomovec, a to byl na ulici všeho všudy dvanáct hodin. Propláchl si obličej a přestal se usmívat. Maggie je hodná a má ho ráda, neměl by toho zneužívat. Měl by mít radost, že ho za celou cestu ani jednou nezabolela jeho jizva, ne že se může zadarmo vysprchovat a najíst.

Po vydatné koupeli zamkl těžký obsah svého batohu do skříňky, čímž mu spadl velký kámen ze srdce. Tady byly jeho cenné věci v bezpečí. Rozhodně se mu v noci bude lépe spát.

„Jak se cítíš, zlato?" zeptala se ho pak Maggie, když si jako poslušný kluk sedl k pultu a cpal do sebe její výtečné toasty. Než se však do nich pustil, asi milionkrát jí poděkoval. Byla z toho tak dojatá, že ho políbila na tvář a pročísla vlasy jako jeho máma.

„Mnohem líp," řekl a myslel to upřímně. Nic ho nebolelo a neomezovalo v pohybu. „Myslím, že se brzo objednám na tu rekondiční prohlídku."

Maggie se zamračila. „Vy jste všichni vážně hrozní," postěžovala si. „Pořád jenom práce a práce. Já chci vědět, jestli odpočíváš!"

„Samozřejmě," ujistil ji. „Včera jsem se jen špatně vyspal, bylo horko a tak. Prostě jsem zkolaboval. Nic to není. Můžu znovu nastoupit."

Maggie se dál mračila. Vrásky v její tváři se mu nelíbily. Vždycky se usmívala a zářila štěstím a vtipem. „To asi tak hned nepůjde."

„Jak to?"

„Seržant Berett ti dal dovolenou," oznámila mu. „Díval se na tvoje odpracované hodiny a zjistil, že sis ji za celý rok nevybral. Takže zůstaneš hezky doma a budeš odpočívat."

Viktorovi v žilách tuhla krev. „Cože?" vyjekl. „Na jak dlouho?"

Maggie pokrčila rameny. „To nevím. Zná tě líp než ty sám sebe. Věděl, že se tu dřív nebo později objevíš, a tak mi řekl, ať ti to vyřídím. Prý mu máš zavolat hned, jakmile si seženeš nový telefon, nebo se máš zastavit osobně."

Přesně v tom momentě mu tousty ztěžkly v puse a začaly chutnat jako dehet. Dožvýkal je s odporem a sklesle se rozloučil s Maggie. Když jel ulicí, přemýšlel, kde by sehnal nový telefon, když nemá peníze a k tomu zablokovanou kreditku. Doufal, že mu novou pošlou co nejdřív. To se pak bude muset proplížit do bytu a doufat, že ho při vybírání schránky nečapne někdo z Esperových lidí. Doufal taky, že ho doma nebude Boris hledat a neuvidí to rozbité sklo a prázdný byt. Vzpomněl si taky na Olivii. Určitě byla teď pekelně naštvaná, že se jí už druhý den neozval. Kruci. Jediným pozitivem na jeho současné situaci bylo, že neměl přístup k médiím, a proto netušil, jestli už se náhodou nemluví o románku hollywoodské celebrity a strážníka LAPD.

Myslel na ni, na její doteky, úsměv a jemné křivky a málem se nechal srazit motorkou. Přesně v té chvíli si uvědomil, že mu můžou média políbit zadek, vytočil skateboard a vydal se směrem k Beverly Hills. Chtěl ji obejmout. Hned teď. Chtěl, aby mu povídala o Justine a o všem, co ji napadne. Ze všeho nejvíc se jí ale chtěl omluvit a všechno vysvětlit. Nelíbilo se mu sice, jak moc se mu dostala pod kůži, ale byl momentálně ve fázi, kdy s tím nedokázal nic udělat.

Slunce už se pomalu schylovalo k obzoru, když k jejímu domu dorazil. Tak nějak automaticky si k slunečním brýlím přehodil přes hlavu ještě kapuci mikiny a zazvonil na zvonek. Čekal dlouho ale nikdo nepřicházel. Možná byla v práci, něco natáčela, promenádovala se po molu nebo fotila katalog spodního prádla. Možná. Nebo ho taky sledovala přes kukátko dveří a odmítala otevřít. Povzdechl si. Už chtěl pomalu odejít, ale dveře se najednou přece jen otevřely. Stála před ním v plavkách a podle mokrých vlasů to vypadalo, že právě vylezla z bazénu. Upřela na něj vyčítavý pohled svých nádherných očí a Viktor byl v pasti.

„Tebe bych tu teda nečekala," odfrkla si.

Samozřejmě, že byla naštvaná. „Strašně moc se omlouvám," začal okamžitě a snažil se tvářit co nejvíc provinile. „Chtěl jsem se ozvat, fakticky, ale..."

„No jasně," odbyla ho. „Všichni chlapi jste stejní! Myslíte jenom na to jediný a když vám to ženská dopřeje, už ji nepotřebujete!" Z toho tónu cítil další ránu, kterou zasadil jejímu egu. Pravděpodobně se ještě neocitla v situaci, kdy by na telefonát čekala ona.

„Mohl bych na chvíli dovnitř?" zeptal se. „Všechno ti vysvětlím, ale potřebuju pár minut a nechci, aby nás tady viděl někdo z bulváru."

Dovnitř ho sice pustila, ale nakvašený výraz z tváře jí nezmizel. „Tak mluv," vyzvala ho, když za sebou zavřel dveře. Stál zády k nim a zatím to nevypadalo, že by ho chtěla pustit dál.

„Ukradli mi telefon," řekl jí.

Chtěl pokračovat dál, ale ona se začala bouřlivě smát. „To je ta nejstupidnější výmluva, kterou jsem kdy slyšela, Viktore. Myslela jsem, že jsi chytřejší a vymyslíš si něco uvěřitelnějšího."

„Mluvím pravdu," obhajoval se dál. Jeho naléhavý výraz ji asi přesvědčil o tom, aby celou situaci začala brát vážně a pozvala ho dál sednout si na pohovku. Když se posadil, uvelebila se provokativně na druhé straně a hodila nohy na skleněný stolek tak, aby na ně měl co nejlepší výhled. Nedokázal se uhlídat a několikrát k nim zašilhal.

Než ho stačila rozptýlit úplně, dal se do vyprávění. Řekl jí všechno, co se událo od momentu, kdy se u ní probudil. To, jak se hnal do práce a jak moc byl unavený. Zdálo se, že ji potěšilo, když se dozvěděla, že nebyla vyřízená jen ona. Povídal jí o tom, jak mu zavolal Boris a co všechno mu řekl, a zmínil se taky o tom, jak moc ho to vzalo, jak měl strach, že přijde o práci a nebude mít z čeho vyžít. Vyprávěl, jak se probudil na stanici, kde mu řekli, že ho okradli, a jak ho pak kolegové z hlídky odvezli domů. Gabrielinu návštěvu, vloupání a stěhování na ulici však vynechal. Celou tu dobu zatím sledoval, jak výraz na Oliviině tváře měkne a obzvlášť při části, kdy popisoval, jak se nervově zhroutil, v ní dokázal vyčíst upřímnou lítost. „Mrzí mě, že jsem se neozval, Olivie," zakončil to. „Opravdu moc mě to mrzí. Přišel jsem za tebou nejdřív, jak to bylo možné."

Dlouhou dobu na něj upřeně hleděla. Neprohlížela si ho jako minule, nepřejížděla mu pohledem po pažích a hrudníku, nezírala na jeho rty jako by si je chtěla vzít tady a teď. Měřila si ho pozorně, jako by se rozhodovala, jak s tím vším mám naložit. Vypadala docela bezradně. „Volala jsem ti, víš to?" přiznala se po chvíli. „Asi dvacetkrát! Nejdřív jsi to vůbec nebral a pak jsi mi to pokaždé položil."

Zdálo se mu to, nebo tím byla opravdu hluboce dotčená? Olivia se někomu doprošovala. To snad jen ve snu. „Omlouvám se, Olivie," opakoval stále znovu a snažil se do těch slov dát všechnu lítost, kterou pociťoval. „Pravděpodobně jsi telefonovala tomu zloději."

Založila si ruce na prsou a odvrátila pohled. Skrčila nohy k tělu, jako by se před ním už dál nechtěla vystavovat a provokovat ho. Prostě se stáhla do své ulity a několikrát zamrkala, aby zahnala slzy. Tohle nečekal. „Nelíbí se mi to, Viktore," řekl tiše.

„Opravdu se omlouvám," zopakoval. „Pokud mě už nebudeš chtít vidět, tak to pochopím, jen jsem ti to chtěl vysvětlit a omluvit se."

„To nemyslím," zavrtěla hlavou. V tu dobu už jí z tváře stekla první slza.

„Co se děje?" Vypadala zničeně a smutně. Okamžitě mu na mysli vyvstala Justine a Paul a ten soudní proces a veškeré problémy, které mu svěřila. Ta dlouhá odmlka po jeho otázce ho děsila a začínal si dělat opravdové starosti. Co se asi tak stalo? Našel Paul proti ní nějaké důkazy? Seberou ji Justine?

Pohlédla mu do očí a otřela si z nich slzy hřbetem ruky. „Tohle se děje," ukázala na svoje zarudlé oči, a pak ukazováček namířila přímo proti němu, „a taky ty se děješ."

„Omlouvám se," řekl znovu čistě jen proto, aby nějak zareagoval, protože jinak neměl vůbec ponětí, co dělat. Nechápal nic, co se mu tím snažila říct.

„Přestaň už!" vyjela po něm, a tak radši další omluvu spolkl. „Přestaň bejt tak milej! Prostě přestaň!"

Chtěl jí zase říct promiň, ale včas se zarazil. Asi by ho za to rozsápala na kusy. Dobře tedy, už žádné omluvy.

„Myslela jsem, že ses na mě vykašlal," pověděla po chvíli. „Nelíbilo se mi, jak jsem se při tom cítila."

Viktor dál mlčel a snažil se nějak přijít na to, o co tady sakra jde. Vždyť přijel, všechno jí vysvětlil, omluvil se jí a ona to přijala. Tak v čem byl problém?

Ironicky se zasmála, když mu pohlédla do očí a viděla to zmatení. „Ty jsi tak strašně sladce nevinnej," pověděla mu. „A taky děsně natvrdlej, vůbec nevíš."

„Co prosím?" Připadal si jako dítě ve škole před tabulí, které má křídou napsat násobilku sedmi, aniž by se na to včera večer za domácí úkol podívalo.

Místo odpovědi vstala, obešla stůl a stanula naproti němu. Musel se hlídat, aby na ni příliš nezíral. Chvíli tak stála a pozorně si jej prohlížela. Pak se mu obkročmo posadila do klína a objala ho. „Strašně to bolelo, Viktore," přiznala mu. „Strašně moc. Naposled to tak moc bolelo, když mě Paul odkopl kvůli té svojí štětce."

Objal ji okolo pasu a přitiskl blíž k sobě. Políbil ji do vlasů a ona se znovu rozplakala. Mikina mu vlhla od slz, ale to nevadilo. Bylo příjemné ji držet zase v náručí a vědět, že jí na něm taky záleží. Čím víc se nechovala jako Olivia de Armas, která dostala do postele, koho chtěla, tím víc mu přirůstala k srdci. Navenek se sice chovala arogantně a sebevědomě, avšak uvnitř to byla jen zlomená žena, kterou ranily city.

Jemně ji od sebe odtáhl a vzal její tvář do dlaní. Palci ji pohladil po čelisti a lehce se dotknul rtů. „Mrzí mě, žes to kvůli mně musela pocítit znovu," zašeptal a otřel se svými rty o její v letmém polibku.

Olivia si přitáhla jeho hlavu k sobě a polibek opětovala. Viktor v něm cítil veškerou bolest a zároveň náklonnost. Líbala ho žádostivě a majetnicky, jak to dokázala jen Olivia. Třela se mu o hrudník mokrými plavkami a než si stačil uvědomit, že je jeho mikina nasákla tou jeho přechlorovanou vodou, letěla na druhý konec místnosti spolu s tričkem. Prudce vydechoval, když mu Olivia přejížděla prsty po svalech a snažil se v sobě potlačit sténání.

Když se její prsty dopracovaly až k jizvě, přiložila na ni celou dlaň, jako by ji chtěla chránit a odtáhla se od Viktora. „Nechci ti působit bolest," řekla mu. Rozhlédla se okolo sebe a zastavila se až u jeho oblečení, které se válelo skoro u schodiště do patra. „Měli bychom se obléct," řekla náhle a chtěla vstát, ale Viktor si ji prudce přisunul zpět. V duchu opěvoval Gabrielu a její farmakologické dovednosti. Nebýt jí, pravděpodobně by teď musel Olivii pustit a přestat v tom nejlepším.

„Je to v pořádku," odpověděl. „Beru na to léky."

„Nechci tě znovu vidět, jak se svíjíš bolestí, Viktore. A nechci to být já, kdo ti ji způsobuje."

„Jeden jediný záchvat a skončíme," navrhl.

Viděl na ní, jak uvnitř bojuje sama se sebou. Při pohledu na jeho nahý hrudník byl její rozum rozhodně v nevýhodě. Navíc mu seděla přímo v klíně, takže rovnou cítila, jak na její přítomnost reaguje.

Ulehčil jí ten boj a pohladil ji po stehnech. Celá se napjala. Pokračoval dál po bocích nahoru, až se dostal k lopatkám. Obratnými prsty ji rozepnul plavky a přitiskl své rty k jejím prsům. „To nemůžeme," zakňučela- Snažila se jeho hlavu odstrčit, ale marně.

„Viktore," snažila se ho napomenout, když rty postupně putoval nahoru ke krku. „Viktore, prosím. Bude tě to bolet." Její odpor však slábnul. Ruce ochably a jen se držely jeho ramen. Vykřikla, když jí zuby jemně skousl pokožku na krku. Přisál se k ní rty a udělal jí stejný rudý flek jako ona minulou noc jemu. V tu chvíli zapomněla, že toho kdy chtěla nechat.

***

„Koupím ti telefon."

„V žádném případě," zavrtěl hlavou Viktor. Leželi v těsném objetí na její pohovce a zhluboka oddechovali. Cítil, jak se ještě celá třese a lapá po dechu. Hladil ji po nahých bocích a snažil se zapamatovat každou křivku jejího těla.

„Nechci ti ho koupit, protože se mi líbíš," ohradila se. „Vím, že máš svoji hrdost."

„Jakmile dostanu novou kreditku, koupím si ho sám," ujistil ji, „a první, komu zavolám, budeš ty."

Usmála se a políbila ho na čelist. Nedokázala se ale ovládnout a přejela mu špičkou jazyka až k bradě. „Dlužím ti to," nedala se odbýt. „Chci ti ho koupit za to, jak ses postaral o Justine."

„To je od tebe milé," vrátil jí polibek. Vzal do dlaní její zadek a překulil si ji na sebe. Bradou se mu teď opírala o hruď a celým svým tělem spočívala na jeho. Zabalil ji do svých paží, kdyby se náhodou rozhodla utéct, a pohlédl jí do očí. „Stejně si ho ale obstarám sám."

Zamračila se a odvrátila zrak. „Jak se ti budu moct ale dovolat?" zakňourala. „Chyběl jsi mi. Celé ty dva pitomé dny."

Viktor se zasmál a pohladil ji po vlasech. Lísala se jako kočka a svou hlavu tlačila proti jeho dlani. „Tak to vypadá," zamyslel se, zatímco zkoumal každý rys jejího obličeje, „že se tady budu muset zastavovat častěji, když ještě nemám ten telefon."

Neodpověděla, ale její souhlasný úsměv mluvil za vše. Zvedla se na jeho hrudníku a dosedla mu zpátky do klína. Zasténala, když ho opět ucítila v sobě. Snažila se ovládnout třas těla, když se začala v rytmu pohupovat a razit si cestu k dalšímu vrcholu uspokojení.

Pokoušel se s ní držet tempo, ale cítil, jak na něj znovu dopadá únava. Plenil její tělo už hodiny a nyní byla řada na ní. Někdy měl pocit, že ji dokonce vzrušoval pohled na to, jak je z ní zničený. V těch chvílích si připadal krotký jako pes a přesně tehdy dosahovala Olivia nejbouřlivějších vyvrcholení.

To, co oba prováděli bylo šílenství, protože nechat se takhle zřídit po každé noci nemohlo pokračovat donekonečna. Viktor byl nakonec rád, že nemusel do práce, protože by byl pravděpodobně opět naprosto nepoužitelný.

„Doufám, že zítra nic nemáš," nadhodil, když mu po chvíli padla zpátky do náruče a její dech se pomalu uklidňoval, stejně jako třas, který proudil celým jejím tělem. On sám sotva popadal dech a cítil, že i Olivia mele z posledního. To jí však nebránilo v tom mlít dál.

„Mám casting," přiznala.

Z hrdla se mu dral smích. Ta ženská byla blázen. „To nemůžeš zvládnout."

„Ani s tím nepočítám."

„Ničím ti kariéru," nadhodil a nedokázal se přestat smát.

„Já zas ničím tu tvoji," odpověděla. „Vlastně za to, že tě okradli, můžu taky já. Ale ten mobil už ti koupit nechci, v tom mám jasno. Spálím všechny prodejny telefonů, aby sis nemohl žádný koupit. Najmu hackery na všechny e-shopy."

Miloval, když se smála od srdce. Uměla vykouzlit všechny různé druhy úsměvů, ale jemu se nejvíc líbil ten upřímný. Ten, který mohl cítit celým svým tělem, když mu nahá ležela v náručí.

Její smích ale po chvíli náhle ustal a Olivia zvedla hlavu, aby mu pohlédl do očí. „Viktore?"

„Olivie?" nadzvedl obočí a čekal, co bude.

„Chtěla bych, abys se mnou někdy jel na Malibu."

Malibu bylo přímořské město poblíž Los Angeles. Bylo známé hlavně tím, že si tam zbohatlíci stavili haciendy a stěhovali se tam, aby měli klid od velkoměsta a šťouravých novinářů. Minulé léto si tam Viktor udělal s Borisem výlet, aby ho podpořil v surfařské soutěži, která se tam konala několikrát v roce. Dobře se tam lámaly vlny a pro surfaře to místo znamenalo naprostý ráj. Navíc bylo tak blízko, že odtud mohl člověk v dálce sledovat Santa Monicu.

„Co je na Malibu?"

Pokrčila rameny. „Nic moc. Mám tam vilu, a tak mě napadlo..."

Věděl, kam tím míří, ale rozhodl se ji to nechat vyslovit. Přitáhl si ji blíž k sobě a vyčkával.

„Jde o to, že bude mít Justine narozeniny a já je s ní chci oslavit a taky chci, abyste se líp poznali," vysoukala ze sebe a sklopila pohled, jako by čekala odmítnutí.

Viktor chvíli překvapeně hleděl do stropu. Čekal, že mu nabídne víkend pro dospělé, kde budou provádět všechny tyhle šílené věci, akorát s tím rozdílem, že nebudou muset druhý den do práce. Ta představa, že Olivia chce, aby se lépe poznal s její dcerou a strávil s nimi nějaký čas, ho potěšila. Myslela to vážně. Chtěla ho ve svém životě nejen jako kluka na spaní. Usmál se.

„Pojedu s tebou na Malibu moc rád."

Překvapeně vzhlédla k jeho tváři a její velké, krásné oči na něm nevěřícně visely, jako by čekaly, že si to ještě rozmyslí. Pohladil ji po vlasech a chtěl si pro sebe ukrást ještě jeden polibek, ale přeběhla ho. Vrhla se na něj s novou energií a za chvíli už se topil v záplavě jejích vlasů. Líbala ho po celé tváři a Viktor cítil, jak se usmívá.

Když postupně soustřeďovala polibky čím dál níž, pomalu začínal sbírat energii na další kolo.