Gabriela po chvíli usnula na jeho pohovce a on sám měl taky chuť si konečně pořádně odpočinout. Oproti ránu mu bylo už mnohem lépe a obzvlášť po jeho nové verzi oxykodonu si připadal nekonečně silný, přesto všechno raději zalehl do postele a po několika hodinách usnul.

Spal hlubokým spánkem, nezdály se mu žádné sny a jeho mozek doslova vypnul. Proto ho hluk, který přicházel od dveří nevzbudil. Musela to udělat až Gabriela. Silně s ním zatřásla a než se stačil vzpamatovat, strhla ho na podlahu. Okamžitě mu zacpala pusu, aby zastavila příval nadávek, který se z ní dral, a kolenem ho přišpendlila k zemi.

„Pšššst," dala si ukazováček před rty a kývla hlavou ke dveřím. Teď už to Viktor slyšel taky. Tiché kroky, zkoušení kliky a hlasy.

„Pod postel," zašeptala mu do ucha. Zdálo se mu, že její oči ve tmě zděšením svítily. Cítil, že se celá chvěje. Nemusela mu nic vysvětlovat, bylo mu jasné, že jsou zpátky ti, co jí způsobili ta zranění.

Viktor na okamžik zariskoval a pohlédl přes postel ke dveřím. Přesně uprostřed měly zasazeny podlouhlý obdélník ze skla, který sice byl zvenku opatřen mříží, ale rozhodně ho to však nedělalo nerozbitným. Za matným sklem viděl stíny, bylo jich několik, a to ho vyděsilo dost na to, aby poslechl Gabrielin rozkaz a zalezl pod postel. Ihned ho následovala.

Ležela vedle něj v prachu a pavučinách, celá se třásla a naslouchala hluku zvenčí. Mohlo být něco po půlnoci, a i přesto se vetřelci nerozpakovali dveře lehce oklepávat. Viktor tu techniku znal. Podle zvuku, které dveře vydávaly, se dalo poměrně spolehlivě určit, kolika zámky jsou vybavené. Naskakovala z toho husí kůže.

Klep. Klep. Klepklep. Klep.

Gabriela zavzlykala a sevřela pěsti. Viktor k ní pomalu vztáhl paži a přisunul ji blíž k sobě. S vděčností se ukryla v jeho podpaží a snažila se potlačit slzy.

Málem vykřikla, když náhle lehké údery ustaly a místo toho se bytem rozlehl třaskot skla. Takový rachot by přece probudil i mrtvého, pomyslel si Viktor. Sousedi to museli slyšet i celá čtvrť to musela slyšet, tak kde zatraceně byli? Proč nikdo nepřišel pomoct? Proč? Protože to nikoho nezajímá! Vloupačky jsou tu na denním pořádku a zloději obvykle mívají kapesní nože. Proč by někdo riskoval život, aby zachránil sousedovu mikrovlnku nebo starou televizi? Radši budou spát, zítra přece jdou do práce.

Na podlahu dopadlo světlo baterky a několikrát obkroužilo celou místnost. „Není tady," řekl hlas. „Jdeme!" Ani se neobtěžovali utíkat tiše, prostě se sborově rozběhli pryč za dusotu podobnému stádu buvolů. Bylo slyšet vrzání střepů o beton, jak na ně čísi podrážka stoupla, a pak se rozhostilo ticho.

Mlčky spolu leželi pod postelí několik dlouhých minut. Zvenku k nim doléhaly zvuky z ulice: mňoukání toulavých koček, vzdálené policejní sirény a lomoz aut, které nonstop křižovaly hlavní ulici. Viktorovi se v hlavě bouřila jedna myšlenka za druhou. Kam teď? Určitě se vrátí a příště si rovnou vezmou páčidlo na dveře! Nebo si na něj počkají před domem, až se bude vracet z práce. Chvíli přemýšlel, že by zavolal Borisovi, ale co by ten zmohl? Nemohl ho na čas ubytovat, protože bydlel v něčem, co se podobalo kotci pro králíky a místnost sdílel s dalšími sedmi chlápky ve stejných kotcích. Na stanici spát taky nemohl, protože by se nevyhnul otázkám, a shánět nový podnájem za slušné peníze bylo jako hledat jehlu v kupce sena.

„Musíme ven," zašeptal Gabriele a pohladil ji po rameni. Ještě stále plakala.

„Chci tady zůstat," zavzlykala, „prostě tady budu ležet, ani se nehnu."

„Kdyby to šlo vydržet aspoň týden v kuse, tak bych tu ležel s tebou, věř mi," řekl a postupně se vysoukal z pod postele. Zjistil, že jeho domněnky nebyly tak daleko od pravdy. Po celé chodbě se válely střepy skla a dovnitř proudil svěží noční vzduch. Byl vyděšený až do morku kostí, ale zakázal sám sobě panikařit. Kam by se teď měl zašít? Měl by na čas odjet mimo město? Ale kam? Nemohl si dovolit s nájmem platit taky hotel a podobné věci. S takovou situací prostě nepočítal a rázem zalitoval, že si nešetřil bokem víc. No počkat, a co teprve Gabriela? Kam mohla jít ona? Přece by ji v tom teď nenechal. Navíc taky nejlépe věděla, co jsou tihle lidi zač a co od nich očekávat.

A najednou ho to napadlo.

Několika rychlými kroky přiskočil ke skříni s oblečením. Vyházel z ní na hromadu všechny věci a byl rád, že jich má poskromnu. Začal všechno bez ladu a skladu rvát do cestovní tašky. Mikiny, trička, kalhoty, deku. Jako další vzal útokem kuchyni. Pečivo, rýže, těstoviny, balená voda. Potřeboval další tašku. V jednom ze šuplíků měl zásobu igelitek, starý zvyk z domova. Narval veškeré jídlo do tašky s logem Target a pokračoval nádobím. Jeden hrnek, příbor, lžička, láhev vodky od Borise. K tomu jeden hrnec, pánev a rychlovarnou konev. Jako velká voda vtrhl také do koupelny. Sprchový gel, šampon, lékárnička a hlavně oxykodon, ten schoval do bezpečí svých kapes. Vybral taky trezor, což mu zabralo další igelitku.

„Vylez, Gab," oslovil ji jako starou známou a utíkal zpátky ke skříni. Po tom hrůzném zážitku mu připadalo, jako kdyby ji znal věčnost.

Byla ironie, jak moc společné chlastací pobyty v přírodě s Borisem nesnášel a zrovna dnes mu zachránily krk. Vytáhl z nejzazšího koutu skříně starý stan a sfoukl časem nastřádaný prach. Díky bohu za něj.

Mezitím se zespod postele vynořila Gabrielina hlava a tázavě si jej prohlížela. „Co se chceš dělat?"

„Jdeme stanovat," řekl jí.

„Zbláznil ses?"

Jeden koutek mu pobaveně nadskočil. Veškeré obavy z něj spadly. Měl přece plán. „Chci, abys nám vybrala nějakou fakt hezkou ulici," požádal ji. „Nejlépe s mnoha sousedy, ať se pořádně ztratíme."

V její tváři se zračilo pochopení. Jako by jí ten nápad, stejně jako Viktorovi, vdechl do plic novou naději, přestala brečet a pomohla mu pobrat všechny věci. Střepy neuklízeli, chtěli zanechat dojem, že tady nikdo nebydlí, kdyby se náhodou jejich pronásledovatelé vraceli na místo činu. Všechno kromě sbalených věcí nechali tak, jak bylo.

V uších jim hučela krev, když vyběhli na ulici se všemi těmi taškami a snažili se nenápadně proplížit až k hlavní cestě. Celá čtvrť ještě spala, ale někde v dálce se ozývala hlasitá hudba nočních klubů. Běželi jako o závod. Se čtyřmi narvanými igelitkami a cestovní taškou vypadali jako by právě někoho vykradli nebo jako dvojice migrujících bezdomovců. Viktorovi se na zádech k tomu pohupoval batoh se skateboardem uvnitř a bušil mu do zad, jako by ho někdo bral pohrabáčem. Za celou dobu se jizva neozvala ani jednou.

„Kam jdeme?" zeptal se po pěti minutách úprku, kdy Gabriela převzala iniciativu a vedla ho jistými kroky těmi nejzapadlejšími uličkami.

„Někde, kde se ztratíme a kde by je nenapadlo nás hledat," ujistila ho a pokračovala v cestě.

Skutečnost, že ho po třech hodinách střídavého běhu a chůze dovede až do Venice na Sunset avenue, ho nenapadla ani ve snu. Byly čtyři ráno a pomalu se začínalo rozednívat. Obloha nad hlavami získala světlejší nádech a město se probouzelo k životu. Stan rozložili na chodníku a celí vyčerpaní do něj vlezli. Tašky naházeli do rohu a dlouhou chvíli prostě jen tak leželi a oddechovali. Viktor pod sebou cítil tvrdý beton a do zad ho štípaly ostré kamínky, ale nic nemohlo nahradit ten náhlý pocit bezpečí a klidu. Tady je nenajdou, ani je nenapadne se tady poohlížet. Čtyři hodiny daleko od jeho bytu a ještě k tomu usazení mezi několika desítkami stanů ostatních. Bylo to jako hledat v Los Angeles levné ubytování, nyní byli i oni jehlou v kupce jehel.

A tak se z něj stal bezdomovec. Seděl ve svém stanu na ulici, zhluboka oddechoval a snažil se uklidnit. Z vedlejšího bunkru postaveného z tyčky ze slunečníku přehozenou modrou plachtou k nim doléhalo hlasité chrápání. O pár metrů dál bydlel nějaký chlápek v autě bez předních pneumatik a pouštěl si nahlas hudbu. Ve stanu na pravé straně byl klid.

„Za jak dlouho po nás přestanou jít?" zeptal se Viktor Gabriely. Nemohl takhle přece žít věčnost!

Gabriela pokrčila rameny. Její tmavé oči na něj koukaly zpod řas a několikrát zamrkaly. Připomínala mu vyplašenou srnku.

„Takhle se přece nemůžeme skrývat do nekonečna!"

„Já vím," zamumlala Gabriela. Zdálo se, že má opět slzy na krajíčku. Drobnými prsty si zasunula husté, vlnité vlasy za ucho a dál na něj odmítala byť jen pohlédnout. „Možná by nám mohl pomoct můj brácha," navrhla, přestože její hlas jistotou zrovna nepřetékal.

„Kdo je tvůj brácha?" Sice tu otázku položil, ale věděl, že se mu odpověď nebude ani za nic líbit.

„Má pár kámošů," pokrčila rameny. „Mohli by nás na chvíli schovat a tak. Mohli by nás ochránit."

„Tebe možná, ale ne mě," nesouhlasil Viktor. Už holý fakt, že její bratr má pár kámošů znamenala něco jiného, než by si kdekdo myslel. „Tvůj brácha je v nějakém gangu nebo co?"

„Je to složitý."

„Kde bydlí?"

„V South Central," řekla. South Central byl docela široký pojem.

Viktor zavřel oči a stiskl k sobě čelisti, aby se hystericky nerozesmál. „Už vidím, jak budou ochotni pomoct bílýmu policajtovi."

„Je to můj brácha," naléhala Gabriela. „Kdybys mě nevzal k sobě, asi by už bylo po mně. Naše rodina ti to dluží."

Viktor se na ni díval a přemýšlel. V její tváři hořelo odhodlání a jistota. Možná měla pravdu. On sám byl přece jen kluk z úplně jiné kultury. Nemohl chápat, co pro tyhle lidi znamenala rodina a jejich společenství. Nedokázal si ani na minutu představit, jaké bratrství mezi tou komunitou panovalo. Navíc se jí rozhodl věřit. Doteď ho nezklamala, přišla ho varovat, a navíc mu pomohla od bolesti.

„Dobře," souhlasil nakonec.

Vyloudila ze sebe úsměv. „Pomůže nám," ujistila ho. „Bude sice podezíravej, ale pomůže."

Když si posléze ještě lehli a snažili se oba usnout, Viktor se ten čas rozhodl použít k přemýšlení. Pokud chtěl žít tady na ulici a pravděpodobně se spolčit s lidmi jako byl Gabrielin bratr, bude potřebovat něco na obranu. Věřil Gabriele, ale nikomu jinému. Bratr nebratr. Co za člověka by nechalo svého sourozence napospas ulici a drogám? Proč se o Gabrielu nestaral? A taky ti jeho „přátelé!" Určitě šlo jenom o poskoky. Tenhle chlápek musel v něčem jet a Viktor věděl, že se mu to nebude ani za mák líbit. Přes všechny pochybnosti byl ale rozhodnut Gabrielin plán uskutečnit. Kdoví? Možná by tuhle malou válku mohli vyhrát bez boje. Možná by stačilo, kdyby jen „přátelé" Gabrielina bratra pohrozili „přátelům" toho chlápka Espery. Klidně by se mohl vrátit do bytu už tento víkend!

Mimo to ho ale napadl ještě jeden plán. Jizva ho už téměř nebolela. Necítil ji dokonce ani když běžel skoro přes celé Los Angeles uprostřed noci se sportovní taškou a igelitkami s rýží a těstovinami. Možná by mu tenhle malý trik mohl pomoct obelstít i rekondiční testy. Mimoděk se usmál. Samozřejmě! Hned na to ho vezmou k hlídce a dostane služební zbraň. S něčím takovým už se na ulici bude cítit mnohem více v bezpečí!