Celý týden mu od té doby ubíhal jako voda. Viktor dokonce zapomněl na své podráždění z vybírání pokut a místo toho svou frustraci zaměřil spíš na Olivii de Armas, která tentýž týden po jejich rozhovoru vystupovala jako hlavní hvězda na los angeleském Fashion weeku. V médiích se nemluvilo o ničem jiném a její tvář zahlédl v posledních několika dnech víckrát než by chtěl. Jednou po směně dokonce načapal své kolegy od výjezdovky, jak se zašívají v šatně a pouští si přímý přenos z mola. Nekráčel tam nikdo jiný než Olivia se svými světlými vlasy, bronzovou pokožkou a v děsně vyzývavém modelu plavek. Paví pera ve vlasech a dlouhý řasený závoj vypadaly spíš děsně kýčovitě než umělecky a samotné plavky zakrývaly jen ty nejintimnější partie. Neměly žádná ramínka, zdály se být prostě přilepené tam, kde bylo třeba. Fakt děs.

Přesto všechno mu ale bylo jasné, že plavky nebudou hlavním důvodem, proč se na ty přenosy kluci vůbec dívali. Nemusel ani moc namáhat hlavu, aby mu bylo jasné, že se tu sešla celá stanice, aby se podívali na Olivii. Snažil se nepřemýšlet nad tím, jak málo stačilo k tomu, aby s ní skončil v posteli. Vzhledem k Oliviině vnější přitažlivosti to byla lákavá nabídka, ale její důsledky by nadělaly víc škody než užitku. Viktor patřil ještě do staré školy a vztah na jednu noc se mu nelítostně příčil. Jak by navíc on dokázal uspokojit někoho jako je ona? Nemohl se rovnat sportovcům, modelům a hercům, kterých za tu dobu stačila jistě vystřídat už požehnané množství.

Od všech těch událostí si vydechl až v momentě, kdy se vedle Borise rozběhl po pláži v Santa Monice. Letní slunce jim rozehřívalo pokožku, zatímco studený vichr, který se hnal od oceánu, ji příjemně chladil. Obvykle parkovali u Palisades Parku a běželi po pobřeží až k místu, kde končila slavná Route 66. Normálně tuto trasu zaběhl Viktor bez sebemenší přestávky, poslední dobou však v půlce ztrácel tempo. Zranění způsobené autonehodou pulsovalo bolestí a on nemohl dál.

„Tohle fakt není dobrý, brácho," upozornil ho ten den Boris, když stanul nad Viktorem svíjejícím se bolestí v písku. „Fakt ne. Měl bys s tím někam zajít."

„Aby mě pak mohli označit za zdravotně nezpůsobilého?" zašklebil se Viktor. „Ani náhodou."

Boris jen zavrtěl hlavou a přidřepl si k němu. „Tak ukaž," popadl ho za nátělník a pomohl mu se z něj dostat. Viktorovi se na hrudi leskly kapénky potu, které stékaly přímo mezi stehy. Štípalo to jako čert. Gázovou náplast ze sebe shodil už před třemi dny, neboť věřil, že na čerstvém vzduchu se bude kůže hojit lépe.

„Tady ti teče krev," poukázal Boris na rudou kapku, která vzápětí na to stekla po kůži přímo do písku. „Potrháš si stehy, jestli nezůstaneš v klidu."

„Podle doktora už by měly být dávno srostlé. Po víkendu je jdu vytahovat."

„Doufám, že mu taky řekneš, jak moc tě to bolí. Není normální, abys sebou uprostřed běhu plácl do písku."

Viktor chápal kamarádovu starost, ale místo odpovědi raději sáhl po nátělníku a oblékl se do něj, aby zakryl své zranění. „Necháme to být, stejně to nikam nevede. Uvidím, co mi řeknou v nemocnici," ukončil tak nežádoucí debatu a vrávoravě se znovu vyhoupl na nohy. Zbytek pláže bude muset tentokrát přejít pomalu. Boris se zařadil vedle něj a v tichosti kráčeli bok po boku a užívali si sobotního slunce.

„Už ti volala?" nadhodil po chvíli Boris a nenápadně zašilhal po Viktorovi. Neřekl sice, koho tím myslí, ale oba věděli. O tom, co se stalo, když si šel Viktor vyzvednout své věci, se Boris dozvěděl hned na druhý den. Věděl taky o těch chlápcích z protidrogového a vůbec o všem, co se ve Viktorově životě dělo. Byly jako dvě nejlepší klevetnické kámošky, veškeré novinky si ihned sdělovali.

„Ne," zavrtěl Viktor hlavou. „A vlastně doufám, že to ani neudělá. Nějak mě celé to pátrání na vlastní pěst přešlo. První jsem si myslel, že bych tím jako mohl dost stoupnout v očích seržanta, kdybych tu holku vypátral, ale nakonec mi došlo, že bych spíš strkal nos do věcí, do kterých mi nic není. Navíc už to bude týden, podle mě ji nenašla."

Boris pokrčil rameny. „Brácho, podle mě je Olivii úplně ukradený, jestli pro tebe najde nějakou feťačku nebo ne. Někdy fakt nevím, jestli seš takovej idiot nebo jen tak roztomile bezelstnej. Stal se teď z tebe sexuální objekt, smiř se s tím. Seš osobní výzva. Dokud se s ní nevyspíš, nedá ti pokoj. Tohle je otázka ega a ego je u holek jako Olivia nedotknutelný. Neexistuje možnost, že bys z týhle aférky vyšel bez sexu."

„Nevyspím se s nějakou egocentrickou ženskou jen proto, že si to usmyslela. Panebože, vždyť je to bizarní. Co když se to proflákne do novin? Co by tomu řekli na stanici?"

Boris se zachechtal. „Já nevím, podle mě by tě poplácali po zádech a chtěli znát detaily." Schytal tím od Viktora herdu do ramene, ale smát se nepřestal.

„Podle mě to děsně hrotíš," pokračoval po chvíli Boris dál. „Je to jen sex. Navíc seš její typ. Vysokej, modrookej a máš tmavý vlasy. Byls bez šance už ve chvíli, kdy ses objevil u její lednice."

„Nedojde k tomu už z principu, Borisi," zavrtěl hlavou Viktor. „Nejsem ničí šlapka." S tím nahodil tempo a přerušil tak další konverzaci tím, že se rozběhl po pláži. V boku jej ostře píchalo, ale bolest ignoroval. Bylo to stále lepší než poslouchat Borisovy řeči.

Zastavili se až u plážového baru, kde si objednali neperlivou vodu a usedli na zídku u workoutového hřiště. Sledovali všechny ty lidi, kteří tu stejně jako oni trávili svoje sobotní dopoledne, ale na rozdíl od Viktora se mohli volně a bez bolesti pohybovat. Raději zabodl pohled do moře.

„Mám spoustu kámošů, co se s ní vyspalo," nadhodil znovu Boris. Očividně mu to leželo v žaludku víc než Viktorovi. „Říkali, že to bylo fakt dobrý. A to je všecko. Nikdo z toho neměl žádný opletačky s novináři a tak. Dokonce si myslím, že zrovna tobě by jedna noc s Olivií očividně prospěla, začínáš bejt fakt moc zapšklej."

„Mohl bys s tím přestat?" vyjel po něm Viktor přesně ve chvíli, kdy se mu v kapse rozvibroval telefon. Když ho vytáhl, běželo po displeji neznámé číslo. Boris mu nahlédl přes rameno a spustil další salvu smíchu. „To je ona. Koncový sedm, čtyři, dva. Volá ti nejvíc sexy holka v LA, doufám, že to zvedneš."

Viktor se nasupeně zvedl a došel až k pobřeží. Vlny mu omývaly bosé nohy a byl tu klid od Borise. Proč musela volat zrovna teď? Chvíli ho napadlo, že by si přiložil telefon k uchu a jen předstíral, že hovor přijal a pak by si před Borisem vymyslel historku, že ho Olivia poslala do háje. Kdyby se toho ale domákl a že tady ta šance byla opravdu vysoká, když se pohyboval v jejím světě, mohlo by ho to stát přátelství. Navíc ho zase začínala přemáhat zvědavost. Chtěl vědět, jestli Gabrielu doopravdy našla nebo mu volá jen proto že jí na večírku ranil ego. S knedlíkem v krku hovor přijal.

„Prosím?"

„Dobré ráno, strážníku," pozdravil ho Oliviin hlas. Představoval si, jak se na druhém konci spojení usmívá.

„Upřímně jsem myslel, že už se neozveš," přiznal Viktor.

„Něco jsem slíbila," ohradila se. „A sliby plním. Plníš je i ty?"

Věděl přesně na co narážela. „To kafe samozřejmě platí."

„To jsem ráda. Co třeba zítra?"

„Třeba," odtušil Viktor.

„Ve dvě odpoledne?"

„Může být."

„Dobře. Seznámím tě totiž s tou tvojí Gabrielou." Než na to stačil cokoliv odpovědět, položila mu telefon. Připadalo mu, že chtěla mít pro jednou taky poslední slovo, a tak mu nezbylo nic jiného, než zůstat otupěle stát a zírat na oceán. Vyeskalovalo to teda rychle.

***

V neděli ráno mu volala znova a zanechala mu jasné instrukce, na jaké místo má přijít a v kolik hodin. Celé to znělo děsně praštěně. Šlo totiž o to, že Georgie nabídla Gabriele nového dealera. A Gerogie byla důvěryhodná v tom, že to tak normálně doopravdy dělala. Její práce byla dohazovat klientelu a tržit tak část zisku. Olivia odmítala říct cokoliv víc, takže nevěděl, jak na tu nabídku Gabriela reagovala. Sžíraly ho obavy z toho, že přeci jen něco zatuší a na žádnou schůzku nedojde.

Před druhou hodinou odpoledne projížděl na skateboardu ulicemi Venice, vyhýbal se stanům a ležícím lidem a měl nervy na pochodu. Na sebe si oblékl tu nejvíc otrhanou mikinu s kapucí, na oči si nasadil sluneční brýle a kapsy si nacpal igelitovými sáčky, přesně jak to viděl u toho kluka na Oliviině večírku. Doufal, že tím Gabrielu oblafne.

Ve všem tom oblečení mu bylo děsné vedro, ale přestože se smažil ve vlastní šťávě, odmítal své krytí zahodit. Všímal si, jak na něj spoustu bezdomovců zkoumavě hledělo. Nikoliv nepřátelsky jako obvykle, tentokrát byli jen zvědaví. Podle toho usoudil, že jeho přestrojení zabralo.

Když dojel na místo setkání, což představovalo tiché místo pod mostem někde poblíž západního pobřeží, vytáhl si cigaretu, kterou mu půjčil Boris a zapálil si. Prospívalo to jeho image drogového dealera a celkově s cigaretou mezi prsty vypadal víc uvolněný. Po několika potáhnutích se hrdelně rozkašlal, chvíli mu bylo na zvracení, ale nakonec si zvykl.

Byly přesně dvě odpoledne a z jeho cigarety zůstal jen ohořelý nedopalek, když se odněkud z ulice vynořila Gabriela. Měla na sobě tu samou mikinu Adidas jako minule. Vlastně vypadala úplně stejně jako minule, možná jen o něco víc špinavá, utahaná a slabá. Nemusel na ni mávat, ani na sebe nikterak upozorňovat, jeho přestrojení to udělalo za něj. Okamžitě si ho všimla a vydala se plíživou chůzí k němu. Ramena měla svěšená a hlava jí sotva držela na krku. Z ošoupaných bot jí trčely palce a když stanula před ním, Viktor se rozhodl zapálit si další cigaretu, aby přebil ten zápach. Smrděla jako veřejná doprava, potem, špínou a trávou.

Dlouho si ji prohlížel a byl rád, že přes sluneční brýle nevidí jeho roztěkaný pohled. Byla tu. Stály před ním odpovědi na všechny jeho otázky. Teď a tady ji mohl popadnout a dovléct na policejní stanici k výslechu. Mohl napsat textovku kolegům z hlídky a ti by tu byli v okamžiku. To ale udělat nechtěl. Už jen proto, aby nevypadal, že touží po pozornosti, uznání a neváhá se proto chovat neprofesionálně. Hlavním důvodem byl ale fakt, že by k výslechu musel taky on. Ptali by se, kde ke Gabriele přišel a na tyto otázky neměl chuť odpovídat. Pohrával si s myšlenkou, že by mohl poslat na protidrogové oddělení anonymní tip, kdyby z Gabriely vytáhl, na které ulici zrovna teď přebývá.

Než stačil svůj plán rozběhnout, Gabriela na něj upřela své vodnaté, krví podlité oči a vyprskla smíchy. Zuby měla zažloutlé jako starý zbytek sýra a Viktor od toho musel odvrátit pohled. „Seš od Espery, že jo?"

Docela ho tím překvapila. Udržel však nicneříkající výraz, popotáhl dlouze z cigarety, aby měl čas si odpověď promyslet, a řekl: „Pozdravuje tě."

Její výraz náhle ztvrdl a o krok od něj ustoupila. „Co chce tentokrát?"

„Nic," pokrčil rameny Viktor. Uvnitř nesmírně panikařil. Nechal se zatáhnout do konverzace, na kterou nebyl připraven.

„Naser si," ukázala mu vztyčený prostředník. „Naserte si všichni. Už pro nikoho z vás nedělám."

„Já vím," řekl Viktor. „Přišel jsem ti prostě jen něco prodat. Nic víc. Pokud máš zájem teda."

Přimhouřila obě oči a pozorně si jej prohlédla. Dlouze spočívala na igelitových pytlících, které mu trčely z kapsy, a Viktor poznal, že váhá. Když už nic jiného, byla stále drogově závislá a možnost ukojit svou touhu zaháněla veškeré pochybnosti do pozadí.

„Máš meťák?" zeptala se, aniž by spustila pohled z jeho kapes.

Viktor vycítil svou příležitost. „Zrovna ne," zalhal, „ale můžu ti nějaký opatřit. Třeba hned zítra. Kde tě najdu?"

Najednou po něm skočila. Špinavými nehty ho drapla pod krkem a přirazila zády k jednomu z pilířů mostu. Cigareta mu vypadla z úst. „V těch tvejch kapsách máš tak velký hovno," obvinila ho. „Vůbec nejsou prověšený. A Esporevejm poslíčkům meťák nikdy nedochází."

Viktor se pousmál. Dostala ho feťačka. Přechytračila ho nějaká holka s vyhuleným mozkem. Přemýšlel, jak se z toho vylže u Olivie, aby před ní nevypadal jako úplný idiot, až se bude ptát.

„Nic jsem nikomu neřekla," pokračovala dál. „Ani slovo. S nikým se nevídám, schovávám se, jak nejlíp to jde. A ani nikomu nic říkat nehodlám. Vyřiď mu, že nemusí mít strach. A rozhodně na mě nemusí posílat svoje bouchačský přizdisráče. Od toho tu taky seš, že? Vyrazíš mi zuby jako podělaný varování, abych držela hubu? Fakt úžasný."

Viktor zůstal zticha, jen ji od sebe mírně odstrčil a snažil se nějak převzít kontrolu nad situací.

Gabriela si vyhrnula rukávy. „Tak začni, ty idiote! Zkus to! Vyškrábu ti oči, ty nádhero!"

Jeho plán šel do háje. Stála proti němu, připravená se porvat o holý život, přestože bylo jasné, kdo z nich by vyhrál. Byla vyzáblá na kost a její kůže měla nemocnou barvu. Pravděpodobně by ani daleko neutekla, kdyby se o to pokusila. Její poslední zbraní bylo zastrašování a ty přerostlé nehty.

Viktor zkusil zariskovat. „O tom maléru v nákupáku se nesmí nikdo dozvědět a jsem rád, že to vidíme stejně. Doopravdy sis myslela, že tě tady necháme jen tak pobíhat?"

V jejích očích spatřil slzy. Svěsila ramena. Najednou nevypadala vůbec nebezpečně, jen zranitelně. Chvíli na to začaly do suché země dopadat první slané kapky. „Nikomu nic neřeknu, slibuju," dušovala se.

„Na to už je trochu pozdě," utrousil Viktor. Viděl na ní, jak je uvnitř zlomená. Najednou, i přes to všechno, čím byla, mu jí začalo být trochu líto.

„Chcete, abych znovu pracovala?" zeptala se po chvíli Gabriela.

„Nechceš snad?" podivil se Viktor. „Dostaneš zaplaceno, můžeš si dovolit něco víc, než nějaký chodník nebo veřejný park. V tomhle městě už jsi svou šanci propásla. Podívej se na sebe, s takovou ti nikdo normální práci nenabídne."

„Radši bych se nechala zavřít než začít znovu takhle." Odvrátila pohled, jako by se za sebe do hloubi duše styděla. Viktora to přiznání velmi překvapilo. Mohla snad pro zločince existovat horší varianta, než se přiznat na policii?

Kdo byl vlastně Espera? Pokud tady v LA existuje někdo, kdo v lidech vyvolává ještě větší strach než zákon, pak Viktor právě narazil na něco většího, než si původně myslel. Hleděl na Gabrielu, jak se nervózně kroutí, pravděpodobně čeká, kdy jí přistane první rána a snažil se vyhodnotit, jak s touto informací naložit.

„Mohl bych ti pomoct," řekl po chvíli. Sundal si sluneční brýle, aby si ji mohl lépe prohlédnout a tvářil se nadmíru znepokojeně.

Vzhlédla k němu. I její výraz se rázem změnil. Vypadala nedůvěřivě a šlo na ní jasně poznat, že začíná pochybovat o tom, s kým to vlastně mluví. A Viktor musel uznat, že někdo, kdo pracuje pro obávaného Esperu pravděpodobně lidem pomoc nenabízí. A taky si musel přiznat, že zrovna on sám jako zločinec nevypadá ani zdaleka. Byl vždy čerstvě oholený, jeho kouření taky nemohlo být úplně přesvědčivé, nesmrděl ani trochu trávou a v modrých očích měl až moc soucitu.

„Co seš zač?" prskla po něm.

„Můžu ti pomoct," zopakoval. „Stejně tak ty můžeš pomoct mně. Mám jen pár otázek."

Mračila se a nic neříkala. Z ničeho nic se ale prudce rozběhla. Viktor jí byl v mžiku v patách. Srazil ji na zem o pár metrů dál a naučenými pohyby zpacifikoval její ruce za záda. Mírně se o ni zapřel kolenem, aby jí znemožnil vstát, a čekal, až se uklidní.

„Seš zasranej fízl!" ječela. „Zasranej fízl, ty hajzle!"

„Uklidni se, chci si jen promluvit."

„POMOOC!!" řvala dál z plna hrdla. „POMOOC!"

Volnou rukou jí okamžitě ucpal pusu a obezřetně se rozhlédl, jestli se nikdo nepotuluje kolem. Georgie byla naštěstí tak prozíravá, že vybrala opuštěné místo, což bylo v LA vzácností. Doopravdy mohl mít člověk soukromí jen u sebe doma, jinde vždycky na někoho narazil. Lidi byli všude.

Uklidnila se až během několika minut hned po tom, co Viktora pokousala a kopla do rozkroku. Snažil se na sobě tu bolest nedat znát a čekal. Když ta chvíle přišla, sundal jí dlaň z úst a téměř okamžitě si ji utřel do kalhot.

„Nemohli jste mě najít," řekla a z očí jí tekly slzy. „Nikdo mě tam neviděl. Já nestřílela, přísahám."

„Ale seděla jsi v autě, když jste srazili jednoho policistu."

„Ten už je mrtvej."

„Ne tak docela," pousmál se. Byl to pobavený tón v jeho hlase, který ji přiměl natočit hlavu na stranu a podívat se mu do tváře.

„Tos byl ty," uvědomila si. Možná si konečně jeho povědomou tvář s něčím spojila.

„Bohužel."

„Tak to seš stejně mrtvej," řekla. „Jestli se někdo další dozví, žes to přežil, tak po tobě půjdou. Viděls nás v tom autě oba?"

„Dokonale," přiznal Viktor.

„To bys neměl říkat," poradila mu.

„Takže proto jste mě srazili. Chtěli jste mě zabít, abych vás nemohl identifikovat."

Gabriela si povzdechla. „Snad nejseš překvapenej? Takhle to chodí. Byls prostě ve špatný čas na špatným místě. Není to nic osobního."

„To mě těší" odpověděl se značnou dávkou sarkasmu. „Věc se má ale takhle. Vím, jak se jmenuješ, jak vypadáš a taky vím jméno tvého šéfa. Co mi brání v tom, nejít hned na stanici a identifikovat tě?" Skutečnost, že už to dávno udělal, se rozhodl zatajit. Jen by mohla zpanikařit a utéct z města.

„Vydíráš mě?"

„Trochu," přiznal. „Jen chci, abys věděla, co můžu udělat, pokud se nějak nedohodneme."

Nezdálo se, že by mínila někam utíkat, nebo tropit rozruch, a tak ji pustil. Zůstala sedět na zemi a mračila se. Viktor zase zůstal stát, chtěl nad ní mít převahu, kdyby se o cokoliv pokusila.

„Teď ti řeknu já, jak se věci maj," ukázala na něj špinavým prstem. „Vím, žes přežil, vím, že seš fízl a taky to můžu vyzvonit těm nesprávnejm lidem. Někdo by si tě za pár dnů našel a minimálně ti trochu pocuchal fasádu. Nemáš vůbec šajn, jak to tady chodí. Kdybys měl, neudělal bys tuhle stupiditu a nešel za mnou. Byl bys hezky doma a nemohl si radši na nic vzpomenout. To je přátelská rada, kterou ode mě dostaneš za to, žes mě nezmlátil."

Nejhorší na tom bylo, že měla pravdu. LA si žilo vlastním životem, tolik rozdílným než u něj doma. Neuměl se v něm tak obratně pohybovat jako místní a tady to taky dost pohnojil. Nehodlal však na sobě nechat znát, že ho dostala.

„Tak se zdá, že máme páku jeden na druhého," pousmál se.

„Budu mlčet, pokud budeš mlčet i ty,"

Viktor dlouho přemýšlel. Vypadala, že se snaží tvářit úplně jinak než se cítí, přesně jako on. Doopravdy byli oba vyděšení jako králíci, ale předstírali, že mají všechno pod kontrolou.

„Jak moc jsi v tom všem zapletená? Kdybys byla ochotná svědčit a dát nám nějaká jména, dalo by se diskutovat o snížení trestu. Nemusela bys ani do vězení, možná by to stačilo na podmínku."

„Kéž by to bylo tak jednoduchý, jak říkáš."

„Tak mi to vysvětli."

„Měl bys to nechat bejt."

„Odpověz mi jen na jednu jedinou věc. Ten incident v nákupním centru, byla to jednorázová záležitost?"

Odfrkla si. „Co bys řek? Jasně, že nebyla. Takový věci se tu budou stávat vždycky."

„Proč se to stalo?"

Rázně se zvedla ze země a založila ruce v bok. „Co je ti po tom? Stejně s tím nic neuděláš."

Možná to přece jen nemělo cenu. Možná by bylo lepší, kdyby nechal pány Johnsona a Kellera dělat svou práci. Přesto všechno už však nedokázal jen tak odejít a zapomenout. Jeli v tom s Gabrielou tak trochu spolu. Oba byli v nebezpečí. „Bydlím v Palms. Na Kelton Avenue, číslo tři tisíce pět set. Kdyby sis to náhodou rozmyslela a chtěla nám pomoct."