Procitl v malém pokoji s holými stěnami, jehož jediným nábytkem byla vodní postel, na které ležel. Nebo měl minimálně pocit jako by byl na vodě. Veškeré oblečení i boty mu zůstaly a připadal si, jako by mu právě někdo vypumpoval žaludek. V puse cítil odpornou kyselost vlastních žaludečních šťáv a poslední, co si pamatoval bylo, jak Creeper neprošel testem na drogy, protože si někdy ráno dal trávu. Idiot. Policista ho v mžiku naložil do auta a odvezl na stanici. Pak začaly být vzpomínky dost nejasné. Pamatoval si obrovský strach, panické ataky a to, jak někde běžel. Podle toho, jak ho ještě bolely nohy a pálilo v plicích musel běžet opravdu daleko.

Místnost se topila v šeru díky vybledlým závěsům přetaženým přes okna, které dovnitř vpouštěly světlo jen přes úzké škvíry. Viktor byl za temnotu nesmírně vděčný, protože ho neskutečně bolela hlava a jeho ústa byla vysušená jako ta nejpustší poušť.

Mžoural očima po pokoji a snažil se rozpomenout, jak se tady dostal. Šlo to ale velmi obtížně. Ani samotný pokoj mu nebyl nijak povědomý, pravděpodobně tady nikdy dřív nebyl. Z venku zafoukal jemný větřík a mírně nadzvedl záclony. Viktor spatřil mříže v oknech a na chvíli se zalekl, že je ve vězení. To ale byla blbost! Vězeňské cely přece vypadaly jinak. Rozhodně neměly dřevěné dveře otevřené dokořán. Jediné místo, kde si lidé nechávali na okna nasadit mříže, byly pochybné čtvrti. A spousta těchto čtvrtí se nacházela právě v South Central. Pravděpodobně ho musela najít Jayova tlupa. Dost se mu při tom zjištění ulevilo.

Vzápětí však byl uvržen zpátky do nejistoty, když mu do zorného pole vstoupila Olivia. „Cože?" zamumlal si pro sebe a nespouštěl z ní oči.

„No to je dost," dala si ruce v bok a sedla si k němu na postel. Roztáhla mu oční víčka a se zamračeným pohledem prozkoumala jeho zornice. „Pořad v tom ale lítáš. Co vidíš?"

„Tebe," odpověděl Viktor a posadil se.

„To je dobře," uznala Olivia. Z jejího tónu poznal, že je pěkně naštvaná. „Halucinace s vačicema už máme asi za sebou."

„Cože?"

„Pamatuješ si něco?"

Viktor se zamyslel, ale na to ho hlava příliš bolela. „Nic moc."

„Časem si vzpomeneš," ujistila ho, „a budeš se za sebe fakt děsně stydět! Co tě to napadlo někde jezdit zrovna s Creeperem?! Máš štěstí, že ho fízlové sebrali a odjeli dřív než jsi stačil začít vyvádět. Volal Jayovi ze stanice, že seš sám na ulici, plnou palici drog. Hledali tě všichni, nasadili čtyři auta, aby pročesaly každej kout. Víš, jakej to moh bejt průšvih, kdyby tě našel někdo od policie? Podle toho, co říkal Sneaky, volali kvůli tobě na stanici asi tři lidi. Máš jediný štěstí, že smažek je tu jak potkanů, takže tyhle hlášení nikdo nebere vážně. To ale na věci nic nemění. Co kdyby v tu chvíli zrovna fízlové neměli co na práci? Co kdyby se přece jen přijeli podívat? Byl bys pěkně v prdeli!"

Viktor zíral na její plné rty a zatímco odkýval každé slovo, které z nich vyšlo, snažil se ubránit potřebě ji políbit. Celý jeho svět se ještě utápěl v pomalu se rozplývající mlze, avšak ty rty viděl jasněji než cokoliv jiného. Jako by ho snad samy vybízely, aby je poctil svou přítomností. Potřeboval se jich alespoň dotknout.

„Slib mi, že toho necháš," brebentila dál Olivia. „Celý to byla chyba, nikdy jsme se neměli potkat. Neměla jsem za tebou dolézat. Můžu promluvit s Jayem, třeba tě z toho nechá ještě vycouvat. Všechno mi totiž řekl, abys věděl! Tohle, co teď děláš, tě může zničit, Viktore! Krucínál, posloucháš mě vůbec?!!"

Neposlouchal. Nevnímal jediné slovo, které řekla. Dokázal jen sledovat její ústa. Bez jakéhokoliv upozornění přitiskl své rty k jejím. Nacvičenými pohyby vzal její boky do dlaní a přitáhl si ji co nejblíž k sobě.

Něco však bylo jinak. Pod jeho doteky se celá napjala a ztuhla. Kam se podělo její sebevědomí? Několikrát zalapala po dechu a když si ji přitáhl do klína, překvapením vyjekla. Rty měla měkké, jemné a její polibky byly plaché jako by líbal nezkušenou školačku. Postupem času se ale osmělovala víc a víc, přestože to byl stále on, kdo určoval tempo. Na to nebyl u Olivie zvyklý. Také ho překvapily maličké, hubené prsty, kterými mu vjela do vlasů. Obvykle ho vždy převyšovala, stehny obemkla jeho boky a rukama nenechavě přejížděla po celém těle. Dnes jako by se zmenšila, choulila se mu v náručí a on se nedokázal zbavit pocitu, že ji musí chránit. Nevěděl před čím, jen že musí.

Polibek přerušila v momentě, kdy vzal mezi prsty lem jejího trička a chystal se ho zbavit. Popadla ho za zápěstí a velice rázně je od svého těla odtrhla. Viktor hleděl na její drobné ruce a nechápal, co se děje. Copak už ho nechtěla? Už se jí nelíbil? Odkopne ho jako všechny ostatní před ním? Hleděl na její pokožku a přemítal, kde se stihla takhle do sněda opálit. Usmál se. Přejel dlaněmi po jejím předloktí a líbilo se mu, co vidí. Věděl sice, že alabastrová pokožka je součástí jejího image, ale teprve až teď si uvědomil, že se mu vlastně nikdy tolik nelíbila. Tahle nová opálená vypadala lépe. Cítil, jak se pod jeho doteky celá znovu rozechvívá. Usmál se. Pokračoval výš a výš, dokud jeho prsty nedosáhly hustých černých vlasů. Zamračil se. „Nevěděl jsem, že ses nechala přebarvit," zamumlal a pohlédl jí do očí.

Vyděšené tmavé panenky orámované hustým obočím a jižanské rysy ho přiměly okamžitě vystřízlivět. I v Gabrielině tváři dokázal poznat znatelné zmatení. Jako na jehlách vyskočila z jeho klína a couvala, dokud zády nenarazila do zdi.

„Promiň," vysypal ze sebe ihned Viktor. „Promiň. Myslel jsem, že jsi-."

„Někdo jiný," dokončila za něj Gabriela a v jejím hlase zazněla hořkost. Odvrátila tvář na stranu, aby neviděl slzy v jejích očích a založila si ruce na prsou. V tomto obranném postoji mu připadala nesmírně zranitelná a smutná. Zklamaná...

Než stačil vyslovit další salvu omluv, vytočila se na patě a zamířila pryč z pokoje. „Lehni si. Ta kyselina se tě ještě očividně drží." S tím za sebou zabouchla dveře a poslední, co Viktor uslyšel, než sebou plácl na postel a usnul, byl dusot nohou ze schodů.

***

Když se po několika hodinách probudil z dalšího hlubokého spánku a střízlivění, pamatoval si většinu toho, co se stalo. To, že pokřikoval na lidi v ulici, skákal do silnice a napadl Sneakyho však nebylo tak hrozné jako holý fakt, že líbal Gabrielu. Ještě horší bylo, že si u toho myslel, že je s Olivií.

Ve chvíli, kdy ležel rozvalený v malém potemnělém pokojíku a všechny vzpomínky se postupně vracely, si ze všeho nejvíc přál, aby dovnitř vtrhl Jay a na místě ho odpravil svou berettou. Po tomhle už se nebude moct podívat do očí Sneakymu a už vůbec ne Gabriele. Ona byla přece ta při smyslech, ne on. I přesto to však dovolila. Měl vztek. Příště nechá Creepera, ať se v problémech vymáchá sám. Někde v koutku mysli však věděl, že by si to slízl i on. Kdyby to svinstvo nespolykal, pravděpodobně by je oba zavřeli za pašování drog.

S nadějí, že třeba zakopne na schodech a zlomí si vaz, se vykutálel z postele a vyšel loudavým krokem na chodbu. Připadal si malátný a naprosto zničený. To určitě z toho, jak utíkal před vačicemi.

Dole v přízemi bylo prázdno. Opuštěná kuchyň i obývací pokoj. Byl to skromný domek a Viktor předpokládal, že podobně to vypadá u všech. Jeho máma by určitě řekla, že je tam děsný binec, ale Viktor viděl problém někde jinde. Vlastně to byl problém celkově mnoha Američanů. Vlastnili spoustu věcí (mnohdy i zbytečných), ale neměli na ně tolik prostoru. A když má člověk hodně věcí na jednom místě, může být sebečistotnější a stejně z toho vždycky bude pěkný bordel. Takže jak tak procházel okolo okna se záclonkami ověšenými vánočními světýlky sloužícími zároveň jako místo na pověšení ramínek s prádlem, postřehl venku u plastového zahradního nábytku nějaké valné shromáždění. Na svém obvyklém místě na zkroucené židli seděl Jay, vedle něj Sneaky a zbytek chlápků Viktor nepoznával. Smáli se, rozhazovali rukama a naštěstí to vypadalo na nezávazný pokec. Gabrielu nikde neviděl a byl za to nesmírně rád.

Než vzal za kliku, zhluboka se nadechl a připravil se, že bude muset čelit pěkně načertěnému Jayovi. Přece jen to byla Viktorova první akce, a ještě k tomu skončila šíleným průšvihem.

Když však vyšel ze dveří, zjistil, že Jayova skupinka je jedna z mnoha, které se na celém prostranství mezi domky nacházela. Všude kolem postávaly hloučky lidí s talířky v rukou. Někteří si dovlekli svůj nábytek na sezení, jiní se opírali o zaparkovaná auta před domky a celkově to vypadalo jako oslava. Jenže pak si Viktor uvědomil, že to je jen další z pověstných amerických grilovaček. Obrovský plechový gril našel Viktor stát trochu bokem, kde ho obskakoval nějaký kluk a se zápalem obracel maso.

V momentě, kdy všichni účastnici jeden po druhém Viktora zaregistrovali, dlouze si ho prohlédli a pak se z ničeho nic ozval ze všech stran hurónský řev. Někdo začal tleskat, někdo zvedal pěsti do vzduchu, někdo pohvizdoval a Viktor to nechápal. Zprvu si myslel, že se jen ocitl v nesprávné chvíli na nesprávném místě, ale všechny pohledy, které k němu směřovaly, ho ujistily o tom, že se to pořvává právě na něj. Ať už sklidil takový úspěch za cokoliv, ještě nikdy se necítil tak jako právě teď. Připadal si přijatý, uznávaný, doceněný. Na policejní stanici se tak stalo jen jednou a to ve chvíli, kdy mu Berett slíbil místo u hlídky navzdory zranění. Tento čin se však rázem vynuloval, když Viktor zjistil, že ho jen vodil za nos.

První, co tedy Viktor udělal, když se vzpamatoval, bylo, že došel ke Sneakymu a řekl: „Omlouvám se."

Sneaky měl jen mírně rozražený ret a modřinu na bradě, jinak nic. Taky nevypadal ani trochu naštvaně, jen se kysele zašklebil a řekl: „To nic, brácho. Zachránils Creeperovi kožich a my svoje lidi v průserech nenecháváme. Byls dobrej."

Viktor přijal nabízenou židli, kterou mu přistrčil jeden z Jayových lidí a posadil se k nim ke stolu. Sám Jay doposud neřekl nic, jen si ho přeměřoval pohledem a záhadně se usmíval. „Na bílýho kluka seš teda pěkný éro, to ti povim," řekl po chvíli.

„Co se stalo s Creeperem?"

„Poslali jsme pro něj Harper," odpověděl Sneaky, jako by to byla naprosto normální rutina. „Asi mu teď pomáhá navlíct tkaničky do bot."

Kdyby nebyl Viktor policista, asi by to nepochopil. On jím však byl. Pokud se člověk ocitl v americké věznici, musel si před vstupem vytáhnout tkaničky z bot. Takže Creepera zabásli. A očividně taky zase pustili.

„Všechno se to stalo včera?"

„Jo," odpověděl tentokrát Jay. „Běhal jsi nametenej po ulicích skoro celý odpoledne. Když tě Sneaky s klukama našel, dovezli tě rovnou tady. Napumpovali ti do krku takovej parádní driják Ipecac a ty ses poslušně vyzvracel mojí mámě před vchodový dveře."

Viktorovi se zatočila hlava. Jen to ne! Cítil, jak rudne. Panebože! Nešlo však jen o ten kolosální trapas, šlo taky o Ipecac. „Dali jste mi další drogy?" vyhrkl trochu podrážděně.

Sneaky se zachechtal. „Ne, kámo. To je sirup na zvracení. Stoprocentně lékařsky ověřenej. Je to fakt síla. Přímo z Alabamy, brácho. Pro pěkně vostrý Jižany."

Viktor schoval obličej do dlaní. To snad nemohla být pravda. Slyšel, jak se všichni ti chlápci okolo něj pochechtávají.

„Neboj, Sally se o tebe dobře starala a všechno po tobě uklidila," ujišťoval ho Sneaky. „Už má v tomhle praxi a Ipecacu plnej kredenc."

„Kdo je sakra Sally?"

Další salva smíchu, která málem roztrhla Viktorovy ušní bubínky. „Moje máma, vole," odpověděl Jay.

Viktor znovu cítil, jak rudne. Chtěl se propadnout do země a už tam zůstat navždy. To se nemělo stát. To už byl další člověk, kterému se bude muset do konce života vyhýbat.

„Co v tom sáčku vlastně Creeper měl?"

Sneaky pokrčil rameny. „Měls štěstí, že ten sráč prodává jen náhražky. Řízne to jedlou sodou a bere za to prachy jako by to bylo stoprocentně čistý. To vopravdový množství dokáže tobě jen trochu pomotat hlavu a nasrat plno smažek, který si to od něj koupí. Jediný, co ten idiot neumí ošidit, jsou papírky, takže jsi všeho všudy spolykal plno jedlý sody, trochu perníku a dva papírky kyseliny."

Creeper pravděpodobně věděl, co prodává, a Viktor by mu to taky doporučoval, protože tohle si s ním ještě vyřídí.

„Pokud chceš ode mě přátelskou radu," pokračoval dál Sneaky, „tak s LSD ani nezačínej, myslím, žes měl fakt pěkně blbej trip a je docela velká šance, že je budeš mít pokaždý."

Byl to zatraceně ten nejhorší zážitek jeho života! „Nemám ani v plánu to znovu zkoušet. Nikdy."

Oba dva se zachechtali, jakože jim to bylo od začátku jasné. „Je z toho ale fakt parádní historka, kámo," pověděl Jay. „A taky se ukázalo, že nejseš žádnej parchant. Gratuluju, až sem příště pojedeš, možná už nedostaneš přes držku."

Další smích z okolí. Pár dlaní ho dokonce zezadu poplácalo po zádech. Teď byl jejich člověk. Věděl, že se nyní mohl na kohokoliv z nich obrátit. On pomohl Creeperovi a oni pomohou jemu. Pokud k nim zůstane loajální, zůstanou na jeho straně. Nebyli ani trochu jako Berett. Když něco řekli, tak to taky platilo. Viktor se usmál a když před ním vzápětí přistál talíř s pečeným masem, s radostí se jal naplnit svůj prázdný žaludek.

Ať už tady včera pod vlivem drog vyváděl cokoliv, zdálo se, že to nikdo příliš neřešil, a nakonec se z toho vyvinul opravdu fajn den. Poflakoval se s pivem v ruce mezi všemi těmi lidmi, pořád dokola popisoval, jak je s Creeperem zastavila policie, jak do sebe naházel to svinstvo a jak si toho moc nepamatuje. Omluvil se všem, co se ho se Sneakym snažili dostat z ulice a vyslechl si také jejich verzi celé události. Ze stylu, jakým o tom mluvili, se zdálo, že se to tady děje pořád. Viktor byl jedinečný jen v tom, že byl nováček, sám policista a nikdo to od něj nečekal. O to víc respektu si získal. Lidi ho oslovovali kámo, brácho nebo Crashi a Viktor byl překvapený, že mu to vlastně vůbec nevadilo. Jen mu tím dávali najevo, že mezi ně pomalu ale jistě začíná patřit. Ta představa se mu líbila.

Nepříjemný moment nastal někdy k večeru, kdy se do hloučku Viktorovy diskuzní skupinky přiřítila Jayova máma. Měla na sobě jako obvykle dost vyzývavé šaty a kdyby o ní Viktor nic nevěděl, tipoval by jí mnohem míň. Nejprve trochu strnul a očekával příval posměšků a urážek, ale jakmile ho Sally poplácala po obou tvářích a políbila na obě líčka, spadl mu kámen ze srdce.

„Nazdar, zlato," řekla mu, když se od něj odtáhla a pročísla mu dlouhými nehty vlasy. Viktor měl stále na paměti Jayovo varování, aby se od ní nenechal svést, protože přesně o to očividně usilovala, když mu prstem přejela přes lícní kost až ke rtům a pokračovala dolů až k hrudníku. Viktora z toho mrazilo. Tehdy v klubu byl z její pozornosti v rozpacích, ale po těch událostech v noční ulici a Jayově varování, měl z jeho mámy pekelnou hrůzu.

„Ale no tak, zlato," pokračovala dál Sally a přitáhla si ho za boky k sobě. Málem se mu zamotaly nohy a nechybělo málo, aby spolu skončili na zemi. Možná v to tajně doufala. „Překvlíkala jsem ti tvoje poblitý triko, přede mnou se stydět nemusíš."

Teprve teď si uvědomil, že s ní byl pravděpodobně celý svůj zbytek deliria zavřený v jednom domě. A pokud vyjel po Gabriele jen pár minut po tom, co přišla do místnosti, jak musel reagovat na Sally?

Usmála se, protože jeho zděšený pohled mluvil jasně o všech pochybách, které mu v hlavě kolovaly. „Neboj. Nic nebylo," mrkla na něj. „Pořád jsi zvracel, to při sexu nemám ráda."

Měl akorát tak velkou chuť se znovu zahrabat pod zem. Celá parta, která si s ním doteď povídala, z toho všeho měla děsnou srandu.

„Brácho," poplácal ho po ramenech jeden z Jayových bouchačů. Byl to mimochodem fajn chlapík, jmenoval se Maverick a měl dvě čivavy Brada a Pitta. Kdo by to byl do něj řekl, když většinu času vypadá, že by člověka nejraději stáhl z kůže. „Když se Sally do někoho pustí, vobvykle dostane, co chce."

Jayova máma se jen vědoucně usmívala a dál si ho chlípně prohlížela. Viktor nevěděl, jestli jsou to ještě doznívající účinky Ipecacu, ale najednou se mu všechno to dobré grilované maso začalo v žaludku obracet.

Snažil se vyhýbat pohledem všem zúčastněným, což byla taky hlavní příčina toho, aby zahlédl drobnou postavu, jak se s otrhaným batohem vykrádá bočním vchodem jednoho z domků. Husté černé vlasy ho ani na moment nenechaly na pochybách, o koho jde. Původně měl v plánu se Gabriele co nejvíc vyhnout a ona očividně zastávala ten stejný názor, jinak by se tajně nevykrádala z domu. Nějaký jeho šestý smysl však věděl, že tohle je naposled, co ji vidí. Určitě se schová někde do ulic, aby ji už nikdy nikdo nenašel a bude si střílet do žil tak dlouho, dokud někde nezůstane ležet. Ulice v Los Angeles byly vlastně jeden velký kompost ztracených existencí. Lidi se na nich pomalu ale jistě rozkládali, až z nich zbyl jen humus.

Nad ničím nepřemýšlel, odložil prázdný talíř s s plastovým příborem na kapotu nejbližšího auta a rozběhl se za ní. Nedovolí jí takhle skončit, za žádnou cenu. Pořád to byl člověk, který stál při něm a pomohl mu, když byl ve srabu. Gabriela byla impulzivní a živelná a potřebovala někoho, kdo ji bude držet od problémů. Tuto roli si na sebe Viktor vzal už dávno, nemohl ji v tom nechat.

Když si všimla, že běží za ním, zrychlila. Její hubené a slabé nohy však tolik náporu nezvládaly. Netrvalo dlouho a upadla na betonovém chodníku uprostřed jedné z postranních uliček, kterým by se Viktor v noci spíš vyhnul. Přiběhl k ní a překvapilo ho, že se ani pořádně nezadýchal, zatímco Gabriela sípala, jako by měla za chvíli vypustit duši. Zas a znovu ho děsil pohled na to, jak dokázal její životní styl udělat z mladé silné holky takovou slabou, křehkou a politováníhodnou osobu.

Sklonil se, aby ji vzal pod pažemi a zvedl na nohy, ale ona ze sebe jeho ruce okamžitě setřásla. Myslela snad pořád na to, jak se jí dotýkal? Styděla se před ním, protože se jí to líbilo?

„Co chceš, Viktore?" zasyčela na něj a váhavě se postavila n nohy sama.

„Chci se zeptat, kam jdeš," odpověděl.

Zamračila se, založila si ruce na prsou a mlčela.

„No tak, Gab," snažil se ji přesvědčit. „Snad se nechystáš znovu na ulici? Kvůli tomu, co se stalo v domě-."

„Nic se nestalo!" štěkla po něm, ale její hlas byl plný protichůdných emocí.

„Nic se nestalo," potvrdil. „Zapomeneme na to." Přestože to v tu chvíli sám vyslovil, při pohledu na ni už nedokázal z paměti vymazat pocit, který měl, když se jí dotýkal. Když se na ni zadíval a opomenul smrdutý zápach, vpadlé tváře a hubené tělo, byla vlastně neskutečně krásná. To ho jen utvrdilo v tom, že ji nemůže nechat napospas ulicím. „Už o tom nikdy nebudeme mluvit."

„Dobře," přikývla.

„Nechceš se vrátit a najíst se?"

„Nemám hlad."

Viktor jí hleděl do očí, které byly jasné a živé. Za tu dobu, co s ní žil pod stanem, už dokázal poznat, když jí v žilách kolovalo nějaké svinstvo. Teď však byla čistá a to znamenalo jediné, bude potřebovat další dávku. Co nevidět.

„Když se se mnou půjdeš najíst, dám ti svoji tabletku."

Zdálo se, že nad tím přemýšlí. Hleděla na něj těma svýma obrovskýma očima jako zvíře chycené do pasti. „Takhle se mnou nemluv," řekla. „Ne, jako bych byla nějaká pitomá smažka, která slyší jen na tablety."

„Tak jsem to nemyslel," odpověděl s klidem Viktor. Vzbuzovalo v něm obrovský zármutek už jen to, že si svůj problém nedokázala přiznat.

„Proč to děláš?" zeptala se náhle zcela vážně. „Proč se o mě staráš?"

Usmál se. „Jedeme v tom přece spolu, nepamatuješ?"

Zatvářila se, jako by se měla každou chvíli pozvracet. Trochu se zatřásla, jako by jí tělem proběhla zimnice a uhnula pohledem. „No jo," zamumlala nepřesvědčivě.

„Takže půjdeme?" zeptal se a kývl směrem, odkud se oba přiřítili. „Něco k jídlu tam určitě zbylo."

„Stejně už jsem jedla," přiznala. „Sneaky mě donutil sníst steak."

Viktor pokýval hlavou a přestože se jeho doteku předtím tak úpěnlivě bránila, vzal ji kolem ramen a nasměroval zpátky k domkům v Jayově čtvrti.

Nikdo si jich nevšiml. Vplížili se do domu bočním vchodem a beze slov vyšli schody až do pokoje, kde se Viktor poprvé probudil. Měl tam svůj batoh i skateboard a samozřejmě léky, které si bedlivě hlídal jako oko v hlavě. Nepotřebovali jeden druhém říct ani hlásku, měli svou rutinu. Viktor podal Gabriele tablety a ona dodala kus alobalu, lžičku a zapalovač. Usadili se na zem k nohám postele a Viktor dlouze sledoval, jak nechává tabletu zkapalnit.

Pár minut na to už se mu po těle rozléval hřejivý pocit a bolest z jizvy postupně ztrácela na razanci. Teď byl na řadě on. Vzal mezi prsty naplněnou injekční stříkačku a Gabriela mu dychtivě nastavila předloktí. Zarudlé modřiny od vpichů ho šokovaly. Poslední dobou se očividně činila. Najednou zalitoval toho, že ji v tom vůbec podporuje, ale raději jí nechá užít něco osvědčeného a bude ji mít pod dohledem. Na ulici se často stávalo, že vám do prášku přimíchali jedovatou omítku ze zdi, která dokázala člověka ve většině případů zabít. Creeper se svou jedlou sodou byl vlastně ještě hrdina.

Viktor našel na předloktí volnou žílu a s pečlivostí do ní aplikoval tabletku. Gabriela si dlouze povzdechla a na moment zavřela oči. „Díky," řekla jen.

Asi půl hodinu potom jen seděli vedle sebe na podlaze, opírali se o postel a mlčeli. Viktor se cítil být klidný, usmíval se. Nic ho nebolelo. Konečně.

„Přijde mi, že se o tebe Sneaky docela zajímá," pověděl z ničeho nic, ani nevěděl proč.

„Hmm," zamumlala Gabriela a natočila hlavu k němu. Její uvolněná tvář působila klidným a mírumilovným dojmem.

Viktor se zasmál. „Nechceš si začít s bráchovým nejlepším kámošem, chápu."

Pokrčila rameny. „Nehodíme se k sobě. Je to na mě moc velkej intelektuál. Taky se pořád chová jako moje máma. Jako bych se o sebe neuměla postarat sama. Gabrielo, tohle bys neměla...Gabrielo, to je hloupost...Neboj, před Jayem to ututlám...," napodobila teatrální ženský hlas a rozhazovala rukama.

„Nikdy bych do Sally neřekl, že je taková. Dokonce bych nikdy neřekl, že je to něčí máma, kdybych ji neznal."

Gabriela k němu natočila hlavu a dlouze si ho prohlédla. „Sally není moje máma. Jayova jo, ale ne moje," objasnila, což bylo pro Viktora celkem překvapení. Když si to však shrnul kolem a kolem, mělo mu to dojít. Gabriela byla Latinoameričanka každým coulem. Ze Sallyiných rysů neměla téměř nic. Zato Jay měl něco z obou žen. „S Jayem máme společnýho jen tátu."

„To jsem nevěděl," přiznal Viktor. „Kde je tvoje máma?" Ta uvolněná atmosféra a oxykodon v žilách mu nějak rozvazovaly jazyk. Naštěstí to měla Gabriela stejně, proto se neurazila nad jeho osobní otázkou a pustila se do odpovědi.

„Doma," pokrčila rameny. „V Mexiku. S našim tátou v kreténský vile s bazénem a osobní služkou."

Viktor se zamračil. Tak počkat. To mu nevycházelo.

„A co děláš potom tady?" nechápal.

„Už jsem je nemohla poslouchat," zamračila se. „Chtěla jsem něco dokázat i bez jejich pomoci."

Viktor hlídal, aby si neodfrkl. To toho teda dokázala. Žila na ulici a fetovala první ligu. Nádhera. Přitom, na rozdíl od spousty jiných lidí, se měla kam vrátit. Přesto to neudělala a raději si takhle ničila život. „Zatraceně, Gabrielo, měla by ses okamžitě vrátit domů. S takovou tady skončíš buď ve vězení nebo v pytli na mrtvoly."

Zakoulela na něj očima. „Všechno je to jedna banda. Celá naše famílie. Táta se tváří, že má firmu, co obchoduje s akciema, aby si v ní mohl vyprat svoje špinavý prachy z drog."

Viktor zamrkal očima a odolával pokušení se štípnout do tváře. Připadal si jako ve snu. „Tvůj táta je výrobce?"

„Můj fotr stojí až na vrcholu celýho tohohle řetězce. Od pouličních dealerů přes Jaye, převozce, pašeráky, hlídače, chemiky až po farmáře. Drží to celý v chodu."

Viktor se začal smát, což ho samotného překvapilo. Bylo to šílenství. „Nidky jsi mi neřekla, že je tvůj táta nějakej Pablo Escobar."

Usmála se nazpátek. Měla hezký úsměv, nebýt těch otřesných zubů. „Pablo by byl pořád hodně hluboko pod ním."

„Zní to docela děsivě."

Znovu se zasmála a přisunula se blíž k němu. Byla v dobré, povznesené náladě, proto jí náhle ani trochu nevadilo, že je k němu tak blízko. „Řeknu ti tajemství," pošeptala mu do ucha. „Já z něj měla jako malá strach. Pořád všude chodil v drahým kvádru, volaly mu cizí čísla, celej den jezdil se svým bodyguardem na obchodní jednání a na večeři vždycky přijel pozdě nebo vůbec."

„Proto jsi odešla?"

„Ne," zavrtěla hlavou a položila mu ji na rameno. „Odešla jsem, protože se mi stýskalo po Jayovi. Vyrůstali jsme spolu, ale v patnácti se s jeho mámou odstěhovali zpátky sem, aby mohl začít pracovat."

„Cože?" Viktor měl pocit, že má po té tabletce trochu zpomalený mozek. Nebo to celé bylo tak praštěné, že by to nedávalo smysl ani za střízliva?

„Víš přece jak to je, ne? Pokud chceš loajální zaměstnance, zaměstnej rodinu," vysvětlila. „Jayově mámě za to zaplatil. Slíbil jí plno peněz a budoucnost pro kluka. Která ženská by to nebrala? Podmínka byla, aby do patnácti bydleli s ním. Aby si z Jaye vypěstoval loajálního synka."

„Tvůj brácha je vyšlechtěný gangster? To je fakt přitažené za vlasy, Gab. A ty jsi co? Mafiánská princezna?"

Plácla ho přes hrudník. „Nedělej si z toho srandu, ty blbče. Já nejsem nic. Já jsem prostě jenom dítě, které měl, jako každý jiný rodič. Myslím, že mě oproti Jayovi měl aspoň trochu rád. Jay byl prostě vždycky zaměstnanec. To se mi nelíbilo. Existoval jenom proto, aby měl fotr v Americe někoho, na koho se může spolehnout. Nic víc."

„Myslím, že tohle můj mozek prostě nevstřebá."

„V patnácti jsem to nevstřebávala taky," pokrčila rameny. „Jay byl můj jediný kamarád. Odjakživa jsme si spolu hráli. A pak najednou odešel, mě poslali na školu a táta mě o víkendech začal tahat po všech těch obchodních schůzkách, kterým jsem nerozuměla. Prostě nám to všem nalajnoval. Musel udržet byznys v chodu."

„A to se ti nelíbilo."

Přikývla. „Jo, svezla jsem se s jedním chlápkem, co převáží produkt přes hranice."

„A Jay?"

„Jay byl rád, že mě vidí. Kvůli tátovi měl ale strach mě zaměstnat. Asi by ho přerazil, kdyby mě kvůli němu zatkli. To mě naštvalo, chytla jsem se blbý party a když mi nechtěl dávat peníze, začala jsem dělat pro někoho jinýho."

Viktor okamžitě pochopil. „Pro Esperu."

Znovu přikývla. „V tom nákupáku to byl jenom zvrtanej kšeft, nic víc. Napráskali nás a můj parťák začal střílet. A venku jsi stál ty."

Pro Viktora to byl zvláštní pocit. Jako by se kruh uzavřel. Všechno mu nyní dávalo smysl. Zapadlo to do sebe jako kousky lega. „To proto tě Jay nevidí zrovna rád. Zradilas je."

„Potřebovala jsem peníze a on mi je nechtěl dát."

„Pochopitelně, když jsi je utrácela za drogy," zpražil ji Viktor. „Stejně tě má ale někde uvnitř rád, tím jsem si jistý, jinak bys skončila někde v postranní uličce."

„Byl vychovanej, aby byl rodině vždycky loajální," řekla. „Věděla jsem, že nás na tom parkovišti neodmítne."

Viktor zaklonil hlavu a zavřel oči. Neskutečné. Drogy nebyly jen tak ledajaký obchod. Byl to celosvětový byznys, obrovská chobotnice s chapadly obklopujícími celou zeměkouli. Tohle už jeho omámený mozek úplně dorazilo. Vzápětí usnul.