Jayova parta je i s Gabrielou zavezla někde, kde to Viktor neznal. Na první pohled to vypadalo jako klidná a příjemná čtvrť. Byla čistá, upravená a tichá. Podle slov starších policistů však Viktor věděl, že to je jen na oko. Zlaté pravidlo kluků z hlídky, kteří dostávali podobné oblasti pod rajón, bylo: Čím větší klid v ulicích, tím větší svinstva se dějí v pozadí.

Ocitli se v ulici, kterou dokola obklopovaly něco jako obdoby českých řadovek. Viktorovi to připomínalo sídliště, akorát nižší, maximálně dvou až tří patrové. Mezi domy vedly úzké dlážděné chodníčky, všude rostlo plno palem a stromů, na prádelních šňůrách se sušilo oblečení a u silnice si hrály děti. Jayova parta, která čítala čtyři auta, zastavila podélně u cesty na hlavní ulici a beze slov vedli Viktora i Gabrielu právě mezi domy. Děti si v tu ránu přestaly hrát, nahlas pozdravily Jaye a velice pozorně si prohlížely Viktora. Nějaké dvě holky v jeho věku s copánky a dlouhými fosforovými nehty si ho prohlížely také. Hmatatelně cítil, jak se jim zapaluje mozek a jak se snaží přijít na to, co tu pohledává. Nepatřil tu už od pohledu a na vině nebyla jen jeho barva pleti, přestože ta poutala pozornost největší. Bylo to přesně tak, jak mu říkala předtím Gabriela. Týká se to všeho: vlasů, oholených tváří, stylu chůze, dokonce i na očích mu šlo poznat, že není žádný tvrďák. Necítil se tu bezpečně, avšak pro Jaye bezpečnější místo než tohle nebylo. Viktor poprvé na vlastní kůži zažil, jaké to je se ocitnout v hoodu – tak se těmto místům totiž říkalo. Obývali ho zejména jen členové gangu a bylo to centrum jeho veškerého dění.

Jay kývl na ty holky s dlouhými nehty a ony se zachichotaly. Při pohledu na Viktora jim však ztuhl úsměv na tváři a místo toho bojovně vystrčily bradu a přimhouřily svoje tmavé oči rámované nadstavenými řasami.

Jak procházeli dál do nitra, Jayova parta se postupem času rozešla do uliček, až zbyl jen Viktor, Jay, Gabriela a ty dvě holky, které se rozhodly je následovat. Když se však Viktor podíval pořádně, mohl zahlédnout pár chlápků ve vedlejších ulicích, jak se obezřetně rozhlížejí okolo. Zdálo se, že jim dělají soukromí.

„Čau, Jayi," pozdravila jedna z holek a Viktorovi ten tón připomněl Olivii. Jayovi by stačilo lusknout prsty a měl by tu holku v posteli, přesně tenhle tón to byl. Snažila se znít jako velká frajerka, ale v podtónu mu vysílala jasné signály.

„Harper," pokývnul Jay a mírně nadzvedl koutky. „Mohla bys na chvilku pohlídat Gabrielu?" požádal ji zdvořile, přestože v jeho tónu zněl jasný rozkaz. „Ať něco nevyvede, když se budu bavit tady s jejím kámošem."

V Gabrielině obličeji se okamžitě objevil vzdorovitý výraz. „Nenechám tě tady s ním samotnýho. Přijeli jsme tu oba přece."

Jay na ni líně pohlédl jako na kousek nedojedené pizzy, co se válí na chodníku u popelnice. „Přijeli jste tu oba, protože to tak chtěl on. Bejt to na mně, tak tě tam nechám, takže teď vypadni, než si to rozmyslím." Uměl nasadit přesně ten tón, kterým by mohl říct taky něco jako: Drž hubu a krok, nebo to zatraceně schytáš. A Gabriela mu naprosto jasně rozuměla. Naposledy věnovala starostlivý pohled Viktorovi, jako by ho chtěla varovat, aby byl opatrný, a nechala se Harper a její kámoškou odvést pryč.

Jakmile všechny tři zmizely z dohledu, začali se k osamělé dvojici z ulic trousit další lidi. Některé z chlápků Viktor poznával z parkoviště, ale jiní byli naprosto cizí. Jay mu pokynul, aby se posadil před jeden z domů na umělohmotnou zahradní židli ke stolu. Oba kousky byly očividně ze stejné kolekce. Přesně tenhle zahradní nábytek mívala jeho máma pod altánem v létě, když grilovali, ale nakonec se ho museli zbavit, protože neustále praskal. Jak taky očekával, když na židli usedal, velice nespolehlivě se kroutila. Stejně tak učinil Jay na protější straně stolu, ale na rozdíl od prkenného Viktora, se pohodlně rozvalil na opěradlo a židli tak mírně deformoval. Velice výmluvně na stůl položil svou pistoli, zapálil si cigaretu a zíral na Viktora, jako by ho vyzýval ať spustí sám. A on doopravdy neměl ponětí, co říct.

„Kdybych o tomhle vyprávěl mojí mámě doma, vzala by mě přes hlavu hadrem na podlahu a řekla, že moc sleduju v telce ty hollywoodský pitominy," řekl později. Rozhlédl se okolo, kde nad ním v kruhu stála banda chlápků v kapucích a plandavých kalhotách, jejichž kapsy se nadouvaly schovanými zbraněmi, a povzdechl si. Přestože by měl mít strach, místo toho se cítil jako postava v nějakém děsně bizarním nízkonákladovém filmu od Netflixu. „Tohle všechno prostě nemůže být reálný. Nemůže se to dít zrovna mně."

Jay sedící před ním ležérně popotáhl z cigarety a hrdelně se zachechtal. Potěžkal v ruce svou šíleně zdobenou berettu s prodlouženou hlavní jako z toho pitomýho filmu RoboCop a pohlédl na Viktora. „Zdám se ti snad málo reálnej, vole?"

Za Viktorem se ozval řehot, který vzápětí Jay umlčel jediným pohledem. „Aby sis nemyslel kdoví co," pokračoval posléze dál, „tak tohle je výslech, říkám to rovnou. Chci jen vědět, co seš zač, to je celý. Jestli seš opravdu ten, za koho se vydáváš. Vobvykle si sem cizí a podezřelý lidi ani nezvu. Nebejt ségry, taks dostal na tom parkovišti pěknou nakládačku, že bys tam ležel ještě doteď. Pokud ale děláš s Gab, to je jiná. Ta by se s fízlem, kterej po mně jde, nikdy nesčuchla."

„Myslel jsem, že tvoje sestra tady má stejné slovo asi tak jako krysa v kanále," přiznal.

Jay se zasmál. „To je složitý," pokrčil rameny.

Viktor pokývl hlavou.

„Tak sypej," vybídl ho Jay a zahodil nedopalek kamsi do trávy.

Viktor tedy začal vyprávět. Začal tím, odkud je, proč sem přišel a kde pracuje. Pověděl Jayovi o té nehodě v nákupním centru, o tom, jak v autě poznal Gabrielu a jak ji posléze našel. Někde v tomto úseku svůj příběh trochu pozměnil tak, aby v něm nefigurovala Olivia. Z nějakého důvodu měl pocit, že by se jeho nová známost nemusela Jayovi líbit. A taky sám nevěděl, jak tu věc s Olivií vůbec uchopit. Co vlastně byli? Partneři? Asi těžko. Přátelé s výhodami? Možná. Ale něco mezi nimi přece jen bylo. Nebo ne? Nenalhával si to jen proto, aby mu jeho svědomí dovolovalo spát s někým jako je Olivia? Doopravdy mu nešlo jen o sex?

„Jaks moh ségru najít? Musel bys prolízt celý LA." To se nezeptal Jay, ale jeden z chlápků, co postávali okolo. Nevypadal na bouchače jako ostatní, dokonce z něj ani necítil nebezpečí jako z Jaye. Byl to úplně obyčejný kluk s krátce střiženými vlasy a bystrýma očima. Nikde pod oblečením viditelně nevystavoval zbraň a z jeho pohledu šlo jasně rozpoznat, že se nesnaží tvářit jako mistr světa podobně jako jeho kolegové. Prostě jen stál v pozadí, pozorně poslouchal a vyhodnocoval situaci.

„Znám jednu holku," opáčil Viktor. „Jmenuje se Georgie, dál nevím."

Jay se pousmál. Pravděpodobně ji znal nebo to jméno už někde slyšel. Olivia nelhala, když tvrdila, že Georgie tady zná celé město. A stejně tak celé město asi znalo i ji.

Kluk na to jen kývl bradou a dál si ho přeměřoval pohledem. Na toho bacha, poznamenal si pro sebe Viktor. Přestože neměl zbraň ani svaly, měl naopak mozek a taky ho používal. Pro Viktora představoval větší nebezpečí než všichni ti chlápci okolo dohromady. Tenhle kluk se očividně netočil jen kolem Jaye jako ostatní, ale přemýšlel sám za sebe. Viktor tušil, že převrací každé jeho slovo na ruby a zase zpátky, jestli z něj nevypadne něco víc. Věděl, že by si měl zatraceně dávat bacha na to, co řekne.

Jay pravděpodobně zachytil jeho obezřetný pohled a znovu nadzvedl koutky. „Tohle je Sneaky," představil kluka jeho přezdívkou. Viktor musel uznat, že se k němu náramně hodí. „Moje pravá ruka. Nejchytřejší kluk v celým městě. Vysírá policajty už od svejch čtrnácti."

Viktor cítil, že se mu vysmívá. Vysírá policajty? Věděl přece, že on sám je policista. Překonal sám sebe, aby nad tím posměškem nehnul ani brvou. „Těší mě," řekl jen s kamenným výrazem profesionálního hráče pokeru a znovu tím pobavil Jaye.

Sneaky se však nesmál. „Za jak dlouho budeš moct k hlídce? Kterej rajón ti daj? S kým budeš jezdit?" zasypal ho otázkami.

„Třikrát nevím," odpověděl Viktor. „Jde o tohle." Mírně si povytáhl tričko, čímž zapříčinil náhlou vlnu rozrušení. Ti chlápci okolo si snad mysleli, že odtud na ně vytáhne bouchačku nebo co. Jen Sneaky a Jay zachovali klid.

Sneaky se pečlivě zadíval na jeho zranění a loupl pohledem po Jayovi.

„Blbý?" zeptal se ho Jay jako by byl ten kluk snad nějaký doktor.

Sneaky pokrčil rameny. „Co na to bereš?" zeptal se Viktora.

Ta otázka ho zaskočila. „Oxycontin," odpověděl však.

Jay si z té odpovědi dal dvě a dvě dohromady. Ty jeho jiskřičky v očích mluvily za vše. Teď už věděl, odkud vzala Gabriela ty tabletky, kterými podplatila Creepera, a proč se Viktor tak naštval, když to Creeper přiznal. Připadal si jako otevřená kniha, kterou si tihle dva gangsteři z ulice listovali jako dětským leporelem.

Sneaky pokýval hlavou. Normálka. „Kolik ti toho dali a kolik ti zbejvá?"

„Vzhledem k tomu, že ho moje vymaštěná ségra vokrádala, o co se dalo, tak asi moc ne," prohodil Jay.

„Půlka krabičky," odpověděl Viktor. „Asi tak deset tablet. Beru je už pár měsíců."

„A dostaneš další?"

„Pravděpodobně ne."

Sneaky významně pohlédl na Jaye a pak se obrátil zpátky k Viktorovi: „Už se ti někdy stalo, žes třeba jednou, dvakrát vynechal?"

Viktor se zamračil. Kam tím jako ten chytrák mířil? „Nestalo."

„Sneaky se jen snaží zjistit, jestli je zvládneš vysadit, až je dobereš," objasnil mu Jay.

Tak to už bylo trochu moc. „Nejsem na nich závislý," ohradil se Viktor. Teprve pak se mu to začínalo prokládat v hlavě. Zatraceně, vždyť mu ty tabletky Gabriela pouštěla přímo do žil. Každý večer před spaním a ráno po probuzení se nemohl dočkat, až dostane znovu a bude se moct zase pohybovat normálně. Těšil se tak na volnost z pohybu nebo na něco úplně jiného, co jeho tělu ty léky přinášely? „Kurva," zaklel až příliš nahlas a pohled mu uvízl kdesi v prázdnotě.

Jay se tvářil, jako by mu to bylo celou dobu jasné. „Takže abych to shrnul," řekl posléze. „Abys mohl k hlídce, musíš udělat ty rekondiční testy. Abys moh udělat testy, musíš bejt zdravotně v cajku, což nejseš. Prášky ti dochází a bez nich seš nepoužitelnej. Kolik myslíš, že jich budeš potřebovat, než se dáš úplně do kupy?"

Viktor pokrčil rameny. „Nemám tušení," řekl upřímně. „Ale do těch testů mi vyjdou. O to tady přece jde."

„To je sice hezký," řekl Jay, „ale jak chceš pak dělat na hlídce, když budeš mít absťák. Dostaneš padáka a budeš nám k hovnu."

Viktor mlčel.

Sneaky si povzdechl. Byl to přesně ten povzdech typuTak už to vyklop, Jayi.

A Jay klopil. „Máš štěstí, žes na mě narazil, kámo. Fakt vobrovský štěstí. Ty ani nevíš, jak moc bys měl bejt vděčnej mojí ségře, že tě za mnou vzala. Něco ti na tu bolest seženu, vo to se neboj."

„Chcete ze mě udělat feťáka," obvinil je Viktor. „Na to zapomeňte, nic si od vás nevezmu."

Sneaky se zasmál. „Brácho, ty už závislej dávno seš, jen o tom ještě nevíš, protožes s tím zatím nemusel přestat. Až ti dojde poslední tableta, tak to bude kurevsky dlouhá noc, to ti povím."

Jay pokýval hlavou. „Podívej, Viktore," oslovil ho poprvé jménem. „Není v mým zájmu, abys spad do drog, chápeš? Poznaj to na tobě a vyrazej tě a to já nechci. Můžu ti s tím pomoct. Sneaky ti udělá speciální dávky a postupně tě odvyknem. V tom nevidím žádnej problém."

Byla to velkorysá nabídka, avšak Viktor nevěřil, že bude zadarmo. „Co po mně za to budete chtít?"

„Loajalitu," pověděl jednoduše Jay. „Vo ničem jiným to není."

„Takže mě i Gabrielu ochránite před Esperou a pomůžete mi s léky," shrnul to Viktor. „A já budu dělat co?"

„K tomu jsem se chtěl právě dostat," řekl Jay. „Předpokládejme, že se dostaneš přes tu prohlídku a to si piš, že dostaneš, o to se postarám. Každej den dostaneš adresu, kterou si budeš hlídat, a kdyby se v okolí měla objevit nějaká hlídka, okamžitě nám dáš vědět."

Viktor si vzpomněl na počítače, které mělo každé auto zabudované přímo u palubní desky a pokýval hlavou. Tam měl vždy přehled o všech vozech a hlášeních jeho kolegů.

„To samý se týká ranařů a chlápků z protidrogovýho. Chci o nich vědět. Ve kterých ulicích se schovávaj, jaký maj krycí auto a po kom jdou. Prostě všecko."

„To přece nemůžu vědět," ohradil se Viktor. „Tohle je úplně jiná divize."

Jay se usmál. „Pak je na čase, aby sis udělal kámoše," uzemnil ho.

Viktor mlčel. Připadal si, jako by právě stál na vrcholu hory a rozhodoval se, jestli skočit na jednu nebo na druhou stranu. Obě možnosti znamenaly, že si pěkně nabije hubu. Přesto všechno v něm Jayova nabídka ještě hluboce rezonovala. Potřeboval pomoct, sám se z těch léků nedostane, to věděl. Polovina feťáků, co se dnes povalovala na ulicích, měla kdysi rodiny a slušnou práci, ale zlom u nich nastal, když si třeba nešťastně přivodili zranění jako Viktor, dostali prášky na bolest, které byly téměř totožné s heroinem, a pak už nemohli přestat. Dokud mu to Jay neřekl, nikdy by ho nenapadlo, že by se mu to mohlo stát taky. Slíbil si, že dneska večer zkusí tabletu vynechat a uvidí, jak moc zlé to bude.

Mohl buď Jaye poslat do háje, dokud byl ještě čas, nebo jít za seržantem Berettem a všechno mu vyklopit s tím, že ho pravděpodobně pošle na léčení a tento záznam zůstane v jeho složce, až se bude chtít hlásit k hlídce. Možná na něj začne jinak nahlížet i sám Berett. Přece jen, jednou závislý, navždy závislý. Nešlo přestat jen tak. Navíc potřeboval ochranu a tu mu policie nemohla poskytnout tak spolehlivě jako Jay.

Jay byl zkrátka řešením na všechny jeho problémy.

„Dobře," kývl pevně Viktor. „Beru to."

Jay na oplátku pokývl taky. „Dej mi pár dní," řekl. „Nejprv si tě proklepnu. A jestli zjistím, že seš tajnej fízlák v civilu, tak bude Espera tvůj nejmenší problém. Rozstřílím ti ksicht na cucky a zbytky hodím kočkám Creeperovy mámy, jestli nejsi ten, za koho se vydáváš."

Viktor polkl a prkenně přikývl.

Jayův smrtelně vážný výraz se proměnil v úsměv. To byl asi ten nejděsivější pohled, jaký ten den Viktor zažil. „Jsem rád, že si rozumíme."

***

Vysadili je i s Gabrielou až před jejich stan. Řídil jeden z chlápků, co stáli nad Viktorem jako svatí kněží, když si povídal s Jayem, a místo spolujezdce obsadil Sneaky. Viktor nemohl jinak, než si ho celou cestu prohlížet. Byl to opravdu tichý a pokorný kluk, který mluvil pouze tehdy, když měl co říct. A že se z něj sypaly opravdu pozoruhodné věci, když už mluvit začal. „Jestli se něco vysere, Gab," pronesl do ticha asi tak půlce cesty, „nebudu ti mít jak pomoct, doufám, že si to uvědomuješ."

Viktor věděl, na co tím naráží. Nevěřili mu. Mysleli si, že je někdo z protidrogového a snaží se je infiltrovat zevnitř. Měl však dvě polehčující okolnosti: Tou první byla Gabriela, které Jay, přestože to nedával úplně najevo, bezmezně věřil. Nebýt jí, pravděpodobně by se s ním nikdo ani nehodlal bavit. Tou druhou okolností byl samotný fakt, že infiltrovat gang s bílým klukem, který se v první minutě ihned přizná, že je od policie, by bylo i na strážníky z LAPD docela o držku. Zatím všechno nasvědčovalo tomu, že mluví pravdu, a Viktor si byl jistý, že jakmile si jej proklepnou, ať už ten pojem znamenal cokoliv, získá si jejich plnou důvěru, kterou rozhodně nehodlal zneužívat. Udělá, co se po něm bude chtít, dostane se k hlídce, přestane s léky a nebude se muset bát, že mu uprostřed noci někdo vrazí do bytu. Dohodou s Jayem mohl jen vyhrát a to, že bude chvíli dělat špicla, s tím už se jeho svědomí nějak smíří.

„Nemusíte se ničeho bát," přerušila tok jeho myšlenek Gabriela, když odpovídala Sneakymu.

Sneaky si povzdechl. „Chci tím jen říct, že z dalšího podrazu už by ses nemusela tak snadno vyvlíknout. Ne pokud jde o Jaye."

„Já vím," zabručela Gabriela, odvrátila svou tvář k okénku a dál už mlčela.

Když posléze vystoupili na ulici, vylezl z auta i Sneaky a poklepal Viktorovi na rameno. Ten se chvíli zdráhal otočit. Něco mu říkalo, že mu hned na to přistane pěst v obličeji. Sneakyho klidný hlas ho však přesvědčil: „Ještě pořád z toho můžeš vycouvat," řekl mu.

Viktor se otočil a pohlédl tomu klukovi do očí.

„Nevidím v tobě ten typ kluka, kterej by se na tohle hodil. Nechci tě nějak urážet, tak si to neber osobně, ale nepřipadá mi, že máš koule na to dělat pro Jaye," řekl Sneaky. „Nabídl ti toho tak hodně za tak málo. Nezůstane to jen u hlášení zásahů, na to se připrav, člověče. Promysli si to, promluv si o tom s Gab. Ví, o čem mluví." Vážně přejel pohledem i opodál stojící Gabrielu, která nějak přišla o barvu ve tváři už od chvíle, kdy je Jay na parkovišti naložil do auta. „Až se příště někdo ozve a ty kejvneš, pak už v tom jedeš s náma. A nebude existovat žádnej způsob, jak bys z toho moh ven, dokud nesplníš to, co s slíbil."

„Chceš mě zastrašit?" zeptal se Viktor.

„Ne," zavrtěl hlavou Sneaky a nasedl zpátky do auta. „Chci jenom, abys o tom přemejšlel." Na to řidič dupnul na plyn auto se rozjelo ulicí pryč, zatímco Sneaky ještě za jízdy zavíral dveře. Působivé, ušklíbl se Viktor. Ti dva si opravdu dávali neskutečně záležet na tom, aby zmizeli jako gangsteři.

Jakmile auto zmizelo v zatáčce, vyhrabal se ze svého bunkru vedle jejich stanu dědek. Nenadával. Nebručel. Nesnažil se je vyhnat. Tentokrát na ně jen bázlivě hleděl a je sůví oči těkaly z jednoho na druhého. V tichosti odcupital pryč do houští a zmizel. Teprve v tu chvíli Viktorovi došlo, že tohle není žádná hra. Dědek žil na ulici už dlouho na to, aby věděl, jak to chodí. Tak dlouho, aby věděl, že když jeho dva sousedy před stanem vysadí někdo jako Sneaky, měl by je přestat otravovat. Poprvé za ten den dostal Viktor doopravdy strach. Pohlédl na Gabrielu, která zírala do míst, kde ještě před chvílí zmizelo Sneakyho auto. Na svou snědou pleť vypadala náhle až příliš bledá. Zkoprněle stála a na tváři jí šla jasně znát nervozita. Pravděpodobně to celé neproběhlo tak, jak si představovala.

„Co se to sakra dneska stalo, Gabrielo?" udeřil na ni Viktor.