Viktor začínal vážně pochybovat o tom, kdo je a není na jeho straně. Od té doby, co je Sneaky vysadil před stanem, s ním Gabriela nepromluvila jediné slovo. Jeho poslední otázku zanechala nezodpovězenou a místo toho si mlčky zalezla do stanu, kde ležela po zbytek dne zády k Viktorovi. Chvíli tak seděl vedle, zíral na ni a přemýšlel, co se sakra stalo.

Někdy na večer se ale sebral a šel si zaběhat na pláž. To ho značně uklidnilo, a dokonce začínal normálně přemýšlet. Zítra zavolá doktorovi, objedná se na prohlídku a až ji absolvuje, zajde za Berettem. Když na všechny události nahlížel s mírným odstupem a chladnou hlavou, tak trochu začínal chápat, co Gabriele přeletělo přes nos. Možná ta věc s Jayem nebyla zas tak úplně nejlepší nápad. Chtělo se po něm, aby zrazoval celou policejní stanici. Možná věděla daleko lépe než on, že udělat takovou prasárnu lidem, které znal a ke kterým vzhlížel, nedokáže. Jak by mohl někdy pro Jaye pracovat? Nedokázal si sám sebe představit, že tajně dělá pro lidi, proti kterým vlastně bojuje. Sneaky měl pravdu. Jestli jednou Jayovi kývne, bude mu pak muset kývat pořád. Udělá si z něj cvičenou opici a postupem času bude chtít víc a víc. To fungovat nemohlo.

Takhle pevně rozhodnutý zůstal až do pondělního rána, kdy se vzbudil ve stanu úplně sám. Gabriela se s ním očividně nehodlala bavit ještě nějakých pár dní. Určitě si šla obstarávat něco na uklidněnou, tím si byl jistý. A když byla na tahu, mnohdy se vracela až při ranních hodinách. Celý den se pravděpodobně neukáže.

Naštěstí tam ale zanechala telefon od Creepera, který mohl použít, aby kontaktoval lékaře.

A taky to udělal.

Místo bylo v ordinaci hned ve čtvrtek ráno, takže si ho okamžitě zamluvil. Zbytek dne strávil rozvalený na pláži. Odpočíval, a tak nějak nechal odpočinout i svou jizvu. Všímal si, že kapky krve už z ní nevytékaly. Pravděpodobně to muselo dřív být způsobeno tím, že mu čerstvě vytáhli stehy. Nic ho nebolelo a celkově to vypadalo daleko líp než před týdnem. Byl si jistý, že prohlídkou projde.

V úterý zavolal Borisovi a pověděl mu o tom, jak mu ukradli telefon. Asi stokrát se mu omluvil, že se neozýval, a slíbil, že spolu zajdou oslavit jeho návrat k hlídce.

Ve středu pokračovali s Gabrielou v tiché domácnosti a stejně jako dny předchozí, i tento se ráno beze slov vytratila a vrátila se, až když Viktor spal. Dědek vedle je od setkání se Sneakym neotravoval. Dokonce přestal tiše ve svém stanu brblat a Viktorovi celkově připadalo, jako by vedle nich vlastně nikdo nikdy nebydlel. Večer prohodil pár slov s Kevinem, než se šel učit, a v osm hodin už ležel pod stanem a snažil se usnout, aby měl zítra dost sil.

Někdy kolem půlnoci vtrhla do stanu Gabriela a šlápla mu na ruku.

„Jauu, krucinál," zavrčel Viktor a stáhl bolavou končetinu k sobě.

„Promiň," odpověděla. Slyšitelně si šlapala na jazyk a táhlo z ní cosi, co se dalo identifikovat jako tráva a lidský pot. Takhle smrděl feťácký brloh a Viktor pochyboval, že si dopřávali jenom trávu.

„O co ti vlastně jde?" vyjel po ní z čista jasna. „Proč se se mnou nebavíš?"

Chvíli tiše zírala kamsi do tmy a pak odpověděla: „Celý se to podělalo."

„Co se podělalo?"

„Ta věc s Jayem," řekla. „Neměls vůbec zmiňovat, že seš policajt. A už vůbec jsi mu neměl nabízet spolupráci. Nemáš ani páru o tom, co jsi to proved. S Jayem není nikdy nic jen tak. Měl bys z toho vycouvat. Ať už ti nabídl cokoliv, určitě se to dá sehnat i jinak."

„Vlastně z toho vycouvám," svěřil se jí upřímně. „Zítra jdu na ty testy, pak se o všem poradím se seržantem. Nemá to cenu. Za nic, co se mi teď děje, nemůžu. Myslím, že to pochopí a pomůže mi."

„To je rozumný."

„Druhá věc ale je, co bude s tebou." Nechal to téma viset ve vzduchu, ale Gabriela mlčela. „Pořád ještě platí moje nabídka, abys šla na policii a začala spolupracovat."

Její silueta pokrčila rameny. „To je složitý, není to jenom tak."

„Nebudu tě do ničeho nutit. Ani tě neudám. Kdybys ale chtěla někdy pomoct, rád pro tebe cokoliv udělám."

Pokývala hlavou a sklopila ji k zemi. V tu chvíli si teprve uvědomil, jaké má vlastně štěstí. Měl kam jít, na koho se obrátit. Měl práci a budoucnost. Gabriela neměla nic z toho. Chtěl ji obejmout a něčím povzbudit, ale odradil ho její zápach. „Zvládneš to?"

„Jasně," řekla ploše a lehla si vedle něj. Zbytek noci už nepromluvili ani slovo.

Když pak následující ráno seděl v čekárně a nervózně si mnul ruce, přehrával si v hlavě stále dokola jejich rozhovor. Možná by ho měli zopakovat znovu až bude úplně při smyslech. Netušil, co v sobě včera měla, ale určitě si to vzala proto, aby na chvíli zahnala problémy. Jak už ale věděl, problémy nebylo radno zahánět, bylo lepší je řešit. Hodně toho pro něj udělala a po tom všem, co spolu na ulici zažili, by se k ní jen tak nedokázal otočit zády a hledět si svého. Taky měl stále v živé paměti, že přesně tenhle pitomý zvyk ho mimo jiné sblížil s Olivií. A vztah s Olivií bylo něco, čeho nedokázal litovat.

„Další," vyzval Viktora doktor, když se otevřely dveře ordinace.

Vstal, zhluboka se nadechl a vešel dovnitř.

V momentě, kdy usedl na židli, z něj veškerá tréma spadla. Ráno si dopřál svoji tabletu, bylo mu skvěle, nic ho nebolelo a svět byl celkově moc fajn. Usmíval se na doktora, odpovídal na jeho vtíravé otázky ohledně toho, jestli pociťuje nějakou bolest nebo zda hodně myslí na to, co se mu stalo. Viktor si málem ukroutil krční obratle, jak vrtěl hlavou. Nejlepší na tom však bylo, že nemusel lhát. Nic ho totiž nebolelo a na to, že ho srazil nějaký pošahanec kradeným passatem nepomyslel v posledních dnech ani jednou, neboť čelil daleko závažnějším problémům. Tak například po něm šel mexický kartel a málem se upsal do služeb gangsterskému bratrovi jeho spolubydlící z ulice.

„Užíváte nějaké návykové látky?" zeptal se ho z ničeho nic doktor a Viktorovi náhle zatrnulo. Žádné přece neužíval. Ale vlastně taky jo. Sám nevěděl, jak na tom vlastně je. Jediná jasná věc byla, že od té doby, co mu Sneaky svěřil své obavy z jeho závislosti na lécích, se ještě ani jedinkrát nedokopal k tomu jednu dávku vynechat. Sám ale netušil, jestli je to proto, že na nich byl závislý, nebo čistě proto, že na to zapomněl.

„Ne," odpověděl a sám sebe překvapil, jak rozhodně to znělo.

Doktor si něco odškrtnul v zápisníku a pokračoval: „Předepsané léky?"

„Dobírám poslední balení."

„Bez komplikací?"

Viktor se zamračil. A teď se ho jako ptal na co? Jestli po nich nemá kopřivku nebo jestli nemá náhodou pocit, že už bez nich nemůže žít? A proč ho vlastně tyto otázky tak znervózňovaly? Zatracený Sneaky, určitě si tuhle pitomost se závislostí vymyslel a Viktor si teď kvůli němu vsugeroval, že v tom lítá. To bylo přesně ono! Manipulovali s ním, aby si myslel, že je potřebuje. Hovno!

„Bez komplikací," potvrdil Viktor.

Doktor pokývl hlavou a vyzval ho, aby se svlékl. Když tak učinil, odložil doktor štos papírů a začal ho prohlížet. Soustředil se primárně na jizvu, soustředěně ji prohmatával a zadával Viktorovi různé pohybové úkony. Byly primárně zaměřené na to, aby namáhaly svalstvo v oblasti zranění a Viktor se snažil nedat znát, že mu v ráně začíná i přes užité léky nepříjemně tepat. Zatraceně kdyby mu v žilách nekoloval ten oxykodon, tak se tady sesune k zemi.

Když skončil, poslal ho doktor na pár minut na běžící pás. Se zatnutými zuby absolvoval i ten.

Po všech těch věcech mu lékař naposled prohmatal zranění a mimoděk prohodil, že ta jizva už tam asi zůstane, ale že je to v pohodě, že na to holky letí. Viktor už byl v té chvíli tak vynervovaný, že se i zapomněl zasmát.

A pak to přišlo.

Ten chlápek mu z ničeho nic posvítil do očí baterkou, kterou vytáhl z kapsy, obrátil jeho paže vnitřkem k sobě a projel mu palci po žilách. Prohlédl také pokožku pod krkem a na nohou. V tu chvíli už byl Viktor na pokraji zhroucení. Poslední kapka byla, když ho vyzval, aby otevřel pusu.

Nemáš šanci cokoliv najít, smál se jedovatě ve svých myšlenkách doktorovi. To byste taky chtěli, co? To by se vám hodilo do krámu! Obvinit mě z drog! Z drog, které jste mi sami předepsali! Ha!

Fakt byl ten, že si nikdy nepíchal do tak zjevných míst, která doktor kontroloval. Možná párkrát, ze začátku bombardoval žílu na předloktí, ale přestal s tím, jakmile si uvědomil, že by to mohlo vyvolávat zbytečně otázky. Jeho tělo navíc bylo zdravé a se starými rankami si hravě poradilo. Na rozdíl od někoho jako byl Creeper taky dodržoval hygienu a jehly mu sloužily pouze jednorázově, takže o žádných zanícených bolácích nemohla být řeč.

Když pak stál na ulici a zíral na razítko na konci obsáhlé lékařské správy, nemohl uvěřit svým očím. Je zpátky ve hře! Připadal si jako znovuzrozený. Byla to jeho šance na lepší život. Teď už jen vysvětlit své obavy z léků Berettovi a taky mu povědět o té vloupačce u něj doma. Vytáhl z batohu skateboard a rozjel se ihned na stanici. Papír starostlivě uschoval do batohu, záleželo na něm úplně všechno.

První, kdo ho na stanici přivítal, byla Maggie. Poplácala ho po tvářích a pověděla mu, že už vypadá mnohem líp. To bylo poněkud zvláštní, protože celý týden byl v jednom kole. Možná to však byla právě ta pozitivní nálada, kterou okolo sebe vyzařoval, co Maggie přesvědčila, že je již kompletně zdráv.

S úsměvem vytáhl z batohu lékařskou zprávu a chvíli ji podržel Maggie před očima. Nadšeně vypískla a obalila ho ve svých náručích. „To je parádní zpráva, drahoušku," řekla. „Seržant je zrovna v kanceláři, tak za ním rychle běž. Já ti mezitím udělám něco dobrého! Co takhle ledové kafe? Od minulého týdne mám takovou novou mašinku na led, uvidíš, bude se ti to líbit."

Viktor ji poslouchal je na půl ucha. Jeho pohled už utíkal k zavřeným dveřím Berretovy kanceláře. Už se viděl, jak seržantovi předloží správu, jak se nechá poplácat po rameni a rovnou podepíše novou pracovní smlouvu. Ještě naposled si prohlédl lékařskou zprávu, narovnal ohnuté rohy a vykročil pravou nohou do kanceláře.

Po tichém zaklepání následovalo okamžité „Dále". Viktor vstoupil a pozdravil seržanta, který seděl na svém obvyklém místě za stolem. Zdálo se, že byl Berret poněkud překvapený, že ho tady vidí tak brzy. Několikrát zamrkal, ale přesto se usmál a pokynul Viktorovi, aby se posadil. Už když se však mladík usazoval na židli naproti, neušel jeho pozornosti papír, který se mu vlnil v ruce. Pozorně se na dokument zahleděl a na čele mu vyskočila vráska. Přestože nedokázal přečíst úvodní nadpis, začínal mít neblahé tušení, že před ním právě přistane papír, který tu měl přistát mnohem mnohem později.

A jeho tušení bylo správné.

Viktor sledoval, jak si lékařskou zprávu bere seržant do ruky, jak si čte veškeré závěry, které lékař učinil po jeho prohlídce, a jak si nervózně kouše ret. Viktor se zamračil. Ret si přece kousat neměl, neměl mít ani žádnou vrásku na čele! Měl se usmívat, hodit papír do šuplíku a přivítat ho mezi hlídku. Teprve v té chvíli si uvědomil, že to možná nebude tak jednoduché, jak si to vymaloval.

„Upřímně ti povím, že jsi mě tak trochu zaskočil," přiznal Berret.

Viktor nevěděl, co na to říct. Atmosféra v kanceláři zhoustla. „Nějaký problém, pane? Něco tam chybí?"

Berret se usmál. „Ne, to nechybí, chlapče. Je to velmi pečlivé a se vším všudy."

Viktor mlčel. Přimhouřil oči. Něco mu tady nehrálo. Cítil napětí, které mu pronikalo každým kouskem těla. Kdyby nemusel sedět na židli, nejraději by pochodoval po místnosti okolo Berreta jako hladová šelma, která ho rozsápe, jestli ho ten chlap okamžitě nepustí pracovat.

Berret si povzdechl. „Myslel jsem, že mě poslechneš a neuspěcháš to," přiznal mu popravdě. „Myslel jsem, že když tě dostatečně zastraším náročností té prohlídky, tak si dopřeješ trochu času."

„Pane?"

„Ty čas potřebuješ, Viktore," snažil se ho přesvědčit Berret. „Já se ti nesmírně omlouvám za všechno a moc mě to mrzí, ale nemůžu tě pustit k hlídce, pokud nejsi úplně zdravý."

Viktor začínal panikařit. „Ale pane vždyť jsem prošel tou prohlídkou."

„Já vím, já vím," souhlasil Berret. „To ale nemusí znamenat, že jsi zcela v pořádku natolik, abys zvládl službu. Měl jsem tu kluky s daleko banálnějšími zraněními a v rekonvalescenci zůstali daleko déle než ty."

„Cítím se skvěle, nic mě nebolí," obhajoval se Viktor, ale už v tu chvíli mu něco uvnitř napovídalo, že mu nepomůže sebelepší argument. Nemohl přesvědčovat někoho, kdo byl už dávno rozhodnutý. Cítil palčivý pocit, kdesi uvnitř hrudníku. Měl vztek. A pořádný.

„Co na to říká tvůj fyzioterapeut?" zeptal se Berett.

Viktor mlčel. Nic z toho mu pojistka nehradila a on na takové zbytečnosti peníze neměl. Zamračil se. Ten parchant to určitě věděl. Musel vědět, že žádného fyzioterapeuta nemá a že ho touto otázkou může dostat tam, kam potřebuje. Přeměřoval si pohledem muže před sebou a kdysi zbožná úcta k němu se měnila v ostrou a ryzí nenávist. Nasliboval mu hory doly a když Viktor splnil, co měl, tak mu práskne dveřmi? Takhle teda ne.

Berret si jeho mlčení vyložil správně. „Nemůžeš čekat, že se tvá zranění vyléčí za jeden týden volna."

Léčím se už měsíce, chtělo se Viktorovi křičet, ale mlčel. Berret byl stále jeho nadřízený a taky jediná osoba, která stála mezi ním a jeho snem. Nemohl si dovolit mu od plic říct, co si doopravdy myslí.

„Co tím chcete říct, pane?" zeptal se s pečlivou úctou.

Berret si znovu prohlédl spis, který třímal v rukou a když promluvil, nedokázal Viktorovi ani pohlédnout do očí: „Chci tím říct, že tě k hlídce vzít nemůžu. Ne takhle brzy. Potřebuju, abys byl opravdu připraven." Ta slova dopadala na Viktora jako horské balvany z desátého patra činžáku. Avšak místo toho, aby jej rozmázla na dlažbě jako mastný flek, se po kontaktu s jeho postavou tříštily jako kostky cukru v horkém čaji. Místo lítosti, smutku a dušování se, že to zvládne, zatnul zuby a napřímil se na židli. Vztek s ním přímo lomcoval. Nic takového nikdy nezažil. V životě ho ještě nikdo tak nevytočil.

„Nevím, co bych na to řekl," pronesl velice pomalu a dal si záležet, aby při každém slovu nevyplivl na seržanta jed, který mu vřel v žilách.

„Mrzí mě to, Viktore," omlouval se znovu seržant. „Chci tě k hlídce, opravdu ano, ale dej tomu ještě čas. Uzdrav se, dej se do pořádku a odpočiň si. Zasloužíš si to."

ALE. JÁ. KURVA. ODPOČÍVAL. UŽ. DOST. Hleděl na seržanta a snažil se toho muže odhadnout. O co mu vlastně šlo? Bylo to tím, že Viktora vlastně vůbec k hlídce nechtěl, ale nechtěl ho taky ranit, a tak si vymyslel báchorku o náročných lékařských testech, aby ho odradil? Nebo si za tu dobu našel někoho jiného? Rozmyslel si to mezitím co se Viktor krčil na ulici pod stanem a bojoval o přežití skoro každý den?

„Co tedy mám udělat?"

„Nic," řekl Berret. „Jen počkej. Uzdrav se."

„Vy mi nevěříte," obvinil ho Viktor. „Myslíte si, že vám lžu, když říkám, že zdravý jsem."

Berret zavrtěl hlavou. Udělal to však příliš rychle, dřív než stačil Viktor domluvit. To ho prozradilo. „Věřím ti, Viktore," řekl se vším respektem. „Pokud říkáš, že se cítíš dobře, pak jsem si jistý, že to tak je. Někdy nás ale může naše tělo klamat, víš."

Měl toho spoustu na srdci, co by si přál na seržanta vyplivnout, ale neudělal to. Zatnul zuby, až se mu vyrýsovaly čelisti, čehož si Berret okamžitě všimnul. „Rozumím, pane," řekl prkenně a vstal ze židle. Chtěl odejít dřív, než bouchne jako časovaná bomba a vypadne z něj něco, co by nemělo. „Hezký zbytek dne."

„Viktore..." začal Berret, ale zbytek věty už nedokončil, neboť Viktor v mžiku vyklouzl z kanceláře a zmizel.

Ignoroval Maggie, která mu zrovna podávala přes pult recepce ledovou kávu, ignoroval veškeré kolegy, kteří tou dobou procházeli po chodbě. Bylo mu to jedno. Všichni se mohli jít vycpat. Nenáviděl to tu, nenáviděl je a nenáviděl sebe za to, že je nenávidí.

Aniž by se cokoliv odehrálo v hlavním proudu jeho myšlenek, najednou přesně věděl, co udělá. Zatímco se vztekal a proklínal celý svět i všechny policisty v něm, jeho podvědomí pracovalo na něčem docela jiném. A když za sebou zavřel dveře šatny a kolem něj nastalo ticho, začaly se myšlenky nořit z hlubin a vyvstávaly před ním jasněji než kdy předtím. Byl to přesně ten moment v šatně, který to rozhodl. Odpovědí na všechno byl Jay.

Viktor dlouhou chvíli čekal. Dával seržantovi šanci, aby si to ještě rozmyslel a vzal svoje rozhodnutí zpátky, ale to se nestalo. Dokonce ani Maggie za ním nepřišla, té však nic za vinu nedával. Očividně jí dal jasně najevo, že chce být nyní sám.

Po pěti minutách se odlepil od dveří a odemkl svou skříňku. Dalších několik minut zíral na svoji uniformu výběrčího pokut a v žaludku mu bublala žluč. Panty na skříňce zavrzaly, jak moc se opíral o její dvířka. Zbělely mu klouby na prstech, jak křečovitě svíral její roh a zuby o sebe dřely jako špatně promazaný motor. Cítil, jak mu tepe srdce a hučí krev v žilách.

Tady to měl. Roky snahy. A teď, když je nejvíc potřeboval, se k němu obrátí zády. Nehodlal čekat, ne na ně, až se konečně rozmyslí (což se nemuselo stát taky nikdy). Potřeboval ochranu a pomoc. Nic z toho mu už ale Berett nemohl poskytnout. Jak by jen reagoval na to, že se stal lovnou zvěří a možná je závislý na svých lécích? To by se mohl s hlídkou rozloučit úplně.

Zabouchl vztekle skříňku a vydal se hlouběji do policejních šaten. Dál a dál mezi všemi těmi řadami skříněk, kde nyní nebylo ani živáčka. Na konci stanul před dveřmi do skladu, které velmi tiše otevřel. A tam to všechno bylo.

Mrzelo ho, že zbraně zamykali do trezorů, jinak by si v mžiku jednu opatřil. Nacpal si do batohu jednu neprůstřelnou vestu, taser a úplně na konec přistoupil ke krabici se starými vysílačkami. Bylo zvláštní, že tu nejnebezpečnější věc zahodili ledabyle do kouta, zatímco staré účty za pokuty zavírali pod zámek. Za ta léta praxe přece museli vědět, co všechno může napáchat policejní vysílačka v nesprávných rukou. Přesto všechno se očividně dost nepoučili. A Viktor je chtěl v této chvíli poučit pořádně, uštědřit jim lekci, na kterou nezapomenou. Nabral jich pět a doufal, že některá z nich bude fungovat.

Pak se vydal pryč. A nemířil nikde jinde než do South Central.