„...a tak jsem to tehdy po matuře zajel oslavit do Vegas, chápeš? To byla jako velká věc, jedinej vyštudovanej doma. Máma z toho byla celá pryč, táta to zrovna roztáčel se svou čtvrtou manželkou kdesi v Arkansasu, babička brečela, že ze mě konečně bude něco pořádnýho a vůbec všichni asi mysleli, že si najdu nějakou parádní fušku a budu je živit nebo co."

Viktor skoro usínal. Seděl na sedadle spolujezdce přesně v tom rezavém pick-upu, který mu Jay popisoval jako jejich dodávkové vozidlo, a zaučoval se. Od božího rána jezdil s Creeperem různě po městě a sledoval, jak prodává feťákům drobné balíčky o velikosti lentilky a rýžuje na tom neuvěřitelné peníze. Takhle se tu dělal byznys.

„No jo, jenže co jinýho můžeš dělat ve Vegas než hrát, chlastat, brát drogy nebo vymetat jeden bordel za druhým. A kdo jsem já, abych nezkusil, jestli náhodou nemám nějakej vrozenej, utajenej talent v pokeru?"

Viktor už od začátku vyprávění věděl, že ta historka skončí katastrofou, stejně jako všechny ty předchozí historky o tom, jak ujížděl s kufrem pančovaného rumu pohraniční hlídce v Karibiku. Taky měl občas pocit, že je ten kluk buď blázen nebo měl bujnou fantazii posílenou nadměrným užíváním všech těch věcí, které dneska prodával. Nebo obojí.

„Nebudeš mi to věřit, ale něco takovýho jsem fakt měl. Myslím jako ten talent. Za jednu noc jsem vyhrál snad většinu her. Jako fakt. Frčel jsem jak raketa, kámo. Neporazitelnej a neúnavnej jak kecy mojí mámy. Do rána jsem měl v kapse padesát táců. Jel jsem s tím domů, po cestě si koupil celej balík meskalinu a přemejšlel, co s těma prachama udělám. První jsem si koupil auto, takovýho toho starýho Dodge, co nemá u nás v ulici nikdo, a k tomu pořádnej řetěz. A zbytek jsem nechal mámě, nic jinýho jsem vlastně ani nepotřeboval. Říkal jsem si, že jí to udělá radost."

Stáli zrovna na parkovišti před Wallmartem, tvářili se nenápadně, a cestu si k nim rázoval chlapík s pohublým obličejem a vodnatýma očima. Ležérně se opřel o auto, hodil Creeperovi do klína bankovky a Creeper mu strčil do dlaně balíček. A bylo to. Takhle to šlo celé dopoledne. Nejprve byl Viktor z každé interakce jako na trní a tělem mu proudil adrenalin, ale pak si zvykl. Creeperovy historky navíc napomáhaly tomu, aby jeho mozek jel na neutrál a raději nepřemýšlel.

„Jenže co," pokračoval neúnavně dál, když vyjížděl z parkoviště, „další víkend mi zavolal sám manažer toho kasína, kde jsem ty prachy nabral. Řekl mi, že si mě jako hráče váží, gratuluje mi k výhře a že jsem se stal členem nějakýho jejich VIP klubu a že mám od tý doby vstup do toho kasína zdarma. Jak mi to řek, tak jsem hupsnul do svýho Dodge a fičel tam zas. Byla to vod něj pěkná sviňárna. Hrál jsem znova, ale to už se mi tolik nedařilo. Další den ráno jsem ležel na ulici zmlácenej jejich vyhazovačema a dlužil víc než jsem tam prvně vyhrál. Takhle to v kasinech chodí, nikdy nevyhraješ."

„To mě mrzí," odpověděl bezbarvě Viktor. Sám pro sebe si ale pomyslel, že za to mohla hlavně Creeperova chuť z toho všeho urvat víc. A ten majitel kasína to zatraceně dobře věděl, to proto ho nalákal zpátky. Když si někdo vydělával na živobytí hraním v kasínu, dřív nebo později si koledoval o průšvih.

„Ale jedno ti řeknu, brácho," pokračoval dál, jako by snad za celou tu dobu ani jednou nepochopil, že Viktora ty jeho řeči nezajímají. „U Jaye se vydělává daleko víc než v podělaným Las Vegas. Obzvlášť když vidí, že poctivě makáš. V tomhle městě to není jednoduchý, pokud nejseš hezkej, talentovanej nebo fakt mega chytrej."

Creeper se poklidnou dopolední dopravou prokousával až k dalšímu stanovišti. Zastavil u parku v části města, kde to Viktor neznal a ani tam nikdy nebyl. Očividně to byl ale jeden z méně známějších městských parků, protože šlo na první pohled vidět, že tu rodiče s dětmi na procházce nepotkáte. Byla to vlastně jen travnatá plocha uprostřed pouště betonu s vysokými palmami, pod kterými kempovaly desítky bezdomovců. Spíš než park to vlastně vypadalo, jako by se tady konal nějaký hudební festival pod širým nebem. Když nad tím ta Viktor přemýšlel, vlastně to i tak trochu v přeneseném významu festival byl, akorát trval celoročně, nemuselo se platit vstupné a největší hvězda večera byl Creeper se sáčkem všeho toho svinstva.

Zdálo se, že na něj už všichni čekali. Viktor si prohlížel všechny ty propadlé tváře plné akné a zarudlých fleků od blech a štěnic. Jedna z žen s řídkými, mastnotou prokvetlými vlasy se k nim vydala jako první. Smála se na ně bezzubým úsměvem a zčernalými dásněmi, zatímco ve špinavých žabkách ťapala přes celé parkoviště až k autu. Pár chlápků v šortkách se rozestavilo po okolí, snad aby mohli všechny případně varovat, kdyby se blížilo hlídkové vozidlo nebo kdokoliv podezřelý, co by jim mohl překazit prodej a zatknout všemocného spasitele Creepera.

Mezitím se k nim ta ženská dolopotila, opřela se loktem o střechu auta a sklonila se k okénku. K Viktorovi se donesl pach jejího zpoceného podpaží a na chvíli musel odvrátit obličej.

„Koho to máš dneska s sebou?" zašišlala ženská a k potu se přidal ještě pach prohnilých zubů.

„Novej řidič," odpověděl Creeper. „Nic pro tebe."

Ženská hodila Creeperovi do klína pokrčené bankovky, zatímco si Viktora dobře prohlížela. A on si na oplátku prohlížel ji. Mohla mít tak těsně před čtyřicítkou, ale přesto vypadala skoro na šedesát. Sešlý, prověšený obličej se snažila zachránit pestrým líčením, což ji dělalo ještě víc odpudivou, a vůbec celá ta předchozí kymácivá chůze kostlivce ze skříně nutila Viktora po chvíli odvracet zrak. Měla nepřirozeně tvarovanou postavu s plochým hrudníkem, křivými zády, naprosto rovnými, hranatými boky, zatímco se všechen tuk nahromadil v půli stehnech a podbříšku. Viktor ani nevěděl k čemu by to přirovnal. Zkrátka na té ženské bylo všechno špatně.

Zatímco si od Creepera přebírala balíček, přemýšlel Viktor, jestli něco podobného čeká i Gabrielu. Podle toho, co za dnešní den viděl, nebyla ani z daleka v tak hrozném stádiu. Ano, její vlasy by potřebovaly šampon a její tělo deodorant. Taky by jí neuškodilo místo nahánění svinstev, blouznění po ulicích a řvaní na dlažební kostky, kdyby se sem tam pořádně najedla. O pravidelném spánku nemluvě. Poslední dobou ji vlastně ani neviděl. Jen pokrčená deka ve stanu oznamovala její občasnou přítomnost.

Když se dalších několik minut u Creeperova okénka střídaly další a další podivné existence ze stanů a stejně podivně zahlížely na Viktora, slíbil si, že tohle se sebou přece nemůže nechat Gabrielu udělat. Pravděpodobně do toho spadla poměrně nedávno, protože zuby ještě měla všechny a v očích jí jiskřil život. Nebyla jako tyto bloudivé mátohy bez špetky motivace dělat cokoliv jiného, než shánět další dávku. Uctívali Creepera, přestože to byl vlastně on a jeho jedy, co je v tomto životě držely. Sympatizovali s člověkem, který nestál ani trochu na jejich straně. A nejhorší na tom všem bylo, že se do tohoto světa Viktor přidal taky. A zatraceně si bude dávat bacha, aby neskončil na konci drogového řetězce jako všichni tihle táborníci.

Zatímco Creeper vyměňoval balíčky drog za bankovky, Viktor se je snažil pečlivě rovnat do igelitové fólie. Creeper mu vysvětlil, že ty peníze projdou ještě pod několika rukama, než je budou moct použít. Smažky je většinu času schovávaly skrčené v kapsách, spodním prádle a kdoví kde všude, proto místo peněz připomínaly spíš obyčejnou kuličku skrčeného papíru. Jakmile je Creeper předá Sneakymu, který se staral o veškeré finance, poputují ještě k někomu, kdo je hezky nažehlí, narovná a udělá z nich znovu použitelnou měnu.

A všechny ty několikagramové balíčky drog musel někdo taky předchystat. Creeper se nechal slyšet, že jsou všechny pečlivě odvážené a balené a za tuto precizní práci mohli poděkovat jednomu klukovi, co byl podle všeho nějaký Jayův vzdálený bratranec a měl teprve šestnáct let. „To jsou ty šikovný dětský ručičky, víš?" zubil se na něj Creeper od volantu, zatímco se po úspěšném prodeji u táborníků přesouvali jinam. Všechny balíčky už došly, a tak Creeper vytáhl rezervní pytlík. Zdálo se, že v něm bylo od všeho něco. Viktor v tom dokázal rozeznat jen balíček bílého prášku, lehce nahnědlého, dva tenké čtverečkové papírky a něco, co připomínalo jemné krystalky ledu.

To, že se blíží konec šichty, poznal Viktor podle toho, že začal být Creeper lehce roztržitý a snažil se to celé odbýt co nejrychleji. Troubil na pomalá auta, drtil zatáčky jako se sportovním ferari a dopravní značení pro něj přestalo existovat.

„Nemohl bys trochu zpomalit?" vyjel na něj Viktor ve chvíli, kdy se mu balíček drog, který schovával v klíně, málem vysypal na sedadlo. Naštěstí toho bylo málo. Jako vzorkovník voňavek, které si nosila jeho máma každý pátek z drogerie.

„Končíme, brácho," osvětlil mu Creeper. „Frčíme domů. Dneska padla."

Zatímco drtili jednu z pravoúhlých zatáček, přemýšlel Viktor, kdo mohl dát někomu jako je Creeper řidičák. Existovala tady i možnost, že vlastně vůbec řidičák neměl, ale tím se raději nechtěl zabývat. Odkroutil si dneska svoje, splnil, co po něm Jay chtěl a hotovo.

Než se však vůbec stačili napojit na rychlostku s výpadovkou do South Central, spatřil Viktor ve zpětném zrcátku něco, o čem se mu zdávalo jen v těch nejhorších nočních můrách. Měl pocit, jako by se čas v tu chvíli zpomalil.

To bude průser.

„Díváš se vůbec do zpětných zrcátek?" vyjel po Creeperovi téměř hystericky.

„Na co?" zeptal se nevinně Creeper a aby se neřeklo, pohlédl do nich zřejmě poprvé za celou jízdu. Viktor sledoval, jak mu ochabuje tvář a čelist padá dolů v němém údivu, když zpozoroval to policejní auto těsně za nimi.

„Do hajzlu," zaklel Creeper. „Hele, ale třeba za náma jenom jedou. Neznamená to, že nás chtěj chytit. Proč taky? Nemají rentgenové vidění, aby si všimli těch drog."

Viktor zavrtěl hlavou. „Zkus odbočit, hned teď a tady," přikázal Creeperovi a byl docela překvapen, když jeho přání ihned splnil. Policejní vůz za nimi rozsvítil směrovku a odbočil také.

„Myslíš, že...?" zamumlal vyděšeně Creeper a pohlédl vyděšenýma očkama na svého spolujezdce.

Viktor přikývl. Cítil, jak se mu třesou ruce. „Pokračuj dál," řekl. „Čekají, až bude někde místo na odstavení, do té doby nás nezastaví. Máte tady v tom autě nějakou skrýš?"

Creeper zavrtěl hlavou. „Máme, ale tam už jsou prachy."

„Za to, že máš u sebe plno peněz tě nezavřou, vytáhni je, vyměníme to."

Creeperovy prsty pevně sevřely volant. Těkal očima všude možně a Viktor cítil, že panikaří. To nebylo dobré znamení. „Za ty prachy nás sice neseberou, ale bude jim jasný, z čeho jsou, takže začnou hledat. A kdo hledá, ten najde."

Měl pravdu. Ty peníze by je prozradily hned. Snažil se řešit problém s chladnou hlavou, ale policejní auto, které je následovalo už dvě křižovatky, mu to dost ztěžovalo. Když si ale všiml Creepera, jak sahá po řadící páce, málem vyletěl z auta střechou ven. „Co to děláš?! Zbláznil ses?! Neujedeš jim. Víš, kolik se jich potuluje po okolí? Cinknou si přes vysílačku a hned jich okolo tebe bude jako much. Nedělej to."

„Tak je sežer!" vybuchl Creeper a Viktor poznal, že už se znatelně třese strachy. „Sežer ty drogy a nic nenajdou."

„Cože?"

„Hned to na tobě poznat nepude a pak tě to necháme vyzvracet."

Viktor ho chtěl poslat do háje, ale když se za nimi vzápětí rozsvítily modročervené blikačky a vzduch prořízl výstražný zvuk policejní sirény, roztrhl Viktor bezmyšlenkovitě pytlík a začal to do sebe sypat. Nejdřív hromádku bílého prášku, pak hnědého, pak ten krystalický, a nakonec dva čtverečkové papírky. Chtělo se mu zvracet, chutnalo to odporně a doušek vody na zapití by rozhodně bodl, ale než se stačil Creepera zeptat, jestli nemá něco tekutého, zastavili u chodníku v jedné zapadlé uličce a policisté za nimi. Viktor prázdný pytlík schoval do palubní přihrádky, snažil se ovládnout dávivý reflex a čekal. Zíral do zpětného zrcátka na policistu, jak vystupuje z auta. Naštěstí to nebyl nikdo známý.

„Panebože, jsme mrtví," zajíkal se Creeper. Přestože se v tomhle světě pohyboval mnohem déle než Viktor, krizové situace zvládal mnohem hůř než on.

„Hlavně klid," zamumlal Viktor. „Žádné prudké pohyby, pozná to."

A Creeper opravdu poslušně seděl jako přikovaný a zíral před sebe. Policista postupně přešel k autu s jednou rukou ležérně položenou na zbrani u pasu a druhou přejížděl dlaní po kufru, zadních dveřích a postupně se blížil až ke dveřím řidiče. Viktor tento postup znal. Kdyby se na policistu cokoliv vevnitř auta chystalo, poznal by to podle otřesů a pérování. To proto měl při chůzi neustále jednu ruku na autě. Sebemenší pohyb by tak zaregistroval a okamžitě se druhou rukou na zbrani mohl bránit. Kdyby byla noc, pravděpodobně, by jim ještě světlomety pořádně svítil do očí.

Když strážník přistoupil k oknu a Creeper stáhl okénko, měl Viktor co dělat, aby polkl poslední hrubá zrnka všeho svinstva, která mu takhle na sucho uvízla v krku.

„Dobrý den, pánové," pozdravil je příjemný hlasem policista, „vyzývám vás k silniční kontrole..."

„Jasně," pípl Creeper, aniž by ho nechal domluvit a nebýt Viktorovi tak špatně, asi by se plácl do čela. Strážníkovi musela být jeho nervozita zjevná. To jistě vzbudilo podezření.

„Viděl jste tu stopku o čtyři křižovatky dál na South-West street?" zeptal se policista Creepera.

Ten idiot mu odpověděl, že ano.

„A proč jste potom nezastavil?" zeptal se hned na to policista.

„Nevím," pokrčil rameny Creeper a vypadal, že se každou chvíli rozbrečí.

Strážník si pozorně přeměřil interiér vozu i s Viktorem a odstoupil od dvířek. „Vystupte si, prosím. Oba."

Poslušně se vysoukali z auta a Viktor přesně věděl, co bude následovat. Oba vzápětí odevzdávali policistovi svoje ID, Creeper k tomu všemu musel dodat taky řidičák, který k Viktorovu údivu doopravdy měl. Policista všechny dokumenty odnesl svému kolegovi do auta, který je prožene databází, jestli na ně náhodou není vydán zatykač, rovnou omrkne i jejich trestní rejstřík a zkontroluje, zda náhodou auto není kradené. Viktor doufal, že tohle všechno měl Sneaky pokryté a kontrola by měla proběhnout v pořádku.

„Seš v pohodě?" sykl na něj Creeper, zatímco se policista na něčem domlouval s kolegou.

„Jo," pověděl Viktor, aniž by je spustil z očí. Podle toho, co viděl, se zatím nezdálo, že by byl nějaký problém. To se však mohlo každou chvíli změnit, kdyby počítač narazil na shodu v databázi. „Je mi jen blbě z toho, jak jsem to najednou spolykal a nezapil."

„To je dobrý. Hele, kdybys náhodou začal vidět nebo slyšet divný věci, tak se to snaž ignorovat jo?"

Viktor na něj pohlédl vražedným pohledem. „Cos v tom sáčku vlastně všechno měl?"

Creeper pokrčil rameny. „Nevím, ale nebylo toho moc, neboj."

„Úžasný," zavrčel Viktor. „Víš, o tom že lidi nezabije ani tak množství jako kombinace? Proboha, Creepere, jestli se-."

Zmlkl, protože policista se již vracel i s jejich dokumenty a tvářil se dost zadumaně. Viktor věděl proč.

„Vy jste policista?" zeptal se strážník. Jeho tón již nezněl tak úředně, ale více přátelsky. Jay měl zatracenou pravdu, Viktorovi by mohlo projít cokoliv.

Viktor přikývl. „Jen přes parkování."

„Aha," pokýval hlavou a vrátil mu ID. „A vy," obrátil se ke Creeperovi, „máte na krku pár menších loupeží a drogy. Vy dva jste teda podivná dvojka."

„Ty jedeš v drogách?" podivil se naoko Viktor a zamračil se.

Naštěstí byl Creeper dnes v práci, a tak se nemohl ničím sjet, proto jeho chemií nepomatený mozek na tu hru přistoupil. „Byl jsem mladej a blbej," vysvětlil.

Viktor se stejně dál mračil a vrtěl hlavou, pak pohlédl na strážníka a omluvně se usmál. „Jezdíme spolu na prknech." Kývl na zadní sedadlo, kde z jeho batohu trčela kolečka skateboardu a znovu se usmál.

„Tuhle zálibu jsem nikdy nepochopil," pokrčil rameny policista a úsměv Viktorovi opětoval. Zdálo se, že jim to zbaštil. „Pane Laredo," oslovil Creepera, „ta stopka bude na pokutu, na tak frekventované křižovatce si něco takového nemůžete dovolit. Než vám ale vypíšu bloček, jsem povinen provést také kontrolu na omamné látky. Pojďte prosím se mnou."

Creeper ochotně následoval policistu, zatímco Viktor u auta osaměl. Zachytil poslední Creeperův starostlivý pohled a raději si sedl do auta, aby nezačal zvracet přímo policistům před očima. To by je jistě přimělo udělat test i jemu. Zalezl si do auta jako krtek do nory a modlil se, aby byl Creeper čistý.

***

Začalo to zhruba někde v neznámé čtvrti, neznámem městě, státě, kontinentu a vůbec celém širém vesmíru. Byla tam spousta budov, které vypadaly tak, jak vypadat měly, což ho uklidňovalo. Po ulicích kráčeli lidé, kteří ho sice s těmi podivnými úsměvy, při kterých klapali zuby o sebe, mírně znepokojovali, ale pořád to nebylo nic proti těm vačicím.

Jedna na něj syčela přímo z kanálu. Cenila ty svoje zuby a vydávala z tlamy zvuk asi jako když uchází vzduch z duše od kola. Pschsschss.

Uskočil od kanálu přímo do cesty, kde na něj zatroubilo auto, a Ježíš ho přímo z nebes napomenul: „Bacha ty kreténe!" Ohlížel se všude okolo sebe, ale žádného Ježíše neviděl, což bylo podivné, protože by přísahal, že to byl on, kdo na něj mluvil. Čí jiný hlas by šel slyšet ze všech stran? Byl tam jen ten chlap v autě, co se smál a klapal zuby o sebe stejně jako všichni ti magoři v ulici.

„Co s těmi zuby všichni děláte proboha živého?" neudržel se Viktor a třísknul pěstí tomu chlapovi po kapotě auta. „Přestaňte s tím už, vy psychopati pošahaní!"

„Vysmahni z tý cesty, nebo tě přejedu, ty sračko!" zařval na něj chlap od volantu a výhružně prošlápl plynový pedál.

„A kde mám, do hajzlu, chodit, když jsou tu všude ty debilní vačice!"

„Hovno vačice," ucedil chlap. „Seš namazanej, ty úchyle, já bych moh bejt v tom tvým vysmaženým mozku vačice taky."

Když se Viktor pořádně zadíval, uznal, že má ten chlápek pravdu. „Žádný kožichy vám leštit nebudu," zahulákal a znovu udeřil pěstí do kapoty. „Řekni jim, že žádný kožichy neleštím. Vůbec s nima nemám nic společnýho, tak ať mě nechají."

„No jasně," řekl Vačičák za volantem. „Vyřídím jim to a teď uhni, ty idiote."

„Musím se dostat z Ameriky," řekl vážně Viktor. „Předvolali mě k soudu!"

Vačíčák místo odpovědí zatroubil na klakson, což Viktorovi málem urvalo uši. Trhl sebou a upadl zpátky na chodník. Přísahal, že přilehl jednu z těch vačic, protože něco hvízdlo a vzápětí byl Vačičák i s autem pryč.

„Ten hajzl mě okradl!" hulákal za ním Viktor a škrábal se zpátky na nohy. „Normálně jsem přecházel silnici a on vystoupil a okradl mě! A pak mě shodil na zem."

Kolemjdoucí ho však ignorovali. „No to se mi snad jenom zdá!" řval na ně. „Co já tady teď se všema těma vačicema?"

Rozhodl se, že když bude rychlý, tak jim třeba uteče, a proto se rozběhl bez varování pryč přes cestu, kde na něj zatroubilo další auto. Utíkal ale dál, protože to ťapání malých pacek za ním se víc a víc přibližovalo. Už ho skoro mají. Dostanou ho, bestie jedny! Ale on se nedá.

„Člověče, zbláznil ses?" zavolal na něj někdo z keře za plotem čísi zahrady. „Nemůžeš stříhat keře nůžkama na vačice, to ty svině nemají rády!"

No jo, to proto možná byly všechny ty mrchy tak naštvané a pronásledovaly ho. „No jooo," houkl Viktor. „Ale já se potřebuju dostat z Ameriky, chápeš? Předvolala mě k soudu vlastní holka! O těch nůžkách jsem to nevěděl. Nevím, jak jí to mám vysvětlit."

„A máš právníka, člověče? U soudu všichni musí mít právníka, to jsi věděl?"

„To máš asi recht," podrbal se Viktor ve vlasech a naklonil se přes plot, aby lépe viděl, s kým to mluví. „A co ty seš zač? Nejsi náhodou právník?"

„Náhodou jo," řekl hlas z keře.

„Tak pojď se mnou," nabídl mu Viktor. „Já se tady sám stejně necítím moc dobře. To kvůli těm vačicím."

„Já ale nemám žádný nohy," řekl keř.

„Aha, tak to jsi mi houby platný, s tebou žádný chodník zamést nemůžu," vysvětlil mu Viktor. „To kvůli těm vačicím, děsně línají. Sype se to z nich jak basmati rýže. Hrůza tahle sezóna."

Ani si neuvědomil, že někomu visel na plotě a přes břicho se nakláněl ke svému právnímu zástupci. Neuvědomoval si ani, že to ječení všech těch línajících vačic je vlastně alarm a nedošlo mu to ani ve chvíli, kdy se mu v zorném poli objevila nějaká ženská s tím stejným přiblblým úsměvem.

„Slezte z mého plotu," řekla mu.

„To je můj plot!" zaječel na ni Viktor.

„Zavolám policii!" vyhrožovala.

„Mluvím se svým právním zástupcem. Je to kvůli těm vačicím. To chcete, aby vám pořád ožíraly fasádu? Nedá se s nima rozumně mluvit. A hele! Tam vám zrovna jedna leze!" ukázal Viktor k domu a snažil se přelézt plot. Když ji majzne pěstí po palici, tak dá ta mrcha třeba pokoj. Než tak však stačil učinit, strčila do něj ta ženská a on se překotil zpět do ulice.

„To je moje dcera, ty úchyle!" prskla po něm a začala vytáčet nějaké číslo na telefonu. Viktor rychle nadiktoval svému právnímu zástupci svoji přechodnou adresu v Hotelu Plaza u pobřeží Marina del Rey a uháněl pryč. Ta ženská na něj určitě zavolá federály.

„A přestaňte s těma zubama, vy svině!" zahulákal za ní a běžel dál.

Plíce mu selhaly někde v druhé ulici a on se vyčerpáním svezl na chodník. Ležel na břiše, horký beton mu škvařil oblečení i kůži a jeho tělo vydávalo podivné sípavé zvuky jako přejetá kočka. Ležel tam bůhvíjak dlouho, lidi ho bez sebemenšího náznaku zájmu míjeli, překračovali ho a vůbec předstírali, že neexistuje. V jednu chvíli dokonce přibrzdilo u okraje silnice auto, klaply dveře a slunce mu přestalo útočit na zavřená oční víčka, protože ho zastínila čísi silueta.

„Pane," oslovil ho policista příjemný hlasem. Měl na sobě sluneční brýle a uniformu a vyděsil Viktora k nepříčetnosti. „Mohl byste prosím posunout svá chodidla ze silnice? Mohlo by je přejet auto, je to pro vaši bezpečnost."

„Oni mě k tomu přinutili," vykřikl. „Já za tohle nemůžu, strážníku!"

Muž v uniformě se nervózně podrbal ve vlasech. Nevěděl, co říct. Kdyby byl Viktor při smyslech, pravděpodobně by jeho rozpaky pochopil. Za požívání drog ho zatknout nemohl, nemohl ho ani zatknout za to, že leží na chodníku. Mohl pouze upozornit na to, aby neležel v silnici. „Hlavně na sebe dávejte bacha, člověče," poradil Viktorovi. „A nelezte do té cesty, prosím vás. Hezký den."

Viktor skoro oslepl, když policista odstoupil a slunce se mu znovu opřelo do očí. Slyšel jen klapnutí dveří a odjíždějící auto. Snažil se přemýšlet, co se to právě stalo, ale moc mu to nešlo. Bylo mu špatně, z nějakého důvodu mu neustále po bradě tekly sliny a hlava ještě třeštila ze všech těch aut, co na něj při běhu troubila. Na vačice už dávno zapomněl, protože se musel dostat z Ameriky. To kvůli tomu soudu a kvůli tomu policajtovi, co mu teď vyhrožoval. Lidské bestie! Chtějí ho zničit! Všichni se proti němu spikli! Celé město.

Vstal a překotil se přímo pod kola nějaké stařence v pojízdném vozítku. Trpěla extrémní nadváhou a když prudce zabrzdila, aby Viktorovi nepřejela hlavu, tuk na jejím těle se zavlnil. To Viktora značně vyděsilo a dal se znovu na útěk. Musel pryč z toho slunce! Do stínu, schovat se, nebo se rozteče jako ta ženská. Slunce bylo nebezpečné.

Dál zběsile běžel kamsi do neznáma, auta znovu troubila, lidi na něj pokřikovali, když do nich vrazil, ale jinak se nic moc zajímavého nedělo. Klasika. Jen další magor v království magorů.

Běh to byl téměř sebevražedný. Teploty šplhaly ke čtyřicítce, v tu denní hodinu se postupně začínala tvořit dopravní špička, na ulici bylo plno lidí a Viktor spolykal Creeperův vzorkovník. On však myslel jen na to, že se musí dostat z Ameriky, než ho najdou. Vědí o něm. Poslali toho policistu, aby mu vyhrožoval! Slyšel to přece, půjdou po něm. Kruci.

Jeho úprk zastavil až sytě oranžový dopravní kužel, který se mu náhle postavil do cesty. Viktor se rozmázl na krajnici pod mostem, ale když vstal a chtěl ten kužel odklidit, aby o něj nezavadil guvernér, až sem třeba někdy půjde, nebyl tam.

V tom měli určitě prsty federálové! Teď už si byl naprosto jistý, že je v nebezpečí. Vymažou ho ze světa, přestane existovat, nechají ho odvést do nějakého jejich lágru uprostřed pouště třeba v Arizoně nebo kdoví kde a tam bude makat a kopat hroby pro nepřátele republikánů. Nebo v té díře skončí zakopaný sám.

Cítil, jak se hrůzou celý třese. Země se s ním podivně houpala a sem tam měl pocit, že ho něco sleduje. Něco malého. Malí špioni. Malí agenti. TY PODĚLANÉ VAČICE!

Vyskočil na nohy a stanul tváří v tvář osobě bez tváře. Lekl se a praštil sebou zpátky.

„Sneaky, poď sem," zavolalo to stvoření. „Mám ho."

Má ho. Má ho? Hovno. Nikdo ho nemá. „Mě nedostanete!" zahulákal na ně a vrazil tomu přízraku facku. Plesklo to jako když člověku spadne palačinka na vyleštěnou podlahu Olivie de Armas. Ruka ho pálila jako čert a teprve tehdy si uvědomil, že se od toho superagenta mohl nakazit. Tím, že se ho dotkl. Zmizí mu tvář jako jemu. Panebože! Zíral na svou ruku, zatímco se ten sekáč zvedal ze země, a viděl, jak začíná taky mizet. „Moje ruka!" zavřeštěl a dal se na útěk.

Za sebou slyšel hlasy a dusot několika nohou. Tak tohle mu chtěli udělat. Žádná Arizona. Žádná poušť. Žádné hroby. Prostě ho vymažou. Nakazí ho.

V paměti se mu úsek, kdy utíkal před těmi federálními bezksichťáky, nějak nechtěl udržet. Netušil, kam běžel nebo jak dlouho, jen se pravděpodobně musel zase někde natáhnout nebo ho nějaký Vačičák nabral na kapotu, protože ho bolelo koleno jako čert.

„Postřelili mě!" slyšel se vyřvávat. „Postřelili mě do kolena!" Táhl nohu za sebou jako mrzák, ale snažil se zůstat v pohybu. Nesmí se jim vzdát! Už ho skoro mají! Po lýtku mu stékala krev a když na ni pohlédl, málem ho kleplo. Byla zelená. Má zelenou krev. To jeho tělem určitě proudí ta otrava. Ta mizící nemoc.

„Krucinál zastav!" křičel na něj kdosi odkudsi. Viktorova prostorová orientace se zhoršovala každým krokem.

Dvakrát se musel otočit okolo vlastní osy, než našel zdroj toho zvuku. Odfrkl si, když stanul před jedním z bezksichťáků.

„To bude dobrý, brácho," utěšoval ho. „Dáme ti takovej driják, po kterým všechno to svinstvo vybliješ, pak se z toho vyspíš a bude to dobrý. Jen teď musíš jít s náma."

„Nenechám se odvléct do nějakýho vašeho gulagu!" zaječel Viktor. „Nebudu kopat žádný hroby vašim nepřátelům, vy sráči!"

Ten federál si povzdechl. Otočil se na svoje kumpány, ale protože neměli obličeje, nemohl Viktor vidět, jak se tváří. „Má asi hodně špatnej trip," řekl jeden. „Nemá to cenu, budeme ho muset chytit, než udělá nějakej opravdu velkej průser."

Viktorovi došla trpělivost a rozhodl se jednat. Vytáhl z kapsy svůj revolver .357 Magnum a namířil do míst, kde měl mít jeden z těch maníků obličej. „Tak a teď se všichni poserete," prohlásil s vědomím člověka, který se stal pánem situace. „Zmizte si zpátky do tý svojí pouště nebo vás rozmetám na hadry!"

Bezksichťáci se po sobě začali otáčet a nervózně přešlapovat. Očividně dostali strach a Viktor se rozhodl na ně trochu přitlačit. Už je měl skoro tam, kde je chtěl mít. Obrátil zbraň hlavní k nebi a vystřelil. Bylo to jako, když vypouští raketu na Mars. Vužůůů-prásk!

„Asi si myslí, že má u sebe kvér nebo co," utrousil tiše jeden z bezksichťáků.

„Tak jo, konec srandy hoši," rozhodl ten vepředu. „Už tu takhle pobíhá několik hodin, nebudem to prodlužovat." S těmi slovy se rozešel pomalými kroky k Viktorovi. Dlaně zvedl do úrovně ramen na znak rezignace, ale Viktor moc dobře viděl ty jeho drápy, co si razily cestu skrz kůži. Určitě byly plné jedu.

Bez váhání proti němu namířil zbraň a vystřelil. Zase rána jako z děla, ale ten parchant se ani nehnul. V palici mu zela díra jako kulečníková koule, ale jako by to vůbec nic neznamenalo.

„No tak, uklidni se, Crashi," oslovil ho ten postřelený a dál se přibližoval. „Bude to dobrý. Všechno to jednou skončí."

Prásk! Z ničeho nic byla tady. Deprese jako prase! Viktor cítil, jak mu z očí vytékají slzy. „Musím pryč z Ameriky," řekl těm federálům.

„Jasně, kámo, s tím ti pomůžu. Jen musíš jít s náma."

„Nepůjdu k žádnýmu soudu!"

„To nepůjdeš."

Viktor hleděl na svou zbraň Glock Z34 a snažil se přestat třást. Ať však zatínal prsty do rukojeti sebevíc, jeho ruce se dál klepaly jako osiky. Obrátil Glock hlavní pod bradu. Byl to naprosto skvělý nápad! Nepůjde k soudu, žádný hroby ani poušť, nemusí z Ameriky a nebude ho to nic stát.

„Bůh s váma, vy svině!" zahulákal na federály a ustoupil o krok dozadu, aby po něm ten postřelený nestihl skočit a zastavit ho. V momentě kdy zmáčkl spoušť, ztratil rovnováhu, patou překročil hranici chodníku a překotil se přes obrubník zpátky do silnice.

Hlava mu málem praskla, jak na něj zatroubilo další auto a Ježíš ho přímo z nebes napomenul: „Bacha ty kreténe!"

Ohlížel se všude okolo sebe, ale žádného Ježíše neviděl, což bylo podivné, protože by přísahal, že to byl on, kdo na něj mluvil. Čí jiný hlas by šel slyšet ze všech stran? Byl tam jen ten chlap v autě, co se smál a klapal zuby o sebe stejně jako všichni ti ostatní magoři v ulici.

„Co s těmi zuby všichni děláte proboha živého?" neudržel se Viktor a třísknul pěstí tomu chlapovi po kapotě auta. „Přestaňte s tím už, vy psychopati pošahaní!"

„Vysmahni z tý cesty, nebo tě přejedu, ty sračko!" zařval na něj chlap od volantu a výhružně prošlápl plynový pedál.

„A kde mám, do hajzlu, chodit, když jsou tu všude ty debilní vačice!"

„Hovno vačice," ucedil chlap. „Seš namazanej, ty úchyle, já bych moh bejt v tom tvým vysmaženým mozku vačice taky."

Když se Viktor pořádně zadíval, uznal, že má ten chlápek pravdu. „Žádný kožichy vám leštit nebudu," zahulákal a znovu udeřil pěstí do kapoty. „Řekni jim, že žádný kožichy neleštím. Vůbec s nima nemám nic společnýho, tak ať mě nechají."

„No jasně," řekl Vačičák za volantem. „Vyřídím jim to a teď uhni, ty idiote."

„Musím se dostat z Ameriky," řekl vážně Viktor. „Předvolali mě k soudu!"

Vačíčák místo odpovědí zatroubil na klakson, což Viktorovi málem urvalo uši. Trhl sebou a upadl zpátky na chodník. Přísahal, že přilehl jednu z těch vačic, protože něco hvízdlo a vzápětí byl Vačičák i s autem pryč.

Najednou se zarazil. Tohle přece už jednou zažil. Promnul si oči a snažil se vzpamatovat. Tak počkat! On má být přece mrtvý! Vždyť se zabil. Svou zbraň Norinco NP 22 však nikde nemohl najít. To mu určitě sebraly ty vačice. Mrchy!

Smrt byla jen konsktrukt. Vlastně neexistovala. Po smrti následovalo jen nekonečné deja vu, které ho bude nutit opakovat věci do té doby, dokud je neudělá správně tak, aby přežil.

Začal se nekontrolovaně chechtat. Byl nesmrtelný! Nemůže umřít! Bude žít navždy! Roztáhl ruce a vzhlédl k nebi. Než stačil světu vykřičet, jakého osvícenského uvědomění právě dosáhl, vzal ho kdosi z obou stran za paže a oči mu převázal tričkem, co smrdělo po marihuaně.