Doopravdy to celé bylo tak, že se nejprve zastavil ve svém stanu, kde našel Gabrielu sjetou jak zákon káže. Jen tak ležela, zornice se jí pod zavřenými víčky divoce třásly a cosi si pro sebe mumlala. Raději ji přetočil na bok, kdyby měla náhlou potřebu zvracet, a štípnul jí telefon. Tam našel číslo na Creepera, které však zvedl Sneaky asi dvě mikrosekundy po tom, co ho Viktor vytočil. Docela se lekl, skoro to vypadalo, že ten týpek celý den sedí u telefonu a čeká, až mu Gabriela zavolá.

„Čau, Gab," řekl Sneaky, Viktor ho okamžitě poznal po hlase.

„Tady Viktor," zněla jeho odpověď.

„Aha," řekl Sneaky a nesnažil se zakrýt překvapení ve svém hlase. „Co potřebuješ?"

„Potřebuju mluvit s Jayem."

„Seš si jistej?"

„Jasně."

„Kde je Gabriela?"

Viktor pohlédl na svou spolubydlící a odfrkl si. „Ta je asi mimo naši dimenzi."

V telefonu to zachrastilo, jako by si někdo povzdechl přímo do mikrofonu, a pak se znovu ozval Sneakyho hlas: „Dobře, člověče, tak přiď sám, ale neříkej to o ní Jayovi. Něco si vymysli. Ale něco hezkýho, jo?"

Teprve potom zamířil do South Central a celou dobu se modlil, aby trefil tu správnou adresu. Bylo pozdní odpoledne, jel opět na skateboardu a pořád s ním ještě lomcoval vztek. V batohu mu při každém sjezdu z patníku zachrastily vysílačky a taser. Fakt, že jde za Jayem, by ho měl před ulicemi ochránit, ale i tak se chtěl pojistit. Když už nedostane služební zbraň, bude mít u sebe alespoň tuhle věcičku. A mohl si být jistý, že plno lidí by se raději nechalo postřelit než to schytat zrovna taserem. Nejenže to člověkem prohnalo desetitisíce voltů, což nebylo sakra příjemné (Viktor si to mohl zkusit při jednom školení), ale taky nebylo překvapením, když se dotyčný pomočil, poslintal nebo hůř. Viktor věděl, že pro některé členy gangu by bylo lepší schytat kulku než se před ostatními válet ve vlastních chcankách na chodníku. Tady šlo o čest.

Když se blížil k Jayovu sídlišti, začínal na hrudi pociťovat podivný tlak. Jako by se mu srdce semklo a nohy se proměnily v želé. Mohly za to ty pohledy místních. Zíral na všechny ty chlápky s kalhotama na půl žerdi, jak na něj civí jako na nějaký virus ze Simi Valley, co jim tady přišel plivat na hroby jejich utiskovaných kultur nebo co. Zatracenej bílej sráč se jim tu projíždí po ulici a směje se jim do ksichtu, říkaly ty pohledy. Něco však bylo jinak. Ve dvanácti případech z deseti už by mu byli v patách a pokládali mu ty jejich klasické otázky: Co je? Odkud seš? A někteří by se možná ani nezdržovali s ptaním a spláchli by ho do nějaké postranní uličky, kde by na mluvení došlo až potom, co by mu namlátili kedlubnu. Jako obvykle zněla odpověď: Jay. Nebýt Jaye, přesně tyto scénáře, které si teď promítal v hlavě, by se byly uskutečnily.

Bez řečí ho nechali dojet až k Jayově obytné čtvrti, kde mu vstoupil do cesty jeden z kluků, co si zrovna za plotem protahoval plícemi mariánu podle toho, jak to smrdělo. Okolo krku měl zlatý řetěz a na hlavě naraženou kšiltovku. Prostě typický místní zevler, který ze sebe nevypustil nic jiného než klasické: „Co je?"

Kopa hnoje, chtělo se odpovědět Viktorovi, ale držel jazyk za zuby. Dneska byl až moc naštvaný, nemělo to cenu. Už byl za celý den tak unavený ze všech těch ptákovin, co do něj všichni sypali! Potřeboval si s někým promluvit seriózně a narovinu. „Potřebuju mluvit s Jayem," řekl chlápkovi.

„Vo tom nic nevím," zavrtěl hlavou týpek. Shlížel na něj ze své úctyhodné výšky jako na oplzlého červa a Viktor čekal, kdy se po něm ožene. Zatraceně tohle neměl za potřebí. Šlo mu o život, potřeboval si promluvit s Gabrieliným bratrem a místo toho tady ztrácí čas s nějakým blbečkem. Slezl z prkna, aby mu nepodjely nohy, kdyby od toho chlápka vážně jednu dostal, a zahleděl se mu do očí. Chtěl mu tím naznačit, že ho nějaký gang, který za ním stojí, neochrání, protože Viktor byl vlastně taky takový menší gang o jedné osobě. Ničemu jinému tihle borci ani nerozuměli. Žili v pevné hierarchii, ve stádě, ve smečce. Kdo na to měl, šel výš. Kdo měl víc kámošů, šel výš. Tady se nehrálo na nic jiného. Nemohl očekávat, že mu někdo odpoví, když se slušně zeptá, nebo že kdokoliv ocení, že se umí chovat. Tady musel být stejně prohnaný jako všichni ostatní. Musel ukázat, že se jich nebojí. Fakt byl taky ten, že tomu sociologovi, co jim dával školení o mentalitě a způsobech lidí z ghetta, se to lehce říkalo. V praxi to vypadalo tak, že Viktor bojoval se záchvatem úzkosti, zatímco pevně hleděl do očí tomu chlápkovi s jointem v ruce a snažil se netřást jako mámin krysařík, když slyší vysavač.

„Vykliď se. A fofrem," řekl mu chlápek a roztáhl ramena přesně jako to dělal svalovec Paul tehdy před Oliviiným domem. Jenže tentokrát to Viktorovi nepřišlo ani trochu k smíchu. Věděl, že na rozdíl od Paula by po něm tenhle chlapík doopravdy skočil ani by nemrkl.

Viktor dál zatvrzele stál na místě a odmítal se pohnout. „Mám schůzku s Jayem," trval na svém.

Chlápkovi v tu ránu došla trpělivost a rozmáchl se pravou pěstí. Viktor uskočil a máchnul po něm na oplátku svým skateboardem. Ozvalo se hlasité třísknutí, jak prkno narazilo do zlatého řetězu na krku a kovových roztahováků v uchu.

Viktor ani nestihl pomyslet na to, jak moc ho to muselo bolet, když mu z druhé strany přiletěla další rána a on se s otékající čelistí svalil do laťkového plotu, kde ten chlápek ještě před chvílí kouřil. Cítil, jak pod ním prkna praští, lámou se a on se spolu s plotem kácí k zemi.

Jeho protivník nečekal, až se vzpamatuje a udělal pár kroků k němu. To, že je pekelně nasraný, poznal Viktor podle toho, jak vztekle funěl a bručel. Ani on na nic nečekal, popadl první ulomenou laťku, co mu přišla pod ruku a majznul jí frajera přes kotníky. Byl to od něj nečekaný tah, takže se jeho soupeř bolestí sesul k zemi. Využil té šance, popadl znovu svůj skateboard a vší silou s ním třísknul o jeho záda. Hned na to chtěl utéct a už se nikdy nevrátit, když jeho uši zaregistrovaly čísi rychlé kroky a cvaknutí zbraně.

Seděl na zemi, uprostřed prachu, rozbitého plotu a ta holka Harper na něj mířila pistolí.

„Co se to tu sakra děje?" vyplivla na ně a zastrčila si zbraň zpátky do upnutých kalhot. Očividně nepředstavovali takovou hrozbu.

„Ten debil mě praštil skateboardem," žaloval okamžitě ten chlápek s jointem, zatímco se zvedal ze země.

„Chtěl mě zmlátit!" ohradil se zase Viktor a vyskočil na nohy. Rozhlédl se okolo sebe na tu spoušť a věděl, že z toho bude Jay nebude mít radost. „Omlouvám se za ten nepořádek," dodal a myslel to opravdu upřímně.

Chlápek za ním vyprskl smíchy. Očividně se tady asi nikdo nikomu neomlouval, když něco zničil.

Harper ho ihned uzemnila pohledem a smích ustal stejně rychle jako začal. Pohlédla na Viktora a kývla hlavou, aby šel za ní. Váhavým krokem příkaz splnil. Doprovázelo ho výhružné ticho a mlčenlivý příslib, že tahle malá bitka ještě zdaleka neskončila.

„Seš tady sám dvě minuty a stačíš se chytnout s největším ranařem v ulici," řekla mu Harper, když ho provázela úzkými uličkami mezi domy. „Buď seš děsně blbej nebo velkej smolař."

„Napadl mě první, no vážně," snažil se ji přesvědčit Viktor, ale z toho, jak se pro sebe pousmála, věděl, že to tak lehké mít nebude.

„Jenom tak?" zeptala se Harper s úsměvem. „Prostě šel jen tak naproti tobě po ulici a dal ti pěstí, říkáš?"

Viktor tak úplně nevěděl, kam tím míří. „Ne, říkal jsem mu jen, že jdu za Jayem a on mi to nechtěl věřit. Myslel si, že mě zastraší, když mi bude funět do ksichtu a dělat ramena a tak. Podle mě tam celý den čekal na někoho, s kým by se mohl porvat."

Harper mu rázně zabodla svůj dlouhý fosforový nehet do hrudníku a přimhouřila oči. „Takže seš jenom blbej, to jsem si tak trochu myslela."

Viktor mlčel. Snažil se přijít na to, kde udělal chybu a jak se vůbec mohlo stát, že by ta bitka byla jeho chyba.

„Tady seš nula," pokračovala dál neúprosně Harper. „Malá fízlácká, zrádcovská nula. Vůbec nemáš žádný právo se nenechat zastrašovat."

„Co je to za pitomost?"

„Nemůžeš si tady prostě jen tak přijít a hned si se všema dělat jasno. Dej tomu čas."

Přikývl. Nechápal sice proč, ale přikývl. Věděl, že na zdejší zvyky by si měl zvyknout, tady se mu v žádném případě nebude nikdo podřizovat.

Harper ho dovedla znovu k tomu plastovému zahradnímu nábytku, který byl obklopen dlážděnými chodníčky a obytnými budovami. Uvažoval, jak by to asi vypadalo, kdyby si takhle doma uprostřed sídliště postavil mámin grilovací stůl a pár štokrlat a řídil odtud svoji gangsterskou komunitu.

Na jedné z židlí seděl Jay a opět se o ni opíral tak, že se celá zkřivila. Vypadalo to, jako by seděl na vlnícím se hadovi. Docela nechápal fakt, že za tu dobu, co tohle místo používá, se nerozhodl investovat do něčeho pevnějšího.

„Čau," řekl Jay.

„Ahoj," řekl Viktor a už v tu chvíli se cítil trapně. Možná měl použít něco jako Nazdar, Tě pic, Čus nebo prostě jen kývnout bradou. Chtěl přece dokázat, že je taky drsňák.

Jay na jeho pozdrav však přes všechny Viktorovy obavy nijak nereagoval a obrátil se k Harper. Jako by měli nějakou schopnost telepatie, okamžitě věděla, že má sypat. „Porval se s Fistem."

Jay se zachechtal a prohlédl si Viktora. „Kdo vyhrál?"

Harper pokrčila rameny. „Když jsem přišla, dostal zrovna Fist po hřbetě prknem."

Jay se smál dál. „To je dobrý, to se rozkřikne."

„Znělo to jako podělaná autonehoda," pokračovala dál Harper. „Víš, jak posledně Creeper zaparkoval v tom laťkovým plotě? No tak přesně takhle to znělo. Myslela jsem, že je to zase on."

Jay pokýval hlavou. Harper se bez dalších řečí vzdálila a Viktor si sedl naproti Jayovi. Dýchalo se mu mnohem lépe, když kolem něj nestála tlupa jeho opic. Věděl sice, že je z oken a vedlejších ulic pozoruje spousta očí, ale i tak to bylo lepší, než když mu dýchali za krk. Měl z tohoto místa pocit, že ho sleduje samo o sobě. Z každého okna a stinného zákoutí cítil pohledy, cítil nastražené uši za každým rohem a věděl, že tahle obří mašinerie je pupeční šňůrou napojená přímo na týpka, co seděl před ním.

„Dík, že jste mě nechali dojet až tady," řekl Viktor. Doopravdy by bez Jaye nepřejel ulici, aniž by ho někdo zastavil.

Jay na to kývl hlavou asi jako rádo se stalo nebo není zač, a pak zase mlčel. Viktor tento jeho zvyk shledal neskutečně otravným. Jako by pořád chtěl, ať tuto konverzaci vede on, jenže Viktor neměl ponětí, co říct. Nedokázal z jeho pohledů vyčíst rozkazy jako to uměla Harper.

„Za ten plot se omlouvám, dám ho do pořádku," řekl posléze.

Jay mávl rukou. „To je dobrý."

Viktor pokývl hlavou. Nastala další chvíle ticha. Jay seděl hluboko v opěradlu židle, pozorně ho sledoval a smál se u toho.

Viktor zahlédl v boční uličce za Jayovými zády Harper, jak mluví s nějakým chlápkem a ten jen tiše přikyvoval. Když si všimla, že ji Viktor sleduje, stáhli se oba za roh. To bylo divné. Pohlédl zpátky na Jaye a zamračil. Cosi uvnitř něj se sevřelo. Možná udělal chybu. Možná ho zmlátí jen co vstane od stolu. Něco se dělo. Cítil tu těžkou atmosféru. Všude bylo ticho a klid, nikde ani noha po obyvatelích všech těch bytů. U nich doma na sídlišti to přece vždycky žilo, z otevřených oken šlo slyšet manželské hádky, na trávníku si hrály děti a z balkonů se prášily koberce. Na tomto místě bylo ticho, klid a těžký vzduch. Jako by veškerý život někdo zamknul do bytu, protože si tady potřebovali vyřídit účty s jedním pitomým policajtem.

„Uklidni se, kámo," dolehl k jeho uším Jayův hlas. „Vypadáš, jako bys měl každou chvíli utýct."

„Necítím se tu bezpečně," pověděl mu popravdě Viktor a znovu se rozhlédl. Ušili to na něj. Určitě.

„Takovej klid je tu pokaždý, když mám jednání," informoval ho Jay. „Nemám rád, když mě něco ruší."

„Aha," řekl Viktor a stejně mu nevěřil. Stále seděl na židli, jako by spolkl pravítko a byl připraven vzít kdykoliv nohy na ramena. Za to Jay se ještě pohodlněji uvelebil v židli, čímž ji znovu prohnul a usmál se.

„Kde je Gabriela?" zeptal se Jay a Viktora to dost překvapilo.

Trochu se zakoktal, jak neměl připravenou žádnou lež. „Dneska jsem ji ještě neviděl. Byl jsem ráno u doktora a pak na stanici."

Při poslední větě Jay nadzvedl obočí. „A udělals ty testy?"

Viktor cítil, jak ho při vzpomínce na prohlídku a následnou návštěvu stanice zmocňuje zlost. Zatracený Berret! To právě kvůli němu tady seděl. Za všechno mohl on. To on má všechno na svědomí. Je to jeho chyba. Ať si nasere.

Viktor si sundal batoh ze zad vyskládal před Jaye staré policejní vysílačky. Zdálo se, že ho tím překvapil. „Co to má znamenat?"

Tentokrát to byl Viktor, kdo se opřel do židle a zvlnil ji. Vyčerpaně si povzdechl a jeho poslední myšlenka před tím, než začal vyprávět, patřila Berretovi. Doufal, že se mu teď někde pořádně škytá. „Ty testy jsem udělal. Všechno šlo dobře," objasnil Jayovi.

„To jsem rád."

„Můj šéf mě ale zpátky nechce vzít."

„Myslel jsem, že to máš domluvený."

Viktor rozhodil rukama. „Taky že jsem měl, jenže ten sráč mi lhal."

Jay se zamračil. „Takže to znamená, že nemůžeš splnit svou část naší dohody."

To nemohl. Ale Jay byl zatraceně jeho poslední naděje, jak neskončit někde v uličce zmlácený nebo mrtvý po tom, co si ho najdou Esperovi lidi. Chtěl se vrátit k sobě do bytu a žít zase normální život. „Můžu pro vás udělat něco jiného. Cokoliv."

Jay se zahleděl na vysílačky. „Myslíš, že budou fungovat?"

„Pokud ne, donesu jiné," dušoval se Viktor.

Jay přikývl. „Dobře, až se naladíš na jejich frekvenci, dáš mi vědět."

Viktor myslel, že se přeslechl. To mu stačilo? Nevěřil, že by se Jay spokojil jen s tímto. „To je všechno?"

Pohlédl na něj jako na hlupáka a vycenil svoje bělostné zuby. „To se ví, že ne, kámo," řekl. „Mám ale nápad. Nezůstaneš dneska na večeři?"