Další den ráno nemohl Viktor vyhnat včerejší večírek z hlavy. Pořád myslel na ten trapas. Bože, choval se přesně jako člověk, kterými on sám opovrhuje. Nesnášel, když s ním někdo mluvil spatra a pořádně ho ani neposlouchal. A takhle on mluvil k Olivii. V jejím domě. Na její oslavě.

Na stanici dorazil o půl hodiny dřív, než mu začínala směna, aby přišel na jiné myšlenky. Moc toho nenaspal a neustále přemýšlel. U schodů před hlavními dveřmi seskočil ze skateboardu a vsunul ho do batohu. U vstupu si odpíchl příchod a vešel dovnitř.

Vstupní hala se hemžila jeho kolegy v uniformách. Po stranách místnosti se nacházely dveře k jednotlivým oddělením a uprostřed veškerého dění trůnila malá recepce. Za ni stála Maggie, mírně obtloustlá policistka, která tady pracovala dokonce déle než hlavní seržant. Nikdo ze stanice si nepamatoval, že by za pultem stával někdo jiný než ona. Byla to Afroameričanka s vlnitými vlasy staženými do přísného drdolu a plnými rty, ze kterých mnohdy padaly tak tvrdá slova na účet opozdilců, že se Viktor každý večer modlil, aby ráno nezaspal.

„Zlatíčko moje, co tady dneska děláš tak brzy?" zahlaholila ihned Maggie, jakmile Viktora zaregistrovala ve dveřích. Pár procházejících kolegů mu kývlo na pozdrav. Všichni se potutelně usmívali nad slabostí, kterou měla Maggie pro nejmladšího policistu. Všechno to vlastně začalo tou nehodou, do té doby plísnila Viktora bez výjimky jako ostatní. Když však jednou vešel dovnitř potlučený a zmrzačený, ihned se k němu vrhla a nabídla mu silné kafe. Její náklonnost se vystupňovala ještě v ten den, kdy si jej zavolal vrchní seržant a přiřadil mu pokuty za parkování. Věděla moc dobře, stejně jako on, že se z té pozice už nikdy nevyhrabe. Chvíli se dokonce proslýchalo, že po jeho odchodu ten den vrazila vrchnímu seržantovi do kanceláře a dost ošklivě se pohádali. Byla to ale nepodložená historka, jíž scházeli očití svědci a zakládala se jen na domněnkách.

„Dobré ráno," pozdravil ji uctivě Viktor. „Nemohl jsem spát."

„Udělám ti kávu." A nebyla to otázka.

Viktor s vděčností pokývl a odešel do šatny. V tuto dobu zela prázdnotou. Obvykle se začínala plnit muži nastupujícími na směnu až tak o dvacet minut později. Odemkl si svou skříňku a pohlédl na úbor, který z celého srdce nesnášel.

Když se o několik minut později opíral o recepční stůl a pil kávu, vyšel ze své kanceláře ihned naproti vchodu seržant Berett. Viktor byl zrovna uprostřed barvitého líčení včerejšího večera Maggie, která mu visela na rtech a poslouchala. Byla to už starší žena, která svůj volný čas trávila sledováním telenovel, péčí o své kočky a četbou románů, proto ji historka o tom, jak se objevil na večírku Olivie de Armas naprosto nadchla.

„Nemyslím si, že ses zachoval špatně, zlato," řekla mu. Ani jeden z nich si nevšiml přicházejícího seržanta. „Nebyla ti sympatická, nechtěl ses s ní bavit a je to její problém, že pořád dotírala. Upřímně jsem tu holku měla ráda, má fakt parádní postavu, ale teď už ne. Nebudeme ji mít rádi společně."

Ačkoliv se to nezdálo, pokaždé, když si promluvil s Maggie o svých problémech, bylo mu lépe. Usmál se a upil si kávy. V tu chvíli zasněné oči jeho posluchačky Maggie našly seržanta Beretta a překvapením se rozšířily. „Seržante!"

„Dobré ráno," pověděl. „Nerad ruším, vím, že směna ještě nezačala." Viktor doufal, že nic z jeho historky o tom, jak tahal tu zdrogovanou holku z koupelny, neslyšel. „Mohl bys jít prosím na chvíli ke mně do kanceláře, Viktore?"

A Viktor šel. Seržant mu dokonce dovolil, ať si s sebou vezme nedopitou kávu. Na to všechno to byl docela pohodový a přátelský chlapík, proto bylo velmi těžké ho nenávidět za to přeřazení k výběrčím pokut. Viktor věděl, že dělal, co mohl.

Jeho kancelář vypadala přesně tak jako každá jiná. Všude se povalovalo spoustu papírů, okolo zdí stály skříně s archivním bloky a uprostřed toho všeho se nacházel stůl s počítačem a dvěma židlemi. Viktor se posadil na jednu stranu stolu a seržant do pohodlného křesla na druhou.

„Jak se ti daří, chlapče?" zeptal se. „Co zranění?"

Přestože jizvu Viktor cítil skoro při každém pohybu, nasadil falešný úsměv a řekl: „Naprosto v pořádku, pane."

„To rád slyším," usmál se Berett. „A co práce?"

Viktor pokrčil rameny a raději si upil kávy. Ještě si žádné chvalozpěvy na vybírání pokut nenacvičil a nebyl tak dobrým hercem, aby Beretta přesvědčil svou improvizací.

„Chápu," zakřenil se seržant. „Když jsem byl jako ty, musel jsem si tím projít taky. Hrozná práce. Mám pro tebe ale jednu špatnou a jednu dobrou zprávu." Nenabídl Viktorovi, aby si vybral, kterou chce slyšet dřív a místo toho pokračoval: „Ta dobrá je, že jakmile se tvoje zranění zcela zahojí, budu tě chtít zpátky k hlídce."

Viktorovi zaskočila káva v krku a měl, co dělat, aby ji nevyprskl na seržanta. „Mnohokrát vám děkuji, pane."

Berettův smích ale po chvíli zmizel. „Ta špatná je, že to budeš muset dokázat," řekl vážně. „Nevím, jestli to víš, ale máme tady na to komisi. Stejně jako když jsi dělal fyzické a psychické testy. Znamená to asi tohle: Pokud se chce policista po rekonvalescenci vrátit zpět na své bývalé místo, pro které je fyzická výkonnost důležitá, pak musí absolvovat prohlídku u lékaře a nějaké zátěžové testy. Nevím přesně co obnáší, nikdy jsem tam nebyl, ale jeden můj kolega, kterého střelili do lýtka, tvrdil, že ho nutili šlapat na rotopedu a podobné věci."

„To chápu."

„To všechno zní pořád ještě dobře. Kámen úrazu přichází v momentě, kdy ty testy neuděláš. Další můžeš zkusit znovu až za rok, možná déle, pokud doktorovi bude připadat, že ještě nejsi zcela zdráv."

Viktorovi začínalo být jasné, kam tím vším míří.

„Přijde ti obsílka, kde ti ty zátěžové testy nabídnou," pokračoval dál seržant. „Bude tam číslo, na které si budeš moct zavolat a objednat se. Je mi jasné, že bys tam zavolal dřív, než bys to celé vůbec dočetl. Já bych to udělal stejně tak, kdyby se objevila příležitost přestat rozdávat parkovací bločky. Chtěl bych tě ale přátelsky upozornit, abys to nedělal. Dostal jsem tvoje spisy z nemocnice, Viktore. To, co se ti stalo, se zahojí, ale potřebuješ čas. Až ti ten dopis přijde, schovej si ho a počkej, dokud se na ty testy nebudeš fakt cítit. U hlídky ti to místo podržím."

Viktorův výraz oněměl. Nejenže se mu právě rozsypala první naděje na únik z parkovaček, ale velice ho překvapil a dojal seržantův přístup. Chtěl ho mít v týmu. Počká na něj. Málem se štěstím rozbrečel.

„Pane, to je-."

„Jsi dobrý policista, Viktore," řekl Berett vážně. „Mnohem lepší, než jsem byl ve tvém věku já. Už od začátku tě tady odstrkujeme, při střelbě v nákupním centru tě necháme hlídat ulici a ty to všechno bereš s pokorou a jasnou disciplínou. Dokonce ani pokutové bločky tě nezastaví. Mě už jsi přesvědčil, takže teď jen stačí přesvědčit doktory. Nechám to na tobě, zajdi na tu prohlídku dle vlastního uvážení, já odteď čekám jen na ten papír s razítkem, co ti tam dají."

„Děkuji vám, pane. Strašně moc vám děkuji. Udělám, co budu moct, abyste tady to razítko měl co nejdříve."

„Hlavně na to nespěchej," poradil mu seržant.

Chvíli nastalo v kanceláři ticho, do kterého se ozvalo lehké zaklepání. „Ach, právě včas," usmál se Berett a zvučným hlasem zvolal: „Dále!"

Dovnitř vstoupili dva chlápci v oblecích. Mohli mít tak okolo čtyřicítky jako Berett. Ani jeden z nich se na ně neusmál, když vešli do místnosti, prostě jen položili na stůl nějaké papíry a podívali se na Viktora. „To je on?"

„Dobré ráno, pánové," pozdravil je i přesto seržant a pokýval hlavou. „Ano, to je on."

Viktor se zamračil. Provedl snad něco? Ti dva vazalové vypadali, že si ho snad každou chvíli odvlečou někam do sklepa a začnou ho tam mučit.

„Viktore, tohle jsou pánové Johnson a Keller. Patří pod protidrogovou divizi," seznámil je rychle Berett. Viktor už v tu chvíli začal v hlavě splétat šílené scénáře o tom, jak se někde dohmátli, že byl na párty, kde se prodávaly drogy, a jak ho ti dva teď přišli vyhodit od policie.

Slovo si převzal Johnson: „Jste jediný svědek, který spatřil tváře pachatelů z toho incidentu v nákupním centru. Rádi bychom, abyste nám pomohl identifikovat pár fotografií."

„Sekretářka venku vám najde nějakou klidnou místnost," pověděl seržant.

„Díky," řekl na to suše Keller a i se svým kolegou vyšel z kanceláře. Viktor uháněl za nimi.

Venku se ti dva velmi neomaleně postavili před recepci a čekali. Maggie na ně zírala a čekala taky. Zřejmě měli pocit, že se na jejich návštěvu stanice připravovala celý týden.

Situaci zachránil až Viktor: „Je tady někde volná místnost?" zeptal se Maggie. „Pánové mi chtějí ukázat pár fotek."

„Jen ta výslechová," odpověděla žena a stále s podezřením zírala na oba muže. Viktor kývl hlavou a vydal se tím směrem. Muži ho následovali.

Oba setrvávali v hrobovém tichu, dokud za sebou nezavřeli dveře výslechové místnosti a neposadili se. Viktor zabral jednu stranu stolu a dvojice z protidrogového druhou. S jejich odměřeným chováním a celou tou aurou si připadal jako zločinec. A to přece on nebyl.

Beze slov začali z kufříku vytahovat fotografie a záznamy různých mužů. Žádný se ale nepodobal tomu, kterého viděl Viktor za volantem předtím, než ho srazil.

„Ten chlap byl Hispánec," informoval je. Možná si mohli nejprve vyslechnout jeho svědectví, výběr pachatelů by jim to jistě zúžilo. „Měl černé vlasy, plnovous a hodně vrásek. Mohlo mu být přes padesát. Není to ani jeden z těch na fotce."

Cítil, že byli pěkně naštvaní. Udělalo mu to radost. Jeden z nich si jeho popis zapsal do notesu.

„Našli jste to auto?" zeptal se. „Určitě tam musely být otisky prstů."

„To není váš problém," odpověděl Keller. Takže nenašli, domyslel si Viktor. Ten jedovatý tón mu prozradil víc než dost.

Johnson postupně schoval fotografie mužů a vytáhl novou složku. Viktor věděl, že nyní přijdou na řadu ženy. Ať už se to zdálo jakkoliv podivné, tu holku si pamatoval lépe. Asi proto, že přeletěl přes kapotu na spolujezdcově straně. Pamatoval si každý centimetr toho vytřeštěného obličeje. Avšak stejně jako v předchozím případě, i nyní mu předložili skoro samé bělošky a pár afroameričanek. Aby je neurazil, rozhodl se projít celý štos fotografií, avšak nedoufal v úspěch.

Až u jedné z posledních fotek se zarazil.

Byla to ta holka ze včerejška. Ta, co řvala na tu dlažební kostku. Gabriela Sánchez. Původem z Mexika. Dvacet tři let. Nezaměstnaná. Hledaná pro pašování drog. Viktor se zasmál. V LA byl každý druhý hledaný za pašování drog. Devadesát procent problémů, které tady policie měla, byla kvůli drogám. Drogy byly metlou města, ať už to politici přikrášlovali, jak chtěli. Závěr byl takový, že to prostě byla normální holka, normální feťačka, stejně jako ty tisíce dalších, co stanovali na chodnících různě po městě.

Sledoval její ostré rysy, přívětivý pohled, husté černé vlasy a snědou pleť. Rozhodně to byla ona. „Tu holku jsem včera potkal," vyhrkl na muže. „Je to přesně ta, co seděla v tom autě."

„Jste si jistý?"

Viktor se chytl za hlavu. Idiot. Idiot. Idiot. Jak ji nemohl poznat? Přece mu byla povědomá. Měl nad tím víc přemýšlet. Měl ji zadržet. Místo toho ji nechal utéct. Šance, že ji na těch milionech kilometrů čtverečních znovu najde byla úplně nulová.

„Já jsem takový kretén," promnul si obličej. Mezitím si muži vytáhli notesy a cvakli propiskami. „Tak mluvte," řekl Keller.

„Je to tahle holka," ukázal Viktor na Gabrielinu fotku. „Včera jsem měl pochůzky ve Venice a viděl jsem holku, jak řve na dlažební kostku. Šel jsem ji upozornit, ať se utiší a ona mě podrápala a utekla."

Keller vzhlédl od psaní a zašklebil se na Viktora. Byla to od něj za dnešek první projevená emoce. „To vám neřekli, ať ty smažky raději necháte na pokoji?"

Viktor cítil, jak v něm vře krev. Tenhle problém s lidmi ve stanech tady očividně všechny štval, ale v očích široké veřejnosti byl někdo, kdo se to pokusil řešit, za blázna. Rozhodl se na ten posměšek nereagovat.

„Bylo to před prodejnou Seven-Eleven na Centinela Avenue," řekl jen.

Muži dopsali, zavřeli bločky a začali skládat dokumenty s fotografiemi do kufříku. Gabrielin spis uložili zvlášť.

„Vyhlásíte pátrání?" zeptal se Viktor. „Určitě bude ještě někde ve Venice. Nemyslím si, že mě poznala, nebude utíkat. Mohl bych pomoct."

„Děkujeme za spolupráci," odbyl ho Keller a vyšel i se svým kolegou z místnosti ven.

***

Pokud si někdo ten den myslel, že zaparkuje v městské části Venice proti pravidlům a nikdo si toho nevšimne, byl na omylu. Viktor zbytek své směny strávil hlavně tam a mezitím co vypisoval pokuty, prohlížel si dobře všechny kolemjdoucí a hledal tu holku. Projížděl kolem osad stanů na chodnících, schytal pár nadávek od bezdomovců a nějaká ženská se mu snažila prodat kradený řetízek. Osobu, kterou hledal, nenašel.

Na oběd se znovu zastavil u obchodu Seven-Eleven a chvíli z parkoviště sledoval protější ulici, kde ještě včera Gabrielu viděl. Nezdálo se však, že by se tu dnes měla vrátit. Možná ani neví, že tu kdy byla. A možná si ani nemusí pamatovat, že s nějakým policistou vůbec mluvila. Pravděpodobně ležela rozvalená někde za kontejnery a její otupělá mysl bloudila neznámými krajinami drogového opojení.

Ze zadního sedadla si podal svůj batoh se skejtem a začal hledat peněženku. Tehdy nastal daleko závažnější problém než fakt, že za celé dopoledne nenašel v městě o necelých čtyřech miliardách obyvatel jednu jedinou holku. Prohledal všechny kapsy, všechny přihrádky, doslova obrátil batoh vzhůru nohama a zatřásl s ním, ale peněženka nikde. Zatraceně.

Promítal si v mysli svůj den jako přetočený film. Na stanici ji nepotřeboval. V šatně z batohu nic nevyndával. Před odjezdem do práce ji v kapse neměl. Ráno vzal automaticky batoh, do kterého ji večer vždy dával...a večer byl na té párty. Najednou mu všechno bylo jasné. Vzpomínal, jak si ještě doma zasouval peněženku do kapsy mikiny a jak jí pak bláhově přikryl tu holku. Při všem tom zmatku a pohledu, kterým ho Olivia de Armas doprovázela, to pěkně podělal.

První, co udělal bylo, že zavolal do banky a nechal si zablokovat kreditku. Představoval si, jak si musela banda feťáků přes noc hezky namastit kapsu a cítil, jak vztekem rudne v obličeji. Hned na to vytočil Borisovo číslo.

„No, kámo?" zeptal se ho rozespale Boris. Pravděpodobně se po včerejší noci teprve probudil.

„Zapomněl jsem tam peněženku," vyhrkl na něj Viktor. Doufal, že tam třeba Boris přespal, jak to často dělává a prostě by se po ní mohl podívat.

„To je blbý," řekl Boris. „Koliks tam měl peněz?"

„O to nejde, Borisi. Je tam moje ID karta, kreditka, služební karta, prostě všecko. Jestli se nenajde, tak budu mít průšvih. Hele, dneska jsem měl v práci fakt dobrý den a nechci si to u šéfa pokazit tím, že oznámím ztrátu karty na večírku Olivie de Armas, kde se prodávaly drogy, chápeš?"

„Brzdi, zase tak hrozný to nebude. Zavolám kámošovi, co u Olivie spal. Podívá se ti tam."

„Děkuju, Borisi."

„Ještě ti zavolám. Čau."

Celý den byl potom jako na trní. Oběd si samozřejmě bez peněz nebo karty nemohl dopřát, takže celé dopoledne nejedl, což jen posilovalo jeho podráždění. Za necelou hodinu po telefonátu mu zavolal Boris a řekl, že se ta peněženka našla a může si pro ni dojet. To byla další rána pod pás. Nedokázal si představit, jak se po tom včerejšku podívá Olivii do očí. Doufal, že tam nebude. Doufal, že ve dveřích narazí jen na Borisova kamaráda, který, ať už tam přes noc dělal, co chtěl, mu jen podá jeho věci a oba si pak půjdou dál svou cestou. Přál si, aby to celé zůstalo pod pokličkou. Jak by asi tak reagovala Olivia, kdyby zjistila, že na jejím večírku, který byl všechno jen ne legální, čmuchal policista? Mohla by pojmout podezření, že se na ni něco chystá a mohla by taky Viktorovi pěkně zavařit. Čím víc nad tím přemýšlel, tím míň se mu tam chtělo jet. Přesto všechno na konci směny popadl skateboard a vydal se na ulici Coldwater Canyon Drive, kterou včera opouštěl s jasným příslibem, že už se tam nikdy nevrátí. Nevydrželo mu to ani den.

Cesta do Beverly Hills naštěstí nebyla od policejní stanice nijak dlouhá. Stačilo něco přes půlhodinu a už projížděl okolo luxusních vil zabudovaných ve svazích. Někde tu bydlela Adele, Katy Perry nebo Lady Gaga a Viktorovi teprve tehdy začínalo docházet, že byl včera pěkný idiot. Všechny okolnosti na něj křičely, že nejde na párty jen tak k někomu. Kdyby nebyl tak natvrdlý, mohlo to celé dopadnout úplně jinak. Mohl Olivii ihned poznat, nebýt před ní schopen slova, požádat ji o selfie a ona by s falešným úsměvem všechno odkývala a radši se před dalším vlezlým fanouškem měla na odchodu. Místo toho ji Viktor pěkně vyprovokoval a teď měl na talíři plody své ignorance. Než zazvonil na zvonek jejich dveří, slíbil si, že už se bude chovat obezřetněji.

Dlouhou chvíli se nic nedělo. Viktor už se chtěl vytočit na patě a odejít, ale kulatá klika přece jen cvakla a dveře se otevřely. Něčí hubená ruka ho vtáhla dovnitř stejně rychle jako člověka dokáží okrást na ulici o peněženku. Ocitl se znovu v prostorném obývacím pokoji propojeném s kuchyní. Ze včerejška se tu povalovaly prázdné láhve od alkoholu, plastové kelímky, konfety a oblečení. Nad tou poslední věcí se Viktor raději hlouběji nezamýšlel. Vlastně k tomu ani neměl možnost, protože přímo před ním stála sama Olivia s hladkýma, štíhlýma nohama jen v kalhotkách a jeho mikině.

„Dobré odpoledne, strážníku," zazubila se na něj a přehodila si kapuci přes hlavu. Očividně už si musela projít všechny jeho doklady než přišel. Byla bosa, rozcuchaná, s rozmazaným make-upem a páchla sexem. Přesto všechno byla úplně stejně přitažlivá jako včera večer. Viktor od ní odvrátil pohled. Teprve tehdy si všiml, že na něj od schodů zírá nějaký chlap. Nahý.

„Přišel jsem si jen pro věci," oznámil Viktor a podíval se Olivii do očí. Za žádnou cenu nechtěl sklouznout zpět k těm perfektním nohám. Byla to past.

„Danieli, dones, prosím, Viktorovi jeho peněženku," řekla Olivia, aniž by přerušila jejich pohled.

„Nevím, kde je," řekl Daniel.

„Tak ji najdi," odbyla ho. Daniel se poslušně vytočil na patě a začal stoupat po schodech. „Pojď, posaď se. Nemáš hlad?" promluvila k Viktorovi a zněla docela mile.

„Děkuji, nemám hlad," zavrtěl hlavou a tvrdohlavě stál na místě. Doopravdy měl hlad jako vlk.

Olivia se vydala do zaneřáděné kuchyně a jako by ho neslyšela, začala z lednice tahat jídlo. Viktor chvíli hleděl do schodů, ale když se nezdálo, že by se měl Daniel znovu objevit, rozhodl se ji následovat.

Vykouzlila na něj další z přívětivých úsměvů a přisunula k němu barovou židli. Viktor na ni usedl a opřel se lokty o kuchyňský ostrůvek. Přistál před ním tuňákový sendvič a plechovka piva. Sama Olivia pak usedla na ostrůvek hned vedle jídla a překřížila ty svoje dlouhé nohy.

„Ten včerejšek nebyl žádný zátah," vysvětlil jí Viktor. „Nebyl jsem tu služebně. To, co jsem tu viděl, jsem vlastně neviděl. Nemusíš se bát."

Olivia se usmála tím zatraceným hollywoodským úsměvem. „Já vím, zlato." Vytáhla z kapsy mikiny jeho peněženku a začala z ní tahat doklady. Nejprve to byla jeho ID, kterou chvíli přejížděla pohledem a pak ji vyměnila za českou občanku. Ve Viktorovi se v tu chvíli začínala vařit krev. Ta ženská byla fakt děsná mrcha.

„Pověz mi něco o České republice," vybídla ho. „Bylo mi hned jasný, že seš Evropan."

Viktorovi zacukala čelist. „Mohla bys mi ty věci vrátit?"

Zdálo se, že na tu otázku celou dobu čekala, protože se náhle vítězoslavně usmála a začala si svlékat mikinu, pod kterou zazářila její jemná, bronzová pokožka.

„Nech toho, prosím tě," odbyl jí otráveně a vstal, aby jí vyrval z rukou jeho peněženku a mohl odejít. Ta ženská byla zrádná jako mexická křižovatka. Hned na to seskočila z ostrůvku a oběhla ho na druhou stranu.

„Líbí se mi, když seš naštvanej," zamrkala na něj a zamávala peněženkou. „Tak si pro ni pojď!"

Přestože to znělo jako jasná výzva, pro Viktora představovala spíš spršku ledové vody. Měl by se uklidnit. Jak by to asi vypadalo, kdyby vyplulo na povrch, že ublížil Olivii de Armas? Stačilo, aby ji jednou prudce popadl za ruku a média to dokázala rozmáznout jako psí lejno na chodníku. A jako základ by stačilo její svědectví nebo záznam z kamer, které, jak byl přesvědčen, tu určitě měla kvůli zlodějům rozvěšené na každém kroku.

Očividně si té změny chování všimla, protože se přestala usmívat a zatvářila se vážně. „Dej si se mnou kafe," nabídla mu. „Chci slyšet něco o Praze."

Viktor stál chvíli zticha a díval se jí do očí. Vypadala, že to myslí upřímně. Snažil se zůstat pohledem jen u obličeje, ale několikrát se přistihl, jak si přeměřuje každý centimetr jeho mikiny, která obtahovala její štíhlou postavu. Zatraceně ho provokovala.

„Praha je oproti LA nuda," pověděl po chvíli rezignovaně a sedl si zpátky na barovou židli.

Usmála se a přistoupila ke kávovaru, aby přichystala, co slíbila. Mezitím pokračovala v rozhovoru: „Má svoje kouzlo," řekla. „Stejně jako ostatní evropská města. Jsou tak strašně stará a mají příběh. Los Angeles má jen bezdomovce, Hollywood a drogy."

„Taky máte pláž v Santa Monice," namítl Viktor.

Olivii to pobavilo. Na chvíli přerušila svou činnost a otočila se k němu čelem. „Na pláži jsem nebyla snad roky."

Nechápal, o co jí jde a hypnotizoval její ruce, jako by je snad telepatií mohl přinutit pustit se znovu do přípravy kávy. Stisknout pár tlačítek na kávovaru přece není tak těžké. Přesto dál pokračoval v konverzaci: „Papparazi?"

„Přesně tak," kývla hlavou a otočila se zpátky ke kávovaru. „LA je šílené město. Nechápu, jak se sem někdo může dobrovolně přistěhovat."

Viktor pokrčil rameny, přestože to nemohla vidět. „Třeba kvůli práci."

„Nebavilo tě dělat strážníka v Praze?"

„Nepracoval jsem v Praze. Chvíli teda jo, ale jen jako na stáži. Ale není to jako tady. V LA jsem musel zapomenout skoro na všechno, co jsem se doma naučil."

„Tak proč jsi doma nezůstal?"

„Protože se tu ke mně líp chovají," řekl neurčitě. Bylo mu jasné, že vyzvídá. A vyzvídání neměl rád.

„Kdo? Kolegové?"

„Ne, lidi," odpověděl, čímž ji zaujal a znovu se otočila.

„Jak to jako myslíš?"

Povzdechl si. Vážně by nevěřil, že někdy bude sedět v kuchyni hollywoodské topmodelky a svěřovat jí své důvody k odchodu do Ameriky. Pokrčil rameny. „Já nevím," řekl. „Měl jsem pocit, že tady si policie víc váží a respektují ji. U nás se na mě lidi dívali jako na rádoby diktátora, který jim chodí jen rozkazovat a buzerovat je. Neustále se snažili všechno obrátit proti mně a nejhorší bylo, že jim to procházelo."

„Proč?" zeptala se Olivia. „Vždyť nevypadáš jako někdo, kdo by chtěl někoho buzerovat."

„Myslím, že u nás mají jen někde hluboko v sobě zakořeněný pocit nenávisti ještě z dob komunismu. Asi. Nevím. Nedokážu si to jinak vysvětlit."

Zamyšleně pokývala hlavou. „Asi to bylo tehdy drsný, že?"

„Nezažil jsem to. To víš, patřím k té šťastné generaci, která si po tom všem už nemá právo na cokoliv stěžovat, protože to nejhorší už se přece stalo. My už jsme ve vatě." Sarkasmus z jeho hlasu jen sršel.

Kávovar připravil poslední kávu a před Viktorem přistál bílý hrnek. Napil se a měl co dělat, aby se nezašklebil.

„I kafe tu máme tak hrozný?" zavtipkovala Olivia. Zřejmě nebyl tak přesvědčivý, jak si myslel.

„Byl jsem zvyklý na hodně kafe a méně vody," přiznal. „Ale zvykám si."

„Moc ráda někdy ochutnám tvoji verzi," nadhodila a skryla svůj potutelný úsměv do hrnku.

Viktor cítil, jak ho polévá horko. Vážně se právě pozvala na další kafe? Ten moment polichocení však rázem zmizel, když si uvědomil svou i její pozici. Nahradila ho nervozita. Upil si kávy, zatímco hledal vhodná slova. „Olivie, nemyslím si, že bychom v tomhle měli pokračovat," řekl, načež v místnosti nastalo hrobové ticho.

Olivia pomalu položila hrnek před sebe, zajiskřilo jí v očích. „V čem přesně bychom neměli pokračovat, Viktore?"

„Co ode mě vlastně chceš?" Aniž by si to uvědomil, položil hrnek trochu prudčeji než zamýšlel a hlas mu vyskočil o něco výš.

„Chci si jen povídat," pokrčila rameny a zdála se být náhle posmutnělá. „O něčem jiném než o mně a o tom, jak jsem děsně hezká a talentovaná a kolik jsem toho dokázala. Chci si povídat třeba o Praze, kávě nebo komunismu." Pokrčila rameny a znovu se schovala za hrnek s kávou. Docela nahlas si usrkla a odvrátila pohled. Zamávala řasami, což dostávalo muže na celé západní polokouli do kolen, a mlčela.

„Kradeš lidem věci pokaždé, když si s nimi chceš povídat?"

„Nic jsem ti neukradla," ohradila se. „A jinak bych tě k tomu povídání nedonutila. Přiznej si to. Vždyť jsem ti včera nestála skoro ani za pohled. Víc pozornosti jsi věnoval nějaké poblité feťačce na záchodech."

Viktor uvažoval, jestli ta ženská trpí tou těžkou nemocí, která se nazývá egocentrismus, nebo se opravdu včera choval hodně neurvale. Nějak se nemohl rozhodnout. „Vždyť se skoro udusila!"

„Georgie se dusí každou chvíli," odmávla to dlaní. „Jednou to stejně přežene znovu, a to už u ní nebude nikdo, kdo by ji zachránil. Takhle to s něma prostě chodí."

„Jeden by řekl, že se s Georgií znáte už docela dlouho," nadhodil Viktor.

„Shání mi lidi," přiznala otevřeně Olivia, což Viktora dost překvapilo. „Všichni chodí na moje večírky hlavně proto, že se tady můžou uvolnit. A občas k tomu uvolnění nestačí jen dobrá hudba, chápeš? Já drogy neprodávám, ale kdybych prodávala, tak se taky neobtěžuju přijít na párty prodat pár dávek nějakým zhrzeným hollywoodským hvězdičkám. Georgie zajišťuje poptávku, aby mohla přijít nabídka."

Viktor vrtěl nevěřícně hlavou.

„Zná všechny smažky od Venice po Hollywood, takže není problém sehnat pár zájemců. Obzvlášť když pak v době večírku platím za ni. Má motivaci."

Cítil náhlý nával zhnusení, když si představil Olivii, jak podporuje tu mladou holku v tak odporných věcech. Musel se napít kafe, aby zahnal vztek a neřekl něco, čeho by později litoval. Ještě stále měla v držení jeho peněženku. Pak přišlo náhlé uvědomění: „Říkáš, že zná všechny, jo?"

„Proč?"

V tu chvíli si o sobě myslel, že je génius. „Jak dlouho by jí trvalo najít člověka podle jména?"

Olivia naklonila hlavu na stranu a pozorně si ho prohlédla. „Pár dnů. Možná týden? Záleží na tom, o koho jde."

„Jmenuje se Gabriela Sánchez."

„Odkdy jde kluk od LAPD na vlastní pěst po Mexičanech?"

„Dokáže to, nebo ne?"

V Oliviiných očích se vyzývavě zajiskřilo. „Bez problému."

Viktor se na ni zahleděl s nejvyšší vážností. Chtěl, aby věděla, že nevtipkuje, ale myslí to opravdu smrtelně vážně. Přestože to znamenalo, že se s ní bude muset někdy v budoucnu znovu setkat, taková příležitost se nenaskýtala jen tak. On sám přece nemohl prolézat každý stan ve Venice a hledat Gabrielu. Koledoval si tím o pěkný průšvih a pravděpodobně by schytal pár pěstí od všech bezdomovců v ulici. Naopak Georgie mohla mít v této věci daleko větší šanci na úspěch, než kdy bude mít on.

„Doufám, že nelítáš v průšvihu," pověděla po chvíli Olivia. Ten tón zněl upřímně, jako by si snad o něj opravdu dělala starost.

„Chci jen pomoct dvěma kolegům."

Pokývala hlavou a nechala to být. Pravděpodobně si začínala zvykat, že pokud jí Viktor něco říct nechce, neudělá to. „Dobře teda," řekla. „V tom případě bys mi měl asi dát svoje telefonní číslo."

Měl dvě možnosti. Buď jí to číslo nedá a nenechá se zatáhnout do nějakého problému, bude si spokojeně žít, pracovat u hlídky, ale Gabrielu pravděpodobně nikdo nikdy nenajde, nebo zariskuje, že se jeho nová známost provalí na stanici, bude z toho skandál a někdo ho obviní z užívání drog, ale naopak tím zvýší šanci, že najde Gabrielu a dost možná tak zabrání dalším útokům. Taky se chtěl opravdu upřímně dozvědět, proč ho srazili a proč prostě neuhnuli. Chtěl dostat pod ruku toho chlápka za volantem a ukázat mu, jak moc ho po té srážce všechno bolelo a že jeho pěsti jsou naopak ve velmi dobré kondici.

Váhavě jí podal svůj telefon. S úsměvem ho vzala a vytočila svoje číslo. Kdesi z patra se ozvalo vyzvánění. Pak hovor položila. „To bychom měli."

„Co to bude stát?"

Olivia se snažila zadržet smích. „Nic, zlato. Pro tebe nic."

Nechtěl jí být dlužníkem. To byla jedna z dalších pastí, do které se nechal dobrovolně chytit, aby našel Gabrielu.

Po chvíli pokrčila rameny a zamrkala na něj dlouhými řasami. „Někdy si spolu dáme zase kafe," navrhla. „Až tu holku najdu, ozvu se ti."

Nečekal, že se toho momentu ještě dnes vůbec dočká, ale byl tady. Podala mu přes ostrůvek jeho peněženku a on si ji váhavě převzal. Čekal, že se rozesměje a ucukne, ale kupodivu to myslela vážně. Pak si začala znovu vyhrnovat jeho mikinu a on ji opět zastavil: „Můžeš si ji nechat." Měl pramalý zájem, aby se tu před ním promenádovala nahoře bez.

„Je vypraná," informovala ho, ale zavrtěl hlavou. Pravděpodobně byl prvním mužem, který ji odmítal vidět nahou, což jí do tváří vehnalo další úsměv. „Dobře teda. Nechám si ji. Líbí se mi."

Viktor do sebe v rychlosti obrátil zbytek kávy a měl se raději k odchodu.