Dostanou nás všechny.

Tak zněla jediná myšlenka, jež se v jeho hlavě držela i poté, co ostatní dávno odplavaly pryč. Nedokázal se přinutit upoutat na jinou – ať se snažil myslet na jednu ze svých prací, nebo na manželku, která připravovala večeři, nic na tom změnit nedokázal.

Postával u starého okna. Aby zahlédl šedavý kouř, jenž se opovážil připlazit až k zamračenému nebi, nemusel vyjít ven z domu, bohatě stačilo, když ho otevřel a vystrčil hlavu ven. Sice dovnitř vpustil chladný podzimní vánek, jehož opovážlivost dosahovala mezí malého nevychovaného dítěte se zálibou v tahání za vlasy, ale protože se soustředil hlavně na pravidelné dýchání, nevnímal ho. 

Samotný fakt, že ten chudák, jehož agonický křik k němu doputoval společně se štiplavým pachem spáleného masa, mu docházel příliš pozdě. Než si uvědomil, že právě čistili dalšího z jejich spolku, stačil nad bezvýznamnou smrtí lhostejně mávnout rukou.

To, že trpěl někdo, s kým se často setkával, jehož myšlenky nejednou podpořil, ho netrápilo tolik jako strach o vlastní krk. Sotva si na hranici představil své nepříliš přitažlivé stárnoucí tělo, zrychlil se mu dech na hraniční hodnoty. Nepokoušel se ho zklidnit, dokonce ani srdce nezůstalo pozadu a bilo jako o závod.

Netušil, kolik jich ještě zbývalo. Ale pokud už měli jména, královna a její poskoci nic jiného nepotřebovali.

Vítr se opřel do jeho vousy zarostlé tváře. Nadzvedl hustý knír, v němž se objevovaly jen některé původní narezlé chloupky v obležení stařecké stříbrné a bílé, stejně tak i delší vlasy, jež přicházely o objem a řídly do několika mastných strakatých pramenů, které sotva držely na lebce pokryté tmavšími fleky.

Svá nejlepší léta měl dávno za sebou, ale odmítal dát poslední roky inkvizitorům, jimž nic nemohlo zabránit v tom, aby se každou chvílí objevili za starými dřevěnými dveřmi, vyrazili je a odvedli ho na ještě prskající hromádku prachu a popela jednoho z jeho kolegů. Při té představě ho mrazilo až v morku řídnoucích kostí.

Odstoupil od okna. Nezavíral ho, potřeboval slyšet, jestli se sem blíží. Inkvizitory už několikrát viděl. Jejich doruda zbarvené róby s mohutnými opasky, na nichž se vyjímal jen jeden drahý kámen v objetí křídel ohnipase, by poznal kdykoli, ač mu zrak nesloužil tolik jako dřív. A pokud by ho neupozornila razivě červená, mohl se spolehnout na to, že zaslechne dusot nespočtu nohou – pravděpodobně plně obrněných členů královniny gardy, kteří zabíjeli na potkání kohokoli, kdo odporoval rozkazům vládkyně.

Kdyby se objevili u jeho dveří, neváhal by – pokusil by se utéct dřív, než je vyrazí. Už nějakou dobu plánoval, že i se svou ženou a synem, kterému se každým dnem měl narodit třetí potomek, opustí malý domek na okraji města a vydají se někam, kde jim nebude hrozit žádné nebezpečí. Musel však vyčkávat na rozhodnutí z vyšších kruhů.

„Večeře je hotová!" ozval se z vedlejší místnosti hlas starostlivé manželky.

S dlaní na srdci a těžkými závažími na ramenou, jež tlačily jeho slábnoucí tělo ke starým prknům, v nichž bylo možná více červů než v něm samotném, se vydal do vedlejší místnosti. Minul několik starých almar, jimž by prospěl nátěr jakoukoli jinou barvou než blednoucí černou, výkladní skříň se starým nádobím po praotci, jemuž vděčil i za celý tento dům. Téměř si nevšiml nastražené stolice, která postávala před rozpadající se dřevěnou zárubní.

Vědci a alchymisté se obecně mívali dobře, dokud na trůn nenastoupila další královna. Peníze, díky nimž si mohli pořídit vybavení do domu i skromného příbytku jejich syna, zmizely mnohem rychleji, než přepokládal. Sotva jim vladařka utnula příjmy, stěží našli minci na čerstvý chléb, na opravu šatů u krejčího – dokonce si museli vybrat, jestli chtějí opravit okna, která ani nemuseli zavírat, protože v tom nebyl žádný rozdíl, nebo zda se jim nehodí víc nový hrnec. 

Chudoba měla něco do sebe. To, že nežili v přepychu, ho netrápilo. Více se to podepsalo na jeho ženě, která si zvykla na nové šaty každý měsíc, drahé pudřenky, všemožná zkrášovadla a nádherné střevíce. Už dávno pojal podezření, že svůj slib před Caelem složila jen proto, aby získala jeho bohatství. A když zmizelo, už nic nebránilo o dost mladší družce v tom, aby ho opustila.

Překročil práh. Naskytl se mu pohled na známý obraz – starý stůl, který na dřevotoči prožraných nohou sotva stál, svíci, již už několik týdnů nezapalovali, aby ji šetřili na horší časy, ale hlavně na ženu, za níž by chodil každý den opěvovat její krásu, kdyby ji chudoba a nemoc nezničila. Přestože Odeta s tím netvorem, jenž se usídlil uvnitř jejího štíhlého těla, bojovala, poznával na ní, že potřebuje felčara. Toho si však nemohli dovolit – a už vůbec ne teď, když královna chytala jeho druhy a i na něj jednou přijde řada.

Vkročil na starý koberec – jedinou podlahovou krytinu, jež se nerozpadala, sotva ji nepostavil před zkoušku svou vahou. S pohledem na ženiných dlouhých blond vlasech, které se i dnes leskly mastnotou, došel až k židli, na niž se usadil. 

Mohl si dovolit něco sníst. Umíral hlady.

„Dostali dalšího," řekl jen tak mimochodem, aby řeč nestála. Se svou ženou nikdy neprohodil moc slov, ten věkový i inteligenční rozdíl byl znát.

„Přijdou i sem, že ano?" odtušila.

Nebyla hloupá, to nikdy netvrdil, jen jí všechno docházelo pomaleji než ostatním. Dostala do vínku nadpozemskou krásu, ale co se bystrosti týkalo, tam měla velké mezery. Proto s ní často nemluvil, nedokázala se bavit o ničem jiném než o tom, jak ji ze starých bot tlačí chodidla, šaty jí prožírají moli a vlasy smrdí po něčem, co označila za hnojník.

Mužovy rty se zkroutily do bolestného šklebu. Nerad to před ní přiznával. Hrozilo, že ho opustí. Nedokázal by tu vydržet sám, potřeboval ji, ale zároveň si uvědomoval, že ji tady držet nemohl 

Rozhodl se nelhát. Vyvodila by to i sama, jen jí to potvrdil.

„Ano. Přijdou i sem," použil mnohem víc slov, než původně zamýšlel.

Odeta ztuhla. U vaření se běžně houpala v bocích tak, že jen vlasy zůstávaly viset perfektně kolmo na hrbolatou podlahu, ale nyní připomínala spíše mramorovou sochu – sice s lákavými tvary, jež by přisoudil dokonalé bytosti, ovšem s nízko posazenými rameny, na nichž bylo znát to oslabení těla, podlamujícími se koleny, která nedokázala udržet její váhu, a těmi trhanými nádechy, jež se projevovaly kýváním dopředu a dozadu.

„Odvedou i mě?" zeptala se šeptem. Hlas se jí lámal. 

„Ano," prostě konstatoval starší muž a opřel si lokty o desku stolu.

V koutku duše si přál, aby žena utekla. Nechtěl ji dostat na hranici – ani za cenu toho, že by tu nezůstal sám. Žádal by po ní příliš, kdyby chtěl, aby své poslední dny strávila s ním. Společná smrt možná zněla romanticky, ale byla pro milence, jež nedokázalo nic rozdělit. Jejich manželství se nezakládalo na lásce a porozumění, ale na penězích, jeho zálibě v krásných věcech a té jednoduchosti, již na Odetě zbožňoval snad víc než její tělo.

Sledovat, jak jeho nádherné poupátko uvadá, ho bolelo. Vidět ji hořet, stát tam a dívat se, jak se snaží vymanit z pout, poslouchat její kašlem přerývaný křik, by ho stálo kus duše. Ale bez ní by nevydržel.

„Zvládneme to," pokusil se ji uklidnit. Běžná oslovení drahá, zlato, lásko a podobně se jim vyhnulo. Občas stačilo prosté ženo, muži, a bylo jim jasné, komu ta slova patří.

„Nechci čekat na to, až ze mě udělají čarodějnici a upálí mě na hranici."

Nezněla smutně. Vlastně z ní necítil byť jen náznak emoce. 

„Chci utéct, Mele," prohlásila rozhodně. Ramena se jí zvedla o kousek výš, když vzedmula hruď. Otočila se k němu čelem. „Nebudu tady sedět a koukat se, jestli už nejdou."

„Dokud nedostanu oficiální zprávu, nemůžeme dům opustit," namítl podobně pevně a napřímil se. Nečekala je hádka, ale musel působit větší, když mezi nimi docházelo k výměně názorů.

„Nemůžeme čekat."

„Musíme," utnul to trochu hruběji, než chtěl.

Odeta dlouho nepovolovala obličejové svalstvo. Světlé obočí, kterému chyběl jeden tón a mohlo splývat se zlatými vlasy, však brzy poskočilo nahoru, když uznala porážku. Modré oči, v nichž vlny s jistou pravidelností poslušně narážely na šedé skály, se skryly pod tenkou vrstvu kůže očních víček. 

Na víc se nezmohla. Ňadra, jež se projevila dvěma malými kopečky, zmizela pod látku volných kdysi růžových šatů. Jen jednou kývla hlavou na znamení, že uznala svou prohru, a otočila se zpátky k hrnci, z nějž se linula docela příjemná vůně vývaru z drůbežích kostí.

„Kdybych alespoň měla na nové šaty," bědovala si pod orlím nosem, když nabírala porce do talířů.

Melim to slyšel. Věděl, že ji více trápí ztráta bohatství než manželovo jméno na seznamu v blízké době upáleni. Neměl jí to za zlé, přesto ho to trošku zamrzelo. Ale kdyby byl na jejím místě, dávno by utekl. Na druhou stranu musel ocenit její odvahu a oddanost, již mu před entitou slíbila.

Položila před něj poloprázdný talíř. Věnovala mu jen letmý úsměv, sotva stín toho, jak se na něj usmívala před pár lety. Pak se usadila na druhou židli a sklopila pohled na mastná oka na hladině vývaru.

„Chybí mi obědy v krčmě," postěžovala si dřevěné lžíci.

Chtěl ji uklidnit, jakkoli. Ale žádné z těch slov, jež se mu usadila na jazyku, v sobě neobsahovala nic, co by byť jen náznakem připomínalo útěchu. Ruku na srdce, brzy nebudeme jíst vůbec neznělo zrovna nejlépe.

Kupodivu ani jeden z nich nevyšiloval. Odeta zkoumala pokrm, jejž ukuchtila na slabém plameni, Melim se snažil přesvědčit hrdlo, aby jídlo nevracelo na talíř, ačkoli i on musel uznat, že zrovna poživatelné to nebylo. Taky mu chyběly obědy a večeře v krčmě. Jeho žena nepatřila mezi ty nejšikovnější, vlastně pořádně neuměla skoro nic. Jej si však získala, dodnes chápal proč.

Když se na ni podíval, viděl jednoduchost. Tu skrývala pod krásnou schránkou vyzrálé třicátnice, jíž vrásky ze starostí a líce propadlé hladem přidávaly léta navíc. Kdyby mohl, přísahal by jí věrnost a respekt klidně dvacetkrát. 

„Jsi překrásná," řekl tak nahlas, jak se odvážil, a natáhl k ženě třesoucí se ruku.

„I když vypadám takhle?" podivila se Odeta a pohlédla na něj. Schválně paží mávla tak, aby obsáhla alespoň polovinu svého těla. 

Mlčky kýval hlavou, dokud se nedotkl pevné kůže na jejích rukou. Už od pohledu bylo znát, že se nenarodila proto, aby se zaměstnávala tvrdou prací. Ženiny prsty se táhly jako housenky – podobně tenké, dlouhé, ve stádiu před elegantním motýlem. 

„Nevím, která noc bude naše poslední, ženo," promluvil hlubokým hlasem. „Kdyby to byla tato –"

„Nemusíš. Znám své povinnosti," odtušila a trhla rukou k sobě. 

Chvíli soustředěně hleděla z okna ven. Musela si všimnout toho kouře, protože když se otočila zpátky na manžela, se v modrých očích, kde před nedávnem vládlo jednodušší myšlení běžné měšťanky, zableskl strach.

Nemusela ho prosit o to, aby se zvedl ze židle a došel k ní. Jakmile zabořila obličej do tenkou vrstvou masa pokrytého hrudníku, roztřásla se. Nedokázal ji uklidnit, když ji hladil po zádech, po zlatých vlasech, dokonce ani po bocích, v nichž často cítil nutkání se houpat do stran. To uvědomění, že je čeká podobný osud, ji konečně přimělo ukázat, jak citlivá ve skutečnosti byla.

Nechtěla uhořet na doutnající uhlíky a prášek, jejž vítr roznese do lesů a okolních potoků, a ani on po tom zrovna netoužil. Oba potřebovali myšlenky odvést jinam, proto to váhavé políbení, k němuž se Melim původně moc neměl, jelikož na ni nemohl spěchat, pomohlo na chvíli zažehnat většinu chmur. 

Nikdy mezi nimi nedošlo k jiskření, jež by se dalo nazvat zápalem lásky, ale pokušení a touhy oba dobře znali. Tohle se tomu ani trochu nepodobalo. Ačkoli ztratili zájem o dění kolem sebe, když se jim jazyky propletly na půli cesty mezi rty, stále se to řadilo k jakési poslední manželské povinnosti. 

Jako by se tělesný kontakt před koncem stal nepsaným pravidlem, ujali se této úlohy s chutí a nábojem, jejž starší muž nezažil už několik let. Odeta, i když se zpočátku neprojevovala a odmítala zacházet dál než za nevinné polibky, sama usoudila, že i kdyby to dnes nebylo naposledy, oba potřebovali odvést myšlenky do světlejších míst. Možná proto ho nechala, aby prsty bloudil po jejím křehkém těle a zkoumal, zda se na něm drželo to mládí, které ho lákalo podobně jako její přirozená krása a jednoduchost.

Brzy zapomněli na vše, co se týkalo rozsudku, jejž nad nimi vyšší síly vystavily. Se rty, mezi nimiž by se neprotáhl ani plátek růže, jak se spojovaly, s prsty v mastných vlasech a na ramenou, kde si dodávali oporu, bylo jednoduché vnímat pouze tlukot dvou sobě blízkých srdcí, jež jako by bila jen pro tento okamžik. Dech jim sotva stačil, když se na krátký moment odtáhli, aby si pohlédli do očí a mlčky si sdělili jedny z posledních sbohem.

Nedokázal slovy popsat, co cítil. Její ruce zkoumaly, jak daleko mohly zajít. Protože nezavrčel, ani když letmo přejela po vnitřních stranách stehen, které tiskl k sobě, pokračovala dál – až nakonec pro ně byla jedna židle málo. Chytil ženu pod pažemi, nechal ji, aby ho objala kolem krku, a pomalu se narovnal. Záda sice zanadávala, ale to ani nevnímal. Všechna bolest se stáhla do pozadí.

Nečekal, až se mu tenké dlouhé nohy obmotají kolem boků. Skoro na to, že příliš spěchal, doplatil – naštěstí se držela dost pevně. Netušil, kolikrát se jim do cesty postavila ne zrovna stabilní stěna. Pokaždé ji využil k tomu, aby jí pomohl se vydrápat výš, jakmile však dosáhla bodu, kdy stačilo málo k seznámení protipólných klínů, plynulým pohybem vyhrnul nabíranou třívrstvou sukni, pod níž žena skrývala kostnatá kolena.

K samotnému aktu se nemuseli přemlouvat. Oba se chopili své části tak, aby se v celku mohli chlubit něčím, co se blízce podobalo manželskému milování. Kdyby mezi nimi vzplanul oheň lásky, odvážil by se tvrdit, že to, co cítil, byla maximální spokojenost, jaké lidská bytost mohla dosáhnout. Pokaždé, když se přiblížil bledé hebké kůži, mu srdce téměř vyskočilo z hrudního koše. Později se myšlenky stáčely jen jedním směrem; dokončit. Hnán touhou zabořit prsty do zlatých vlasů, ještě jednou jedinkrát okusit teplo ženina klínu, skočil po první příležitosti k úplnému uvolnění. 

Přestože tím jejich možnost se odreagovat skončila, zůstal ležet v její náruči. Věděl, že by se mu na péřovém polštáři leželo lépe, ale o to teplo, jež se linulo z Odetiny horké kůže, nemohl přijít. Hlavu vměstnal mezi ňadra tak, aby volně dýchal, pak zbytek nahého těla, které i přes všechny útrapy a špatnou hygienu považoval za dílo mistra sochaře, skryl do své náruče, aby ženu ochránil před jakýmkoli nebezpečím, jež na ně číhalo. Proti plamenům by nic nezmohl, ovšem tohle vědomí, že se o ni dokáže postarat, ho hřálo u srdce.

Žena ho vískala ve vlasech. Poprvé za těch dvacet let, které s ní prožil v manželském svazku, pocítil, že ačkoli u nich nikdy nedošlo k vášnivému vzplanutí, to krásné pouto, jež se mezi nimi vytvořilo, nasáklo čirou lidskou láskou. Nemusel ji milovat od prvního okamžiku, kdy ji spatřil, stačilo, že když pohlédl nazpět, viděl, jak moc mu na ní záleží; a pokud tohle nebyla láska, pak už netušil, jakou podobu měla.

Zkroutil rty do mírného úsměvu. Kdyby ho nesužoval strach o vlastní krk – a také život jeho Odety –, nebál by se oddat sladkým vlnám spánku, jež ho k sobě lákaly příjemnou vůní medových koláčků, jíž nasákla i ženina kůže. Odolával touze okusit, zda se neproměnila v jeho oblíbenou pochoutku. Sotva jazyk udržel v ústech, pouze špička trčela z koutku ven.

„Děkuji," slyšel se říct. Ta slova na jazyku měl, přesto mu zněla cize. Ale souhlasil s nimi.

Odeta na chvíli přestala. Prsty se jí zastavily na holém místě. 

„Nemusíš děkovat, muži," odvětila šeptem a pořádně se nadechla. Hrudník se jí zvedl výš. „Nemůžu na to přestat myslet."

„Na naposledy?"

„Na konec," opravila ho. Postřehl, že se jí lámal hlas. „Mám strach, Mele."

„Já vím, lásko."

Pořádně na ni neviděl, do místnosti se vetřela tma, i přestože slunce sotva zapadlo, i tak si byl jistý, že se na jejích rtech objevil úsměv. Rád by si ověřil, zda se jí nezačervenaly tváře, ale o tom pochyboval. Chyběla jí zdravá barva. Rudé líce by byly známkou zdraví, jejž postrádala.

Pak už ani jeden z nich nepromluvil. Odeta neměla potřebu říct, že ho respektuje a ctí – to z ní cítil. Možná si i ona uvědomovala, v co krásného jejich vztah vykvetl; už nešlo jen o peníze a zálibu v kráse, ale soužití dvou bytostí, které se tak dlouho hledaly, až se našly jeden v druhém.

Usnul docela brzy. Ačkoli se mu myšlenky na smrt nevyhnuly ani těsně před vypnutím, dokázal hlavu zaměstnat docela hezkými vzpomínkami na jeho dlouhý život. Spoustu let žil v domnění, že z něj původ z modré krve dělá něco víc, ale už dávno pochopil, jak bláhové představy o trůnu byly. 

Probudilo ho silné bušení na dveře. Ze strachu, že by to mohla být inkvizice, sebou trhl do sedu. Tenká deka, jíž se zakrýval až po bradu, sjela někam k pasu. Chlad se sotva stačil opřít do hrudníku pokrytého jemnými šedavými chloupky, než si upravil košili z pytloviny a natáhnout na sebe staré kalhoty, které se válely kousek od postele. Nechtěl před nimi vypadat jako úplný trhan.

Svou ženu neupozornil, ani nemusel – ta už dávno seděla a tiskla si deku k ňadrům. Sledovala ho. Vytušil, že v sobě nenašla dost odvahy k tomu, aby mohla promluvit. Ani jemu nešla slova na jazyk, proto se s ní rozloučil jediným delším políbením, do nějž se pokusil dát vše, co k ní kdy cítil. 

Zaklepání se ozvalo znovu. Odtáhl se od ní a pohlédl jí do očí. Netušil, jak by jí měl sdělit, že se se svou smrtí smířil. Spoléhal na její pomalejší myšlení, díky němuž se žena nebude trápit víc, než kdyby to věděla.

Neochotně ji pustil. Vzdát se tepla a bezpečí jejího těla ho stálo spoustu vůle. Dojít až ke dveřím, za nimiž stála Smrtka s nabroušenou kosou, ten zbytek, jenž v něm zůstal.

Ani je nemusel otevírat, narušitel si posloužil sám. A byl hodně překvapen, když práh nepřekročil muž v krvavě rudém hábitu, ale malý chlapec s dopisem, jímž mával před jeho nosem.

„Vzkaz pro pana Melima," vyhrkl klučina zadýchaně. Otáčel se přes rameno. Zjevně se bál, že ho někdo sledoval.

Melim si od něj vzkaz převzal. Ve slabém světle luny toho moc nepřečetl, ale to, co dokázal odvodit, mu stačilo k tomu, aby se rychle vrátil za Odetou a zatřásl s ní.

„Musíme odejít," opakoval dokola a dokola.

„Myslela jsem, že –"

Ani ji nenechal myšlenku dokončit. Popadl ji pod pažemi a vytáhl ji ven z postele. Dokonce ji na chvíli přidržel, aby se nevyvrátila. Sám netušil, kde se v něm vzalo tolik síly. Ještě před chvílí by klidně prospal celý zbytek podzimu. 

„Hned," štěkl po ní jako nervózní psisko.

Sotva získala stabilitu, odběhl do kuchyně. Ve spěchu nabral tolik jídla, kolik zvládl unést. To pak hodil na deku, když se do ložnice vrátil, a zabalil ho do malého uzlíku. 

Nemohl tušit, jak dlouhá cesta je čekala. V dopise stálo, že se sejdou u mostu přes Flusu, ale už se tam nedočetl, kdy dorazí i ostatní. Ovšem věta jsi další na řadě mu jasně řekla, aby to nepodcenil a vyšel ihned.

Odetě to trvalo déle než jemu. Odmítala se vzdát svých šatů a střevíců, jež ještě neprodali, protože pro ni měly obrovskou hodnotu. Melim jí musel vysvětlit, že čím méně věcí s sebou táhli, tím lépe se jim bude cestovat. Nosit na zádech boty a spoustu oblečení by je mohlo stát potřebnou energii, jíž rozhodně nemohli plýtvat.

Když se podíval ke dveřím, chlapec tam už nebyl. Nevadilo mu to. Dokud práh zel prázdnotou, nemusel se bát ničeho, co se v tomto domě nacházelo.

Ve spěchu pobrali to nejpotřebnější, bez čehož by nevydrželi jediný den. Dokonce se mu podařilo ženu přesvědčit, aby si vzala pohodlné boty a ne ty nejkrásnější. Její nutkání se upravit, naházet na sebe tunu pudřenky a načesat si vlasy tak, aby připomínaly tekuté zlato, se v této chvíli zdálo až absurdní. 

Ruku v ruce vyběhli z domku ven. To slibované poslední sbohem, jejž si vyměnili pohledy z očí do očí, tedy nepatřilo jim dvěma, ale místu, které Melim celý svůj život považoval za domov. Jako by ztratil kus sebe, když se ještě jednou otočil přes rameno, aby se přesvědčil, že tam stále stojí.

Od té doby se mu kdykoli, jakmile pomyslel na jejich bezstarostný život na okraji Trivia, vybavila také jedna věta z dopisu – ta, která ho donutila opustit jediné místo, jejž znal.

I ty budeš hořet, můj princi.