Ačkoli se do města hnala smrtelná nemoc, žilo jako nikdy dřív. Každý, kdo mohl, přidal ruku k dílu, jen se doslechl, že je čas slavnostní sklizně – a narozenin nejstaršího prince.

I Ruel měl víc energie než obvykle. Kdykoli mohl, mávl na někoho, koho znal od dvora, na pozdrav. A když k němu přicupitalo pár dam s košíky, v nichž nesly voňavé čerstvě pocukrované buchty, s mírnou úklonou si dvě vzal. Jakmile odtančily zpátky ke kuchyni, jednu z buchet nabídl své společnici.

„Mám sladké rád,“ omluvil své chování.

To měli společné. Dokud se Sissi nedostala ke dvoru – respektive pod dvůr –, měla sladké jen jednou ročně. Právě na slavnosti sklizní, nikdy jindy k nim karavany se zbožím, jejž lze zakoupit pouze v nich, nejezdí.

Zato tady mohla jíst, cokoli jí přišlo pod ruku. Zpočátku na nich docela šetřili, ale po té popravě se chování mnichů změnilo. Sissi je vídávala ráda. Místo mučících nástrojů a výhružek jim nosili mísy plné sladkostí, místo urážek je zahrnovali pochvalami a zvídavými otázkami.

Všichni byli zvědaví, jak se vynález vyvine. Dokonce tu zahlédla i pana Tulipána. A to se musela přiznat, že jí naskočila husina, jen si vybavila jejich první setkání.

Nyní však neměla důvod se trápit, alespoň na chvíli. Ruelův úsměv a jeho dobré srdce – skoro k neuvěření, že to tvrdí zrovna o něm, když ještě pár týdnů zpátky toho skrčka proklínala – všechno smazaly. I nemocná Rút, kterou nechala na lůžku, se z hlavy vypařila.

Sissi buchtu bez váhání přijala. Stačilo jí k ní jen přičichnout a chuťové buňky se probudily. Po jazyku se rozlila sladká chuť mnohem dříve, než cukrovou vrstvu olízla, aby si nepošpinila šaty.

Buchta do ní zahučela jako neopatrná žabka do studny. Mlsně se oblízla a podívala se na velitele. Chvíli se jí v hlavě rodil plán krádeže sladkého pokladu, ale když si všimla, jak se na ni Ruel kouká, naprázdno polkla a odvrátila pohled od jeho rukou.

„Na ženu máte vyjímečný apetit,“ poznamenal.

Cítila, jak rudne. Neměla důvod se za své chutě stydět. Tedy dokud si neoblékla tyto krásné šaty a neusmyslela si, že se bude jako princezna i chovat.

„Nestyďte se za to. Ne každý má žaludek krále,“ uklidňoval ji hlasem podobně sladkým, jako jsou ty buchty.

Kdyby mohla, obličej by schovala do dlaní. Choval se k ní mile. Ne jako k vězni, této fázi dávno odzvonilo, a ne jako k něčemu podřadnému. Choval se k ní, jako by si byli rovni.

Víc si nemohla přát – tedy, když nepočítala tu druhou buchtu, vězněnou v Ruelových prstech.

Chtěla bych, aby mě držel blíž u sebe.

Zatřepala hlavou. Tato osamělá myšlenka se vracela častěji a častěji. Všimla si toho pár dní zpátky. Jak se jí zvyšovala tepová frekvence, jak zapomínala, že by nebylo špatné se sem tam nadechnout. A to mu stačilo jen stát kousek od ní, na špičkách, aby přes ženina široká ramena viděl.

„I já mám ráda… sladké,“ vyrazila ze sebe.

Napudrované bílé kadeře paruky jí spadly až ke krátkým řídkým řasám. Pomalu si zvykala na to, že ty vlasy nejsou její. Netrápilo ji to. Jen ji mrzelo, že když se podívala výš, nekroutily se jí před očima plavé kudrlinky.

„Vezměte si i moji.“

V ten moment vzhlédla. Oči se jí rozzářily při pohledu na pocukrovanou buchtu, nyní vloženou v její dlani. Netušila, kdy k tomu došlo, ale když se na ni koukla znovu, zbyl po ní jen ten cukr.

Uklonila se. Omluvně, uctivě, vděkem.

Ruel se smál. Netrvalo to dlouho, ovšem byl to jeden z nejhezčích zvuků, jaké slyšela.

Několik týdnů zpátky bys ho za to proklela, připomněla si.

Neblázni, ozval se v hlavě jiný hlas. Máš slabost pro jeho syna. Je s tebou jen proto, že jsi chytrá.

Alespoň někdo můj intelekt ocení.

„Půjdeme? Musím si ještě něco vyřídit.“

„Jdu s vámi,“ vyhrkla bez přemýšlení.

„Budu jen rád,“ přitakal velitel a podal jí kapesník. „Ale není to podnik pro dámy.“

„Zvládnu cokoli.“

„Dobrá tedy. A už jste někdy potkala madam Magdalénu?“

Ruel už se o ní zmiňoval. Nedokázala si však vybavit, v jaké souvislosti. Rozhodně jí to jméno něco říkalo.

„Nevzpomínám si…“ nechala doznít do prázdna.

Velitel ji pohladil po hřbetu ruky, jíž se držela jeho lokte, a dal se do kroku. Aby mu Sissi stačila, musela dvakrát povyskočit. Pak už šli vedle sebe spořádaně a bez problémů.

„Vede známý podnik kousek od náměstí. Slouží jako zdroj informací.“

„Je… mniška?“ pípla tiše.

„Kuplířka.“

„Och…“

Žena zrudla až za ušima. Byla víc než dost stará na to, aby se s takovými termíny sžila, přesto jí dělalo problém si takovou dámu představit. Na mysli jí totiž vytanula ta krásná spořádaná žena, radost pohledět, radost… osahat.

Otřásla se. Ruel měl pravdu, to místo nebude nic pro ni. Ovšem jak si může být jistá, že tam velitel nejde užít jejích služeb? Respektive služeb jejích podřízených?

„Jak jsem řekl, nemusíš se mnou jít. Nebude to trvat dlouho.“

Pokývala hlavou. Šla by s ním kamkoli, tedy mimo mučírnu a popraviště, z toho se jí zvedal žaludek. Ale tohle bude i nad její hranice snesitelnosti. Nesluší se, aby na takové místo chodily ženy, pokud zrovna nehledají své manžílky. Ani to se však nestává. Nevěstinec je „svaté“ místo všech hříchů, místo, kde by se čistá ženská květinka ušpinila, sotva by nahlédla klíčovou dírkou.

„Počkám venku,“ přitakala, „kousek od domu.“

„Výborně. Protože bych ti pak rád něco ukázal.“

Úsměv jí zvadl, sotva jí došlo, že stojí nedaleko od zmiňované budovy. Ani nestačila dostat zbytečky cukru z rukou a už musela vymýšlet, kam se schová před dotěrnými pohledy procházejících lidí.

Na vykřičený dům byla budova dost blízko náměstí. Trivium se zjevně netajilo tím, že svazek manželský je jen jeden z legálních způsobů, jak si vydělat a postarat se o to, že ačkoli bude muž venku, doma vždy bude mít jídlo na stole.

Sissi proti nevěstincům nic neměla. Naopak, stála si za tím, že jsou potřeba. Viděla, co žena dokáže udělat s nevrlým věčně nespokojeným pánem. Tyhle ženy chrání město před vandaly, před vzpourami a vyhlížením si ještě nezletilých slečen ke zničení jejich budoucího sňatku.

Ruel se s ní rozloučil s hlubokou úklonou. Na rozdíl od ní on se usmíval skoro neustále. Líce se mu dokonce začervenaly.

Sledovala ho, dokud nezmizel ve dveřích. Všimla si ještě světlého nosu, který se protáhl škvírkou mezi dveřmi a zárubní, jako by dotyčný – nebo spíš dotyčná – chtěl zjistit identitu návštěvníka pomocí pachu. Pak se ukázaly kaštanově hnědé kadeře a nádherné červené šaty. Víc neviděla, Ruel proplul dovnitř a zavřel za sebou.

Lákalo ji se natáhnout k oknu a podívat se, co se tam děje. Ale takovou ostudu by neunesla. Už tak si na ni pár obyvatel města ukazovalo. Paruka na sebe přitahovala pozornost. Mají ji za šlechtičnu.

Nemohla ani čekat před domem. Aby se uchránila před potupou, vyrazila k nejbližšímu krámku. Parfumerie. Na tomhle místě jim to musí vynášet.

Zastavila se před větším otvorem, který nahrazoval výlohu, a naklonila se nad zboží. Tyhle lahvičky ji nezajímaly, ani zdaleka. Nechtěla se polít něčím, co bude vábit víc motýlů, než kolik tahle květinka zvládne.

Přestože si nic z toho koupit nechtěla, sluneční světlo se na lahvičkách rozptýlilo přesně tak, že víc než jejich obsah její zvědavé prsty přilákala ducha, která se na modravém skle vybarvila do tmavších odstínů, než jaké zná z oblohy. Bylo to jako znamení.

„Dobrej,“ zaslechla.

Okamžitě stáhla ruku zpátky. Úplně zapomněla, že s trochou snahy a nějakou přikrášlovací lží by si mohla lahvičku klidně vzít.

Otočila se za hrubým hlasem. Očekávala, že parfémy bude prodávat postarší paní, která se v nich vyzná a přesně ví, co jaké zákaznici nabídnout. Hleděla však na muže asi v otcově věku, pána s dlouhým bílým plnovousem, velkým červeným nosem a hustým šedavým obočím.

Kdyby měla popsat čaroděje, vybrala by si tohoto prodavače jako vzor. Vůbec by se nedivila, kdyby do lahviček nepřidával i špetku magie.

„Máte zájem o moje zboží, paničko?“ řekl skoro až posměšně.

„J-jen se koukám,“ odvětila Sissi a o krok couvla.

Nelíbil se jí ten pohled, jímž ji sjel od vršku paruky po špičky bot, které čouhaly zpod krásných zdobených šatů.

„Nemusíte se stydět, spousta bohatých nakupuje u mě,“ zkoušel ji uklidnit, „a vy vypadáte, že potřebujete nalákat muže do spárů. Je to tak?“

„To musí být omyl, zabloudila jsem sem náhodou a –“

Nenechal ji domluvit. Přerušil ji tichým, leč pronikavým chraplavým smíchem.

„Huš, huš, huš, huš,“ vyslovil rychle po sobě a odkulhal ke zboží.

S mateřským citem vzal jednu z lahviček do rukou. Odzátkoval korek, který v hrdle pořádně nedržel, když to zvládl tak snadno, a opatrně tekutinu uvnitř promíchal krouživým pohybem zápěstí. Pak si zamával lahvičkou pod nosem a uznale kývl.

„Pomatenka,“ řekl po krátké analýze vůně a usmál se na zákaznici.

Chyběla mu spousta zubů. Kdyby je měla Sissi spočítat, radši by počítala, kolik mu jich zůstalo. Výsledku by se dopátrala dříve.

„Zamotá vašemu vyvolenému hlavu. Už se nebudete trápit nevěrou,“ dokončil a natáhl k ženě ruku s výrobkem.

Lhala by, kdyby řekla, že to nechtěla zkusit. Ale jen na chvilku. Naštěstí nad chtíčem zvítězil rozum a lahvičku odmítla, aniž by k ní přičichla.

Může to být podvodník.

„Nemám zájem o vaše zboží,“ prohlásila pevně a otočila hlavu na stranu, kdyby ho napadlo jí lahvičku pod nos podstrčit.

„Každej má zájem o moje zboží,“ namítl. „A je jen otázkou času, než se sem vrátíte. Ten muž, co vešel do bordelu, je váš milej? Ach ano, je. Vidím vám to na očích. Ne jen tak ledajakej milej, chováte k němu city. Opravdu nechcete mýho pomocníčka?“

Nechovám, nechovám, nechovám!

Nahlas však řekla něco jiného.

„Nebude to potřeba.“

Jako by si byla jistá, že kdyby chtěla, může ho mít. Svou ošklivost schovala pod krásné šaty a paruku. Teď je krásná, je vážená, je… stará na vdavky, ale potomstvo ještě dát může.

Zavrtěla hlavou. Na co myslela? Nepoznávala se. Raději se omluvila a odcupitala ke krámku vedle.

Tihle obchodníci mají oči a uši všude. Vůbec by se nedivila, kdyby narazila na dalšího, co si jejich malého výletu do města všiml. Ono nebylo těžké je přehlédnout, Sissiina paruka vyčuhovala z davu světlejších hnědých vlasů, které měla snad každá žena ve městě. Působila jako pěst na oko.

Při chůzi si držela sukni. Všimla si močůvky, která tekla z nedalekého domu. Když to viděla poprvé, těžko se jí chtělo věřit, že lidé vylévají svoje výměšky z oken. Nyní se už ničemu nediví a namísto stěžování si se přizpůsobí.

Potůček překročila. Ovanul ji puch několik dní starého výkalu. Po životě stráveném na vísce, kde byl nelíbivý puch na denním pořádku, si zvykla na to, že je lepší mít čich co nejhorší. Ovšem pobyt u dvora její nos tak rozmlsal, že v jednu chvíli měla za to, že nic horšího necítila.

Na krátký moment dokonce uvažovala nad tím, že se vrátí za tím starším… pánem a poprosí o jednu lahvičku. Kdyby se jí polila, před puchy z okolí by ji chránil neprorazitelný štít pomatenkové vůně.

A velitel by se hodně divil, až by se vrátil.

Ne, tohle musí vydržet. Život ve městě je takový. Žádný med, žádné neustálé veselí a oslavy. Život ve městě je samá veřejná poprava místo divadelního představení, samý dotěrný prodejce zboží, které je k ničemu, ale stejně se prodá za víc, než je jeho skutečná cena.

Když pouť po náměstí podnikala s Rút, nevšímala si těch nedokonalostí tolik. Většinou byla zabraná do rozhovoru tak moc, že si ani neviděla pod nohy. Už vyšlápla tolik… lepivých polotekutých překážek, přestala je počítat.

Rút, bliklo jí v hlavě, snad bude brzy v pořádku.

Všechny starosti o otce se přesunuly na mladou alchymistku. Potřebovala mít někoho, o koho by mohla mít strach. A protože otec zmizel do oblak už před měsícem, ne-li déle, musela od něj upustit.

Stýskalo se jí, o tom žádná, jen neviděla naději. To, co mu provedla, se nedalo ničím omluvit. Doufala jen, že jí tam nahoře, pokud se na ni s Cael dívá, odpustí.

Omylem do někoho narazila. Byla tak moc zabraná do vlastních myšlenek, že si nevšímala, co se kolem ní děje. Poblíž se potulovalo málo lidí, přesto se jí podařilo jednoho z nich srazit a zjevně i shodit na zem.

„U Cael, moc se omlouvám,“ začala s omluvami a natáhla k ženě, kterou shodila, ruku. „Pojďte, pomůžu vám.“

Zvykla si vykat snad každému. U dvora se to tak slušelo.

Žena těkala z ruky na zem, na níž seděla. Hrudník se jí rychle zvedal a klesal s každým mocným nádechem, který jí vehnal zapáchající vzduch do plic. V těsných šatech, poodhalených na strategických místech, si toho všímala výrazněji.

Nemohla si pomoct, měla za to, že už ji někdy viděla. Ten obličej jí byl povědomý. Měla ještě dětské tváře, avšak políbeny zlými zkušenostmi. Oči ztratily veškerou jiskru a rty, které by jinak byly úzké a nevýrazné, se schovávaly pod červenou růž.

Hleděly na sebe. Jejich pohledy se setkaly. A v ten moment si Sissi uvědomila, kde ji viděla.

U řeky. Svlékli ji. Na poli. Tam osiřela.

Už se jí chtěla zeptat, jak se sem dostala, když vtom dívku popadl pod rameny neznámý muž.

„Hleď na cestu, ženská,“ sykl.

Původně měla za to, že je to mířeno na ni. To by se ovšem muž nesměl podívat na ni a uklonit se.

„Omlouvám se za ni, má paní.“

Že to ve skutečnosti byla její chyba, přehlédl. Mohla za to ta paruka, ty šaty?

„To je v pořádku,“ slyšela se říct.

Přestaň, Sissi, stoupne ti to do hlavy.

Věnoval jí úklonu navíc a s dívkou po boku si Sissi obešel.

Otočila se přes rameno. Nemusela se na nic ptát, odtušila, kam ji vedl. Už jednu takovou dámu viděla. V Pšeničíně. Ovšem tam to vypadalo, že ji k její práci nikdo nenutí. Dívku, takhle mladou, to musí ničit.

Stejně jako Ruel i oni dva zmizeli za zdmi nevěstince.

Takže ji nezabili.

Matně si vybavovala, že tehdy se o madam Magdaléně zmiňovali. Jak na to mohla zapomenout? Ty sladkosti a úcta jí dočista pomotaly hlavu.

Ačkoli… nebyla by pro ni smrt vysvobozením?

Vybavily se jí ty prázdné oči. Ty namalované rty. Tentokrát se však odlepily od sebe. Mohla z nich číst. Mohla si domyslet, o co by ji dívka poprosila, kdyby poblíž nestál ten muž.

Pomoz mi.

Zabij mě.

Už nechci.

Chytila se za hlavu. Paruku to posunulo na stranu, ale to ji netrápilo. Mnohem víc ji užíralo to, že vskutku pomyslela na to, že by ji osvobodila. Přišla o otce, tak jako ona. Ovšem na rozdíl od ní se jí nedostalo uznání.

Ne, Sissi. Nemůžeš. Hezky se drž svého dna, nechceš, aby tě stáhla s sebou na to svoje.

Kdy se laskavé srdce jako to její takhle změnilo? Zahodila všechny myšlenky na pomoc i vzpomínky na dívku z pole.

Každá má své místo. Bylo by riskantní pokoušet se cokoli změnit.