Práce na stroji, který měl Potii vytrhnout z nadcházejícího období hladu, pokračovala jako po másle. Trojice tvořila skvělý tým i přes to, že první dny po veřejné popravě nebyl Pankrac schopen jediného kloudného slova. Ačkoli jeho jazyk vykazoval známky odporu, prsty se hýbaly samy od sebe a pomáhaly dokončit první model, jejž se zítra ráno chystají ukázat princi.

Sissi musela uznat, že velitel Ruel přesně věděl, za kým jít. Kovář, jehož jméno v průběhu těch několika týdnů zapomněla, odvedl vskutku dobrou práci. Ještě doteď beze slova obdivovala, jak se kolem tyče omotával další kov, tentokrát s hroty, aby, až šipka zasáhne cíl, nebylo snadné se jí zbavit.

Opatrně přejela po ostré straně hrotu. I když si protrhla tenkou vrstvu kůže, ani to s ní nehnulo. Ranka se vyplnila krví, vytlačila ven malou kapičku, kterou bez zaváhání slízla, a zatřepala rukou.

„Dobrá práce," pochválila je Rút. „Myslím, že princ bude spokojený."

„Vypadá to přesně jako na plánu," přitakala Sissi.

„K-k-kdy t-to chtěl v-v-vyz-k-koušet?" vykoktal Pankrac.

Ženy si vyměnily pohledy. Podařilo se jim stroj dokončit den před vypršením lhůty. Na začátku pochybovaly o tom, že se to dá za tak krátký časový úsek stihnout, ovšem po nečekané popravě, z níž se mladičká Rút vzpamatovávala doteď, jejich těla ovládal strach. Když si uvědomili, že ačkoli mají princovu protekci, pokud se mu znelíbí, může je poslat na hranici, otřásli se i ostatní.

Nikdo z nich nahlas nevyřkl, co si o obvinění podivína s tmavým vousem myslí. Sissi si vnutila princovu pravdu - totiž to, že je to Nirman, který přišel pomstít své město a otrávit královnu. Pankrac s ním však trávil většinu času a všiml by si, kdyby opustil místnost. Pokud to byl opravdu on, musel použít některou z jejich tajných zbraní.

„Zítra," odvětila Sissi šeptem.

„Ale dnes má přijít mnich," doplnila Rút a opřela se dlaněmi o stůl. „Musí to prohlédnout, než to ukážeme princi. A pak královně."

Jen zaslechla slovo královna, už se v ní probudilo nezvyklé nadšení. Slyšela o ní spoustu věcí. Na dvoře se proslýchalo leccos. Od toho, že už porodila a nového potomka ukrývá v tajnosti, protože jí Cael opět nadělili syna, až po zajímavost o jejích nadpozemsky krásných rezavých vlasech, jimž údajně i lišky záviděly nebývalý lesk a zdraví.

Nemohla se dočkat, až se s ní konečně setká. Všechny sliby, jež ji měly dostat do korunního sálu, se zdály být plané už dávno před dnem, kdy k tomu mělo dojít. Mniši je chodili informovat o stavu návštěvy každý den a každý den jim sdělovali nové výmluvy.

Mniši nebyli jediný, kdo je chodil kontrolovat. Občas se tu ukázal i Lothe, aby mohl předat zprávy otci, a někdy i velitel Ruel osobně. Jeho návštěvy měla kupodivu nejraději. Nikdy by nevěřila, že mohou zvědavost a touha po poznání někoho takhle sblížit.

Zasněně se koukala na dveře. Doufala, že je někdo královské krve poctí návštěvou ještě dnes. S Lothem moc slov neprohodila, většinou se zastavil jen na chvíli, vyměnil si pár pohledů s ní i s Rút, popřál jim mnoho zdaru a odešel. Zato velitele si užili víc. Ačkoli mu povinnost říkala, že stačí nakouknout, vždy překročil práh a vyptával se na detaily ohledně vynálezu.

Obzvlášť milovala chvilky, kdy došel až k ní a jezdil prstem po výkrese. Pokaždé, když to udělal, z něj čišel nejen respekt k vědě a technice, ale i čirá dětská zvědavost, již by předtím přisoudila snad každému kromě něj. Šeredně se v něm zmýlila.

Z myšlenek o velitelovi ji vytrhlo Pankracovo koktání:

„M-mužem-me v-ven?"

Vycházky na náměstí měli povolené. Sissi je zbožňovala. S Rút často mizely k večeru na tržnici, aby prozkoumaly nové květy, které dívky z přilehlé vesnice objevily u vodopádu. Byly schopné s nimi proštěbetat hodiny o čemkoli, co mělo stonek a lístky. Ačkoli Sissi moc rostlinám nerozuměla, z toho, o čem mluvila Rút, si hodně odnášela.

Dnes večer se rozhodla jejich už pravidelnou schůzku vynechat. Rút ji ráno ujistila o tom, že je to v pořádku. Údajně má vlastní plán, jak první plně volný večer stráví.

„Ano, ale nejdeme ven," odpověděla Rút i za ni a poplácala malého mužíka po rameni. „Ale pokud půjdeš a potkáš dívky s košíkem plným květin, vyřiď jim mé pozdravy."

„I mé," přidala se Sissi.

Pankrac si něco zamrmlal pod nosem. Sissi mu nerozuměla jediné slovo. Usoudila tedy, že to nebylo nic důležitého, a posadila se ke stolku, kam odkládali nářadí. Vzala do ruky kleště a zvedla si je do výšky očí.

„Taky se bojíte, že tímto vynálezem rozzuříme Cael?" vyslovila, co ji trápilo, nahlas.

„Jak to myslíš?"

Nemohla jim narovinu říct, že ji připravili o otce, protože byla příliš troufalá. Mluvit o minulosti, které už dávno odbilo, se neslušelo. Ale nějak ty myšlenky vyjádřit musela.

„Nebo nás potrestá princ," špitla si pod nosem a trhla hlavou ke stolu. „Ani pod jeho ochranou nejsme v bezpečí."

„Princ nás potřebuje," připomněla jí Rút a položila jí dlaň na rameno. „Sissi, netrap se tolik. Dokud máme práci, nic se nám nestane."

Chtěla tomu věřit. Ale... mohla? Bála se, že když této jistotě podlehne, ztratí ostražitost. A tu potřebovala.

„Každý se dá nahradit, ne snad?"

Za tohle si vysloužila slabý stisk. Přísahala by, že jí zaryla nehty do ramene, protože tlak cítila na několika místech najednou.

„To neříkej," zněla slovní odpověď. „Radši... radši to ještě jednou zkontrolujeme. Než přijdou mniši."

Sissi pokývala hlavou na souhlas. Neměly by nechávat nic náhodě. Pankrac už stihl utéct ven, zjevně na plněné vdolky dvorního kuchaře, který se tu sem tam objevil. Zůstaly tu samy.

Rút od ní odstoupila a vydala se dozadu za závěs. Při chůzi se houpala v bocích, ruce držela nahoře ještě chvíli poté, co závěs odhrnula. Slyšela ji tiše si zanadávat. Pak sledovala, jak se její přítelkyně zlomila v pase a padla na kolena.

Okamžitě vyskočila na nohy a přiběhla jí na pomoc. Nenapadlo se nejprve ptát, dřív, než jí ze rtů splynula jakákoli otázka ohledně jejího stavu, obmotala silné paže kolem útlého těla a zvedla ho nahoru.

„Cael, jsi horká," vyhrkla Sissi.

Odnesla ji na židli. Opatrně ji posadila a dlaní na čele si ověřila, zda je její odhad správný.

Nemýlila se. Čelo hřálo jako plamen svíce v chladné zimní noci.

Ještě před chvílí byla plná energie.

„Co se děje?" vyptávala se.

„Jen chvilku... si musím odpočinout, nic víc," zaúpěla alchymistka.

Sissi nebyla hloupá. Ačkoli toho o medicíně moc nevěděla, uměla odhadnout lež. Pohybovala se v podzámčí, chodili ji navštěvovat příslušníci modré krve, ještě aby nepoznala lež.

Už k ránu se jí zdála míň energická než obvykle. Ale nevěnovala tomu pozornost. Nikdo z nich si nemohl dopřát dostatek spánku, poslední dny sotva zamhouřili oči. Ačkoli dostali každý svou postel a měkký péřový polštář, nestačilo to.

„Měla bych přivést -"

„Ne," zastavila ji Rút a položila jí ruku na rameno. „Prosím, nepotřebuji doktora."

„Máš horečku," namítla Sissi.

„Potřebuji si jen odpočinout, opravdu. Pomůžeš mi do postele?"

Nemusela ji k tomu dlouho pobízet. Podebrala ji pod koleny, poupravila si ji v náruči, aby se lépe nesla, a vyrazila ke dveřím.

Mrzelo ji, že jí neříkala pravdu. Myslela si, že po tom všem, čím si spolu prošly, před sebou tajemství držet nebudou. Vždyť v Sissi se dalo číst jako v otevřené knize. Na cokoli se Rút zeptala, zodpověděla s úsměvem i bez něj.

Dveře byly otevřené. Pankrac ve spěchu nestačil zavřít. Špičkou střevíce je ještě trošku pootevřela, aby se mohla protáhnout dovnitř. Pak pokračovala volnějším krokem k nejbližšímu lůžku, kam ženu opatrně položila.

Nohy jí musela dát na postel, protože samovolně sjely dolů. Důkaz toho, že nad nimi Rút ztratila kontrolu. I hlavu jí urovnala tak, aby pohodlně ležela na polštáři.

„Opravdu nemám někoho přivést?"

„Ne," odsekla Rút rychle a otočila hlavu na stranu. „Děkuji, Sissi."

„Půjdu se projít ven. Potřebuješ klid."

Pohladila přítelkyni po tváři a vyrazila ke dveřím. Nečekala na odpověď.

Tohle měnilo plány. Chtěla tu s Rút počkat na mnichy a na Lotheho. A na Ruela. Nakonec ani ta procházka venku nezněla zle. Stejně měla v plánu se podívat do města. Ještě ho neprošla celé. Navíc, chtěla se podívat k bylinkářce. Od Rút toho o rostlinách slyšela dost, možná by zvládla něco vybrat.

Kontrolu tedy nechala na později. Sama si stroj prohlédla několikrát, dokonce u menších částí zkoušela pevnost. Tady vevnitř nebyl dost velký prostor na pořádný test. Ten proběhne až u pobřeží, jak se bude vracet nirmská loď.

U východu z jejich malého útočiště si vzala kabát, šitý na míru, a na hlavu posadila paruku. Ačkoli vlasy povyrostly, nebylo to dost. A bez nich se necítila žensky.

Pak už s klidným výdechem vyšla ven na chodbu. Nebo to měla alespoň v plánu, ve dveřích totiž do někoho narazila.

„Sissi? Zrovna jsem měl namířeno za vámi."

Ruel. Srdce se jí na moment zastavilo. Tváře se jí rozhořely podobným žárem jako Rútino čelo. Na chvíli dokonce zapomněla dýchat.

Podívala se níž. Velitel nebyl moc vysoký, dal se zařadit mezi průměr. Ovšem vedle ženy Sissiny velikosti vypadal vcelku drobně.

„Veliteli," pozdravila ho a uklonila se.

„Kam máte namířeno?"

Nevšimla si, kdy jí začal vykat. Ta vzájemná úcta se prostě... objevila. Jen tak.

„Do města. Chtěla bych nějaké bylinky. Na čaj."

„A chtěla byste doprovod?"

„Nejdete se podívat na stroj?" podivila se.

„Bez vašeho výkladu? Kdepak."

„Inu... mohla bych vás do posledních úprav zasvětit cestou..."

„To budu rád."

Úsměv. Jak někdo mohl mít tak upřímný úsměv? Dřív se jí nelíbil, děsil ji. Nyní by dala cokoli za to, aby ho viděla se usmívat neustále.

Nabídl jí rámě. Sissi, rudá až za ušima, se chytila jeho paže.

„Máte hotovo, předpokládám," vyslovil, když už se měla ke kroku.

Ještě se na moment zarazila. Kývla hlavou za sebe.

„Dokončili jsme to včera večer. Brzy ho budeme moct ukázat princi."

„Jistě bude rád. Musíme odvrátit hladomor. Co nejdříve. Slyšel jsem zvěsti i o tom, že se vrací nemoc."

Nemoc? Mohla by Rút...

„Jaká nemoc?"

„Tak se jí říká. Před několika lety na ni zemřela spousta dobrých lidí."

„Je smrtelná," odtušila.

„Ano. Objevila se v přístavu. Nebude to trvat dlouho a dostane se i k nám."

Skousla si spodní ret.

„Musíme ty bezbožníky potrestat."

„To musíme," přitakal. „Ale nebojte, Sissi," dodal ještě a pohladil ji po ruce, „bude to brzy."