Kapitola II.

Uvnitř na něj čekal hrnec s horkou omáčkou a hadr na podlahu, který se na něj zubil od ucha k uchu už na prahu. Mladý plavec prozatím nechal umývání na později, ačkoli by si to pískem zanesená zem s fleky od Sluníččina divokého vaření zasloužila, a vydal se ke stolu.

Nečekal na ni. Sotva se dostal dost blízko, natáhl se k dřevěné lžíci a nabral si trochu omáčky. Ovšem než stačil ochutnat a zanadávat si, že nepočkal, až to zchládne, zastavil ho úder do temene hlavy. Okamžitě věděl, kdo to je, proto se ani nebránil.

„Vin! Nechal!“ zapištěla na něj a kus prádla, jímž se pokusila muže vyškolit ve slušném chování, si přehodila přes rameno. „Horký!“

Quinn si promnul bolavé místo a otočil se na ženu přes rameno. Přestože ho pokárala jako malého kluka, usmíval se. Těšil se na to, až se mu bude věnovat. Navíc, Sluníčko byla přesně ten typ ženy, co nejdřív bil a poté se ptal, jestli je v pořádku. Už několikrát měl šanci se v tom ujistit.

„Promiň,“ zamumlal a lžíci vrátil do hrnce. Pak od stolu poodstoupil a opřel se o něj dlaní. „Dneska nesu víc než minule.“

„Věděl, že mně nelíbilo, že ty bojoval… jsi,“ odvětila o něco klidněji a položila suché prádlo na lavici. „Vydělat jinak.“

„Jak? Nic neumím.“

„Hrát a zpívat,“ namítla. „Bezpečnější.“

„Nemám joelu. A bez hudby nezpívám.“

„Tak… nechal tančit mě.“

„Ne,“ odsekl a zamračil se na ni. „Ne, nenechám. Víš, jak to dopadne.“

„Zkusila jen jednou,“ bránila se. „Dát pozor.“

Hnusila se mu už jen představa, že by tančila pro někoho jiného než pro něj. Moc dobře si pamatoval, jak ho očarovala. V ten moment, kdy vkročila do zaprášené polorozpadlé krčmy, si myslel a věřil v to, že spatřil nadpozemskou bytost nebývalé krásy a nepopiratelného půvabu. A ta víra se v něm držela, ačkoli už dávno pochopil, že je člověk stejně jako on.

„Ne,“ utvdil své rozhodnutí a založil paže na hrudi. „Na něco přijdeme. Ty zápasy jsou jenom… dosavadní řešení, mám v plánu přejít na něco jinýho. Ale zatím jsem nic nenašel.“

„A já prodala zbytek šperky,“ doplnila ho. „Začínala si myslet, že vykoupit domov zdát se… nemožné.“

„Zvládneme to. Brzo by měli přiletět moji přátelé. Pomůžou nám.“

Už uběhl skoro měsíc od jejich příchodu do města. Plavce nikde nenašel. Ani v to moc nedoufal, dalo se očekávat, že se minou. Nevěšel však hlavu, protože se pravidelně vraceli. Stačilo jen počkat, až je rádci města pošlou na cestu znovu.

Spoléhal na to, že je Ábel pořád s nimi. Nechali staříka na lodi, když se šli občerstvit a pobavit do Sluníččiny osady. Poslední dobou na něj myslel častěji. Trochu se bál, co s ním vedení města udělá. Přeci jen se to stalo poprvé. Ještě nikdy se jim na loď nevloupala zbožka z Potie.

Ovšem pokaždé, když si vybavil bílé vousy, na něž si skoro šlapal, tu představu podvědomě vyhnal něčím příjemnějším; staříkova bledá tvář získala barvu tekoucí čokolády, oči nabyly nádechu noční oblohy. Nikdy nemusel hádat, že se jeho myšlenky stáčí k ní.

Dál se s ním nehádala. Mohli to opakovat každý den a nehnula by s ním. Místo toho ukázala na židli a vrazila mu do ruky dřevěnou lžíci. Než se stačil ozvat s tichým díky, zalezla za závěs do ložnice.

Posadil se ke stolu. Hrnec s omáčkou si položil do klína, aby nekapal mimo. Přestože nebyla omáčka moc výrazná, s chutí se do ní pustil. Z toho mála, co měli, uměla Sluníčko vyčarovat zázraky. Quinn si ani jednou nepostěžoval. Kdysi zkoušel vařit. A dopadlo to mnohem hůř než Jhessovy citrónové masové knedlíky.

Ještě ani nebyl syt a už odkládal lžíci. Jazyk ho pálil, ovšem ani tohle hloupé zranění mu nemohlo bránit v jídle.  Věděl, že ona ještě nejedla. Ochutnávala, to ano, ale měla spoustu práce a málo času. Proto jí nechal dobrou polovinu a zvedl se od stolu. Ačkoli sezení pomáhalo se zbavit nepříjemného brnění v nohou, nechtěl se zdržovat.

„Potřebuješ s něčím pomoct?“ zeptal se.

Podíval se na hadr. Nejspíš se ani nemusel ptát. Rovnou mohl padnout na kolena a drhnout podlahu, aby se leskla jako zrcadlo. Ostatně to zkoušel i na Daisy. Naštěstí měl kapitán dost rozumu na to ho poslat zpátky na hlídku, protože všechno, na co sáhl, zavánělo katastrofou. Zdejší podlaha se od té na vzducholodi v mnohém lišila. Možná by se bát nemusel.

Sluníčko vykoukla ze závěsu. Nezapomněla se na něj zamračit a něco si zamrmlat pod nosem.

„No?“ zkusil to znovu, znatelně tišeji.

„Zajít do město,“ odvětila klidným hlasem a kývla hlavou k tašce u stěny. „Potřebovat jídlo. Koupit a vrátit se.“

Odpor byl marný. Když si něco usmyslela, těžko ji přesvědčil o tom, že je tou nejhorší volbou. Proto ani neplýtval dechem na výmluvy, omotal si lásu kolem hlavy a postavil se k závěsu, kde vyčkával na zlatky jako dítě na kapesné.

Sluníčko natáhla ruku a vhodila mu dlaně několik mincí. Quinn už tu pobýval pár dní, tudíž si dobře uvědomoval, že za tak málo toho moc nepořídí. Ale na základní potřeby to stačilo. Ještě si počkal na polibek na čelo pro štěstí a vydal se ven.

Měl energie na rozdávání. Ačkoli ze sebe něco vydal při souboji, teď cítil, že dokáže vyběhnout tři kopce a zdolat nejméně dvě malá jezera. Tedy dokud nevstoupil z příjemného chládku do pekla, kde ani on nevrhal byť jen milimetr čtverečný stínu.

Náměstí, nebo tedy jedno z nich, kde se konaly hlavní trhy, se rozléhalo za desítkami ostrých i tupých rohů. Než spatřil vlající kousky látky, z níž si obchodníci dělali střechy nad hlavami i nad zbožím, asi třikrát v něm svitla naděje, když zahnul do ulice, která měla být ta poslední.

V moment, kdy vkročil na území tržnice, si úlevně oddechl. Od polévky nepříliś vábně vonící dech ho praštil do nosu, když narazil do lásy, již si musel omotat kolem hlavy, aby nevdechl písek. Nespokojeně zamručel, zamračil se na první stánek s ovocem a podíval se do dlaně na horké mince.

Málo, moc málo na to, abych si vyskakoval. Jen to nejnutnější.

Donutil se odvrátit zrak od stánků s jistě lahodnými koláči a vydal se k tomu na samotném okraji, o němž věděl, že má, co potřebují. Už se na sebe s prodejcem usmívali pod lásou, když vtom do něj někdo narazil. Protože to nečekal, šok proměnil jeho tělo nejprve na sochu, pak na nemotornou gumu, která se vlivem gravitace skácela k zemi.

Padal tak rychle, že ani nestihl natáhnout ruce, aby si uchránil hlavu. Naštěstí lokty narazily jako první, druhého místa se chopily dlaně a zbytek těla už dopadl bez újmy. Tiše zanadával nad odřenou kůží na zápěstích a upravil si lásu, která mu sjela po nose až pod rty. Teprve poté, co se upravil, se podíval nad sebe.

Musel si zakrýt oči paží, aby mu slunce nepřekáželo ve výhledu. I tak dokázal rozeznat jen obrysy, rychlé pohyby ani nezaznamenal. A než se nadál, i tyhle náznaky zmizely.

Opatrně se postavil a oprášil si dlaně. Už utrpěl mnohem vážnější zranění, tohle bylo nic. Ačkoli ho noha pořád trošku zlobila, tenhle pád na ni nezapůsobil. Jen chvíli poté, co si uvědomil, že v ruce držel mince, zase padal na kolena, aby je našel. Marně. Co spadlo, to patřilo městu. A co patřilo městu, to si mohl kdokoli vzít.

„U vidloně,“ ulevil si a praštil pěstí do udusaného písku.

Nepřízeň osudu. Věděl, že se mu štěstí vyhýbá obloukem přes půl světa, ale aby si s ním takhle hrálo? Nemohl domů přijít s prázdnou, Sluníčko by ho vyhnala ven a nepustila ho dovnitř, dokud by ty peníze nezískal zpátky. A nebo hůř; zbila by ho a pak po něm křičela, že se sebou nechává tak snadno zametat.

Opřel se dlaní o zem a podíval se ke stánku. Namísto chlebů, na něž usedala zrnka písku, se mu do zorného pole dostala silueta postavy obalené v láse. Protože spousta mužů nosila dlouhé roucho, nepoznal, jestli je to žena, nebo ne. V tom se mohl ujistit, až když na něj promluvila.

Přestože ho Sluníčko učila nějaká slova v jejím jazyce, nerozuměl jí. Připadalo mu to jako změť náhodně seskládaných hlásek. A jakmile k němu natáhla ruku, odvážil se říct jednu z mála frází, jakou si zapamatoval; děkuji za jídlo.

Myslel si, že mu chce pomoct zpátky na nohy. Proto taky váhal, zda má pokusit síly té křehce vyhlížející bytosti. Ona však naklonila dlaň tak, aby do ní viděl.

Peníze. Spousta peněz.

Měla ho za žebráka. Kdyby u sebe něco měl, odmítl by. Ale protože všechny peníze, co mu Sluníčko dala, ztratil, nic jiného mu nezbývalo. Neznámé dámě se uklonil, jako by jednal s někým urozeného původu – mimo jeho Sluníčko, samozřejmě –, a poděkoval znovu.

Trocha skromnosti by neuškodila, ovšem tohle byl jiný případ. Více než svého svědomí se bál jít domů bez chlébu. Tato žena ho zachránila.

Doufal, že se mu ukáže, ale ona si zastrčila pramen tmavých vlasů za lásu a otočila se k němu zády. Než se nadál, zmizela mu z dohledu i její bledá ruka plná vrásek, která mu do dlaní vložila nemalý obnos.

S úžasem civěl na její záda. Moc často ženy světlé kůže nepotkával. Byly tu vzácnější než koupel každý den. Mohl narazit na cizinku?

Rozhodl se po tom nepátrat. Ne teď. Jako by se bál, že se mu peníze z dlaní vypaří, vyběhl ke stánku a požádal o nejlepší chléb, jaký prodejce měl. Ačkoli mu zbyla spousta zlatek i na ovoce, za nic dalšího je neutratil. Pořád si nemohou dovolit luxus. Tyhle peníze by mohl využít mnohem lépe.

Se sebevědomím potulného hudebníka, který do něj vložil své sny, kráčel ke krámku se šperky.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top