Zda se blížil večer, nebo končila noc, nepoznal. Pravidla plynutí času, jak je znal celý svůj život, na tmavé vězení ze dřeva a prachu uplatnit nemohl.

Seděl na staré podlaze. Do látky starých potrhaných kalhot, jež určitě zažily mnohem lepší časy, se mu zadíraly třísky tím, jak se snažil sunout blíže ke stěně, aby se mohl opřít. Na problémy se zády se vymlouval už léta, nebylo divu, že si nechtěl hrát na hrdinu a mnohem raději by se uložil do pohodlnější polohy, i kdyby to znamenalo, že si u toho něco zlomí.

Ne. Ne, až tak mizerně na tom nebyl.

Vzpomínky na to, co se dělo, když vkročil na palubu, se rozplynuly jako pára nad hrncem. Stará, možná i chorá mysl si nedokázala udržet vzpomínky téměř na nic, dokonce ani na to, co si označil velkým červeným vykřičníkem.

To důležitý, je to důležitý, připomínal si v naději, že tohle popíchnutí imaginárními vidlemi přiměje něco z děravé paměti vyhrabat.

Před očima mu probleskla krátká vzpomínka. Jak ho někdo bere pod rameny, křičí na něj. krátce poté, co se s nimi rozloučily poslední červánky, pocítil i touhu po oddělitelném krku od hlavy, aby ho ta už od pohledu tupá čepel nepřipravila jak o dlouhý bílý plnovous, tak i o hrdlo.

Naprázdno polkl. Teď, když si matně vzpomínal, pochopil, proč zapomněl. Protože z velké části zapomenout chtěl.

Zastavil se, nemělo smysl se posunovat dál. Plátěné kalhoty v sobě měly díry, ale ty si nevydřel tady, načal je už při práci na poli. Nyní by se daly popsat jako cosi, co bývalo oděvem, a má to poločas rozpadu půl minuty. Ne že by to tak popsat dokázal, jemu se zdály v pořádku, dokud na sobě nějaký kus látky měl.

Musel se spokojit s podlahou. Nebylo to tak zlé, když si místo temného podpalubí vzdušné kocábky představil postel, seník, či cokoli jiného, co slibovalo pohodlí. Částečná tma dokonce navodila pocit, že je noc, a tak by mu nedělalo problém usnout, kdyby ho netrápila vlhkost mezi stehny z toho, jak se strachy pomočil, když ho sem vedli.

Nemohl říct, že zažil horší noci. Lepší za sebou rozhodně měl, u těch, na které vzpomínat nechtěl - a podvědomě na ně dávno zapomněl -, si nebyl jistý. Bolest těla se ani v nejmenším nedala srovnat s bolestí ze ztráty své dcery, svého jediného slunce, kvůli němuž otročil na polích i ve svém zdravotním stavu.

Přetočil se na bok. Na zádech nevydržel dlouho ležet. Ani kdyby dokázal pokrčit nohy do stříšek, nechtěl mít obličej přesně nad nestabilním stropem. Cael ví, zda ta prkna něco vydrží. Podle těch zvuků, jež se linuly z paluby, tipoval, že desky budou podobně pevné jako ty, z nichž postavil stodolu. Vydržela jednu zimu, než ji tíha sněhu srovnala se zemí.

Přál si jít domů. Kdyby měl tu šanci, popadl by ji za pačesy a vyskočil, i kdyby ho od tepla jejich malého domku se zlatnickou dílnou dělila nekonečná propast. Touha znovu spatřit dceru, sevřít ji v náruči a pošeptat jí do vlasů, jak moc si jí ve svém jinak osamělém životě váží, byla mnohem silnější než pud sebezáchovy.

Chyběly mu časy, kdy neuměla promluvit. Tehdy jí neměl problém rozumět. Jako menší to byla dívka jako každá jiná – hravá, zvědavá a zaujatá vším tím neznámem, jež na ni mávalo od hranic tmavého lesa. Ta mladá, hříchy světa neposkvrněná, dívenka zmizela, jakmile dovršila devatenácti let a bylo jí oznámeno, že je na vdavky příliš stará a ošklivá.

Podíval se na svá zápěstí. Mohl být rád, že mu ruce nespoutali za záda, to by bolesti jen dopomohlo k tomu, aby ho nakonec dostala do hrobu. Nebylo to poprvé, co okusil kousavost hrubého provazu. Jenže dřív nespoutával sebe, ale dobytek, aby mohl poorat pole.

Ale na tohle jsem starý, uvědomil si.

Prsty se mu třásly. Zdobil je nespočet modřin i řezných ran. Svým vzhledem připomínaly produkty ze zabijačky. Těžká práce na polích, kterou měl už dávno zakončit vážnějším, možná i smrtelným zraněním, ho stála nejen klidné ruce, ale také rovnou zdravou páteř, silná kolena a většinu sněhově bílých vlasů na vršku hlavy – ty se držely hlavně po stranách, ale ani nahoře se nedalo mluvit o pleši.

Pokusil se provaz chytit. Stařík za svůj dlouhý život moc rozumu nepobral. Viděl příležitost, skočil po ní, ačkoli věděl, že na to jeho síly nestačí. Jeho dcera tomu říkala typické chování mužů, on tomu přezdíval statečnost a nebojácnost – a ta pověstná mužská houževnatost.

Vztekle zavrčel, když se mu to znovu nepodařilo. Měl trpělivost, ale trápil ho prázdný žaludek a odporné pusto v ústech. Hrdlo ho z nedostatku vody pálilo. Dokonce ani sliny už polykat nemohl. Zmizely beze stopy, nezanechaly po sobě ani ten pocit brzké žízně. Kousl by se do rtu tak silně, aby se napil alespoň vlastní krve, ovšem po její chuti netoužil.

Žaludek se ozval znovu. Netušil, kdy to bylo naposledy, co zvracel. Nebo jedl. Tyhle dva stavy mu splývaly dohromady. Netušil, že i v oblacích ho dostihne mořská nemoc.

Díky slabému světlu dokázal rozlišit stíny několika sudů od podivných věcí, o jejichž původu mohl pouze přemýšlet. Ale na myšlení byl příliš unavený. Už si nedokázal představovat ani ten vývar z nožiček, po němž se mu sbíhaly v ústech nepřítomné sliny. Mohl se jen olizovat suchým jazykem, dráždit popraskané rty a doufat, že to pomůže.

Loď. Jinak by to plavidlo ani nenazval. Do přístavu jednou zavítal, proto věděl, jak takový kolos vypadá. Ale netušil, že bude svědkem toho, jak se jedna z těchto kocábek plaví v oceáně krvavých mračen. Posádka plavidla ho neuvítala s otevřenou náručí. Nedokázal číst ve výrazech. On mohl být Cael vděčný za to, že je přesvědčil, aby ho nenechali spadnout přes okraj, když se loď zhoupla na stranu.

Na jemnost těch rukou, jež ho zachytily, si vzpomněl chvilku poté, co si dovolil pomyslet na ty křivé úsměvy mužů rozestoupených po okraji paluby. Na to, jak ten, co ho zachránil, vypadal, měl vcelku velkou sílu a pohotové reakce. Stařík si ani nevšiml, že padal, a on ho chytil, jako by to předem očekával.

Mimoděk si olízl rty.

Dost vzpomínámí. Pukne mi hlava, zabědoval si.

Cítil, že mu kousek suché kůže ulpěl na špičce. Zuby se ji snažil odtrhnout. Bolelo to, bylo to nepříjemné, ale aby nezešílel, musel něco dělat. Stačilo úplně cokoli. Uvítal by i robotu na poli správce Pšeničína, jen aby se zbavil toho čekání na rozsudek.

Nejprve zaslechl kroky. Poté se v proužcích světla objevily malinkaté částečky prachu, jako by začalo sněžit. Strop zavrzal.

Posádka se rozhodla potěšit ho návštěvou.

Nohama se odsunul mezi sudy. Strach, že by si pro něj mohli přijít, byl mocnější než hlad. Žaludek sice odmítal přestat naříkat, přesto se mu podařilo pažemi zvuky zeslabit. Bál se, že by ho přicházející mohli slyšet.

„Cael, pokud mě slyšíte, pomozte mi, prosím. Nechci zemřít, ještě nechci," šeptal tiše ke světlu, jež pomalu měnilo barvu z oranžové na narudlou.

Sepjal ruce k sobě. Tiše šeptal všechny naučené modlitby, které znal, v naději, že ho všemocná entita zachrání před smrtí v rukou bezvěrců.

Aktualizováno 1. 7. 2022