Dreonova kovárna nebyla daleko od náměstí. Jen co se vymotali z davu, který s vášní obchodníků diskutoval o tom, zda to ovoce pochází ze Salvy, země na západ od Potie, nebo ne, upoutal Rút zvuk kladiva dopadajícího na kovadlinu.

„Už to slyším," informovala dvojici, jež ji následovala. „Nepamatuji si, že by se zde nacházela kovárna. Myslela jsem, že jsou na okraji města."

„Některé ano," přitakal velitel a zastavil se. „To však neznamená, že nejsou i jinde. Někdo dokonce upřednostňuje vesnické kovárny poblíž hor. Údajně mají přístup k rudě z první ruky a jejich železo je dobré."

Sissi tomu řemeslu moc nerozuměla. Otec ji naučil jen to, co si pamatoval od její matky. Vyprávěl jí o tom, že když se tehdy setkali poprvé, seděla ve své dílně a zdobila prstýnky drahými kamínky, jejichž barvy a tvary se nedaly shrnout pár slovy, ale potřeboval na to i divoká gesta a bohatá souvětí. Údajně se v nich odrážela duha.

Zlatnictví mělo ke kovařině asi podobně blízko jako pták k ještěrovi. Dobrá, možná to přehnala, nějaká podobnost tu přeci jen být mohla. Ovšem ona nikdy nemusela použít hrubou sílu, aby tenký plátek donutila dělat, co mu šperkařka nařizuje. On jako by se jí podvoloval z vlastní vůle.

„Jsi v pořádku?" vytrhl ji Ruel z přemýšlení. „Vypadáš rozrušeně."

„Ano, jsem," odvětila a hluboce se nadechla. Pak se na něj podívala. „Co když to nesestrojíme včas? Co se stane?"

„Dostanete dost času."

„Popraví nás?"

„Jste příliš cenní. Královna vás nedá popravit," ujišťoval ji. „Jen na vás stojí budoucnost Potie. Buď klidná, Sissi z Údolí Ječmene. Jsem váš strážce. Nedovolím, abyste skončili na hranici."

Tohoto muže nepoznávala. Jeho milá nátura ke zjizvenému dobře postavenému zevnějšku vůbec nepasovala. Ovšem tuto část sebe jí ukázal už tehdy u řeky. I tam se choval mileji, než by u někoho jeho postavení přepokládala. Choval se k nim až podezřele hezky.

Možná už začínala chápat, po kom Lothe má svou laskavost. Vidno i Rút vypadala překvapeně, když jí došlo, co se jim velitel královniny gardy snažil naznačit.

„Tedy, půjdeme? Pokud chcete k ševci, neměli bychom ztrácet čas tlacháním," prohlásil velitel pevným hlasem a pohladil Sissi po hřbetu ruky.

Pochopila. Nemusel jí to vysvětlit slovy. Bohatě stačilo, když si vyměnili jeden významný pohled a oba věděli, že si všechno, co chtěli, sdělili. Proto Sissi ani na krátký moment nezaváhala a skoro až tanečním krokem vyšla k otevřeným dveřím kovárny.

Rút vyčkávala před prahem. Nejprve nechala projít Sissi s velitelem, pak se otvorem protáhla také.

Kovárna vypadala přesně tak, jak si každou dílnu s horkou výhní představovala. Sotva přešla práh, teplota vzduchu rapidně stoupla do té míry, že začala litovat šátku na hlavě. Na nose se jí dokonce objevila kapička potu.

Další, čeho si všimla téměř ihned, byl pach kovu. Říkalo se, že tohle povolání stálo člověka krev, pot i slzy. Už začínala chápat, co tím mysleli. Ona by si na nic podobného netroufla, bohatě jí stačila její malá dílnička a skromný počet opracovávacích nástrojů.

Uvnitř se pohybovali pomaleji. Ruel se dokonce shýbal před visícími kleštěmi a sušeným česnekem, který nejspíš pamatoval ještě dvě Marie před tou současnou. Sissi jedna palička praštila do čela. Suché slupky se odlepily od zbytku. Padaly na zem jako listopadové listí.

„Dreone!" zavolal Ruel na kováře.

Než vyslovil jeho jméno, Sissi se domnívala, že skončila v podsvětí. To horko, suchý česnek a nástroje visící ze stropu dodávaly nemalému prostoru skoro až démonický zjev. Zdi se nořily do červenějších odstínů, ačkoli byl kámen natřen bílou barvou. Poblíž výhně se z bílé stávala šedá, jak se na ní usazovaly saze z ne úplně uzavřeného ohně.

Klepání ustalo. Hledala statného polonahého svalovce, o němž básnily všechny dívky ve vesnici, ale našla jen menšího podsaditého mužíka s plnovousem, který mu zakrýval půlku těla. Pod kůží se nějaké svaly rýsovaly, ovšem nejdominantnějším byl pupek, jejž se snažil zakrýt koženou vestou.

Sissi o trpaslících slyšela jen v pohádkách. Ovšem ty příběhy nikdy nevyloučily fakt, že by malí šikovní kováři mohli skutečně existovat.

„Kov se kuje, dokud je horký. To bys měl vědět, Rueli," odvětil malý muž hrubým hlasem. „Dnes netrhám. O zuby se ti postarám zítra."

„Máme důležitější zakázku," namítl oslovený a ukázal na své společnice. „Tyto dámy jsou kněžky. Pomohou Potii přežít hladomor. Neodmítl jsi ani jedinou mou žádost, Dreone. Víš, že lepšího kováře bych nesehnal."

Malý muž škubnul rameny a mávl někam za sebe. Sissi zprvu nechápala, co jim chtěl naznačit, ovšem sotva do ní velitel šťouchl, aby se pohnula, došlo jí to. Bez odporu tedy trpaslíka následovala k výhni.

„Nové tváře mi sem moc často nevodíš, Rueli," poznamenal kovář a vylezl si na stoličku. „Snad budu mít dost na obě. Nechci riskovat, žes mi sem přivedl prokleté."

„V pořádku. Prověř je," ozval se Ruel z druhé strany místnosti.

Nešel s nimi. Obě ženy stály poblíž výhně a koukaly se na to, jak si je kovář prohlíží od pat až po konečky vlasů – v Sissiině případě po konec šátku. Zatímco Rút se natřásala nadšením a vypadalo to, že jí ani zvědavost nedává spát, Sissi se nemohla ani hnout. Pod tím pohledem se z ní stávala skála; ne, lépe, socha.

Než se k nim Dreon otočil zády, třikrát si musela připomenout, že by se měla nadechnout. Ještě nikdy si ji nikdo takhle neprohlížel. Nekoukal na ni jako na maso, ani jako na heretičku, která ho může kdykoli svést z té správné cesty. Spíš jako by v ní hledal podíl na vině, ať už to bylo cokoli.

„Víte, nikdy nic nenechávám náhodě," zabrblal si kovář pod vousy, „proto, pokud vám to nevezme moc času, mi dovolte si vás prověřit."

„Vy jste ze severu, že ano?" promluvila Rút s nadšením, jaké se od ní dalo očekávat.

„Ano," přitakal mužík monotónním hlasem a podíval se na ni přes rameno. „Snad víte, že my ze severu moc nemáme rádi strčnose."

„Čmuchaly," přeložil jim to velitel do normálního jazyka.

„Omlouvám se. Jen... jsem doufala, že se konečně setkám s někým, kdo se vyzná ve flóře na úpatí hor. Odpusťte mi tu opovážlivost to zmínit, mistře kováři..."

Kovář se zasmál. Byl to přesně ten hluboký dunivý smích, jaký si s pohádkovými bytostmi spojovala. Skoro se zatřásla celá kovárna, když praštil pěstí do stolu.

„Tahle je zábavná, snad není prokletá."

Sissi se ho chtěla zeptat, jaké prokletí myslí, ale bála se, že tím kováře urazí. Na zvědavost si nepotrpěl, zjevně mu nic neříkalo ani zdvořilé vyzvídání.

Koukaly se, jak naházel do malé nádoby několik kousků lesklého kovu. Než Rút stačila vyslovit další otázku, umlčelo ji, že nádobu bez rozmyslu dal do výhně a odešel za dveře.

„Co si myslíš, že to bude za zkoušku?" zašeptala Rút tak tiše, aby to slyšela jen její přítelkyně.

„Taková, která nám neublíží," odvětila Sissi a podívala se přes rameno na velitele. To, že se usmíval, ji v její domněnce utvrdilo. „Budeme v pořádku. Velitel je s námi."

„Nevěřím mu."

„Věř tomu, že nás má chránit. Jsme pro království důležité, Rút. Bez nás potijský lid pojde hladem."

Otočila se zpátky. Stihla však zachytit Ruelův mírný úsměv. Ještě před pár dny by ho považovala za nechutný a děsivý, ovšem dnes už to vnímala jinak. Ctila toho muže v kroužkové zbroji, jako by ji chránil celý život. Vážila si ho. Ostatně, přiznal se, že to jen hrál. Upřímnost oceňovala ze všeho nejvíc.

Tak málo stačilo, aby změnila názor. Sotva pár doteků a slov, které si přála slyšet.

Kovář se vrátil s vědrem plným vody. Rút mu musela uskočit na stranu, nevypadalo to, že by si ji chtěl obejít, ačkoli měl místa dost. Vylezl si na stoličku a položil vědro na stůl, pak seskočil dolů a popadl dlouhé kleště.

Kleště, vědro a výheň byly jediné pojmy, které Sissi znala. S kleštěmi se setkala, když jí kovář v Údolí trhal bolavý zub. Přísahala si, že ať už by ji to bolelo sebevíc, už nikdy si nenechá vzít další. Na tu bolest si živě pamatovala, rozhodně to za to nestálo.

Otřásla se. Vzpomínky na trhání a křik ji vrátily do rodné vísky. Do starých dobrých časů, kdy se nemusela bát, kdo všechno jí lže, kdo ji ve skutečnosti ovládá a komu bude prospěšná. Doby z tehdy zněly krásně a jednoduše. Ale ten čas byl dávno pryč. Nyní se musela soustředit na svůj úkol tady a teď.

Tentokrát musela na stranu ustoupit ona. Dreon se hnal ke stolici s nádobou v kleštích. Když už to vypadalo, že se stolice vyvrátí, rázně na ni dupnul. Pak se natáhl k vědru, jejž schválně postavil o něco dál, a kývl na Rút.

„Pojďte sem," vyzval ji.

Alchymistka se zhoupla z pat na špičky. Pustila ruce, které se držely za zády, a překonala tu několika krokovou vzdálenost mezi ní a malým vousatým mužem. Než se nadála, držela kleště a podle kovářových rad nalívala roztavený kov do vody.

Z vody se část vypařila. Zasyčelo to. Ale brzy ji kovář propustil. Odložil kleště a nasadil si koženou rukavici. I Sissi napjatě koukala na to, jak vytahoval kov z vody.

„Nevypadá to zle," poznamenal, když si odlitek prohlédl ze všech stran. „Bublina tady je kuráž, tahle dlouhá lajna je zvědavost a touha po poznání. Je delší, než jsem kdy u koho viděl. A tady tahle bublinka znamená tajemství. Inu, vypadá dutě, takže nám to tajemství neublíží. Neskrývá prokletí, to ne. Mrr, zvědavá je čistá."

„A to všechno vyčtete z kousku kovu?" podivila se Rút. Její paže se vrátily na hrudník.

„Kov nikdy nelže, to si pamatujte. On pamatuje války, pamatuje lid před námi. Jen díky síle Cael však můžeme číst v jeho tvarech."

O tomhle nikdy neslyšela. Že měl kov paměť, to věděla, ale že by z něj dokázal vyčíst povahu a záměry člověka? Tomu se jí nechtělo věřit. Ačkoli bylo možné, že jim Cael chtěli usnadnit cestu k úspěchu, a proto obdařili kováře touto zajímavou schopností.

„Teď vy, dámo s šátkem."

Trhla sebou. Na chvíli se v myšlenkách ztratila. Naštěstí si rychle vybavila, co se dělo, a dokázala tak zareagovat téměř okamžitě. Věnovala veliteli gardy poslední nervózní úsměv, než se postavila vedle trpaslíka a chytila kleště.

Ze strachu, že by v odlitku našel něco, co by mu nevyhovovalo, se roztřásla. Naučila se žít s tím, že ji ostatní odsuzovali podle toho, jak vypadala, ale ke vnitřku se obvykle nikdo nedostal. Teď ji měl soudit podle jejích vlastností. Neměla by mít starosti, stála si za svou neposkvrněnou čistotou a vírou tak silnou, jakou svět neviděl, ale... ty pochyby se jí držely jako pijavice.

Jakmile kov zasyčel a z hladiny stoupla pára, kovář něco zabrblal. Nerozuměla mu, jen se domnívala, že to byla jedna z modliteb. Když mu z úst splynula poslední slova, poslal ji zpátky na místo, kde předtím stála, a naklonil se nad vědro.

„To vypadá slibně," informoval je o stavu odlitku a otočil ho, aby si ho mohl prohlédnout i z jiné strany. „Zajímavé, zajímavé. Zvědavost je menší, odvaha malá. O statečnosti se mluvit nedá. Ale schopnost se učit a umět splynout, to už je jiná. Bublinka je jedna, nevypadá plně, takže... Rueli, co přesně potřebujete?"

Úlevně si oddechla. Ačkoli k tomu neměla pádný důvod, bála se. Možná proto, že se krčila strachy před každým soudem. Kovář měl pravdu, moc statečnosti ani odvahy nepobrala. Přesto se dokázala překonat a postavila stroj, co vynesl jejího otce do nebes. To by ustrašená bytost neudělala.

Položila si dlaň na hrudník. Srdce jí bilo jako zběsilé. V jejím věku nebylo dobré, když bilo tak rychle. Měla by se šetřit, tělo jí nesloužilo tak jako dřív. Ostatně, tu zdravou půlku života měla za sebou, smrt ji mohla potkat za každým rohem.

Velitel Ruel opřel dlaň o jílec meče.

„Jsi nejlepší kovář v okolí, Dreone. Královna osobně si tě vyžádala, abys spolupracoval na přístroji, který zabrání hladomoru."

Mluvil o tom, jako by to byla obrovská čest. Z jeho hlasu čišela stará dobrá hrdost, z postoje sálala jistota.

Nenařídil to královnin nejstarší syn? Myslela si, že královna odpočívala. Nebo jí lhal?

„Pro královnu cokoli," prohlásil kovář Dreon a pohladil se ve vousech. „A odměna?"

„Ve zlatě."

„Jistě, jak jinak. Dobrá tedy. Kolik mečů mám připravit?"

„Kdepak meče, příteli. Neženeme se do války. Alespoň zatím ne. Mé dámy jsou kněžky. Dají ti instrukce."

„Ne meč? Ani sekyra? Jsem zklamán."

„Jsi jediný, kdo dokáže víc než kovat jen meče a sekyry," chlácholil ho velitel. „Království na tebe spoléhá, Dreone."

„Nikdy se k němu neobrátím zády," přitakal a odcupital k veliteli.

Podali si ruce. Ačkoli byl Ruel skoro dvakrát větší než kovář, jejich dlaně se co do velikosti zdály být stejné. Dreonova stavba těla se podobala Sissiině; krátké široké prsty, paže s průměrem kmenu mladého stromu.

„Dohodnuto. Do kdy je lhůta?"

„Aby to bylo co nejdřív," dodal Ruel a přátelsky kováře poplácal po rameni. „Až budete hotovi –"

„Veliteli!" přerušil je nově příchozí.

Služebná. Šaty měla špinavé od bláta, krásné střevíce ztratily svou původní barvu. Sissi si všimla jizvy na odkrytém rameni. Ohnipas. Patřila ke královně.

„Veliteli Rueli, pane!" pištěla jako poblázněná. Divoce máchala rukama, když pokračovala dál, jen co ji vyzval ke slovu: „Napadli prince Leona. V komnatách. Mám vám vyřídit, abyste se dostavil k regentovi."

Sotva popadala dech, přesto ze sebe dokázala dostat všechno, co jim potřebovala sdělit. Kdyby k ní nepřispěchala Rút a nepodržela ji, nejspíš by skončila na zemi.

„Tohle musím vyřídit. Omlouvám se, že vás opouštím tak brzy," řekl Ruel. „Zůstaňte v kovárně. Nevycházejte ven. Přijdu pro vás."

Přestože se snažil zakrýt obavy o královnina syna, trochu strachu z něj vycítila. Nejvíce to bylo znát z očí, které těkaly z koutku do koutku, a ze rtů, jež sebou cukaly.

Velitel vyběhl ven. Služebnou nechal v kovárně, nepotřeboval, aby ho tam dovedla. Ostatně, v tom obrovském sídle vyrůstal. Tak jako každý, komu v žilách tekla modrá krev.

„Klid, klid," šeptala Rút služebné do tváře. „Uklidni se. Velitel už běží."

Služebná pokývala hlavou. Pár pramínků světlých vlasů jí vypadlo z pevného drdolu a stočilo se u orlího nosu. Tváře neztrácely nezdravý nádech červené, její dech se klidnil velmi pomalu. Musela běžet celou cestu až sem.

Kovář Sissi zatahal za rukáv.

„Pojďte. Vaše přítelkyně se o ni postará. My máme práci."

„Počkejte," vyhrkla Sissi a ukázala na služebnou, „v-vás nezajímá, jestli je princ naživu? Jestli..." Nedokázala větu dokončit. Ten malý hoch, co se jí uklonil, si přeci nezasloužil zemřít.

„Není to starost lidu. Je to princ. Princové jsou nahraditelní."

„Je to dítě."

„Naivní dítě. Nebojte, i kdyby zemřel, království nic neutrpí. Následník trůnu je na cestě. Královna brzy porodí dědičku."

Chtěla v hádce pokračovat. Chtěla prince bránit, hájit ho. Ale nemělo to smysl. Dreon říkal pravdu. Království, kde vládly ženy, nepotřebovalo prince. Dosazovaly je na místa vojenských velitelů a posílaly je na výpady. Ovšem pro královnu musel něco znamenat. Pokud se mu něco stalo... bude k tomu i královna chladná?

Zaťala ruku v pěst. Doposud si stála za tím, že nikdo není nahraditelný, nebo postradatelný. Přeci nemohla být jediná, kdo se o prince bojí.

Lothe, jak tebe lid vnímá? Ví vůbec, že jsi královského rodu? Nebo jsi jen další figurka v královnině hře?

Povolila stisk. Vyhnala z hlavy všechny myšlenky na dva jediné prince, kteří se k ní chovali jako ke člověku. A jako loutka na provázcích vyšla za kovářem, aby společně vytvořili přístroj, který zachrání ignorantský potijský lid.