Než ho vytáhly ven z kočáru, měsíc, který se v růstu zastavil těsně před úplňkem, zmizel za temné mraky. Těch několik hvězd, jež zářily dostatečně silně na to, aby je mohl zahlédnout pouhým okem, na něj blikalo a vysmívalo se jeho trápení.

Hlavu měl zakloněnou. Naštěstí ho pod rameny držela Sluníčko. Její dlouhé vlasy, které se snažila zkrotit pod šálem, mu padaly do obličeje. Už se je ani nesnažil odfoukávat, pokaždé se jich vrátilo víc.

O nohu se mu postaral jeden z místních. Ukázalo se totiž, že není schopen pořádně stát, natož se nějak dopravit do nejbližšího přístřešku. A co na tom bylo nejhorší? Sluníčko po celou dobu nedokázala sklapnout. Sotva pochopila, že jí tady všichni rozumí, doslova se rozvášnila. Chyběly jí jen divoká gesta, k těm potřebovala volné ruce.

Quinna ze začátku zajímalo, co si říkali. Ovšem čím déle cesta po písku trvala, tím míň vnímal své okolí. Brzy ho klamal i sluch – zvuky jako by přestaly existovat. A pak bum; Sluníčko na něj promluvila jeho jazykem.

„Oni hojit ty noha."

Chvíli mu trvalo, než si její lámanou nirmštinu přeložil do něčeho, čemu rozuměl. Únava vše zpomalovala. Proto mu trvalo déle odpovědět.

„Vidloň," ulevil si tiše.

V kočáře měl energie na rozdávání. Dokud seděl a někdo ho zlehka přidržoval, netrápilo ho to blížící se vyčerpání organismu, který se snažil za cenu veškeré síly, již v sobě schovával, uzdravit zlomenou nohu.

Klížily se mu oči. Ocenil by něco pohodlnějšího než seník, na nějž je Penelopa lákala. Ovšem nyní, když byl tak unavený, že se sotva držel vzhůru, by uvítal úplně cokoli.

Zastavili se až u přístřešku. Tam už na ně čekala cestovatelka. Když Quinn zaklonil hlavu, aby na ni viděl, všiml si, že i ona divoce pohazovala rukama. Každý, kdo se odvážil mluvit Sluníččiným rodným jazykem, vypadal, jako by ho posedl zlý duch.

Po každém dlouhém slově – jelikož se mu věty spojovaly do sebe a hlásky se lepily do sálodlouhých jeků, jako jedno slovo bral celé úseky – na něj Plonoska ukázala. Sluníčko, jako by odtušila, že se celou dobu bavili právě o něm, si ho přitáhla blíž k sobě. Dokonce se posadila na zem a přitáhla si jeho hlavu do klína.

Vypadala posmutněle. Do zorného pole se mu dostala její tmavá tvář, která se i v noci stříbrně leskla, když se částečky světla hvězd odrazily od kapiček potu. Možná to způsobila únava, že se mu zdála být mnohem krásnější, než když se setkali v krčmě.

„Počkat tady," vyslovila po chvilce přemýšlení a přitáhla si šátek blíž k nosu, aby zakryla vlasy. „Já s ty, Vin."

Neměl dost sil na odpor. I kdyby se mohl bránit a mluvit, nikdo by mu nerozuměl. Pochyboval, že by jim Penelopa jeho slova přeložila.

Pokýval tedy hlavou na znamení, že pochopil sdělení. Sluníčko ho opatrně pohladila po čele, na němž se táhla podlouhlá mělká ranka. Quinn by si jí ani nevšiml, kdyby se ženě na krátký moment nezastavil dech a s hrůzou v očích po ní nezkusila přejet prstem.

Musel uznat, že když šlo o uklidňování, Sluníčku se nikdo nevyrovnal. Dokonce ani Oda. Ten by mu nabídl svou pálenku a se slovy á do dna, kluku by ho poplácal po rameni. Pak by se mu smál, až by Quinnovy rty nalezly nové úhly, do nichž se mohly zkroutit.

Ačkoli si právě vybavil posádku, kterou už asi nikdy neuvidí, dýchal poměrně klidně. Srdce se mu stačilo dostat až do krku, kde naráželo do hlasivek. Přesně to považoval za ten pravý důvod, proč nemohl promluvit.

Někdo na Sluníčko zavolal. Otočila hlavu za hlasem. S otázkou vepsanou ve tváři a obavami, jež jí cukaly rty, hleděla na ženu v dlouhých bílých šatech. Quinn koutkem oka zahlédl, že si utírala prsty do kusu látky.

Pak ženy spustily. Nerozuměl jim jediné slovo. Bylo to frustrující. Sluníčku však věřil. Sama mu řekla, že by se ho dávno zbavila, kdyby ho nepotřebovala. Využívala ho, nesměla ho jen tak zahodit, jako to on udělal s pytlem jejích hader.

Naprázdno polkl. Byla mu zima. Teprve si zvykal na to, že se uši neskrývají pod dlouhými vlasy. Když mu zpocený obličej ovál studený vítr, otřásl se. A třásl se i nadále.

Sluníčko ho hladila po tváři. Sem tam se na něj podívala, aby se přesvědčila, že je vzhůru.

„Domluvit střecha," prohlásila, když žena, se kterou vedla hlasitý rozhovor, odešla. „Ale smět jen střecha a sláma."

Ačkoli by se rád bil za teplou měkkou postel, byl rád, že se jim podařilo vysmlouvat alespoň něco. Ani Sluníčko nevypadala moc nadšeně. Vsadil by se, že si zvykla na luxus matrací a hromady polštářů.

„Zima," odtušila z řeči jeho těla a posunula na čelo. „Hořet. Nelepšit. Ó, Vin, já bát o ty!"

Vracela se mu horečka. V noci se poušť proměnila na chladnou pustinu. To vedro, před nímž se snažil uchránit za dne, bylo nic v porovnání s terorem po setmění.

„Polja! Polja!" pištěla směrem k domku. Pak se podívala na něj. „Muset... srazit. Nesmět hořet. Muset být v pořádek. Do Polis s já jít."

Hlas se jí třásl, těžko hledala slova. Ani jemu se nelíbilo, že se mu stav tak rychle zhoršil. Bylo to tím, že ho vytáhli ven? V kočáře se cítil docela dobře, když si odmyslel to drncání a stříhání.

„Bez ty já ztracená, nezapomnět," vykoktala dcera pána písku. „Držet se."

Zaslechl kroky. Nesly se směrem k nim. Než se nadál, nebo stačil cokoli namítnout, pod pažemi i pod zadkem ho vzalo několik rukou. Sluníččiny dlaně, jež doteď spočívaly na jeho čele, spadly ženě do klína.

Nelíbilo se mu, že je oddělili. Sluníčko byla jediná, kdo s ním mohl komunikovat. Na Penelopu se nechtěl spoléhat, něco se mu na ní nezdálo. Jako by ta stará babizna existovala jen proto, aby mu hýbala žlučí.

Odnesli ho dovnitř. Ačkoli mu slíbili seno a slámu, položili ho na docela pohodlnou matraci. Pak, aniž by se od něj zdálili všichni najednou, mu někdo přiložil cosi vlhkého na čelo. Dřív, než se stačil zeptat, co to je, mu tím samým zakryli i poraněnou nohu.

Nikdo z nich nezkoušel kosti vrátit do původního stavu. Sluníčko říkala, že by to nedokázali uzdravit jen tak. Asi nechtěli riskovat. Taky by si netroufl s tím cokoli dělat. Kdyby byl sám v poušti a jeho jedinou nadějí by se stala samoléčba, rovnou by si vykopal umírací jámu a tam zapadl.

Promlouval k němu ženský hlas. Nepoznával ho, to jediné, co věděl, bylo to, že nepatřil ani Sluníčku, ani cestovatelce.

Neměl sebemenší ponětí, co se mu snažila vzkázat. Prskala na něj teplé sliny, když se snažila vyslovovat s co nejmenším důrazem na přízvuk. Ani to nepomohlo, Quinn byl dokonale mimo.

Pak se mu ztrácely všechny hlasy. Oči už nedokázal držet otevřené. Sotva spatřil starostlivou tvář ženy, jíž slíbil doprovod do města, uklidnil se. Vždyť na tom nezáleželo, jestli usne, nebo zůstane vzhůru. Proto s únavou nebojoval, poddal se jí.

V noci několikrát procitl. Celý povrch kůže byl pokryt studeným potem. Zabalili ho do dvou tenkých dek, které se nejprve snažil shodit na zem, ovšem brzy mu došlo, že by si měl tuto teplotu uchovávat. A stejného názoru byla i ta ženština, co u něj stála a měnila mu obklady.

Nikdy nezůstal vzhůru dlouho. Častokrát si ani nebyl jistý, jestli se skutečně probudil. Stavy mezi bdělostí a spánkem se mu spojovaly do jednotné kaše – nápadně podobné té, do níž by Jhesso strčil citron, aby měla alespoň nějakou chuť.

K ránu mu bylo tak mizerně, že už se mu usnout nepodařilo. Naštěstí se mu o ničem nezdálo, plátno z očních víček zelo prázdnotou. Spíš, než že by se tomu divil, byl neskonale vděčný. Netušil, zda by dokázal unést další přehrávání nočních můr.

„Vidím, že jsi vzhůru," ozvalo se odněkud z místnosti.

Zvedl by hlavu, aby se podíval, kde byla, ale nemohl se k tomu přimět. Tělo ho neposlouchalo.

Matrace se na levé straně propadla pod váhou někoho dalšího. Quinn to tipoval na Penelopu. Ona jediná ovládala jejich jazyk a dokázala s ním mluvit s plynulostí, jaké se Sluníčkem nedosáhl.

„V tomhle stavu nemůžeš cestovat. To je ti jasný, že?"

Chtěl pokývat hlavou, nějak jí dát najevo, že mu to jasné je. Ale jediné, na co se zmohl, bylo nepravidelné dýchání a chrčení, jež se táhlo ze sevřeného hrdla.

Plonoska si nahlas povzdechla. Oda mu o významu ženského povzdechnutí vyprávěl, avšak že by si to pamatoval, to nehrozilo.

„Nemůžu si dovolit ztratit jediný den. Vezu drahý ovoce. Pokud mi cestou uhnije, nic neprodám a o koberci si můžu nechat zdát." Jako by odtušila, že se bude zajímat o koberec, naklonila se k němu blíž a zašeptala: „O létajícím koberci."

Dokázal ji pochopit, ale zároveň si nepřál, aby odjížděla bez nich. Sám nikam nedošel a to, že se u něj držela Sluníčko, ničemu nepomohlo. Nemohla je táhnout několik dlouhých kilometrů vyprahlou pouští až do města. Quinn své parametry i váhu znal, uměl si spočítat, že je to nemožné.

Zakašlal. To mu pomohlo pročistit krk, ne však vrátit hlas.

„Do města je to ještě den cesty," informovala ho tak věcně, jak jen to šlo, „sami byste neměli šanci. Zdejší vás tam nedoprovodí, mají strach z bohatýho kupce. Poslední překupník, kterej se tu ukázal, leží zakopanej v písku. Hlavu prý zakopali zvlášť, údajně je to démon. No, my Nirmani si o démonech myslíme svý, že?"

Položila mu dlaň na čelo. Pak nespokojeně zamlaskala.

„Tohle vypadá na aspoň dva dny léčby. Noha může počkat, teď tě musíme dostat z tohohle. Princezna si tě vybrala jako doprovod a pokud jí chci vyhovět, musím tě tu nechat, kluku. Je to jasný?"

Zeptala se ho znovu. A ani tentokrát nebyl schopen jakékoli reakce. Naštěstí se zdálo, že mu Penelopa rozumí. Zčásti.

„Vyjedu za svítání," oznámila mu s nezvyklým klidem ve stářím nalomeném hlase, „a pokud bude chtít jet princezna se mnou, vezmu ji tam. Mohla si to rozmyslet. Nejsi pro ni tak důležitý, víš? Realita je jiná. Potřebuje kohokoli, kdo ji tam dostane, ne tebe."

Protiřečila si. Ale dávalo to smysl. Sluníčko ho nepotřebovala, pokud tu byl kdokoli jiný, kdo jí zajistí bezpečí. Ovšem on bez ní byl ztracený. Kde by našel překladatele, který by po něm nechtěl nechutně velkou sumu peněz za přeložení jediné věty? Hádal, že se to platilo. Očividně se tu všechno točilo kolem hmotného bohatství.

Matrace se zvedla do původního stavu. Plonoska se prošla kolem lůžka, to poznal podle plynutí vůně parfému, která se znenadání objevila na pravé straně od něj.

Pootevřel oči. Jako první si všiml bílých vlasů, až poté toho, jak shrbeně postávala.

Otočila se k němu čelem. V rukou držela kožený měšec. Quinn o nich jen slyšel, možná si vybavoval ilustraci z učebnic o historii Nirmu, kdy podobné váčky nosili všichni. Tehdy měly peníze obrovskou cenu, dnes se na vrcholku držely jen ty nejbohatší rodiny a mince se utrácely v hospodě.

Vyložila na dlaň několik bílých koleček. Chvíli je počítala. Pak se podívala na něj. Jejich pohledy se setkaly, ke komunikaci však nedošlo. Tu zahájila až tím, že mu jedno z koleček ukázala.

„Takhle vypadá místní měna. Má v sobě tolik děr, jakou má hodnotu. Docela paradox, když si vezmeš, že je to nejspíš to nejcennější zlato na světě," vysvětlila mu a poklepala na místo, kde byly vyražené tři díry. „Tímhle zaplatíš Boji. A tím zbytkem nocleh na týden v Polis. Ale ubytujete se u Molke Somna – Milýho štíra. Nikde jinde ne. Až se vrátím z města, stavím se tu. Pokud budeš ještě tady, odvezu tě. A pokud ne, přeju hodně štěstí."

Položila mince na stůl a váček zavázala.

„Jdu si promluvit s princeznou," oznámila ještě a vyšla ke dveřím. „Přežij to. Nerada vyhazuju peníze jen tak."

A s těmito slovy opustila místnost. Quinn taky doufal, že se mu podaří přežít. A pokud se tak stane, nesmí dovolit, aby šla Sluníčko s ní. Co však zmůže, když se nemůže ani hnout?